Shi, kapitola III.

Vynořila jsem se z chodby a slunce mě udeřilo do očí. Pomalu jsem došla až k nim a Genma dal povolení k boji. Okamžitě jsem odskočila do ideální vzdálenosti od Naokiho a připravila se. Abych zachytila každý jeho pohyb, jsem ani nemrkala. Pozorovala jsem i okolí kolem a všimla si velkých kaluží vody, to se mi hodí. Naoki vystartoval. Vytvořil několik Kage Bunshinů a hodili po mě shurikeny. Vyskočila jsem do vzduchu, abych se vyhnula, vytáhla katanu a sekla za sebe. Zpoza mě se ozvalo dvakrát PUF!, a já si ověřila, že už tam žádný není. Doskočila jsem na zem s katanou zpátky v pochvě. Vytáhla jsem kunai a odrazila další tři shurikeny, které na mě letěly. Vytvořil další Kage Bunshiny, a když jsem mu je všechny vybila, vystartoval i on sám s kunaiem v ruce. Já v klidu poodskočila dál, hodila kunai, který jsem měla v ruce po klonu, jenž měl nejslabší obranu a on zmizel. Vytasila jsem katanu a objevila se v zádech dvou klonů. Zmizeli. Mihla jsem se kolem a objevila se v zádech dalšího a dalšího a dalšího. Takhle jsem mu postupně zničila všechny klony a on pochopil, že to nemá cenu. Uskočil ode mě co nejdál a vytvořil několik pečetí. Schovala jsem katanu zpět a připravila se na útok.
„Fuuton: Juuha Reppuu Shou!“ křikl a z ruky mu vyletěla obrovská vlna větru. Já zareagovala naprosto automaticky, své ruce jsem neovládala, to ony samy. Vytvořily pečetě a já proti němu vyslala Katon: Goukakyuu no Jutsu. Techniky se střetly a obrátily se proti němu.
Super, ovládá vítr, takže proti mým ohnivým technikám je slabý, pomyslela jsem si šťastně a vyčkávala, až se uklidní vítr po té technice. Byla hodně silná i bez ohně, takže to bylo extrémně ničivé. Vznikl tam kousek země, kde už nic nevyroste. Naprosto zničené okolí je tam, kde stál u zdi Naoki. Stál. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nic. Okamžitě jsem uskočila přemetem dozadu a prohlédla si nebe. Bylo štěstí, že jsem uskočila, protože na místo, kde jsem před chvílí stála, dopadly shurikeny a kuanie. Ve vzduchu byly jeho klony, házely po mě shurikeny a nutili mě utíkat. Několik jsem jich odrazila a rozhlížela se, jestli nejsou kolem pasti. Skutečně, snažil se mě dostat na místo, kde už čekal a tvořil pečetě. Okamžitě jsem vyrazila jinam, kde ovšem stál znovu. Najednou stál všude kolem mě a mě to došlo! Sakra, tady snad tentokrát všichni používají genjutsu! Nadávala jsem v duchu a přerušila tok chakry.
„Kai!“ křikla jsem, prudce otevřela oči a okamžitě se sklonila a podkopla právě útočícímu Naokimu nohy. Nečekal to, takže se rozplácl na zem a než se stihl zvednout, už jsem byla v dostatečné vzdálenosti a tvořila pečetě.
„Katon: Housenka no Jutsu,“ vyslovila jsem název techniky a mířila svým jutsu všude, kde se jen objevil. Utíkal a snažil se schovávat, ale to se mu nepovedlo. Jedna ohnivá koule mu olízla nohu a začaly mu hořet kalhoty. Vrhl se do nejbližší kaluže, což jsem čekala, soustředila chakru a zledovatěla vodu, ve které seděl.
„Sakra!“ křikl, kousl se do prstu a vytvořil pět pečetí, které jsem poznala. Okamžitě jsem ho napodobila, takže ve stejnou dobu jsme řekli: „Kuchiyose no Jutsu!“ Jemu se objevili dva psi, velcí jako on sám a jeden začal hrabat do ledu. K mému překvapení se tam vytvořilo několik rýh a po té i prasklin. Pak jsem jen viděla, jak se led rozpadl a Naoki byl volný. Přede mě si ale sedl obrovský lední medvěd a podíval se na mě.
„Nemohla bys to tu prosím trošku ochladit, je mi vedro,“ prohlásil unaveně a zívnul.
