Ztracená duše 2: Brífing

Varování předem - je to kapku nuda ;)

„Kazekage, vůdce Písečných ninjů, zmizel.“

Místností jakoby projela neexistující ozvěna, kterážto šířící tuto informaci vytvořila v místnosti mrazivě hrobové ticho, neboť každému bylo jasné, co tohle znamená. Sunagakure a Iwagakure nepotřebovali ke krvavému konfliktu mnoho a smutnou vlastností těchto sousedských potyček bývalo to, že plamen těchto bojů se velice snadno rozšíří dál.
Což platilo pro podstatně menší a slabší Kusagakure dvojnásob, jelikož všem bylo známo, že Skrytá Kamenná by ji velice ráda využila jako předsunutou základnu k výpadům, či obraně vůči Ohnivé i Větrné zemi. A s tak nevypočitatelným a nestálým sousedem jakým byla v aktuální době Skrytá Deštná, se dalo opravdu těžko předvídat z jaké strany by nakonec nechtěná invaze mohla přijít. A nakonec největší nebezpečím mohla klidně být i Konoha, jelikož není lepší zbraní ve světě ninjů než falešný přítel, který vás s laskavou tváří bodně do zad.

„To nás staví,“ pokračoval po přirozeně nepřirozeném několikavteřinovém tichu vrchní starší ve svém oznámení, „do velice nepříjemné pozice.“ shinobi se opět odmlčel, ne kvůli tomu, že by se potřeboval nadechnout, ale kvůli tomu, jak ta slova působila těžce.
„Naše země, naše vesnice je mezi několika mlýnskými kameny, naše právo na existenci jsme zaplatili krví nespočtu generací, každý z nás tady už někoho ztratil...a proto mě bolí říct, že takové síle bychom se neubránili sami. “ mohlo mu být nějakých 50 let, ale v tu chvíli, kdy tuhle větu dořekl, vypadal jako starý a zlomený člověk na prahu smrti a popravdě 50 let byl pro ninju z téhle země už opravdu úctyhodný věk. Ten výraz mu nezůstal dlouho, setřásl ho, musel, už kvůli jeho podřízeným.
„Máme sice smlouvu Usmíření a ta by měla naše sousedy udržet v klidu,“ řekl s jakýmsi náznakem entusiasmu oproti předchozím jeho mluvě, „ale spoléhat jen na smlouvy a sliby by bylo bláhové, proto jsem společně s radou rozhodl o vyhlášení všeobecné pohotovosti. Naše síly budou rozmístěny na strategických bodech po celé zemi. Jakožto vyšší velitelům vám byl dán seznam ninjů, které si odvedete na vám určené místo.“

Maikerovi bylo divné, že je považován za „vyššího velitele“, ostatně v místnosti patřil jeho tým, nepočítaje jejich senseie, k nejnižším hodnostem, respektive v jeho zorném poli pár dalších chuninů v místnosti bylo, ale každý z nich už nějaké zkušenosti s vedením v poli měl. Starší ještě nějakou chvíli mluvil o organizačních věcech, tyhle věci už Maik příliš nevnímal, jeho myslí projížděla řada dosti nepěkných scénářů ohledně války. „Opravdu bude válka?“ pronesl tak, že ho v místnosti plné rozšeptaných shinobi neměl šanci slyšet nikdo, taky to měla být řečnická otázka. Skoro nedokázal pochopit, jak se tak hezké a slunečné odpoledne mohlo takhle pokazit. Poslední válka mu sebrala šanci poznat rodiče jinak než z vyprávění jeho strýce, on žádnou válku nikdy nezažil, párkrát už byl v boji, drsném boji, ale vždycky věděl, že až se vrátí, Kusagakure na něj bude čekat, tak jak jí opustil. S tím, co věděl o válce, ho popadla jakási nervozita. Nedokázal jí dát formu určité myšlenky, ale ten pocit tam byl. Ač to slovo neměl rád, musel tomu sám pro sebe říkat „neblahá předtucha“.

„...a samozřejmě, teď k tomu dalšímu.“ pronikl význam řeči staršího opět do Maikovy mysli, „Carthův tým bude mít na starost ochranu našeho velvyslance, kterého do Kamenné posíláme. “ jeho soustředění při pronesení jména jeho týmu bylo už věnováno pouze staršímu, který jim začal líčit detaily nově zadané A-mise. Normálně by měl Maik vnitřní pocit uspokojení z toho, že se bude podílet na tak důležité věci, která by mu ve statistickém světě ninjů zvedla prestiž, ale v kontextu všeho okolo jeho vnitřní nadšení zůstalo na bodu mrazu. Celá místnost jakoby se kapku zvětšila, když se v zasedačce uvolnilo místo, aby čtyři členové týmu mohli předstoupit na dohled staršího, který ale neztrácel čas tím, že by čekal, až se tak stane a neustále mluvil.

