Pravá síla založená na jméně - 09

Kapitola 9: Navrácená minulost

Nevěnovaly moc pozornost tomu, že udělaly podobnou techniku a vyrazily proti sobě. V těsné blízkosti napřáhly obě pravou ruku a jejich techniky se střetly. Nastal ohromný výbuch.

Připomínalo to dva magnety, které se při blízkém kontaktu rychle odtrhnou. Mýtinka nyní vypadala jako veliký kráter. Výbuch zničil i několik stromů.
Když se kouř rozptýlil, byly od sebe pěkně velkou vzdálenost. Sunai se nacházela v rýze, kterou zpočátku udělala zády, ale později se přehoupla na nohy, ale zastavila se až u stojících stromů. Hned poté si sedla a ztěžka oddychovala.
Surimi klečela na kolenou a měla je krvavě odřené. Zřejmě se celou cestu, od nátlaku výbuchu, zarývala do země koleny a botami. Byla předkloněná a držela se země. Také sotva popadala dech.
„Co to bylo?“ vysoukala ze sebe Sunai sípavě.
Surimi ji věnovala pouze naštvaný, bolestivý pohled.
Sunai na ni pohlédla a chvíli nehybně seděla s otevřenou pusou. Všimla si totiž znaku, který měla tmavovláska na čele. Doteď jej měla schovaný za červenou ofinou, ale výbuch ji nemálo rozcuchal.
„Ehm, co to máš na tvářích?“ řekla Surimi podezíravě.
Sunai si sáhla na líce, aby zjistila, že ztratila bandáže.
‚Dyť ho má taky, tak co se diví? To o tom nic neví nebo co?‘ zapřemýšlela poté.
„Chci říct, že ho mám tady,“ ukázala prstem na své čelo, „…vidíš ne? Ale nic o něm nevím, vlastně nechápu, proč ho tam mám jen někdy a k čemu je dobrý.“
„Ty to nevíš? Tak co seš zač?“ pronesla Sunai a poté se podívala do země a tiše zamumlala: „Kdybys byla Kamiha, nikdy bys to nezapomněla.“
„Řikala sem, že sem Surimi!“ křičela tmavovláska přes zničený prostor.

Protože se dívky věnovaly jen jejich boji, tak ani nezpozorovaly, že muž, který tam předtím ležel v bezvědomí, se právě probudil.

„No jo, já vím!“ opáčila Sunai.
Surimi si odfrkla a postavila se.
„Tak si to nech, když mi to nechceš říct!“ říkala při tom.
Jakmile se zvedla, otočila se a odkráčela do lesa. Sunai na ní chvilkově hleděla, než se postavila a zhodnotila situaci. Pročesala pohledem celou oblast, dokud nenašla svou čelenku, katanu a úplně zničený obvaz. Na něj se tedy vykašlala a šla vyhledat nějaký potok či jiný zdroj vody, kterým by se zbavila krvavých stop na těle.

