Poslední možnost aneb vyznání?

Bylo jedno z nejkrásnějších jarních ran, které tady v Konoze kdy byly, když se celý můj život změnil… Ale půjdu na to pěkně popořadě a začnu pěkně od začátku, od toho rána, kdy jsem ještě nic nevěděla…

Probudila jsem se kolem deváté hodiny. Byla neděle, takže jsem se mohla relativně popsat, ale přes to jsem si neodpustila jedno dlouhé zívání na protest, když mě budík pomocí toho otravnéého zvuku vytáhl z postele.
Pak jsem se protáhla se a líným krokem se vydala k otevřenému oknu.
Milovala jsem taková rána… Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku a modré jako… no, říct jako obloha je trochu asi hloupost, takže prostě bezchybné. To mi připomnělo Uzumakiho Naruta…
Asi se ptáš, kdo to je. Odpovím ti.
Uzumaki Naruto je moje jediná láska a zároveň hrdina naší vesnice, dobrý přítel a skvělý ninja.
Ale i taková láska, jako je životní, může být neopětovaná… No nic, o tom až později.
Prostě jsem snila o jeho očích, povaze a… No dobrá, kápnu božskou… Trochu toho "Jiayrovského myšlení" tam taky bylo. Asi jsem ho jen neměla sledovat v lázních…
Ups! To jsem vám říkat neměla! Vy jste nic neslyšeli a… To… byla… jen… náhoda a… já… já h-ho opravdu nešmírovala a…
No dobrá, dostali jste mě. Ano, šmírovala jsem ho a ano, ale nic víc!
A nedívejte se na mě tak! Tohle je vydírání…!
Prostě a zkrátka jsem tam stála, přemýšlela a snila, když se najednou ozval hlas:
„Hinato! K snídani!“
Hm… Přišlo mi divné, že mě volali. Nejspíš budou chtít se mnou něco důležitého probrat, ale co…?
Hodila jsem na sebe první věc, která mi padla pod ruku, což bylo shodou okolností, moje obvyklá mikina a tříštvrťáky a běžela jsem dolů do jídelny.
Sotva jsem otevřela, dostala jsem pocit, že se mi to nebude líbit. Naskytla se mi totiž velice...zvláštní podívaná.
Moje zbylá rodina včetně Nejiho seděla u stolu v až podivně ztuhlých pozicích. Hanabi měla ve tváři výraz naprostého šoku, matka měla hlavu skloněnou tak, že jí nebylo vidět do tváře. Hiashi vypadal jako živoucí mrtvola (což není nic nového) a Neji… BREČEL?!
„Co se tady stalo…?!“ zeptala jsem se tiše a snažila se ovládat.
„Hinat-“
„Omluvte mě prosím,“ řekl Neji, a aniž by si všiml toho, že právě skočil do řeči vůdci klanu nebo čekal na svolení, prostě vypochodoval z místnosti na čerstvý vzduch.
Čekala jsem na otcův výbuch vzteku, ale nepřišel.
Moje neblahé tušení se ještě prohlubovalo.
„Hinato, pojď sem, prosím…“ pokračoval ve větě začaté ještě před Nejiho odchodem Hiashi.
Mám pocit, že špatně slyším… On mi řekl prosím?!
Posadila jsem se a sevřela ruce v pěst, abych ovládla svou nervozitu, ale popravdě se mi to příliš nedařilo.
„Hinato…“ zdálo se, že si není příliš jistý, co mi má a jak mi to má říct, zato já už si byla skoro JISTÁ, že se mi to nebude líbit.
„Hinato… my… My se musíme odstěhovat.“
Tak, a bylo to venku… To je všechno?! Prolétlo mi hlavou.
„Hm… fajn…,“ utrousila jsem, „A jaký je náš nový byt? Mám dojít k Tsunade-sama pro klíčky?“
Rodiče si vyměnily nervózní pohledy.
„Miláčku… Říkali jsme odstěhovat ne přestěhovat.“
„To jako pryč z Konohy?“ musela jsem se ujistit.
„A-Ano…“
„Fajn. Menší výlet nebo prázdniny beru….“ Řekla jsem a šla ke dveřím.
„Mimochodem… Na jak dlouho?“ položila jsem novou další otázku, aniž bych se otočila k nim.
„Navždy.“ Uslyšela jsem.
