Pravá síla založená na jméně - 10

Kapitola 10: Sunagakure: Nový příchozí shinobi

Její tváře byly plné slaných kapek, které jí za běhu odkapávaly. Už byla skoro u něj… chystala se to skončit.
Muž na ni jen tupě hleděl. Tušil, že asi ránu, kterou mu přichystala nepřežije. Byl si tím již jistý a obraz blonďatého chlapce v Kamenné vesnici, ho v tom utvrzoval.
Říká se, že v okamžiku smrti, se člověku vybaví celý jeho život… A jeho syn byl pro něj vším.
Nyní vzal život muži, který totéž cítil ke svým dcerám. Věděl moc dobře, že ho odplata nemine, že za to jednou zaplatí, ale netušil, že to přijde tak rychle. Toužil ještě vidět svého syna. Jeho jílové výtvory a překrásný úsměv. Dožít se jeho jedenáctých narozenin. Prostě s ním chtěl strávit více času, ale tohle děvče už nemělo zábrany. Právě se ho chystalo totiž zabít.
„Missuri! Přestaň!“ plakala její matka a běžela k ní skrz padlé těla na bojišti. Živých lidí tu moc nebylo.
Zmíněná se zastavila těsně před tváří onoho vraha a její oči nabraly zase barvu života. Otočila se k matce a následně se k ní rozeběhla. V jejím náručí začala příšerně naříkat a vítr okolo ní začal foukat.
Nepřátelé, kteří tuto chvíli využili k útěku, byli rozsekání, když se přiblížili k hranicím větru. Tento vítr právě dělal něco jako bariéru a v jeho středu byla Missuri.
Každý, kdo chtěl zmizet byl rozpůlen. Zabila tím všechny nepřátelé, až na dva. A dokonce i několik spojenců, kteří se snažili dostat k padlým tělům jejich blízkých, ale problém byl v tom, že se tato těla nacházela mimo větrnou bariéru.

Dívka za nějaký čas opět dokázala ovládat své emoce, tudíž mocný vítr přestal. Blonďatý muž neváhal a rychle se vydal ke svému synovi, zpět do Iwagakure. Uvědomil si, že chce s Deidarou strávit zbytek života, neboť si pro něj tohle děvče po čase přijde.
Druhý přeživší nepřítel se taky ztratil, avšak těsně předtím cosi vyvolal.
Tmavovlasá žena pohladila svou dceru po vlasech a zároveň ji utřela slzy. Poté ji chytla za ruku a chystala se odejít zpět do vesnice. Hideki držel v náručí Sunai a oba čekali, až k nim dorazí zbylí členové rodiny.
Missuri se po chvíli matky pustila a otočila se. Hleděla do dáli, kde zahlédla blonďatou kštici jak pomalu mizí v poletujícím písku. Poté obrátila hlavu zpět k rodině a vydala se k nim. V tu chvíli však cosi prolétlo a narazilo to do malého dívčího tělíčka.
Dívku to odhodilo strašně rychle do dáli a do vzduchu. Bylo téměř jisté, že pokud přežila náraz, tak dopad určitě ne.

Po této tragické události upadli zbylí členové rodiny a klanu do veliké deprese.
Strýček neplnil žádné mise… zemřel mu otec, neteř a švagr… moc nemluvil a nejedl. Většinu času trávil na posteli a zíral do prázdna. Občas se věnoval neteři či sestře.
Matka se úplně uzavřela do sebe. Sice ji zůstala jedna dcera, ale vidět druhou umřít… To bylo nesnesitelné. Od této chvíle lpěla na Sunai a nikam ji nepouštěla. Chtěla ji mít u sebe… v bezpečí.
A Sunai? To, že tenkrát viděla, jak její sestra, se kterou si tak moc rozuměla a byla blízká, umřela ji poznamenalo natolik, že ztratila paměť. Aspoň tedy na sestru. Vůbec si od té události nepamatovala, že nějakou sestru měla. Vzpomínky, ve kterých Missuri figurovala měla rozmazané… Avšak moc se tím nezabývala. Měla prostě za to, že po vyvraždění klanu utrpěla malá psychická utrpení, které ji rozmazaly minulost… jednoduše nevěděla, že to bylo pro to, že zapomněla na osobu, která v těch vzpomínkách byla.
Smutek strýce a matky brala jako ze ztráty otce a dědečka… a ostatních členů klanu, ale nedošlo ji, že i kvůli zapomenuté sestře.
Zapomněla i na to, jak se naučila techniku fialových plamenů, ale po čase ji pojmenovala ‚Fūjīro Kobushi‘* jelikož si nevzpomněla na zelené plameny její sestry.