***
Narazila zanedlouho na malou říčku. Boty nechala na suchu a vlezla do vody až po kolena. Opláchla si obličej, ruce a vyčistila čelenku. Za malý okamžik, jakmile se dala do kupy, se vrátila na cestu, která vedla do Písečné.
„Áááááá!“ uslyšela ale nějaký výkřik. Zhrozila se a hlas následovala.
Skákala z větve na větev a mučivé skřeky byly stále hlasitější. Po chvíli už uslyšela i mužský hlas.
„Krásná!“
„Pusť!“
„Že bych si užil, než tě zabiju?“
„Ty šmejde! Měla sem tě zabít už předtím!“
„Tvoje chyba, kulíšku.“
Sunai akorát dorazila, aby viděla jak se Surimi sotva drží na nohou a odhání jakéhosi muže v béžovém oblečení s bílým obi. Když zaostřila, rozpoznala z něj onoho muže, kterého se předtím Surimi chystala zavraždit kunaiem.
Nevěděla teď, jestli udělala dobře, že ji nenechala… anebo byla stále ta zlá? Ale však ji nechala normálně žít. V ničem už si nebyla jistá. Nakonec se rozhodla, že ji zachrání. Rozhodlo za ní spíš Surimino znamení, které bylo tak podobné tomu jejímu. Mohla také být Kamiha, ale takovéhle unáhlené závěry nechtěla dělat předčasně.
„Nech ji!“ vykřikla, když se vyřítila proti chlápkovi.
Černovlasý muž se od bezmocné dívky odpoutal a vyhnul se kataně, která se jej chystala podříznout. Ostatně na to měl dost času, neboť příchozí dívka také nebyla zrovna ve formě.
Surimi vykulila oči, neočekávala pomoc… zvlášť ne od někoho, kdo ji předtím zastavil v jeho vraždě.
„Hm, aha… Takže čas vyklidit pole,“ pronesl chlápek.
V tu chvíli jej začaly propalovat fialové a zelené oči.
„Dvě Kamiha… netušil sem, že ještě někdo přežil. Nemám šanci vyhrát, i když jste oslabené,“ opáčil.
Sunai chápala, co říká, ale moc tomu nevěřila. Surimi ho stále vražedně provrtávala a nevěnovala jeho slovům pozornost.
Obě najednou začaly formovat Kobushi*. Jediné rozdíly byly ty, že každá měla plameny té barvy, jaké měly oči. A druhý, že Surimi nemusela dávat ruce k sobě, aby techniku aktivovala. Jednoduše stačil povel myslí.
Následně se rozeběhly k nepříteli. Běžely vedle sebe a nastejno udeřily pěstí černovlasého muže. Nestihl utéct, schytal dvě efektní rány a to ve stejný čas.
Od náporu rány začal dívky ovívat vítr. Najednou ve stejný okamžik vykulily oči… problesklo jim hlavou jejich dětství.

Bylo poledne… Sunou se ozýval dětský smích. A dvě děvčátka se procházela a cosi si povídala.
„Missuri, Sunai!“ volal nějaký stařík na konci ulice.
„Dědečků!“ zvolaly nastejno a rozeběhly se k němu.
Vyskočily mu do náruče a všichni tři se začali doširoka usmívat.
„Jdeme domů? Maminka se strejdou se právě vrátili,“ povídal mile.
„Vášně?“ šišlalo hnědovlasé děvče, kterému chyběl přední zoubek.
„Sun, to bychom jim mohly ukázat tu techniku, kterou sme se naučily… Třeba nám o ní něco poví a pochválí nás,“ tahala ji za rukáv druhá holčička.
„To je skvuelý nápad!“ rozzářila se malá Sunai.
„Tak pojďme,“ pronesl dědeček.

„Koukej, koukej!“ volala Missuri, tmavovlasé děvče, když nastavila ruce před sebe. Následně je začal obalovat zelený povlak.
„Vidím, zlato,“ odpověděla ji tmavovlasá žena.
„Já to umim taky!“ hlásila se Sunai.
„Jo? Uka,“ otočil se k ní strýc.
Sunai kývla a postavila se vedle své sestry. Její ruce však zářily fialově.
„Ty to taky zvládáš, broučku?“ tázala se sladce její matka.
„Vidíš?“ pyšnila se Sunai.
„Páni! A proč dáváš ty ruce k sobě?“ ptala se dál.
„Já to jinak neudělám,“ sklopila hlavu, „Nejsem nadaná tak jako Missui.“
„Hvězdičko, neřikej, že nemáš zub,“ opáčil strýc.
„He? Sis všimnul?“
„Ale zlato. Missuri je starší, ale není talentovanější,“ usmála se mamka, „Obě ste totiž klenoty našeho klanu.“
„Přesně, přesně! Zdědily ste sílu větší než každý z nás! A proč? Protože máte sílu i za vaší maminku,“ rýpl si mladý strýc.
„Neutahuj si ze své starší sestry!“ ošila se s úsměvem tmavovlasá žena.
Děvčata stála u sebe naproti lavičkám, kde se dohadovaly jejich nejdražší osoby. Usmívaly se a zároveň z nich bylo znát, že jsou rády za takovou rodinu. Jediný, kdo jim právě chyběl byl otec. Právě totiž plnil misi mimo vesnici.
Zanedlouho sebou Missuri cukla a pronesla: „A vůbec… cože sme se to naučily? Ty by si to měla vědět ne, mami? Vždycky si zkoumala klanové techniky, protože si žádné nedokázala.“
„Ano, broučku. Zkoumala jsem všechny, abych byla k něčemu užitečná, ale tuhle jsem ještě neviděla.“
„A so to znamená?“ šišlala Sunai.
„Že ste vymyslely nové Jutsu,“ ušklíbl se jediný muž.
„Supeu!“
„No jo! Kdo by čekal, že ženská bez Kekkei-Genkai a všech technik bude mít nejtalentovanější děti z celého klanu,“ vrtěla radostně hlavou jejich matka.
„Já jo!“ hlásil se její šestnáctiletý bratr.
„A vlastně… Missuri, jak se ti líbila narozeninová oslava minulý týden?“
„Byla dobrá! Už jsem zase o rok starší než Sun!“ smála se.
„To si vždycky, zlato.“
„Jo, ale jeden čas nám je stejně… Pak nevypadám, že sem starší!“
„To je pech, co?“ ozval se zase strýček.
Dívka mu věnovala ze srandy naštvaný pohled.
„Hideki, přestaň tak rýpat… seš fakt puberťák,“ uchechtla se mamka.
„Ale ségra! Nesmím škádlit své neteře?“ opáčil.
„Jasně, že smíš! Ty bloušínku,“ vlepila mu na tvář polibek.
Na mladíkově tváři se mísily znechucené škleby.
Jakmile se od něj sestra odtrhla, začal si mnou ono zulíbané místo.
Ještě chvíli se pošťuchovali a poté všichni odkráčeli domů.