„Faj-“ Ani jsem to nedořekla, když mi to došlo. Najednou se mi zatmělo před očima. Nedostávalo se mi vzduchu a motala se mi hlava. Musela jsem se opřít o nízkou skříňku, abych nespadla. Všechno mi došlo. Tak náhle a bolestivě.
Už je nikdy neuvidím.
Už nikdy se neprojdu po těhle uličkách.
A už nikdy nedostanu mise pro naši vesnici… Můj domov bude jinde a já budu bojovat za někoho jiného… Za svůj jiný „domov“.
Musela jsem se dostat ven. Na vzduch.
Rozrazila jsem dveře a vyběhla ven. Namířeno sem měla k lesu, k tomu krásnému lesu, který vidím možná naposled.
K mému překvapené začínalo pršet, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nedbala jsem ani volání mých blízkých, ani zimy nebo dešťových kapek tříštících se o mou kůži a oblečení. Všechno mi bylo jedno. Hlavou mi tepala jen jedno téma. Téma, že tohle je možná naposledy, co všechny vidím, co jdu po těhle cestách a potkávám lidi, které můžu nazývat kamarády nebo spolubojovníky. Že možná naposled se procházím svým domovem.
Slzy se nedaly zastavit. Mlžil se mi zrak, ale já pořád běžela, dokonce i lesem, i když jsem sbíhala horu, ale pak mi hlavou proběhla myšlenka.
Už NIKDY neuvidím Naruta…
Najednou se mi zatmělo před očima. Uklouzla jsem na bahně. Chvíli jsem měla pocit, že se pohybuji ve stavu beztíže, takového ničeho, ale potom jsem ucítila všechno najednou. Gravitaci, déšť, vzduch, prach… a jeden silný náraz, který mi vyrazil dech. Trvalo však jenom chvilku, než se to všechno proměnilo na tupou bolest hlavy a pak… Zahalila mě tma.

Připadala jsem si, jako kdybych se probudila po dlouholetém spánku. Všechno mě bolelo, ale zároveň jsem byla odpočatá.
Pootevřela jsem oči, ale hned je zase zavřela. Udeřilo mě do nich ostré světlo, které mi propalovalo sítnici.
Za chvilku jsem to však zkusila znovu. To pokušení vidět a poznat, kde vlastně jsem, bylo příliš velké. Šla jsem na to však pomalu, aby si moje oči zvykly na světlo a povedlo se.
Moje vidění bylo nejdřív takové rozmazané a nejasné, ale pak se zostřilo a já byla schopna určit,kde se to vlastně nacházím. Ležela jsem v pokoji. Všechno bylo bílé. Nejspíš je to nemocnice, problesklo mi hlavou.
Ale co v něm dělám? A pak mi to došlo. Všechny vzpomínky, myšlenky, z toho všeho ale převládala jedna věta - Už ho nikdy neuvidím… Celý život jsem se utišovala tím, že i když nebude šťastný se mnou, budu ho alespoň vidět, jak je šťastný s někým jiným. Budu slyšet jeho smíc, hlas. Vidět jeho oči, vlasy, rty, postavu… Všechno a i přes to, že nic z toho mi nikdy patřit nebude, ani jeho srdce, byla bych alespoň maličko šťastná z jeho štěstí, ale teď…
Nejradši bych si nafackovala za to, že jsem mu nikdy nic neřekla, že jsem své city tajila a přísahala, že se o mých citech nikdy nedozví…
Zničeně jsem se posadila a s nemalým povzdechem jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém jsem ležela. Měl bílé stěny, samozřejmě nijak zdobené snad jen s pár malými obrázky, ale to bylo tak všechno. Napravo bylo velké okno s elegantními záclonami. Ležela jsem na vysoké posteli bez jakýkoliv ozdob. Všechno prostě mělo svůj účel a dost!
Kolem mě bylo spoustu různých přístrojů a trubiček, které do mě vedly jakousi tekutinu. Dostala jsem pokušení si je vyrvat z těla, ale odolala jsem.
Po mé pravé straně byl jednoduchý stolek jak jinak než v bílé barvě. Co mě ale zaujalo mnohem víc, byla obrovská váza se spoustou různých květin s přáním brzkého uzdravení.
Tolik lidí si na mě vzpomnělo? Zdálo se mi to skoro jako sen.
