Super Sestry 38

Sunai : Sakra, co má za problém? Měly jsme je sejmout, proč takové cavyky? Mě přece nebude poroučet, navíc při boji by jsme se víc sehrály a možná sblížily.
„Pusť mě,“ začala jsem se vrtit. Nic neříkala. Opravdu se v ní nevyznám. Někdy je strašně vážná po druhý zase samá srandička, ach jo, možná nebude až tak dobrý partner do týmu. Vyškubla jsem se jí a postavila se.
„Už mě nemusíš táhnout, stejně změnili směr,“ oprášila jsem se.
„Já vím, jenže je moc složité tě přemnlouvat, ať jdeš tím směrem, který je vhodný, takže tě radši táhnu,“
„Fajn, tak kam chceš jít?“ až příliš hlasitě jsem si vzdychla.
„Nebuď tak otrávená, máme se sblížit, ne rozhádat,“ kárala mě.
„Ježiši, to jsi vždycky tak upnutá?“ slyšela jsem se samu sebe říkat. Nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Co prosím?“
„Vždyť se na sebe podívej, jsi jak moje matka, nepotřebuju, abys mi říkala, co mám dělat,“ vyjela jsem, ale sama věděla, že tohle říkat nechci. Moc dobře vím, že je v něčem odvázanější než já.
„Já ale přece,“ ..
„Vůbec se nesnaž, není zbytečný mě poučovat?“ zastav dokuď můžeš. Snažila jsem se své tělo varovat, ale to si vybíjelo vztek na neviné holce, která se to snaží vyřešit bez konfliktu. Vím, že to co říkám, je jen vztek, který se ve mně tak dlouho držel a bolest, kterou jsem prožívala, jenže to teď nedokážu zastavit.
„Tvoje matka?“ ozvala se najednou. Prudce jsem na ni pohlédla.
„Jo, moje matka, máš s tím problém?“
„Ne a ty se svou matkou problém máš?“ vrátila mi. Ta otázka mě zarazila. Jako by mě tak trochu probrala.
„Ne... s matkou ne, ale otec je pěknej kre*én,“ řekla jsem a její dlaň mi udělala červený obtisk na tváři. Byla to sakra rána. Chytila jsem se za tvář a naštvaně si ji přeměřila.
„Nesnáším tě,“ křikla jsem a běžela na východ. Blbka jedna, nemá ponětí, jak se otec choval, kdo jí dal právo takhle se mnou zacházet? Kdyby jen věděla. Byla jsem natolik rozrušená, že jsem si nevšimla té silné chakry, která se okolo mě šířila, takže útok mě naprosto zaskočil.

Tokime : Pokračovala jsem na západ a nechápala proč vlastně pokračuju, když jsem měla být s ní. Je úplně jedno kam půjdu, když nebudu s ní. Ach jo, sehrát se je vážně těžký... S tou ránou jsem to asi přehnala, ale když mě to tak naštvalo. Asi to neměla lehké, jenže.... alespoň otce má. Zastavila jsem se a vytřeštila oči. Ta chakra, tu jsem předtím cítila. Někdo jí musel zamaskovat, kruci! Dokážu jí zaměřit? Chvíli jsem soustředěně hipnotizovala strom před sebou.
„Mám to,“ řekla jsem nahlas. Polkla jsem. „Sunai,“... Okamžitě jsem se rozběhla tím směrem a doufala, že ten dotyčný není až tak nebezpečný, i když ta chakra je opravdu silná. Běžela jsem asi tak dvě minuty a rychle se blížila k cíly.
Konečně jsem tady. Viděla jsem Sunai bojojovat s klukem v černém plášti, mohl být stejně starý, jako ona a měl přes hlavu kápi. Okamžitě jsem jí běžela na pomoc.
„Sunai,“ křikla jsem kousek od ní a hodila po tom útočníkovi shuriken, jenže k mému udívu ho cosi odrazilo, alespoň jsem si to v první chvíli myslela. Jenže když jsem rychle zaostřila, shuriken nebyl nikde. Že by ho někdo..?
„Čau krasavice,“ uslyšela jsem za sebou hlas muže. Ale připadal mi příjemný a povědomí. Zanesla jsem myšlenky do nejtemnějšího kouta a prudcě se otočila. Byl pryč. Sakra, ta rychlost. Nikde jsem ho neviděla. Kde může být?