„Jistě,“ odpověděla jsem s úsměvem a cítila velký nárůst chakry. S tou zvláštní silou jsem vytvořila pečetě, které mě učil Ryuu, ale já nebyla schopná se to jutsu naučit. Začal foukat silný a studený vítr a kapky vody, které ležely na zemi, se zvedly a změnily na sníh. Ihned se jich ujal vítr a začala sněhová bouře. Psi příšerně kňučeli, protože bouře byla smíchaná s chakrou a každá vločka řezala do těla jako malý nožík. Naoki se ovládal a snažil se vydržet tu bolest, ale nakonec klesl na kolena. Medvěd se rozběhl a v bouři s klidem vyhledal přivolané psy a zahnal je zpět. Pak se přesunul k Naokimu a položil na něj těžkou tlapu. Nevýhody téhle techniky jsou, že po celou její dobu musí uživatel držet poslední pečeť, takže se nemůže hýbat a potřebuje také naprostou soustředěnost, takže se tradičně využívá jen v přítomnosti přivolaného zvířete nebo dalšího člověka, který je schopný se v takové bouři orientovat, což je většinou jen člen rodiny Shirayuki. Přerušila jsem bouři a snažila se neklesnout vyčerpaně na kolena. Podívala jsem se na Naokiho a pomalu se k němu přesunula.
„Je v bezvědomí,“ oznámila jsem smutně zkoušejícímu a on mě prohlásil vítězem. Odvolala jsem medvěda a ještě tam chvíli klečela a dívala se na něj. Měl spoustu malých ranek a byl naprosto vyčerpaný. Přiběhli medikové, odstrčili mě a já se tedy vydala zpět, čekat na další zápas. Musím si co nejvíc obnovit chakru, abych mohla bojovat. Můj protivník bude Temari, která používá jen větrné útoky, ale má je silné, takže se bojím, že se proti ní neobrátí, když použiju ohnivou techniku. Došla jsem až do čekárny, tam si sedla ke stěně, o kterou jsem se opřela a dívala se skrz zábradlí do arény. Na schodech cestou sem jsem potkala Yoshira, který se mě ptal, jestli jsem v pohodě.
„Jo, v klidu. Hlavně hodně štěstí a dávej si pozor, ten kluk poslal toho druhého do komatu a ani se nepohnul nebo nemrknul. Radši to vzdej, jestli to bude vypadat špatně,“ prosila jsem ho smutně.
„Neboj, sám nechci skončit v komatu,“ usmál se na mě a pokračoval v cestě.
Boj začal. Ani jeden z nich se nehnul a já byla strachy bez sebe. Podívala jsem se na Temari a ta taky nevypadala nejklidněji. V hlavě se jí honily myšlenky, co to má za tým, a to zatím ani nevěděla, že ten příští bude tvořit Gaara, její bratr, to bude teprve tým… Znovu jsem upřela pohled na dva bojující. Ten písečný měl na tváři lehký úsměv. Chytil Yoshira do genjutsu, uvědomila jsem si, že si s ním chce pohrát. Yoshiro! Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Yoshiro se pohnul, usmál se na protivníkův vyděšený výraz, že se dostal z jeho genjutsu a začal dělat pečetě. Znovu to bylo Magen: Jubaku Satsu. Za písečným ninjou se objevil strom, ale vzápětí ho něco velkou rychlostí rozdrtilo na kousky a černovlasý kluk se poprvé pohnul. Zvedl ruky a z prstů mu vycházela chakra a byla připojená k tomu, co rozbilo Yoshirovo genjutsu. Byla to loutka a vznášela se před ním. Zaútočil s ní na Yoshira, který se vyhýbal, jak nejlíp to šlo, a útočil na loutkaře, ale nikdy ho nezasáhl. Ani do genjutsu se mu nepovedlo ho chytit. Nevěděl, co má dělat. Ještě hodnou chvíli tam tak poskakovali, ale pak se stáhl a pokoušel se něco vymyslet. Na nic nepřišel, loutkaře neporazí, když používá jen genjutsu a jeho protivník je schopný se jim nějak vyhnout nebo je zničit. Tady nevyhraje, uvědomil si a vyšel ven. Zvedl ruku.
„Vzdávám se,“ řekl a do té ruky ho trefila nějaká jehla.
„Neútoč, když už se vzdal!“ křikl po něm naštvaně Genma a došel k Yoshirovi.
„Proč?“ zeptal se jen zkoušející a sledoval, jak si vyndává jehlu z ruky.