Vzala jsem vázu ze stolku a probírala jsem se květinami. Byla tam slunečnice od Kibi a Shina, od Sakury jak jinak, než větvička Sakury. Tým Asumi-senseie mi dal kytici tulipánů, zřejmě z Inina krámku a bylo jich tam ještě mnohem víc, ale mě zaujala pouze jedna. Divoká lilie bílá jako sníh. Miluju lilie… Jsou tak něžné a omamné…
Ale za co jsem je jenom dostala a hlavně… Od koho? Nebyla u ní žádná cedulka jako u těch ostatních. Žádná stopa po tom, od koho je a tak mi nezbylo nic jiného, než zkusit vymyslet, od koho by mohla být.
A zatím co bylo mé snažení docela marné, točila jsem lilií mezi prsty a bezděčně si k ní přivoněla. Její vůně mě okamžitě okouzlila. Ponořila mě do jiného světa a tlumila to prázdno po oznámení, že se stěhujeme pryč…
„Jsem rád, že se ti líbí…“ uslyšela jsem najednou hlas za mými zády. Překvapeně jsem vyjekla a otočila se za ním.
„N-Naruto-kun!“ řekla jsem konečně pochvíli a uvědomila jsem si, jak moc je na mě vidět ten šok, ale nemohla jsem s tím dělat skoro nic. A zatím co já jsem byla jako v transu, on se usmál, vstal ze židle a přešel k mému lůžku.
„Jak ti je?“ Zeptal se a lehce si sedl na okraj postele. Jeho vůně mě okamžitě chytal do svých spárů a já měla co dělat, abych ji nezačala fetovat…
„Jde to…“ odpověděla jsem mu, ale necítila jsem se až zas tak dobře. Částečně proto, že byl tak blízko mě a částečně proto, že jsem nevěděla, jak jsem se tady na tom pokoji ocitla.
„N-Naruto-kun?“ oslovila jsem ho váhavě.
„Ano?“ zeptal se a já si zase uvědomila, že už není ten mladý kluk, ale že už je z něj muž… No, lhala bych vám, kdybych tvrdila, že se mi při pohledu na něj nerozbuší srdce a lhala bych vám i tehdy, kdybych vám říkala, že mu to uškodilo. Spíš totiž naopak. Je ještě hezčí, než kdy dřív… A věřte mi, že já v tom mám přehled!
„Jak jsem se sem dostala…?“ zeptala jsem se.
„Ty si to nepamatuješ?“ Vypadal vykolejeně. Zavrtěla jsem hlavou.
„No jasně! Byla si v bezvědomí… Kiba tě našel v lese a-“
„Počkej, on mně našel Kiba?“ přerušila jsem ho a v jeho očích jsem viděla odraz svého nevěřícného pohledu.
„Ano, a prosím, neskákej mi do řeči…“ Odpověděl mi Naruto mírně překvapen mým novým „já“. Zrudla jsem.
„Když tě teda našel, byla jsi ve špatném stavu, nebo to tak alespoň vypadalo, ale naštěstí si byla jen v bezvědomí a tak nás zavolal a tebe přinesl sem. Potom jsme se u tebe střídali tak, aby ses nikdy neprobudila sama. No a jak vidíš, teď jsem tu já.“
„Aha,“ přikývla jsem a jen se snažila všechno si to srovnat v hlavě.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“
Naruto se zamyslel a chvíli počítal.
„Asi tři měsíce…“ odpověděl pochvíli nejistě. Zalapala jsem po dechu, ale dříve jsem stihla něco říct, ozvalo se klepání. Do pokoje vešla Tsunade a hned za ní Shizune.
„Tak Šípková Růženka se probudila…“
V tu chvíli, kdy to řekla, jsem se váhavě podívala na Naruta… Koneckonců, víte snad všichni, jak se probudila ona princezna, ne? Pokud ne, tak tedy byla políbena princem…
„Dobrý den, Tsunade-sama.“ Řekla jsem s úsměvem a rozhodla se, že ono zkoumání nechám na později…
„Ahoj, Hinato, tak jak ti je?“ zeptala se a stoupla si na opačnou stranu postele, než kde byl Naruto.
„Docela dobře… jen jsem byla překvapená… Nebyli tu za mnou rodiče?“
Tsunade se zarazila.
„Ne, myslím, že ne…“ řekla.