O dva roky později:
„Missuri?! Kde seš?“ volala osmiletá Sunai, když se jejich klanové sídlo začalo otřásat.
„Zlato! Poběž než se to zřítí!“ křičela její matka, stojící v hlavních dveřích.
Děvče se k ní okamžitě rozeběhlo s natahující rukou.
„Kde je strejda Hideki?“ ptala se, když byla v matčině bezpečném náručí.
„Bojuje! Napadli nás. Ale neboj, nic se mu nestane,“ povzbudivě se na svou dceru usmála.
Sunai se rozzářily radostí oči. Hideki pro ní byl nejoblíbenější osobou.
„A kde je Missuri? A táta?“ zeptala se poté.
„Otec bojuje také, ale těsně předtím odvedl Missuri k dědečkovi.“
Sunai si opět oddychla a následně se mírně zamračila: „A co my? Jdeme taky bojovat?“
„Zbláznila ses?! Seš ještě dítě!“ okřikla ji.
„Sama si to říkala, že jsem nejtalentovanější z klanu!“ opáčila brunetka.
„Ale pořád si malá! Umřeš, jestli tam půjdeš!“ strachem ji přeskakoval hlas, „Mnoho lidí umře… neměla bys to vidět!“
„Ale můžu někoho zachránit!“ nedala se přemluvit.
Matka ji popadla za ramena a zatřásla s ní, „Ne! Nechci tě ztratit! Nemůžeš tam jít! Teď půjdem k dědovi! Do bezpečí!“
Na nic nečekala a chytla dceru za ruku, načež se vydala k úkrytu jejího otce.

***
Ve skrýši ji pustila a nakázala ji, ať si sedne. Sunai se nabručeně posadila vedle sestry. Začala si tiše něco mumlat, ale Missuri ji slyšela.
„Děláš si srandu?“ vyjekla tmavovláska.
„Ne… chci bojovat!“
„Zapomeň! Spíš budeš na obtíž,“ snažila se ji to rozmluvit.
„Nemusej mě přeci chránit! Jen chci pomoct… čím víc nás bude, tím větší máme šanci!“
„Ale akorát přiděláme práci, když tam pudem. Budou muset chránit ještě nás.“
„Řikám, že nemusej! Já klidně umřu, když budu moct zachránit jeden život. Nic sme neprovedli a přesto nás chtěj vyhladit! Je to nespravedlivý! A to se mi v žádným případě nelíbí!“ nedala se Sunai.
„I když ti je tahle vlastnost dobrá v získávání přátel, tak tě tentokrát může připravit o život! Mysli taky někdy na sebe!“
„Šak myslím! Ale tentokrát mají ostatní přednost! Na mým životě nezáleží!“
„Seš hrozná, Sunai! Proč tam tak chceš?“
„Ty chodit nemusíš. Jenom tu chraň mamku.“
„Žádný… sem starší sestra, když tě nebudu chránit já, tak kdo? Jdu s tebou. Nenechám, aby si tam umřela.“
Poté se obě zvedly ze země. Matka k nim byla právě zády a cosi probírala s jejím otcem a dalšími dospělými. Děvčata se tedy potichu vykradly malým střešním okénkem ven.
Jakmile se dostaly na zem, mimo úkryt, vyrazily k bojišti. Jedna odhodlaná zničit nespravedlivost a druhá zase plně rozhodnuta ochraňovat drahé osoby.