„Mi-Missuri?“ hlesla Sunai.
Tmavovláska vedle ní si hleděla na ruce.
„Jak jsem mohla zapomenout?“ pronesla po chvíli k sobě.
„A co já?“ odpověděla Sunai.
Obě hleděly stále dopředu, právě se jim vrátily společné vzpomínky a vše jim začalo dávat konečně smysl.
Sunai však po chvíli promluvila: „T-Ty si to přežila?“
„Podle všeho jo. Dostala sem tou věcí do hlavy. Let a pád si vůbec nepamatuju a evidentně sem kvůli tomu přišla o paměť. Nebýt naší techniky, kterou sme vymyslely společně, bych si asi nevzpomněla… A vůbec, jak se vede mamce a ostatním?“
„Máma zemřela před třemi lety,“ řekla bez obalu.
„A… a strejda?“ vykoktala tmavovláska.
„Se má dobře, doufám.“
„Pamatuju si, jak si byla vždycky ty a strejda… A já a mamka,“ uchechtla se Surimi, ehm… Missuri.
Sunai se jen pousmála.
„A zůstal ještě někdo?“
„Nikdo. Jen já a strýček,“ odvětila Sun, „A ty.“
„Vrátíš se se mnou do Suny?“ dodala ještě.
„Nevim… Dlouho sem tam přece nebyla. Většinu času trávím všude možně… Co když mě budou brát jako vetřelce? Určitě si mě moc lidí nepamatuje.“
„Je pravda, že současný Kage je v mém věku, ale je hodný! Nic takovýho se prostě nestane… Určo tě přijme do vesnice v klidu.“
„A kdo to je?“
„Gaara.“
„Cože? Ten mě bude vyšetřovat dokud neumřu! Říkalo se, že je to démon, tak proč by na mě měl být hodný?“ vyhrkla Missuri rozčíleně.
Sunai to však nevydržela a než Missuri stihla vysypat z úst další nadávky, ji vlepila facku.
„Takhle o něm mluvit nebudeš!“
Missuri si mnula tvář, která ji pod náporem rány pálila.
„On není démon! Nikdy jim nebyl! Jen ho měl v sobě a to je zatraceně velkej rozdíl! Vůbec ho neznáš a děláš o něm závěry! I když sem tě tak dlouho neviděla, tak ti tohle neprominu!“
„Promiň, kdybych tušila, že ho miluješ, tak bych věděla, že není špatnej,“ opáčila tmavovláska na svou obranu.
Sunai na ni pouze nechápavě pohlédla. Missuri se jen ušklíbla a dala se do vysvětlování: „Vždycky sis vybírala zvláštní, na pohled zlý, ale uvnitř hodný kluky. Takže mi je to teď úplně jasný.“
Nastalo ticho… Avšak po chvíli se opět daly do řeči.
„Ehm a co si tu vůbec dělala?“ tázala se Sunai.
„Byla sem navštívit Taťku Šmoulu!“
„Cože?“ nechápala hnědovláska a nasadila vykulený výraz.
„No prostě Houbovou vesnici. Ten chlápek,“ ukázala na zničené tělo opodál, „…byl z rodiny Fugusaki, pokud znáš. Poslední! Chtěli feudálního pána té vesnice, takže jsem to nemohla dopustit. Zvlášť, když se o mě ten feudál staral.“
Sunai chápavě kývla hlavou a následně se otočila k odchodu. Směr Suna.