„Protože jsem už vyčerpaný a používám jen genjutsu. Proti někomu, kdo používá loutky a genjutsu nemám šanci, pokud už jsem bez chakry,“ vysvětlil mu a vzápětí se mu podlomily kolena a zhroutil se na zem.
„Yoshiro!“ zakřičela jsem a postavila se. Už, už jsem chtěla skočit dolů, ale Temari mě zastavila.
„Nic mu nebude, jen je v bezvědomí. To ten jed na jehle,“ uklidňovala mě a propalovala pohledem svého spolubojovníka. K Yoshirovi mezitím přiběhli medikové a odnášeli ho pryč. Písečňáka poslali zpět sem a pozvali dolů mě a Temari, která mě stále držela za rukáv. Nechtěla mě pustit, a jak jsem tak dřepěla na zábradlí, vyskočila za mnou a stáhla mě s ní dolů. Vím, proč to udělala. Já bych jinak šla po schodech, kde bych potkala toho kluka. Šlo vidět, že se toho bála, ale nebála se o něj, nýbrž o mě. Měla jsem nepříjemný pocit, že by se tam stalo něco špatného. Vyrušil mě ale Genma, který zahájil boj hned, jak jsme došli přibližně doprostřed. Okamžitě jsme od sebe odskočily a Temari rozvinula svůj vějíř. Proti mně se řítilo Kamaitachi a já začala skládat pečetě na nejsilnější ohnivou techniku, kterou znám.
„Katon: Karyuu-Endan!“ křikla jsem a z pusy se mi vyvalil proud strašně horkého ohně. Střetl se s Kamaitachi těsně přede mnou. Jestli se to neodrazí, tak končím. To mi bylo jasné, ale k mému štěstí, se to otočilo proti Temari a ta stihla jen taktak uskočit. Vyslala další Kamaitachi a já mu tentokrát uskočila, protože jsem cítila zradu. Bylo to tak, poslala na mě Kamaitachi dvakrát, pokaždé z jiné strany, takže bych mohla odrazit jen jedno. Ještě ve vzduchu jsem udělala salto, abych si prohlídla okolí. Super, pomyslela jsem si, tohle by mi mohlo vyjít. Doskočila jsem na zem a vyběhla. Řítila jsem se k Temari a když proti mně vyslala jedno ze svých větrných jutsu, použila jsem Shunshin no Jutsu a s klidem se tomu vyhnula. Místo toho, abych tasila katanu a zaútočila, když byla v dosahu, jsem běžela dál, za ni. Zastavila jsem až u velké kaluže, do které jsem strčila ruce a začala z ní formovat malé skleněné jehlice, které se na ni okamžitě rozletěly. Vyhnula se jim nebo je odrazila svým vějířem, což bylo přesně podle plánu. Nevšimla si, že zároveň s tím se voda plazí po zemi směrem k ní. Když jí dosáhla k nohám, začala se plazit nahoru a zamrzla jí až ke kotníkům, takže neměla šanci se pohnout. Překvapeně se na ně podívala a pokoušela se led rozbít, ale to se jí nepovede. Ne takhle. Podívala se na mě, ale vzdát se nechtěla. Viděla jsem v nich vzdor a pokusila se roztáhnout vějíř. Ani to je jí nepovedlo. Její vějíř byl na několika místech také zmražený.
„Jak?“ zeptala se a opřela si vějíř o zem.
„Jak jsi jím odrazila některé jehly. Nevšimla sis, že nespadly na zem?“ ptala jsem se překvapeně já.
