Královny živlů 00 - Prolog

Ve vzduchu viselo dusno. Zašuměl vítr, znovu se rozpršelo. Nejdřív spadlo pár kapek, pak víc a nakonec se spustil vydatný déšť. Nikoho to nepřekvapovalo. Tato země neustále plakala. Deštná... Zmítaná mezi válkou a prudkými dešti.
V jednom domku, na okraji vesnice, stáli v předsíni mladí manželé. V náručí drželi své dvě dcery. O něčem tiše diskutovali. V pozadí byly slyšet tlumené výbuchy, země se jemně otřásala. Naznačovaly to cinkající skleničky na stole. Ženě se třásly ruce, jak k sobě pevně tiskla svoji dceru. Jí podobná dívka spočívala v náručí otce. Dvojčata Emi a Kei spaly. Ale to se mělo změnit. Kousek od domu se ozval výbuch. Holčičky se rozkřičely. Manželé se na sebe vyděšeně podívali. Naposledy se políbili a každý zamířil někam jinam. Pryč od vesnice, od jejich domu, od vzpomínek.

Skok. Příliš krátký a vratký. Následné zaškobrtnutí a spadnutí do trávy. Déšť máčející vlasy, křik dítěte skrytého pod oblečením, aby na něj nemohl chlad. Hrůzou pokřivená tvář muže, otce. Dusot několika párů nohou. Výbuch, dál než by se zdálo a přesto tak blízko. A v ten moment, jakoby se zastavil čas. V momentě mu ramenem projel kunai, kousek od obličeje jeho krásné dcery. Skousnul si ret, aby nezačal křičet. V mlze ho nevidí, jen předpokládají. Jen, aby se nic nestalo Emi.
Ať se jí nic nestane, opakoval si v duchu.

Malá se rozplakala, ale po chvilce přestala křičet. Jakoby tušila, že se něco děje. Otec se usmíval. Ne šťastně, ale strnule. Snad mu něco došlo. Něco, co dlouhou chvíli přehlížel. Konec. Rychle se snažil vymyslet, kam ukryje Emi, aby ji někdo našel. Sebral poslední kousek síly a odhodil zbytek svých výbušných lístků za sebe. Pomocí zbytku chakry ho ve správnou chvíli odpálil. Pro něj už je sice pozdě, ale Emi musí žít. Držel jí v náručí, poslední co chtěl cítit, byla blízkost jeho rodiny. Opřel se zády o kmen stromu. V náručí držel svoji dceru. Naposledy ji políbil na čelo a jemu klesla hlava.

Utíkala lesem. Byla tma, nevěděla, kam šlape. Intuitivně tušila, že kolem ní jsou nepřátelé. Shinobi, kteří jsou schopní zabít malé dítě. Ironií bylo, že se nebála o svůj život. Měla starost o svou dceru. Její prioritou bylo dostat ji pryč z Deštné. Proto mířila k hranicím. Doufala, že neprobíhá momentálním bojištěm.
Zdálo se jí, že běží teprve krátce. Jako kdyby před pěti minutami vyběhla z domu. Ale skutečnost byla jiná. Od jejich útěku uběhly už čtyři hodiny. Dostala se daleko. Najednou vedle ní vybuchl lístek. Uskočila. Buď narazila na nastražené pasti, nebo už překročila nepřátelské území. Ať tak, nebo tak, věděla, že skončila.
„Hej! Někdo tam je, seberte se!“
Výkřiky mužů. Byly daleko, tak běžela dál. Hledala úkryt pro dítě. Když uviděla vhodné místo, neváhala. Schovala ji a pokračovala dál. Trhalo ji to srdce. Jenže chtěla pronásledovatele odvést od její drahé dcery. Uklidňovala se tím, že úkryt byl nápadný pro náhlého kolemjdoucího.
Chabá výmluva, okřikla se.