***
Gaara se mezitím chystal na Setkání.
Vesničané se shromáždili před východem z vesnice a hodlali mu popřát šťastnou cestu, ale zatím se jejich Kage nikam nevydal. Na něco totiž čekal.
„Jdeš pozdě, Kankurou!“ pronesla blonďatá dívka.
„Příprava mých nových loutek zabrala víc času, než sem čekal!“ bránil se příchozí loutkař.
„Kazekage-sama… bezpečnou cestu!“ hlásila Matsuri.
„Kankurou-dono, Temari-dono, spoléháme na vás!“ připojil se další.
„My víme,“ opáčila Temari.
„Ale Gaara ve skutečnosti žádné strážce nepotřebuje,“ řekl druhý zmíněný.
Gaara tomu však nevěnoval vůbec pozornost a jen oznámil svůj odchod. Oba jeho strážci jej následovali.
„Gaara bude ze všech Kagů ten nejmladší. Naší prací bude i to, aby ho ostatní Kagové nebrali na lehkou váhu,“ říkala za chůze blondýna.
„Zajímalo by mě, jací ostatní Kagové budou,“ odpověděl Kankurou.
Gaara nic neřekl, pokračoval v chůzi dál. Možná vypadal jako neohrožený vůdce, ale ve skutečnosti se mu honily hlavou pochybnosti ohledně včerejšího rozhodnutí.

***
„Kdy dojdem do Země Větru?“ tázala se za líné chůze Missuri své mladší sestry.
„Asi zejtra. Sice to není daleko, ale není kam spěchat. Krom toho se už pomalu stmívá, takže bychom si mohly někde odpočinout, když sme se vzájemně tak zřídily.“
Missuri se jen uchechtla a neodpustila si větu: „Hodně si zesílila.“
Sunai se pouze usmála a zamířila si to k nedaleké vesničce, která z dálky vypadala velmi pokojně.

Po pár dnech:
„Hele! Neužívej si tak… kdy vyrážíme?“ volala zelenoočka na sestru, která se věnovala herním automatům.
„No jo, hned… počkej,“ vypadlo ze Sunai nepřítomně.
Missuri si povzdychla. Doklopýtala k ní a posadila se vedle. Koukala na hru, jež Sunai hrála.
Po určitém čase ji došlo, co na této hře její sestru tak zaujalo. Vypadalo to velice zajímavě a tak to také vyzkoušela. Možná k tomuto rozhodnutí napomohla připomínka, že sedí před automatem, a že se nachází v herním baru, tak ať si kouká něco objednat nebo hrát!

***
Gaara v tuto chvíli stál před Narutem a vykládal mu dění, jež se odehrálo na Setkání.
„Považuji tě za svého přítele,“ pronesl při odchodu.
Naruto na něj pohlédl. Doteď měl zmučený pohled z toho, co se právě dozvěděl a tahle slova ho dost udivila.
„Dřív pro mě byl přítel jenom slovo. Nic víc, nic míň, ale po tom, co sem tě potkal, jsem si uvědomil, že důležitý je význam toho slova. Dobře zvaž, co pro Sasukeho můžeš ještě udělat,“ s těmito slovy odešel. Kankurou a Temari ho následovali.

***
Dvě dívky právě vcházely do Země Větru. Za pár hodin dorazí do jejich vesnice. Těšily se.
„Mám docela strach… víš jistě, že tam můžu jít?“ vysoukala ze sebe vystrašeným tónem Missuri.
„Jasně… A když budou námitky, tak s Gaarou promluvím,“ odpověděla klidně její společnice.
Tmavovláska kývla a nabrala o trochu více odvahy. Sunai s úsměvem zrychlila, aby byla ve vesnici dříve. Missuri ji tedy napodobila, ale s tím, že měla výraz plný pochybností.

