Ztracená duše 1: Začátek konce

Pozdní noc, bylo chladno. Všude na obzoru byl vidět oheň a často se do prázdna ozývaly výkřiky. Taková už je válka. V šeru bylo vidět jen dvě postavy. Stály proti sobě nedaleko velké bitevní vřavy. Oba s ochranou čelenkou skryté Travnaté vesnice.
„Hm, nečekal jsem, že přijdeš. Tak daleko za nepřátelskou linii si mohl troufnout jen blázen.“ začal jeden z ninjů rozhovor.
„Nebo ten, co už nemá, co ztratit.“ dostalo se mu odpovědi.
„Vždycky máš, co ztratit.“
„Vážně? Tak mi řekni, co mi ještě tak můžeš vzít? Přátele, rodinu, domov? To všechno už sis vzal.“
„Heh, to není tak jisté.“
„Přestaň s tím, na ty tvoje triky ti už nenaletím. Tvůj plán nevyjde, Konoha ani Ohnivá země nebudou zničeny, tak jak si chtěl. Jediné čeho si docílil, že Travnatá země je v občanské válce a Kusagakure je pod kontrolou našich nepřátel ze Skryté Kamenné, kteří ti to, po čem prahneš, stejně nedají, jenom tě využijí, jako si doteď ty využíval všechny ostatní.“
„To bych rád viděl, Konoha nemá žádnou šanci proti takové přesile.“
„Ale má, dokud v ní budou lidé jako Minato Namikaze.“
„Myslíš toho Žlutého bleska?. Ano projevil jistý potenciál. Ovšem to proti čemu bude stát, nedokáže zvládnout ani on.“
„Vážně? Snad se mu nechceš postavit sám, nedokážeš porazit ani mě.“
„Já ne, někdo silnější.“ ušklíbne se, „A minule to přeci skončilo remízou.“
„Minule sem nebojoval s tebou, ty šmejde, to nebyl pravej boj!“
„A jak bys to nazval?“
„Zbabělství, parchante jeden, kvůli svojí nenasytné touze po moci si obětoval svoje druhy, svoje přátele, svoje nadřízené, svoje žáky, celou naší vesnici a….vlastního syna.“
„Heh, já sem přeci nebyl ten, kdo ho zabil? Říkám to správně, Maikeru?“
„Drž hubu! “
„Všechno to dělám pro dobro Kusagakure, až bude Konoha zničena, tak naše vesnice bude jedna z pěti hlavních. Budeme mít vlastního Kage.“
„Což nebude nikdo jiný než tvoje maličkost, to už sem slyšel. A to si opravdu myslíš, že ti to ti z Iwagakure dobrovolně dají, až budou mít pod kontrolou všechno.“
„Dobrovolně ne. Ze strachu z mého spojence.“
„To by tvůj spojenec musel být přinejmenším jeden z Ocasých démonů.“
„A co když je?“
„Už fakt ztrácíš kloudný rozum. Je mi jedno, kdo ten tvůj spojenec doopravdy je, když budu muset, zabiju ho tak, jako zabiju teď tebe.“
„Silná slova, je to někdo, kdo chce vidět Listovou zničenou víc než cokoliv jiného, on má s tebou víc společného než si myslíš.“
„Jak jsem řekl, ty tvoje lži jsou ti nanic, zrádce.“ řekl mladší shinobi a v každé ruce už mě připravený kunai.

Byl hezký jarní den a v lese byl příjemný chládek. Někde v korunách těch obřích stromů se ozývali lesní ptáci a vytvářeli velmi pěknou zvukovou kulisu, sem tam se dole objevil nějaký lesní tvor, jelen, had nebo lasička. A skrze malé mezery někde nahoře, ty které nebyly vyplněny zelení, prokukovala azurově modrá obloha. Sice pár už pár dní nepršelo, ale tak mohutné rostliny ve svém rozvitém větvový dokázaly udržet vláhu velmi dlouho. Proto i v horkých dnech padaly v takových lesících malé kapičky vody, jenž vzduch celkem osvěžovaly. Jedna taková kapka letěla vzduchem a dopadla přímo na obličej kohosi, kdo až doposud ležel a spokojeně spal. Takovýto budíček mu očividně nebyl příjemný, trhl sebou a z pozice naležato přešel do sedu. Po pár minutách, až se rozkoukal, vstal a začal se kochat pohledem na les, který byl pod ním. Nacházel se totiž právě na jedné z obřích hub, které tu všude rostly. Zafoukal lehký větřík, což se často nestává, shodil dolů další spršku kapek a umožnil paprskům slunce, aby probleskly do jinak uzavřeného lesa. Byl to hoch na pokraji dospělosti, tmavě hnědé vlasy, průměrné výšky i postavy, jeho oblečení neslo tmavě modrou barvu s bílými pruhy a černým do půlkruhu rozvitým znakem jeho klanu na zádech, mírně nad koleny měl na obou nohách umístěná dvojitá pouzdra na kunaie, pod pravým ramenem se blyštěla ochranná čelenka se znakem skryté vesnice Kusa.