Vzduchem zasvištěl kunai. Nebyla ozbrojená. Ani neměla v úmyslu se bránit. Kolem bouchlo pár lístků. Věděla, že jakmile použijí pár technik, bude konec.
Pak zaslechla výkřik. Zatmělo se jí před očima. Tvrdý náraz na zem už necítila. Byla mrtvá ještě dřív, než dopadla.

Yahiko šel vepředu. Za ním se vlekli jeho dva společníci, Konan a Nagato. Oba se zdáli být vyčerpaní, stejně jako on, ale nezastavovali. Zdálo se mu, jakoby slyšel dětský křik. A jak ukazoval výraz v Konanině tváři, tak nebyl sám.
„Odkud to jde?“ ozvala se dívka po chvíli.
„Snažil jsem se na to přijít. Odkud to může jít?“
Nagato se po chvíli vydal směrem k lesům. Následovali ho a křik byl hlasitější. Rozdělili se, aby se pravděpodobnost zvýšila. O nálezu je poté přesvědčil výkřik, který patřil Konan. Rozeběhli se tedy za ní. To, co uviděli, je na nejvyšší míru překvapilo. Ležel tam muž, v prapodivné poloze, jako by něco objímal. Předmět, který držel v náručí, právě držela Konan. Byla to malá tmavovlasá holčička, asi roční.
„Měli bychom se o ní postarat, Yahiko,“ ozvala se pomalu a Nagato přikývl.
Tak moc mu ta malá připomínala jeho vlastní osud. Yahiko se tvářil všelijak.
„Naše jediná starost je, najít ty tři!“ pronesl po chvíli rozhodně. „Nemůžeme se starat o malé děcko. Nejsme v situaci, ve které bychom ji mohli vychovávat. Sami jsme děti!“
„Půjdeme najít ty tři a mezitím se budeme starat o to dítě. Až skončí boje, tak jí odneseme do vesnice a tím naše povinnost skončí, ano?“ pronesl potichu Nagato.
Konan a Yahiko souhlasně přikývli. A tak se vydali hledat shinobi z Konohy, zatímco se starali o malé děvčátko.

„Tsunade, uhni!“
„Vždyť já vím!“ zařvala vztekle blondýnka. Vyhnula se letícímu kunai s výbušným lístkem. Rozzuřeně práskla do země, až se objevily praskliny.
„Co tě tak žere? Vždyť tě Jiraiya jenom varoval.“
„Zmlkni, Orochimaru!“ utrhla se na muže s dlouhými černými vlasy. „Co mě žere? Co mě žere?! To, že tu zase musíme být! To mě žere!“
Jiraiya se pobaveně podíval na své nepřátele. Mizel jim úsměv z tváře. Teď už si uvědomovali, před kým stojí.
„Tsunade, uklidni se. Jsme blízko hlavního města a...“
„Já se uklidňovat nebudu! Vyzvali mě na souboj, takže z něho nevyváznou! Tohle je válka, do háje!“
Rozběhla se k prchajícím ninjům.
Orochimaru si povzdychl. „Když je v ráži, tak ji nikdo nezastaví. Budeme muset s ní, abychom se ujistili, že nezajde až moc daleko.“
Jiraiya vykulil oči. „To chceš taky přijít o pár žeber?“
Ale Orochimaru už ho nevnímal. Jiraiya pokrčil rameny a následoval ty dva.
Nikdo z nich však netušil, že je sledují tři malé děti starající se o roční holčičku.

