Nebylo nám přáno 44

„Tohle všechno musím přečíst?“ zeptal se Minato a vypadal při tom jaksi zoufale.
Když mu Hokage neodpovídal, zopakoval svoji otázku o něco zdrceněji: „Tohle všechno musím přečíst?“
„Ne.“ odpověděl Sandaime klidným hlasem a snad škodolibě dal Minatovi čas úlevně si oddechnout, než s lehkým pousmáním dořekl: „Tohle je jen první várka.“
„Co?!“ vyhrkl blonďatý muž s děsem ve tváři a přeměřil si pohledem hromadu asi deseti tlustých knih.
Hokage si očividně nebyl jistý, jestli sebou Minato sekne o zem nebo ne, protože se nervózně postavil a přešel k němu blíž, aby ho případně zachytil.
„O čem to vlastně je?“ vysoukal ze sebe Minato a unaveně se zachytil okraje stolu, než se odvážil dodat: „A kolik toho ještě bude?“
Než Hokage odpověděl, ještě se ujistil, že se Minato drží pevně: „Čekej asi tak ještě třikrát tolik knih.“
Minato se při představě čtyřiceti takhle tlustých knih lehce zachvěl. Nebyl sice odpůrcem čtení, ale mezi vášnivé čtenáře rozhodně nepatřil, nakonec na to nikdy neměl čas. K jeho velké smůle byly jediné jeho přečtené knihy dvě učebnice na akademii, stručné pojednání o základech válečné strategie a asi třiceti stránková příručka pro začínající senseie.
Jelikož se Hokage stále soustředil na Minatův křečovitý postoj, musel mladík svou otázku zopakovat: „A o čem ty knihy vlastně jsou?“
„Drtivá většina je o politice a to včetně válečné. Potom je tam něco o ostatních vesnicích včetně jejich historie, politiky a válečné strategie a samozřejmě podrobná historie naší vesnice.“ odpověděl Hokage klidným uvolněným hlasem, ale nepřestával Minata pozorovat.
„A tyhle konkrétně jsou o čem?“ zeptal se Minato už o něco klidněji, protože téma knížek mu přišlo celkem vhod.
„Týkají se války, protože ta je teď aktuální.“ řekl Hokage potěšeně, protože v Minatovi vzbudil zájem, v který doufal.
„Do kdy to mám přečíst…?“ položil Minato další otázku a zběžně si přečetl tituly knih na jejich hřbetech a to včetně autorů, kteří v něm vzbudili opravdový zájem.
„Ano, některé z těchto knih skutečně napsali Hokage naší vesnice a to včetně mě samotného. Další knihy potom můžeš najít od známých špionů a mistrech ve vyslýchání a historické knihy především od Prvního.“ potvrdil Hokage s úsměvem, protože na Minatově tváři se roztáhl nadšený úsměv.
„Kolik na to mám času?“ zeptal se mladík a už si rovnal knížky.
„Až je přečteš, tak je přečteš…“ řekl Hokage, a než se stihl nadechnout k další větě, byl už Minato fuč.
Proto jen sám pro sebe dořekl: „Jen to zkus co nejdřív.“