„Hej, Maikeru!“ ozval se hodně rázný dívčí hlas, který svojí intenzitou musel vyplašit zvířectvo v okruhu pěti kilometrů.
„Hm, ta umí být hlučná, když chce.“ pomyslel si pro sebe Maikeru, ale nahlas odpověděl: „Ano, tady sem.“ přičemž za pomoci ostatních kmenů a větví s několika meziskoky skočil dolů a dopadl těsně před onu dívku, která ho zjevně sháněla.
„Co se děje, Mikomi? Někde hoří?“ tázal se s přiblblým výrazem mladý shinobi.
„Už by si měl těch hloupostí nechat, vůdce vesnice nás svolává na schůzi.“
„Schůze?“ zvážněl Maikeru, „To vypadá vážně, že by už našli toho dezertéra?“
„Nic o tom nevím, jen to, že tě mám přivést.“ Dívka v zelené kombinéze, což je pro Travnatou vesnici poměrně typická barva, se odrazila od země a doskočila na nedalekou větev.
„ Tak pojď, ať na nás nečekají, sensei a Koudou už by taky měli být na cestě.“


Cesta do vesnice netrvala ani pět minut, prošli jedinou nastálo otevřenou východní branou a k hlavní budově to už byla jen chvilka. Kamenné zdi vesnice byly dost masivní, každých sto metrů byla umístěna jedna obranná věž, v okolí byl zničen veškerý větší porost, na jeho místě vyrostla asi jeden metr vysoká tráva, v ní pak všude byla nakladena spousta pastí. Takto masivní obrana je dědictví od poslední velké války, která Kusagakure málem zničila. Po vstupu do vesnice oba ninji něco zaujalo, stejným směrem si to šinula i minimálně jedna jednotka travnatých ANBU.
„Tak a teď už z toho mám opravdu špatný pocit.“
Když proskákali několik ulic a bulvárů konečně se dostali do centra, to v podstatě bylo jedno velké kruhové náměstí, na kterém byl pěstován velmi kvalitní trávník. A uprostřed toho se tyčila zelená budova ve tvaru seříznutého kuželu se zeleným kulatým znakem, kde byl bílým písmem zakreslen symbol trávy na světle zeleném pozadí.

Maikeru s dvěma odrazy přeskákal zelenou plochu a dalším skokem chtěl proskočit otevřeným oknem, alespoň on si myslel, že je otevřené. Následovala rána, jak se vysypalo sklo. Hoch si zkontroloval celé tělo, jestli ho někde sklo nepoškodilo a pak se rozpačitě podíval na schodiště, po kterém šla jeho blonďatá kolegyně následovaná ANBU.
„Příště použij dveře, baka. Nechápu, jak si to mohl s takovou dotáhnout až na chuunina.“
„Nech si to, Mikomi. Tohle okno předtím zavřené nebylo anebo to bylo genjutsu.“ pronesl na svou obhajobu Maik sbíraje se ze země.
Členové ANBU raději všechno přešli bez komentáře a celá skupinka se pak přesunula tentokrát ne do kanceláře k vůdci vesnice, ale do zasedacího sálu, který i přes svou velikost praskal ve švech.
„Páni, netušil jsem, že tu bude tolik lidí.“
„No, ani já ne. Měli bychom najít zbytek týmu.“
„V tomhle davu, těžko, navíc to vypadá, že čekali jenom na nás.“
A opravdu, k vyvýšenému stupínku se už sunul starší, ale ne zas tak starý, muž v bílo-zelené róbě. Byl to nejvyšší ninja v Travnaté vesnici.
„Jelikož už jsme tu všichni,“ nevraživě pohlédne na Maikera a Mikomi, „můžu zahájit tuto krizovou poradu. Bohužel nemám žádné dobré zprávy.“ významně se odmlčel a v sále by na chvíli bylo možno slyšet dopadnout špendlík, „Všechny pokusy přivést zpátky nukenina Zetsua selhaly, členové posledního týmu, který jsme za ním vyslaly, byli nalezeni mrtví ve Vlnkové zemi. Další výpravu si již Kusagakure nemůže dovolit. Protože,“ další pomlka, „ kromě toho, že naši sousedé z Iwagakure přesouvají svoje síly k hranicím Travnaté země, nastal další problém.“
„To by mě zajímalo, co ještě…“ chtěl doříct Maikeru, ale Mikomi mu jedním opravdu nepříjemným pohledem naznačila, aby zmlknul. Což on vědom si, co tahle kunoichi dokáže, když se opravdu naštve, raději udělal.
„Kazekage, vůdce Písečných ninjů, zmizel.“