Za pár hodin konečně dorazily k branám do Suny.
„Páni. Vůbec si to nepamatuju… jsme určitě před Písečnou?“
„Jo,“ usmála se brunetka, „Až půjdeme do středu, tak to určitě poznáš… ale,“
„Ale?“
„Ale nebydlíme v Kamiha sídle… Není to jenom kvůli tomu, že bylo zničené, ale hlavně proto, že jsme to přežili tehdy jenom tři.“
„To neva. Já nejsem na sídle závislá,“ pokusila se o žert.
„Ale ten domek fakt za moc nestojí, ale… je to prostě domov.“
„Klídek, mě bude stačit, že budu s vámi,“ Sunai tedy dále neváhala a prošla vchodem do Suny.
„Vítejte zpět, Sunai-sama.“
„Už ste se vrátila, Sunai-san?“
„Hele, hele! To je Sunai!“ slyšely, když procházely vesnicí.
„Zdravím Sunai-hime. Gaara-sama tu bohužel ještě není. Stále se nevrátil ze Setkání,“ povídal Ittetsu, když potkal zmíněnou v chodbách budovy Kazekageho.
„Vážně? A kdy se vrátí?“
„Snad brzy… Už je to několik dnů, co odešli.“
„Chápu, takže mi pak dejte vědět,“ pronesla při odchodu, „Kdyby se něco dělo, tak taky!“
„Hai!“
Dívka tedy zamířila ke dveřím ven, kde na ní čekala její sestra.

„No, takže teď jdem domu,“ řekla venku.
„He? To mě ani nechce vidět?“ nedala se tmavovláska.
Sunai stála mlčky na místě a nepřítomně na ní hleděla.
„Nepřijal mě, co?“ opáčila Missuri později.
„C-Cože?“ probrala se Sun, „Ale kdepak, jen tu ještě není!“ ujistila ji.

***
„Gaaro! Nespěchej tolik!“
Rudovlasý však nezpomalil a stále ve stejné rychlosti probíhal krajinou, která se již nacházela na hranicích Země Větru.
Za pár hodin by měli dorazit do vesnice, takže nehodlal zpomalit. Tohle vědění ho prostě hnalo vpřed. Musel všem oznámit novinky, které se dozvěděl na Setkání pěti Kage. A… musel se ujistit, že je ona v pořádku. Doufal, že ji nenechal zemřít jen proto, že se nemohl rozhodnout. Připadal si teď jako nějakej sobec. Proto se musel ujistit, že žije a je v pořádku doma… v Suně.
„Gaaro!“ křičela Temari.
„Není času nazbyt. Měli byste to vědět,“ opáčil stále ve stejné rychlosti.
Temari sebou cukla. Za běhu se podívala do země… posmutněle.
Věděla, že jsou v hrozné situaci… Byla vyhlášena Čtvrtá velká válka Shinobi! První, kterou ona zažije. Třásla se… nedokázala si představit, jak to bude probíhat a už vůbec ne, jak bude reagovat, když uvidí své blízké mrtvé. Smrt je pro někoho nevyhnutelná, ale doufala, že ne pro Kankura a Gaaru. V tuhle chvíli se i strachovala o toho línýho otravu z Konohy.
Zatřásla po chvilce hlavou, aby se zbavila strachu a negativních myšlenek. Musela se připravit na válku! Musela… už jen proto, aby podržela své mladší sourozence.
„Za pár hodin sme tam!“ prohlásil Kankurou a společně pak dohnali svého bratra.

***
Hideki vykuleně hleděl před sebe. Tam… ve dveřích… stála tam nejen jedna jeho neteř. Viděl i tu druhou. I když se dost změnila, vyrostla a obarvila si ofinu na červeno, přesto však věděl, že je to ona. Poznal její zelené oči… ty nebojácné a praštěné.
„Missuri?“ vyhrkl, když si ji pořádně prohlédl.
Dívka se doširoka usmála a držela se, co mohla, aby nezařvala nadšením z toho, že vidí svého strýce.
„Jo, jo, jo!“ opakovala stále dokola a každým okamžikem zvyšovala hlas.
Moc dlouho to nevydržela a rozeběhla se k němu. Do jeho náruče… jako za starých časů. Ale protože teď byla stejně vysoká, tak ho spíše jen objímala ve stoje. A dost pevně.
Kdyby strýček rovněž nebyl pln nadšení, asi by si stěžoval na to, že nemůže dýchat. On ale tuhle chvilku nechtěl přerušit.

_______________
* Fūjīro Kobushi - (Jasně) Fialová pěst