„No… Nevšimla,“ řekla poraženeckým tónem. „Vzdávám se,“ dodala ještě. Otočila hlavu na Genmu a on zápas ukončil. Pustila jsem tedy Temari a přešla zpět doprostřed arény. Čekala jsem na toho písečného kluka a uvažovala, jestli to mám vzdát. Pohledem jsem vyhledala Ryuua, Akia a Tsuyu. Všichni měli poněkud vystrašené pohledy, ale v každém z nich se zračila hlavně pýcha. O několik řad pod nimi stál Shikaku-sensei. I on měl na tváři obavy. Otočila jsem se na Genmu a i on se tvářil zvláštně. Pohledem jsem sjela k písečňákovi a pocítila touhu pomstít se za Yoshira. Ta touha mi dodala nové síly a já se cítila zase skoro úplně v pohodě. Přidal se do toho ještě adrenalin a chuť potěšit co nejvíc mou rodinu. Chtěla jsem, aby na mě byli pyšní, nechci je zklamat. S touhle myšlenkou jsem přerušila tok chakry, takže na mě nebude genjutsu působit. Vytáhla jsem katanu a poodskočila od něj. Přestala jsem se hýbat, ale dobrovolně. Čekala jsem, kdy vyvolá svou loutku, abych ji mohla zničit ohnivou technikou. Několik minut se nic nedělo, slyšela jsem- no vlastně neslyšela jsem nic. Všude bylo ticho, všichni sledující náš boj napjatě čekali, co se stane dál. Nespouštěla jsem oči z černovlasého chlapce, a proto jsem vycítila, že něco chystá. Ve stejnou chvíli jsme se pohnuli. On vyvolal loutku a já složila pečetě pro Katon: Goukakyuu no Jutsu. Písečňák vyskočil do vzduchu i s loutkou, aby mu neshořela a hned zaútočila. Protože jsem věděla, že její zbraně jsou jedovaté, vyhýbala jsem se všem. Vytáhla jsem kunaie a shurikeny a začala opatrně útočit. Sledovala jsem jeho prsty a snažila se zapamatovat, jak s nimi pohybuje. Po asi dvaceti promyšlených útocích jsem se do toho začínala dostávat a trochu se přiblížila. Hodně jsem využívala Shunshin no Jutsu a byla jsem ráda za to, že jsem už tak rychlá. Ten kluk nevěděl, kde jsem a nikdy netušil, odkud zaútočím, tak se rozhodl to ukončit. Vzápětí se jeho loutka objevila přede mnou s otevřenou pusou a vyplivla nějakou bombu. Jed! Uvědomila jsem si a přestala dýchat. Okamžitě jsem odtamtud vypadla a nechala oblak jedu se rozplynout.
„Doufej, že ses nenadýchala ani trošičku, protože ten jed tě do tří minut paralyzuje,“ promluvil po dlouhé době. Jeho hlas byl tak nevinný, jako by ani nepatřil jemu. Zamyslela jsem se nad tím, co řekl, a uvědomila si, že do tří minut musím boj skončit, jinak jestli jsem vdechla jed, nemám šanci. Chvíli jsem přemýšlela a pak se vítězoslavně usmála. Celou dobu jsem pro jistotu zastavovala svou chakru, aby mě nechytil do genjutsu, ale teď jsem ji začala střádat. Rozběhla jsem se znovu proti němu a naprosto v klidu se vyhýbala jeho loutce, až jsem se objevila těsně u něj. Pustila jsem do rukou chakru, vytvořila z ní ostří a přesekla jeho chakrové vlákna. Napojila jsem se na ně já a odhalila provázek, který jsem po cestě uvázala k jeho končetině. Odskočila jsem kousek a složila pečetě pro Katon: Ryuuka no Jutsu. Po provázku se začal šířit oheň a za nedlouho zachvátil i loutku. Ihned jsem přerušila tok své chakry, protože teď byly jeho zbraní jen jeho genjutsu. Ze země jsem nenápadně sebrala jeden kunai a začala rychle útočit. Byl pod náporem shurikenů a kunaiů, ale všechny se mu podařilo vykrýt, až na jeden, který byl hozen tak přesně, že nebylo možné, aby ho alespoň neškrábl. Byl moje hlavní zbraň, můj trumf. Škrábl ho do ramene a od té doby jsem se stáhla a útočila už jen naoko. Čekala jsem tři minuty a lidé už začali řvát, na co že si to hrajeme a ať už ho vyřídím nebo on mě. Napjatě jsem ho pozorovala a povedlo se! Překvapeně se na mě podíval a skácel se na zem, stejně jako Yoshiro předtím. Podíval se na rameno a v očích se mu objevilo pochopení.
„Soupeř není schopen boje, díky útoku Rin. Rin vítězí!“ prohlásil Genma a ozval se hlasitý potlesk. Já si ho ovšem moc neužila, protože jsem se zhroutila na zem a nic necítila.
„Tak přece jenom… Jsem vdechla… Aspoň trochu jedu…“ vykoktala jsem namáhavě a medikové, kteří byli u písečňáka-loutkaře se přesunuli i ke mně. Objevil se tu i Shikaku-sensei, že mě doprovodí do nemocnice a pak zkontroluje i ostatní z týmu. Začal se vyptávat mediků, jak jsem na tom, a ti mu sdělili, že protijed už mají, díky Yoshirovi a už mi ho i píchli, takže bych měla zítra být úplně v pohodě.