Všichni těžce oddychovali. Měli po bitvě s vůdcem Deštné. Byli rádi, že tuhle bitvu přežili.
„Slyšeli jste to?“ usmál se Jiraiya.
„Nedalo se to přeslechnout,“ ušklíbl se Orochimaru. „Prohlásil nás Sanniny.“
„Moc velká sranda to nebude. Teď o nás bude mluvit celý svět,“ povzdechla si Tsunade.
Všichni tři vstali. Měli v úmyslu zamířit zpátky domů.
„A o to přesně jde, ne?“ namítl Jiraiya. „A nezastavíme tady u toho mostu? Je tam nějaký přístřeší. Pořád tu leje.“
Přikývli a rychle doběhli k provizornímu úkrytu před neustálým deštěm. Orochimaru se ještě ani nestihl posadit, když v tom se před nimi objevil malý kluk. Měl zrzavé vlasy a na sobě měl oblek před deštěm.
„Kdo jsi?“ zeptala se Tsunade.
„Mohl bych prosím dostat?“ ukázal na sušenky, které drželi v ruce.
„Kde máš rodiče?“ zahuhňal s plnou pusou Jiraiya.
„Byli zabiti ve válce.“
Jiraiya si povzdechl. „Tady máš pár sušenek.“
„Hej! Nagato! Konan! Vylezte! Oni nejsou zlí!“ zařval do prázdna.
A u vchodu se objevili chlapec s rudými vlasy a modrovlasá dívka, která držela za ruku roční hnědovlasou holčičku.
Jejich setkání skončilo rozdáním téměř veškerých zásob Sanninů.

„Tak jdeme!“ zavelela Tsunade.
Tohle byla asi jejich třetí přestávka. Déšť neustále měnil na intenzitě a některá místa se těžko přecházela.
Tsunade vytáhla mapu. A pár vteřin poté vycítila něčí přítomnost.
„Už jsme vám dali jídlo! Co ještě chcete?!“ otočila se.
„Naučíte nás ninjutsu prosím?“ zaškemral chlapec se zrzavými vlasy. „Vy jste ninjové z Listové, ne?“
Jiraiya zpozorněl.
Modrovláska přistoupila k Jiraiyovi.
„Děkujeme...“ pronesla s úsměvem. „Tohle je pro vás...“
Origami z obalu od sušenek, problesklo mu hlavou.

„Proč je jednoduše nezabijem, aby byl klid?“ zasyčel Orochimaru.
„Co?!“ zavřeštěl zrzek.
„Těmhle sirotkům z války nezbylo nic než bolest a utrpení,“ pokračoval. „Jediný projev dobré vůle od nás by byla smrt.“
„Jsi spadl z višně nebo co?!“ ozval se znechuceně Jiraiya. „Podívejte, vy dva jděte napřed a já se o ně na chvilku postarám. Jen do té doby, než se od sebe dokážou sami postarat. To je totiž to jediné, co pro ně můžu udělat...“
Orochimaru jen pokrčil rameny a bez zájmu pokračoval v cestě. Tsunade Jiraiyovi věnovala utrápený úsměv. Otočila se. Doufala, že ho v brzké době zase uvidí.

Po zbytek jejich cesty měli jít lesem. Cesta z Deštné byla široká. Plná bahna, kamení, navalených větví.
„Zadrž!“ křikla na Orochimara.
„Co?“
„Tělo. Ženské tělo.“
„A co? Vždyť je válka.“
Na to Tsunade nereagovala. Prošla k ní.
„Běžela tudy,“ poukázala na cestu. „Kolem její cesty jsou výbušné lístky. A nevidím její čelenku. I když... Je asi jasné, že je z Deštné.“
„A kam jako jdeš?!“ zařval Orochimaru. „Máme se vracet domů a ne zpátky!“
Nereagovala. Zvědavost ji hnala dál. Pak se zarazila.
Dětský pláč?!
Přidala do kroku. Hledala zdroj, nemohl být daleko.
„Je to tady,“ ozval se. „Mělas mi říct, víš, že mám citlivější sluch než ty.“
„To je holčička. Je jí asi rok.“
„Jak dlouho tu je?“
„Nevím... Ale budeme ji muset vzít s sebou.“
Sklonila se a vzala dívku do náruče.
Snad se domů dostaneme dřív než zemře.