Nevýhoda nejmladšího 16 - Konec

Přiložil jsem ty dva prsty na Sasukeho krk. Se zatajeným dechem čekám, jestli se něco ozve. Bráška je úplně ledový. Neozývá se nic. Pořád nic.
Cítím, jak mě na tváři šimrají slzy. To přece nemůže být pravda, to se nestalo, Sasuke...
Ťuk. Trhnu sebou. Zdálo se mi to, nebo...
Ťuk. Teď už jsem to slyšel určitě!
Ťuk... ťuk... ťuk... ťuk... Bráškovo srdce sice nebije nijak rychle, ale nevzdalo to! Mám chuť se rozkřičet radostí na celý les. Vyšší moc se slitovala a nechala mi Sasukeho tady!
Pohled na brášku mě ale rychle vrátí na zem. Jestli mu rychle nepomůžu, asi si to Vyšší moc rozmyslí.
Sleduju svoji ruku, jak modře zazáří. Pro lékařské techniky jsem nikdy neměl talent, ale jako ANBU ty základní ovládám. Jakž takž. Ani moc nevím, co to vlastně dělám, moje ruka jako by Sasukeho léčila automaticky, zatímco moje mysl neví, kam dřív skočit. Doufám, že moje ruka si zachovala chladnou hlavu a Sasukemu pomůže...
Po pár minutách se něco začíná dít. Bráškova víčka... Zdálo se mi to, nebo se zachvěla? Nějak nejsem schopný ho pozorovat pozorně. Nebo spíš si ujasnit, co jsem vlastně viděl.
Sasuke nepatrně pootevřel oči. To se mi určitě nezdá!
"Sasuke... Slyšíš mě?" zašeptám a nechám svoji ruku na jeho hrudi. To, že otevřel oči, neznamená, že je v pořádku.
"Brá... ško..." špitne Sasuke a nepatrně se usměje. Teď mám zase nutkání začít zpívat. Vážně žije!
"Už se ničeho neboj, Sasuke. Tvůj velkej bráška je tu s tebou," uklidňuju ho, stejně jako tenkrát, když jako miminko plakal u mě v náručí, "ať se stane cokoli, ochráním tě. Už nedovolím, aby ti někdo ubližoval. Vezmu tě domů, nějakou dobu budeš jenom odpočívat a pak zase budeš moct chodit do školy a já s tebou budu každý den trénovat, "slibuju mu bez rozmyslu. Asi toho budu později litovat, ale teď jsem až moc šťastný, že Sasuke žije, nemůžu myslet rozumně.
Bráška se ještě víc usměje. Moje lékařské jutsu asi konečně pořádně zafungovalo. Sasuke se rozhlíží kolem a ve tváři má dokonale zmatený výraz. Zkusí se posadit, ale já ho chytnu za ramena a jemně přitlačím zpátky do lehu.
"Ne, ne, bráško, jenom hezky lež," přikážu mu. Neobvykle poslušně přikývne a dál na mě kouká přimhouřenýma očima. Všimnu si, že se trošku třese. Není divu, stmívá se a vzduch se poměrně ochladil. Asi už nemá smysl se ho dál pokoušet léčit, do nemocnice to vydrží a tam se o něj postarají lépe.
Sundám si plášť a Sasukeho do něj zabalím. Samozřejmě se to neobejde bez protestů.
"Bráško... B-bude ti z-zima..." kuňká Sasuke a snaží se z pláště vymotat. Marně.
"Ale nebude, já poběžím a navíc mám teplý oblečení. O mě se nestarej, radši zkus usnout. Až se probudíš, budeš doma," nabádám ho.
"Zvládnu j-jít sám..." šeptá bráška. Musím se usmát. Sotva mluví, ale chce v noci běžet lesem... Jeho chabé protesty naprosto ignoruju, ještě těsněji k němu přivinu plášť a zvednu ho do náručí. Nehci ho nést na zádech, bude lepší, když na něj uvidím, a Sasukemu se lépe usne.
Překvapilo mě, jak je lehoučký, i s mým poměrně těžkým pláštěm. Musel hodně ubrat.