Konečně jsem zaostřila na tu osobu, která ležela o tři metry dál. Taktéž už jen ztěžka dýchala a měla zastřené oči ztracené ve vzpomínkách. Připomněl mi ty Akiovy tehdy v noci a já znovu začala vzpomínat, pro tentokrát jsem byla v kanceláři Hokage-sama spolu s Yoshirem. Bylo to po našem uzdravení po chuuninské zkoušce.

„Yoshiro, Rin, asi víte, proč tady jste. Vy dva jste zaujali většinu porotců, feudálních pánů i Kagů a tak jste byli nominováni na postup. Stáváte se tedy chuuniny. Yoshiro hlavně za své klidné uvažování a schopnost poznat, kdy nemá šanci vyhrát a Rin za své úžasné strategie a promyšlenost útoků bez toho, aby ohrozila svůj život. Tady Kotetsu vás zavede do skladu, kde dostanete vesty a vybavení,“ domluvil a propustil nás. Jak říkal, tak se i stalo. Dostali jsme stejnokroj chuuninů, který ovšem nosit nemusíme a také nějaké zbraně a obvazy do začátku jako dárek k úspěšnému splnění zkoušky. Dostali jsme také úplně novou taštičku s lékárnou, což se dost hodí. Odešli jsme za svým týmem čekajícím před budovou Kageho. Oba nám pogratulovali a Naoki byl v pohodě, nezazlíval mi, že jsem ho porazila, za což jsem byla vděčná. Sensei nás vzal do Ichiraku Ramen to oslavit a já poté šla domů oznámit tu novinu. Všichni mě chválili a gratulovali a já na posteli v pokoji objevila černé kimono, které se nosí na slavnost tetování. To byla jediná věc, u které jsem si nebyla jistá, co k ní cítím. Nechtěla jsem znovu pocítit tu bolest, ale zato ta radost, že jsem postoupila v klanovém žebříčku o příčku výš a blíž k mým vzorům je jedinečná. V té chvíli cítím, jak mě všichni uznávají… Na tom kimonu ležel dopis. Otevřela jsem ho a přečetla obsah.

Podívala jsem se na hodinky a málem se zděsila. Bylo půl páté, tak jsem si rychle skočila do vany se osprchovat. Vysušila jsem si vlasy, oblékla černé tílko bez zad, sundala sukni a veškeré chrániče a podobně a nechala si jen kraťasy. Na to jsem si začala dávat černé kimono se špinavě bílými okraji a vyšíváním květinek a s mašlí stejné barvy. Byly po mé mámě a stejně tak i tradiční japonské boty. Udělala jsem si svůj obvyklý drdol a v tom se objevil v pokoji Ryuu. Beze slova mě chytil za ruku a přenesl na louku plnou lidí. Začaly přípravy a menší slavnost už před obřadem samotným. Když začalo zapadat slunce, předstoupila jsem před všechny a Tsuyu mi pomohla sundat kimono. Klekla jsem si do trávy a posadila se na paty čelem k zapadajícímu slunci. Ryuu měl svůj obvyklý proslov o dospívání a prudkém postupu vpřed a mezitím lidé zapalovali svíčky a petrolejky kolem nás. Klečela jsem v pětihranu a ke mně mířily dvě staré ženy v obřadních kimonech, které tetují všechny. Přistoupily za mě a já pocítila prudkou bolest. Tohle tetování bude až pod lopatky, takže větší, než to předchozí. Snažila jsem se mít klidný výraz bez jakékoli známky bolesti a pozorovala krásný narůžovělý západ slunce. Slunce bylo už dávno schované, když stařeny skončily, a já se, jak tradice nařizují, postavila a všem ukázala nové tetování. Bolelo to jako čert, ale já to úspěšně skrývala a když jsem se točila za velkého potlesku a jásotu po třetí, přišla ke mně Tsuyu a pomohla mi obléct si kimono. Pak začaly oslavy, které skončily až pozdě ráno nehledě na to, jestli má někdo další den misi, prostě podle tradic se slavilo a pilo a jedlo, dokud jsme neusnuli všichni a jako vždy jsme přespali na louce. Ta louka patří k našim pozemkům za Konohou, takže jsme tam mohli zůstat, jak dlouho jsme chtěli…

Viděla jsem na tváři té osoby smutný výraz a z jeho očí mu stékaly slzy. Najednou se probral ze vzpomínek a pohlédl na mě. Ty oči byly tak jiné, než když jsem je viděla poprvé…