„No, vypadá to, že už jsi v pořádku a nemá cenu tě zde držet. Můžeš jít…“
„Děkuji!“ vykřikla jsem šťastně a hned po tom, co mi vytáhli hadičky z těla (věřte, že to nebyl příjemný pohled) jsem vyskočila z postele. Sotva jsem se ale dotkla podlahy, uvědomila jsem si, že je něco špatně. Okamžitě jsem ztratila rovnováhu a stačila jen zavřít oči a připravit se na tvrdý náraz. Místo toho jsem však ucítila teplou hruď s vypracovanými svaly.
„Opatrně…“ uslyšela jsem něčí hlas u mého ucha
Otevřela jsem oči a první co jsem viděla byly ty jeho modré studánky. Připomínaly mi kousek letní oblohy v tomhle zkaženém světě. Kousek moře na poušti… Kousek lásky a krásy ve světě strádání… Vpíjela jsem se do nich a on se zase vpíjel do těch mých. Najednou jsem dostala hroznou chuť ochutnat jeho rty. Váhavě a pomalu jsem se nakláněla k jeho obličeji a on k tomu mému, až chybělo sotva deset centimetrů a…
„Ehm, ehm,“ odkašlala si Tsunade a já okamžitě vyskočila z jeho náručí.
„D-Díky,“ poděkovala jsem mu, celá rudá a on jen přikývl, jakože přijímá.
„No, my nebudeme rušit a půjdeme, že Shizune…“ zavelela Pátá.
„Ano, ano… Máme ještě spoustu práce.“ Přitakala, ale až příliš rychle, takže mi bylo jasné, že z jejich důvod, je jen prachsprostá lež.
„Hinato, můžeš jít. Svoje oblečení máš za rohem. Hodně zdaru…“ konec věty uvízl za zavřenými dveřmi. Nastalo trapné ticho. (Jen tak mimochodem, měla jsem na sobě PYŽAMO! Ano? Jednak Naruto není zvrhlík (o čemž sice občas pochybuji), ale já bych už asi dávno omdlela, kdybych byla… ehm…. V rouše Evině)
„No, tak já už taky půjdu…“ přerušil ho nakonec Uzumaki a otáčel se ke dveřím.
„Počkej! Nechoď…prosím.“ Vykřikla jsem, aniž bych přemýšlela, co dělám.
Zarazil se.
„No, tak jo,“ svolil nakonec. Nechal mě obléct se a pak jsme oba vyrazili ven…

V Konoze bylo hezky. Slunce svítilo a já byla šťastná, že tak hezký den můžu strávit s ním, vlastně, já bych s ním byla ráda i tehdy, kdyby mrzlo, pršelo a šelhali blesky.
Běželi jsme po ulicích jako malé děti a omlouvali se ledem, které jsme omylem srazili a pak jsme běželi po cestičce v parku, sledovali ty malé caparty, jak si hrají na velké ninji nebo jak honí kočku a za chvilku už naší cestu lemovaly vzrostlé javory a duby.
„Počkej!“ zavolala jsem na Naruta, když mi začal utíkat. Ale jen se smál… A najednou jsem byla sama.
„Hej, kde jsi?!“ Volala jsem na něj, ale nikdo se neozýval. Pocítila jsem úzkost.
„Naru-“ Z ničeho nic do mě nekdo narazil z boku. Vůbec jsem ho nečekala a tak jsem prostě ztratila rovnováhu a spadla do trávy.
Když jsem se zvedla, abych se podívala, co to bylo, uslyšela jsem smích. Naruto se smál… Zrudla jsem, ale tentokrát vzteky.
Posbírala jsem se, zvedla se a rázovala si to směr Uzumaki Naruto.
Přišla jsem k němu a strčila do něj.
V očích se mu na malou chvíli zračilo překvapení, ale vzápětí ho vystřídal problém s rovnováhou. S čím jsem ale nepočítala, bylo to, že mě s jeho touhou nespadnout strhne sebou. Spadla jsem na něj a po chvilce překvapení jsem se začala strašně smát a on se přidal.
Tak jsme ještě chvilku blbli a než jsme se nadáli, byla noc.
Leželi jsme v trávě vedle sebe a povídali si, respektive, já jsme rudla a Naruto mi vyprávěl, a co jsem všehcno za tu dobu přišla, když nás náhle přerušilo zahřmění a o sekundu později se spustil liják. Blesky osvětlovaly krajinu a my jsme utíkali k nejbližšímu domu. Přespali jsme v jednom hotelu, protože venku se strhla taková smršť, že by šel ven jen blázen a věřte mi, já ani Naruto jsme šílenci nebyli! No, a tak jsme tedy přespali v onom hotelu, o kterém ani nevím, jak se jmenoval a… Pochopitelně jsme spali každý ve svém pokoji! Takže žádné prasárny, prosím…
No, z nějakého důvodu jsem však nemohla usnout. Dokonce, ani když přestala bouřka. Ležela jsem na posteli, nechala paprsky měsíce hladit mojí tvář a vánek pohrávat si s mými vlasy, ale ten blažený pocit klidu se stále ne a ne dostavit. Oblékla jsem si tedy bundu a tiše otevřela dveře.