Ačkoliv schůze trvala poměrně dlouho, jelikož bylo nutné vyslechnout si stručné brífingy pro všechny týmy, všem přišla „krátká“. Nakonec se největší zasedačka v Kusagakure začala vyprazdňovat a Maik se měl konečně šanci dostat k celému jeho týmu na hovorovou vzdálenost.
„Docela drsný, co? Válka...opravdu je to tak špatný, jak Takashi-sama říkal? “ už jen označení „sama“ od Maika pro staršího v nepřítomnosti oné osoby napovídalo o tom, že situace není nejrůžovější.
„Dost možná ještě horší.“ odpověděl mu stroze Koudou. Koudy, jak jeho jméno rád Maikeru upravoval, byl vždycky strohý. Ve vzhledu, v chování i v boji. Ninja podle příruček, maximální efektivita, minimální zábava. Mohl by říct někdo, kdo ho nezná. Maikeru ho ale znal od 4 let, tedy od té doby, co zmizel Koudyho otec. Byl to jeho nejlepší přítel a jediný v jeho generaci, kdo ho dokázal překonat. Nazývat to rivalitou ale není možné, Maik to totiž nikdy nebral vážně, akademii, chuninské zkoušky, nic ho nikdy nedonutilo vydat ze sebe maximum. Kdyby se v polovině případů nechoval jako líný idiot, lidé by o něm pravděpodobně tvrdili, že je génius. Kdežto Koudou byl jiný, vždycky ze sebe vydal maximum, protože chtěl být ninjou, na kterého by jeho otec mohl být pyšný. Což ostatně byla slova, která od něj slyšel naposledy. Tuhle celoživotní obsesi Maikeru nebyl schopný pochopit.
„Jo, je to teď hodně o hubu, ale“ nepatrný úsměv, „vždycky musíš doufat v tu nejlepší alternativu. Když naše mise půjde dobře, snad to skončí jen na úrovni menších reparací mezi feudálama, ostatně víme, jak to chodí, ne?“ Carth-sensei byl muž kolem třicítky, vyrovnaný, drsňák a v bitvě vždy zachoval ledový klid, alespoň tyhle vlastnosti na něm Maik obdivoval, trochu mu připomínal jeho strýce v mladších letech, ne že by jeho strýc byl staroch, ale posledních deset let manželství s jeho charakterem udělalo jistý proces.

Prohodili mezi sebou ještě několik dalších myšlenek na téma války, ale nakonec je rozdělili jiné směry, do kterých zamířili ke svým domovům. Maikeru si chtěl poslední večer užít, tedy chtěl si užít strýčka a jeho rodinu při společné večeři - jeho ukřičenou tetu, která byla tím nejbližším v jeho životě k matce; jeho bratrance v batolím věku, kterého považoval za svého mladšího bratra; jejich černého uslintaného psa, se kterým si před pár lety denně hrával; strýčka, který se ho ujal, ještě než on sám vůbec měl šanci dospět. Scéna, kdy jeho teta mlátila jeho strýce svazkem novin za jakousi banalitu, řvoucí bratranec pevně usazený v dětské židličce, jenž patlal svou dětskou večeři kam dosáhl a ještě dál, pes, jenž se vždy nenápadně přiblížil ke stolu, aby ukradl nějakou laskominu a se svým lupem odcupital mimo dosah rozběsněné tety, by málokomu přišla jako scéna harmonické rodiny, ale Maikeru se usmíval, v klidu jedl svůj pokrm a bylo mu dobře. Tohle je domov a byl rozhodnutý bránit ho svým životem.

Toho pozdního večera se na jiném konci vesnice dělo něco jiného. Jmenovaný diplomat, také ninja, rozhodně né však takový, kterého by jste chtěli v první linii, se přehraboval v různých lejstrech a hledal cokoliv, co by mu pomohlo v blízké bitvě slov se zástupcem Kamenné. Plamen svíce se najednou zatřepotal a kapka tmavě rudé kapaliny dopadla na žlutý svitek na stole. Z hrudi diplomata trčelo ostří středně dlouhé katany, kterážto protínajíc jeho tělo měla jílec zaražený o diplomatova záda. Tajemná osoba se zezadu nahnula k pravému uchu své oběti a tichým hlasem pronesla: „Říká se, že pravý diplomat je ten, který dokáže svému sousedovi podříznout krk, aniž si toho jeho soused všimne.“ načež vytrhnul katanu, otřel ji a uložil opět ke spánku. Diplomat se s dírou v hrudi a vybledlým výrazem obličeji skácel na hromady papíru na svém stole, které vsakovaly většinu krve svého již mrtvého majitele. Vrah si prohlédl onu scenérii, jeden zakrvácený list vzal, uschoval a nahradil jej jiným, který pro jistotu také opatlal v diplomatově stále ještě tekoucí krvi.