Bráška nakonec vzdá snahy se osvobodit a uvelebí se v mém plášti. Pro něj je to spíš deka, jak je mu velký.
"Bráško?"
"Ano, Sasuke?"
"Y-Yoake, Adore, Hinata a o-ostatní... Povedlo se jim u-utéct? Jsou v pořádku, nevíš?" vyzvídal Sasuke. Úplně jsem zapomněl, že se vlastně setkal s těmi dětmi a pomáhal jim k útěku.
"Teď už jsou nejspíš všichni doma. Máma s tátou se o ně postarali," povím mu.
"To je dobře..." oddechne si a zavře oči. Konečně, po tolika útrapách, si může nerušeně odpočinout.

***
Pomalu otevřu oči. Kupodivu si úplně přesně pamatuju, co se stalo. Kameny, brášku, les... Ale kde to jsme teď? Skoro nic nevidím, překáží mi plášť, do kterého mě bráška zabalil. Ale ten vzduch okolo... Je tak krásně čerstvý!
Pohlédnu nad sebe. Jediné, co vidím, je bráška, který se na mě usmívá.
"Vítej v Konoze, Sasuke," usměje se ještě víc odhrne plášť tak, abych viděl. Opravdu, jsme v Listové. Hlavy Hokagů, pěkné domy, les... Nic nechybí. Takže já se opravdu vrátil domů.
Zdá se mi, že bráška nemíří k sídlu Uchihů. Snad to neznamená...
"Bráško, že nejdeme do nemocnice?" vyhrknu. Nenávidím nemocnice a pokud to jde, snažím se jim vyhnout širokým obloukem. Bohužel, nevím, jestli se mi to podaří teď. Nemůžu se skoro hýbat, jak mě bráška drží pevně, a navíc jsem zamotaný v jeho plášti. Kdyby si bráška usmyslel, že tam potřebuju, nemohl bych se moc bránit.
"Samozřejmě, že jdeme! Musí se na tebe podívat doktor!" odpoví mi bráška nesmlouvavým tónem.
"Ale no tak, je mi dobře..." pokouším se mu to rozmluvit.
"Sasuke, byl jsi tak statečný, přece se nebojíš nemocnic!" popichuje mě a dál míří k mnou nenáviděné budově.
"Já se nebojím!" ohradím se, "já je jenom nenávidím! Nic mi není, pojď domů! Už chci vidět mamku!" zkouším taktiku "Já chci maminku!" Obyčejně funguje, zvlášť za použití štěněcího pohledu.
"Ale bráško..." vzdychne Itachi, ale zastaví se.
"Když si budou rodiče myslet, že nejsem v pohodě, tak táta zavolá doktora. Slibuju, že potom budu hodnej," smlouvám.
"Ty v pohodě nejsi, já moc léčit neumím, takže počítej s tím, že táta doktora zavolá. Ale když tak mermo mocí chceš, půjdeme domů," souhlasí bráška a otočí se. Bingo! Díky Bohu za velký oči.
"Bráško?" Na něco jsem si vzpomněl.
"Copak je?"
"Víš, jak jsi říkal, že se mnou budeš každý den trénovat?"
"No, ano, zmínil jsem se o tom."
"Platí to i pro dnešek?"
"V žádném případě! Řekl jsem, až budeš v pohodě. Teď máš před sebou pár dnů jenom v posteli."
"To si děláš legraci!"
"Sasuke, tobě nějak otrnulo..."
"V posteli je hrozná nuda!"
"Tak jdeme do nemocnice!"
"Už mlčím, už jsem hodnej!"
Bráška se rozesměje. Vídí mi až do žaludku, ví to a umí toho využít. Bohužel pro mě.
Konečně, konečně uvidím vchod k nám domů! Svítá, takže všichni ještě spí. Je to jako to ráno, co jsem odešel...
"Bráško? Co je dneska za den?" zeptám se. Vážně by mě docela zajímalo, jak dlouho jsem byl pryč.
"Nemám tušení," přizná se. No nic.
Itachi projde bránou se mnou v náručí a kráčí k nám domů. Už se tak těším na mámu i na tátu! Nemůžu se dočkat, až budu vyprávět, co jsem zažil. Jak se asi bude táta tvářit, až mu řeknu, že jsem ovládl Sharingan?