Venku bylo krásně. Ani známka po té smrtši, co se odehrála. Vzduch byl čistý a mokré chodníky se leskly studeným světlem. Nadechla jsem se a snažila si vyčistit mysl. Jenže všeho toho bylo až moc. Naruto, stěhování, nemocnice, přátelé, stěhování a zase Naruto a pak znovu stěhování, až se mi zatočila hlava ze všech těch možností, jak by to mohlo dopadnout. Zahnala jsem proto všechny tyto depresivní myšlenky hluboko do svého podvědomí a zamkla jsem je na imaginární zámek. Věděla jsem, že tím to nevyřeším, ale to mi bylo jedno…
Udělala jsem krok k parku. Vzduch byl studený a vlhký po prudkém dešti. Všechno se třpytilo. Hvězdy svítily a dělaly společnost Měsíci, zatímco vítr si pohrával s mými vlasy i listy na stromech. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vůbec nevím, jak to skončí, ale jednou věcí jsem si byla jistá. Ať to dopadne jakkoliv, musím Narutovi říct, co k němu cítím, protože vím, že nikdy k nikomu jinému nic podobného cítit nebudu…
Nevěděla jsem, kolik mám ještě času, ani jestli se budeme stěhovat zítra, pozítří nebo popozítří, ale to je jedno. Já mu to prostě musím říct!

Ráno, když se Naruto probudil, byla jsem už dávno vzhůru.
„Ahoj…“ Pozdravil, oplatila jsem mu stejnou mincí.
„Ahoj.“
Jeho pohled mířil ven. Napila jsem se čaje.
„Jdeme?“ Zeptal se, přikývla jsem, poděkovala a zaplatila jsem si svůj pokoj a vyšla ven.
Následoval mě.
„Dneska je hezky, co?“ začal znovu konzervaci.
„Hm…“ odpověděla jsem a snažila se vymyslet, jako mu to asi řeknu…
„Hinato!“ zamával mi rukou před očima.
„An-Ano Naruto-kun?“
Podezřívavě si mě měřil… „Jsi v pořádku?“
Přikývla jsem, a i když jsme na něm viděla, že mi to nevěří, nevyptával se.
„Jo, mimochodem, když jsme odcházeli, Tsunade mi pro tebe dala vzkaz.“ Řekl a poškrabal se ve vlasech, jeho typické gesto, když se z něčeho snaží vyvlíknout… To typické gesto, které mi připadá tak přitažlivé.
„Promiň, včera jsem jaksi zapomněl Ti ho dát…“ zasmál se nervózně. Pousmála jsem se a rozbalila onen vzkaz. Sotva jsem si ale přečetla, krve by se ve mně nedořezal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se znovu a pokolikráte se ještě zeptá?
„A-An-Ano…“ vykoktala jsem ze sebe a pokračovala v chůzi, zatím co mi v mysli stále pobíhali ta tří slova napsané na onom kusu papíru, černé na bílém…

Kráčela jsem, co noha nohu mine a přemýšlela, jak málo mám času. Do mé mysli se začala vkrádat beznaděj.
Jak jen mu to mám říct? Nečekla jsem mu to za devět let, tak jak mu to mám říct během posledních pár hodin?
Ani jsem si to neuvědomila, a stáli jsme před naším sídlem – před sídlem klanu Hyuuga.
„Tak ahoj, uvidíme se zítra?“ zeptal se s neskrývaným nadšením v hlase.
Kéž by… proběhlo mi hlavou
„N-Naruto-kun… Já ti musím něco říct…“
„Ano? Poslouchám.“ Usmál se.
„Já…“ Musíš mu to říct! No tak, nebuď srab!
„Já…“ Možná to je poslední šance…
„Já…“ Je ale také pravděpodobné, že mě bude nenávidět, nebo se na mě naštve, ale když je to naposledy, co ho vidím… Nemám, co ztratit a alespoň si nebudu do nekonečna vyčítat, že jsem mu to neřekla. Tak Hinato, do toho! Nadechla jsem se.