***
Přišly na bojiště. Bojovalo se mimo vesnici a nikdo kromě Kamihů a nepřátel nebyl přítomen. Kamiha klan byl jedním z nejsilnějších v Suně, a proto měli osamoceně velké sídlo. Tudíž se nikdo nemohl divit, že žádný vesničan nepřispěchal na pomoc.
Zrnka písku poletovala vzduchem ve velkém, jelikož pomalu každý měl větrnou podstatu chakry… někteří měli Raiton a pár jedinců dokonce Doton. Takovýhle jedinci se stali obávanými nepřáteli, jelikož Rippurugan, Kekkei-Genkai Kamihů, se spojoval se zemí, ale šlo to použít pouze s Rippuruganem a jen do vzdálenosti tří metrů. Takže ti, jež se narodili s Dotonem neměli žádné omezení.
Bojištěm se ozývaly výkřiky, zvuky blesků, silného větru a hluk zemětřesení. V tom všelijakém zmatku šly rozeznat různé oblaky barev. Od zářivé modré, přes zelenou, fialovou, růžovou, bílou, černou, oranžovou až po červenou. Vždy, když barva zmizela, šel slyšet strašný jekot, jelikož to bylo vše, na co se oběť Rippuruganu před smrtí zmohla.

Dívky nemohly rozpoznat, která silueta patří jejich rodinným příslušníkům, ale typovaly, že jedna osoba, která drží v rukou modrou barvu, či aspoň před několika okamžiky držela, je jejich milovaný strýc. A ten s červenou by měl být otec.
Jen pár lidí mělo červené oči, tudíž otce bylo lehké poznat. Avšak žádná červená barva se nedostavila. Dívky si říkaly, že to nic není, že se jen nedotkl krve, takže tím pádem Rippurugan nemohl použít, ale to nevěděly, že jeden muž je právě škrcen a namáčknut na skálu.
Nepřítel jej mačkal na černém Kami znaku, který se nacházel na jeho krku. Muž s červenýma očima vždy po deseti sekundách začal kopat nohama ve vzduchu, ale poté zase vypadal jako mrtvý. Takhle se to stále opakovalo než ho nepřítel pustil k zemi. Kamiha se popadl v kleku za krk a snažil se nadechnout, ale nepřítel mu po chvíli zarazil shuriken do hlavy. Zanedlouho se mrtvý sesunul k zemi.
„A máš to hajzle! Takhle dopadá ten, kterej zabil nejvíce našich mužů. Pomsta byla sladká!“ pronesl muž, velice podobný Deidarovi.

Děvčata stále hleděly na tu spoušť. Chtěly pomoci, ale nevěděly jak se zapojit. V tom jim k nohám přilétla blesková jehlice. Sunai na to zírala. Tuhle techniku ji naučil otec, jelikož oba měli Raiton.
Po chvíli ji sebrala a mrštila ji do jednoho muže v červeném obleku. Bleskové ostří projelo jeho hrdlem.
Teď už neměly čas rozjímat o tom, jak se do boje zapojit. Už se totiž zapojily.
Držely se pohromadě, v tak raném věku se již účastnily bitvy. Odrážely všechny útoky, které byly mířené na ně a kryly si vzájemně záda.
„Strýčku!“ vykřikla radostně Sunai, když spatřila hnědovlasého mladíka.
V tom ji ale málem zasáhla kupa shurikenů. Jediné štěstí bylo, že tam byla Missuri, jež je Fuutonem odklonila zpátky, čímž se vrátily a nepřítele probodaly zezadu.
„Co tady děláte?“ vyjekl Hideki.
„Přišly sme pomoc!“ ozvala se tentokrát Missuri.
„A co vaše matka? To vás pustila?!“ křičel na dívky, když se bránil od útoku Dotonu.
„Utekly sme,“ řekla provinile Sunai, „Maminka musí zůstat v bezpečí a zároveň sme nechtěly, aby si umřel.“
„Seš na hlavu, Sun! Mamča bude šílet! Připravte se, že si to pak pěkně slíznete.“
„Hai, hai!“ ozvaly se obě.
Společně pak bojovali. Občas utržili malé šrámy, ale nikdy ne smrtelné.