Bráška došel až ke dveřím, ale neměl volnou ani jednu ruku.
"Chytni se mě okolu krku, Sasuke," řekl mi a já jsem mu hned vyhověl. Uvoněnou rukou vyštrachal z kapsy klíče a odemkl.
Ucítil jsem tu známou vůni domova. Je to tak nezvyklé, že se nemusím bát a nikdo mě nebije ani nenutí pít nebo jíst něco zkaženýho.
Itachi kopnutím zavře a zase mě chytí oběma rukama. Přejde předsíň a vyjde nahoru po schodech do mého pokoje.
Je tu uklizeno! Pamatuju si, že jsem tady nechal hrozný nepořádek, ale postel někdo ustlal, knížky narovnal do knihovny, pastelky a papíry srovnal do šuplíků a plyšáky naházel do bedny. Ten někdo byla určitě maminka.
Bráška mě položil na postel. Chci se vymotat z toho pláště, protože mi začíná být vedro, ale nějak mi to nejde. Bráška mě chvilku pozoruje. Evidentně se dobře baví. Nakonec se mu mě ale zželí a pomůže mi.
"Sasuke, myslíš, že tady vydržíš dvě vteřiny sám? Dojdu pro mamku s tátou."
"Jasně."
"Nezkoušej si nový jutsu, nechoď z pokoje, nevstávej z postele, nesedej si, prostě zůstaň ležet a ani se nehni!" upřesnil bráška svoje požadavky.
"Jo, jo," přikývnu poslušně. Bráška se usměje a vyběhne z pokoje.

***
Už jsme doma třetí noc, ale pořád jsem nezamhouřila oka. Fugaku taky ne. Ten strach o naše děti je až moc velký. Neměli jsme nechat Itachiho, aby šel Sasukeho hledat sám. Fugaku má pravdu, je to, jako kdybychom Orochimarovi poslali na poděkovanou i druhého syna.
"Mikoto?"
"Ano?"
"Neměli bychom se po nich jít podívat?" vysloví Fugaku nahlas moje myšlenky.
"Asi ano. Taky se mi příčí jenom sedět, zatímco..." Přeruší mě rychle blížící se kroky. Já i Fugaku zpozorníme a pohlédneme na dveře. Ty se náhle otevřou a za nimi stojí...
"Itachi!" vykřiknu a vrhnu se k němu, abych ho objala. Itachi se mi ale vykroutí.
"Mami, tati, mohli byste rychle jít se mnou?" vychrlí, ani nečeká na odpověď a už se otáčí. Oba ho následujeme.
Itachi zmizel v Sasukeho pokojíčku. Podívám se na Fugaka. Že by...
Zrychlím, ale na prahu Sasukeho pokoje se zastavím. Fugaku mě napodobí. Oba dva jsme úplně ztuhli.
"Maminko! Tati!" zaječí náš Sasuke a chce se nám vrhnout do náruče. Itachi má co dělat, aby ho udržel.
"Lež, Sasuke!" přikáže mu nesmlouvavě a zatlačí ho zpátky do peřin.
Už neváhám ani vteřinu a urychleně se přesunuju k Sasukeho posteli. Konečně, konečně můžu svého milovaného chlapečka obejmout. Fugaku nezůstává pozadu a sedne si na postel vedle mě.
"Broučku... Tolik jsem se o tebe bála," vzlykám štěstím.
"Byl jsi hrozně statečný. Jsem na tebe moc pyšný" přidává se Fugaku a pohladí ho po hlavě. Sasuke se rozzáří jako sluníčko.
"Tati?" ozve se Itachi.
"Ano?"
"Sasuke mě přemluvil, že nechce do nemocnice. Ale spadlo na něj docela dost šutrů a já nevím, co se ještě stalo, prostě..."
"Jdu zavolat doktora!" přeruší ho Fugaku, zvedne se a vyjde z pokoje. Neunikne mi Sasukeho nespokojený výraz. Očividně doufal, že pod vírem shledání Itachi na doktory zapomene.
"Co jste to říkali o těch kamenech?" zajímám se.