Kushině se po další tři dny úspěšně dařilo vyhýbat se Chouzovi i Jiraiyovi a tak trávila veškerý svůj volný čas, kterého teď moc neměla, pouze s Mieko. Proto taky brzy mohla odhadovat, jaká vlastně její nová kamarádka je. Tedy milá, chápavá, ale čas od času taky trochu panovačná.
Kushina si byla vědoma, že Mieko není zrovna v tom nejlepším duševním stavu, ale i tak ji znepokojoval pocit, že si od ní Mieko stále drží jakýsi odstup. Trochu ji to trápilo, ale snažila se na to nemyslet a hlavně se neptat, aby se jí nepodařilo tu propast mezi nimi ještě rozšířit.
„Už se vážně těším, až zítra vyrazíme na cestu domů.“ začala Kushina vesele.
„Pokud to znamená, už nikdy se sem nevrátit, tak já taky.“ odpověděla jí Mieko s lehkým úsměvem a setřásla tím Kushinin zkoumavý pohled.
Rudovláska se spokojeně usmála a s neskrývaným nadšením začala: „A doma ti představím jednoho kamaráda. Jmenuje se Inoichi a myslím, že se ti bude líbit. Je blonďatý, má zelené oči a je vážně moc milý!“
Mieko sice trpělivě počkala, až jí to Kushina dopoví, ale potom nekompromisně návrh zamítla: „Nechci ho poznat!“
„Proč?!“ vyhrkla Kushina překvapeně a nevědomky se zamračila.
„Abych byla upřímná, tak bych byla raději, kdybych nepoznala ani tebe.“ odpověděla Mieko a čekala na Kushininu reakci, ale dívka na ni jen nechápavě hleděla, jako by zkameněla.
„Asi tě zajímá proč že?“ řekla Mieko, když Kushina dál mlčela, a aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „Rodiče jsem ztratila během jedné z menších válek a tak jsme s bratrem zůstali sami. Bylo to opravdu těžké období a já se v té době uzavřela do sebe. Teď vím, že to bylo dobře. Ten pocit, který jsem měla, když jsem je ztratila, byl příšerný, stejně jako ztráta mého bratra. Ale teď, když je pryč i on, jsi ty jediná, kvůli komu by se ten pocit ještě mohl vrátit. Proto bych tě raději nepoznala, protože neznát tě, by znamenalo, že až umřeš, tak to nebude bolet.“
Mieko nejspíš čekala, že teď už Kushina něco řekne, ale ta dál mlčela a jen matně vnímala své podvědomí, které jí připomnělo ten pocit, že si od mí Mieko drží odstup. Teď už věděla proč.
„Nepochybuju, že je ten tvůj kamarád fajn, ale taky je to shinobi a to poslední, co ještě potřebuju je zamilovat se do někoho, kdo za chvíli umře.“ dodala ještě Mieko a nechala Kushinu samotnou.
Rudovláska by nejspíš něco namítla, ale jistota s jakou Mieko řekla, že Inoichi i ona sama válku nepřežije, ji přimrazila na místě, neschopnou otevřít ústa. A tak až po chvíli mohla zašeptat odmítavé: „To nemůžeš vědět!“

Kushina strávila zbytek odpoledne i večer samotná nedaleko tábora zavalená myšlenkami na Minata pevně odhodlaná konečně se rozhodnout, co dál. Ale ani bezesná noc jí nedala odpověď. To jediné k čemu nakonec dospěla bylo nespokojené zjištění, že ať si připraví cokoliv, až se před něj postaví a podívá se mu do očí, bude to zapomenuto.
Rudovláska se rozzlobeně zamračila a uhodila pěstí do stromu.
„Ještě se zlobíš?“ zaskočila ji otázkou Mieko, která stála za ní.
Kushina si v duchu vynadala za nepozornost a potom řekla: „Ano, ale jen na sebe.“
„Takže se tě nedotklo, co jsem ti řekla?“ ujistila se nervózně Mieko a Kushina na její tváři mohla rozeznat jakousi lítost.
„Ani trochu!“ potvrdila Kushina se širokým úsměvem a potom dodala: „Ztratila jsem hodně blízkých a tak vím, jak to myslíš.“
„Ale i tak se snažíš navázat vztahy.“ namítla blondýnka trochu zmateně a zkoumavě si Kushinu prohlížela.
„Asi je to divné co?“ řekla Kushina zamyšleně.
Mieko chvilku mlčela, než váhavě řekla: „Bratr mi často říkal, že bych měla víc žít, ale i on byl samotář.“
„Ale asi je dobré mít pár lidí, co ti pomůžou z nejhoršího.“ řekla Kushina a uhnula pohledem.
Rudovláska to nechtěla dál rozvádět a tak jen tiše doufala, že Mieko změní téma.
„Myslím, že by jsme měli jít.“ připomněla jí Mieko po chvíli nepříjemného ticha a hlavou kývla k odjíždějící karavaně plné zraněných ninjů a osobních věcí mrtvých.
„V tom se shodneme.“ řekla Kushina s úsměvem a pospíšila si s Mieko v patách ke karavaně.