***
Jejich matka si právě všimla, že v úkrytu s dětmi a členy klanu, kteří nebyli schopni boje, se nikde nevyskytují její dvě dcery. Bez ohlédnutí se vyřítila ven… Sotva udělala pár kroků, dům se zřítil. Stála ke spadlé skrýši zády a vykuleně hleděla před sebe. Bála se otočit. Avšak poté za ní cosi bouchlo. Tentokrát se otočila velmi rychle, aby spatřila, jak je dům v troskách a ještě hoří. Nikdo to nemohl přežít.
„Táto!“ vykřikla, ale odpovědi se jí nedostalo ani po pátém zvolání.
Začala plakat a skácela se vysíleně k zemi. Dopadla na kolena a hlavu zabořila do dlaní.
Po několika minutách si ale vzpomněla na své dcery, které jsou tam někde venku. Bojují, ale určitě jsou naživu. Věřila tomu celým svým srdcem.
Postavila se a běžela k bojišti, které bylo už teď potříštěné krví.

***
„Strýčku, už sou skoro všichni mrtvý!“ hlásilo situaci hnědovlasé stvoření.
„To my ale taky,“ zamumlal tiše, aby to dívky neslyšely.
„Nééééééé!“ křičela do toho Missuri a dívala se směrem k padlému tělo mladého černovlasého chlapce.
Sunai se ohlédla a když spatřila, kam její sestra hledí pronesla: „To je…“
„Ano… Inumaru,**“ říkala mezi zvyky.
Sunai se k sestře rozeběhla, ale ta se mezitím sebrala z krvavé země, plné zabodnutých zbraní v písku, a vykřikla bolestí směrem k nebi. Její oči začaly plát nenávistí. Kolem ni v tu chvíli začal rovněž vířit vítr, který s sebou bral všechen písek v dosahu.
Pohledem se zastavila na muži s blonďatým ohonem, jež zabil mladíka, kterého milovala. Její zelené oči nevnímaly realitu, byly plné smrti. Rozeběhla se k němu.
Začalo peklo. Úplné vyhlazení nepřátel a smetení mrtvých těl Kamihů.
Těžko říct, zda sama některého spojence nezabila. Byla plná zlosti a nenávisti. Neposlouchala dokonce ani sestřin hlas, který se jí snažil zastavit. Nic nevnímala, chtěla jen vzít život tomu, jež vzal život čtrnáctiletému klukovi.
„Chcípneš!“ vyštěkla ďábelsky.
„Ty seš jeho dcera?“ tázal se zmateně.
Sunai se zastavila v běhu, kterým se chtěla pokusit zastavit sestru. Vyděšeně se podívala na muže, který poté odpověděl na její obavy: „Jak ses vůbec dozvěděla, že sem ho zabil já? Musím ale uznat, že se držel dlouho. Jeho červený oči nechtěly zhasnout.“
„T-táta,“ vydechla brunetka a její fialové oči zaplnily slzy.
Druhá z děvčat plála zlostí, nenávistí a pocitu naprosté beznaděje ze ztráty dvou z jejích nejmilovanějších lidí… Chtěla odplatu. Chtěla jeho smrt, i když naprosto věděla, že to jí je nevrátí. Chtěla ho umučit strašlivými muky, jež ho poté připraví i o poslední naději a dech.
Její tváře byly plné slaných kapek, které jí za běhu odkapávaly. Už byla skoro u něj… chystala se to skončit.

________________
* Kobushi (Pěst)... Ehm, o téhle technice se tu vlastně celou dobu mluví = Plameny okolo rukou V příštím díle se dozvíte zbytek
** Inu je v překladu pes a Maru je prostě koncovka pro mužská jména xD