"Povím ti to, až tady bude táta. Je to dost dlouhý příběh, ale já znám jen ten konec. Taky mě hrozně zajímá, co se dělo celou dobu..." Itachi se zvědavě zadívá na bratra. Sasukemu se zlepší nálada.
"Řeknu vám úplně všechno," slibuje Sasuke. Když přijde Fugaku, už se nadechuje, ale ke své nelibosti zjistí, že se táta vrátil i s doktorem - svým bratrancem.
"Sasuke! Moc rád tě vidím. Ale jak tak koukám, ty ze mě asi moc nadšený nejsi, co?" směje se Eriko. O Sasukeho odporu k doktorům ví celá rodina.
"Tak se mi ukaž," řekne Eriko a všichni uhneme, aby se k Sasukemu dostal. Pokouší se o to i sám Sasuke, ale Itachi ho popadne a vydá doktorovi.
"Copak jsi nesliboval, že budeš hodnej?" připomene mu.
"No jo, no," podvolí se Sasuke a zkrotne.

***

Nenávidím doktory. Prý: "Musíš zůstat v posteli nejmíň tři týdny!" Jako by mi něco opravdu bylo. Zlomená ruka, noha, čtyři žebra, otřes mozku, pár přetrhaných vazů, nějaké to lehké vnitřní zranění, trocha škrábanců a modřin. Dělají z komára velblouda.
Navíc se neuvěřitelně rychle rozkřiklo, že jsem zpátky, ale zraněný. Růžovýma přáníčkama brzkého uzdravení můžeme topit celou zimu. Pár holek dokonce zvonilo u dveří, ale táta je naštěstí poslal pryč. Vážně se děsím dne, kdy zase půjdu do školy. V tomhle je ta paranoia mojí rodiny dobrá.
Na druhou stranu si musím pořádně dlouho počkat, než mě bráška vezme trénovat. Ale až to přijde, bude to skvělý. Táta slíbil, že půjde s náma, a naučí mě, jak se ovládá Sharingan!
Když jsem chtěl rodině zdělit to úžasný překvapení, že jsem ovládl kekei - genkai, zjistil jsem, že o tom vědí. Trochu mě mrzí, že se to nedozvěděli ode mě, ale zas taková tragédie to není. A táta mi řekl, že jsem pravý syn svého otce! Prý se mnou teď bude trávit víc času a naučí mě spoustu technik, ne jenom Katon. Ten únos vážně nebyl ztráta času...
Máma, táta, bráška i celá rodina se chovají, jako kdyby to pro mě byl kdovíjak traumatizující zážitek. Dokonce jsem zaslech, jak se táta s maminkou bavili o psychiatrovi, když si mysleli, že spím. Naštěstí se mi podařilo jim to vymluvit.
Nedělá mi nejmenší potíže o tom mluvit. Naopak, vyprávím to docela rád. Bráška už ten příběh umí zpaměti. Říká, že jsem se choval jako pravý ninja.
Sice jsem se mockrát bál nebo cítil mizerně, ale když na to koukám s odstupem, vlastně jsem se i docela bavil. Byla to změna a dobrodružství. Bavilo mě chovat se jako ninja. Nemůžu se dočkat, až dodělám akademii a dostanu čelenku. Zesílím a budu mít svůj tým. Budeme chodit na mise a dokážeme něco velkého... Hrozně se těším, život shinobiho je fantastický.
Jsem vážně rád, že jsem Uchiha. Dokonce mi ani už nevadí, že jsem ze všech nejmladší. Jistě, má to spoustu nevýhod, omezování, každý o vás mluví jako o "malym" a musíte chodit spát ze všech nejdřív, takže vám toho hodně unikne. Většina lidí do těch nevýhod toho řadí i ten únos, ale já ne. Mám historku na celý život, dostal jsem možnost ovládnout Sharingan a navázal jsem nějaká přátelství - s Yoake a Adorem si posíláme dopisy. Budeme se kamarádit do konce života, jinak to ani nejde, když jsme spolu prožili takovou situaci.
Jasně, být nejmladší z velké rodiny má fakt hodně záporů a jenom jeden klad - ale tolik jsem si to užil, už si nemůžu stěžovat, že být nejmladší znamená samé nevýhody.