„Já… Vím o tvém vtahu se Sakurou,“ začala jsem váhavě, s pohledem zabodnutým do země.
„Ale musíš to vědět… je to tajemstvím až příliš dlouho… Naruto… Já… Já… Já tě miluju!“ řekla jsem, ačkoli poslední slova jsem šeptla skoro neslyšně, nepochybovala jsem o tom, že je slyšel.Odvrátila jsem se.Cítila jsem úlevu, ale zároveň strach… Začal se smát… Ó ano, už je to tady, chvilka mého ztrapnění.
„Hinato, já…“ Začal. Ach a teď přijde ta chvíli, kdy to bude bolet.
„Víš… Mohla by ses na mě dívat, když s tebou mluvím?!“ zeptal se poněkud rázněji, vzápětí se ale omluvně usmál. Poslechla jsem ho, alespoň z části. Dívala jsem se na něj, ale jinak jsem k němu stála bokem.
„Hina-“
Otočila jsem se, tentokrát už čelem a podívala se na něj se slzami v očích. Uslyšela jsem, jak říkám třesoucím se hlasem:
„Promiň… Já… Neměla jsem ti to říkat… Zapomeň na to. Já vážně nechtěla, aby-“ Zbytek věty však zanikl. Kde? Tak to nevím, a ani o tom nechci přemýšlet, jediné, co jsem dokázala vnímat byly jeho rty… teplo… Líbal mě, sice se jenom lehce dotýkal mých rtů, ale i tak to bylo něco… Kouzelného, jenže já o tom ani nechtěla přemýšlet. Bylo to totiž příliš krásné, než aby to mohla být realita… Anebo ne?
Odtáhl se a svoje čelo si lehce opřel o mé, takže jsem mu viděla do očí. Tak blízko něj jsem ještě nebyla… Když mě to tak napadlo, musela jsem alespoň maličko zrudnout. Usmál se.
„Víš, jak dlouho jsem čekal, až to uslyším? Víš, jak moc jsem doufal?“
Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Se Sakurou jsem se dávno rozešel… Začala se mi líbit jiná dívka, o níž jsem nikdy takhle nepřemýšlel a uvědomil jsem si to, až tehdy, kdy mi Kiba řekl, že je v bezvědomí. Až pak jsem teprve začal zjišťovat, jak moc velký o ní mám strach. Znovu a znovu jsem probíral, jestli ke mně cítila jen přátelství, ale čím víc jsem si myslel, že by to mohlo být i něco víc, tím víc jsem si tím byl nejistý. A pak když jsem seděl jednou u její postele… Byla v bezvědomí… Já přísahám, nechtěl jsem, ale nešlo to jinak… Políbil jsem jí. Ano, Hinato, políbil jsem tě a nechápal, kde proč jsem to udělal. Byl jsem zmatený. Chtěl jsem zmizet, ale ty si začala volat moje jméno... Tedy, žádný extra křik, ale bylo to dost zřetelně vysloveno, a tak jsem zůstal. Ta lilie... mi tě připomínala. Okouzlila mě, stejně jako ty, nečekaně a bezvýhradně. Zamiloval jsem se do tebe, Hinato.“
Nevěděla jsem co říct. Byla jsem v šoku z jeho vyznání a ještě víc mě překvapilo to, že zrudnul.
„Děkuju.“ Řekla jsem prostě a objala ho. Chvilku váhal a pak mě objal.
„Víš… Ještě něco ti musím říct…“ Začala jsem.
„Já vím.“ Přerušil mě.
Slunce se chýlilo k západu.
„Naruto?“ oslovila jsem ho.
„Ano?“
„Políbíš mě?“ Naše pohledy se střetly. Jen neznatelně přikývl a utrousil:
„Poprvé a naposledy…“ jeho rty se přitiskli k mým. Objal mě kolem pasu, zatímco jsem mu zajela prsty do vlasů.
Než jsem si to ale stačila pořádně užívat, přerušil čísi výkřik. Nejiho výkřik.
„Hinato! My se nestěhujeme!“ povyskočil si radostně a vzápětí zrudnul, když si všiml, při čem nás nachytal.
„Pardón, nebudu rušit.“ Utrousil, Naruto se jen zasmál a znovu mě políbil. Tentokrát jsem ale věděla, že to určitě není naposledy…