„Rychlostí zrovna neoplýváš, že?“ stál za mnou a držel mi můj shuriken u krku. Do haj*lu, to jsem vážně tak pomalá? Skrčila jsem se dolu a chtěla mu podrazit nohy, ale moje noha pouze prořízla vzduch. Nemám šanci s ním vyhrát, pokud se nestáhneme, špatně to skončí. Letmo jsem se podívala na Sunai, která se vcelku tomu mladíkovi vyrovnala. No jo, jenže ten má rychlost naší úrovně, či né horší. Čekala jsem odkud příjde další útok, jenže jsem neměla tušení, kde se nachází ten hajzlík. Jenže místo něj se u mě objevil mladej kluk s černými vlasy, v totožném plášti a zaútočil na mě. Vyhýbala jsem se všem jeho útokům, byl rychlý, ale s předchozím mužem se nemůže měřit. Sekl mě do stehna a já mu ránu oplatila na tváři. Sáhl si na ránu, z které teď mírně tekla krev, pod levým okem. Já se na stehno ani neobtěžovala pohlédnout. Tenhle hošík je silnej, ale pokud zapojím víc než taijutsu, mohla bych ho porazit, zato mě znervózňuje, kam se poděl ten bleskovej týpek. Nemůžu přivolat Rinkimiriho a plýtvat chidori, je taky zbytečný. V tu chvíli se kousek od nás objevil zmiňovaný útočník. Zahlédla jsem ho koutkem levého oka. Opíral se o strom a ruce měl skřížené na prsou. Měl hnědé, rozcuchané vlasy a plášť se vlnil pod náporem větru. Mohlo mu být okolo pětatřiceti. Přesto svým způsobem vypadal jako děcko. Jeho obličej mi připadal stejně příjemný jako jeho hlas, ale proč jenom mám pocit, že ho znám? Pozoroval náš souboj a občas mu pohled sjel i na druhého mladíka, který bojoval se Sunai. Co to má být, nějaká atrakce? Máme tady bojovat, aby se on pobavil, nebo co? Při útoku na mladíka jsem se rozhodla zeptat se.
„Neznáme se? Vy tam vzadu?“ poté se můj útok přeměnil v obranu.
„Nemám ponětí, nepříjdeš mi nijak povědomá, navíc s Akatsuki bych se nikdy nezapletl, nezajímá mě odpad vašeho druhu, i když vy dvě jste opravdu krásné. Přesto, nezáleží až tak na vzhledu, pokud jste haj*lové, co jen tak zabíjí ,“ pronesl klidně a jeho postoj zůstal stejný.
„Co si to řekl?“ začala jsem pěnit. I když jsem bojovala, zahlédla jsem v jeho obličejí mírný zmatek.
„Co přesně myslíš?“ nechápal.
„Všechno! Nejsem žádnej odpad, je ti to jasný?! Ani ona! A že jsme hajzlové, co jen tak zabíjí? A co jsi ty? Bezdůvodně jste na nás zaútočili, jasně, máme pláště Akatsuki, tím se vše vysvětluje, že?“ dala jsem svému soupeřovi obrovskou ránu do břicha a on odletěl kamsi dál od nás. Už mám téměř celou chakru, alespoň myslím, cítím se mnohem silnější. Nevěděla jsem, jestli se vrhnout na toho idiota u stromu, nebo pomoct Sunai, ale radši jsem se rozhodla pro Sunai, rychle jsem k nim šla, jenže najednou jsem to uslyšela, to, co mě tak zarazilo.
„Yoru, nemůžeme se tu zdržovat,“ zavolal můj soupeř, ještě daleko od nás. Yoru? Kde jen jsem to... slyšela?...
„Yoru, půjč mi Tokime, není jenom tvoje,“
„Nech toho Jiraiyo, buď rád, že u sebe máš ještě Meshiki, to je dost velká oběť, nemyslíš?“
„Jiraiya má pravdu, vůbec ji nechceš nikomu svěřit, vždyť jsem jí rok vychovával, nech ji u mě na víkend,“
„Ty taky Genmo? Jste příšerní,“
„Mám všem snad vyprávět o tom, jak jsi ji tenkrát zapomněl v hospodě?“
„Ne, ne, ne, říkal jsi víkend? Samozřejmě, to půjde,“
… Byla jsem zmatená a nerozumněla tomu, nevěděla jsem, kdo to byl, ani proč už jsem jeho jméno slyšela, věděla jsem jen to, že mi byl blízký. Dříve určitě, ale teď držel svou katanu zabodnutou v mém břiše. Nebyla nejdelší a nezabodl jí celou, přesto to bolelo, bolelo to strašně i ta představa, že je to někdo mi blízký, jen si prostě nemůžu vzpomenout a možná je to tak i lepší. Jeho obličej byl teď vcelku klidný, jen oči byly zahaleny menším zmatkem.
„Tokime!“ vykřikla Sunai.
„Tokime,“ zarazil se nad jménem a vpil se mi do očí. Jeho působily bolestně a nejistě, a jako by se v nich cosi zablísko.
„Chidori,“ ozvalo se za námi a Sasuke dotyčného napadl. V tom se tam přiřítil rozzuřený Juugo. A pomohl Sunai. Muž odskočil a nechal ve mně svou katanu. Konečně jsem pořádně viděla do tváře druhému klukovi. Z kápi mu trčely delší blond vlasy a modré oči měl téměř identické se mnou.
„Chikuto, Uragari, stáhnout. Nepotřebujeme ještě větší zápletky a problémy,“ svolal k ústupu a zmizeli. Pronásledovat je, by byla hloupost, navíc mě chtěli dostat co nejdřív do úkrytu. Vyndala jsem ze sebe katanu a pustila ji na zem. Poté se i mé tělo shroutilo k zemi. Přeci jen mi trochu té krve vyteklo a možná zasáhl důležitý orgán. Problém byl v tom, že jsem neměla energii vyléčit se. Sasuke mě vzal do náruče a běžel s ostatními zpět do úkrytu. Kdo by si pomyslel, že můj první vílet ven dopadne takhle...