Nebylo nám přáno 45 - konec

Desky knihy se zaklaply a Minato si unaveně oddechl. Bylo teď lehčí je číst, když plně rozuměl tomu, o čem pojednávají.
Mladík si krátce prohlédl zbývající tři knihy z první várky a jednu z nich vzal do ruky.
Byl nervózní. Doufal, že touhle dobou už bude Kushina zpátky. Když se ale podíval na hodiny ukazující deset minut po jedenácté, rozhodl se čtení pro dnešek vzdát. Položil knihu zpátky na své místo a vyrazil do koupelny. Než ale stihl vůbec otevřít dveře, přerušilo ho tiché zaklepání.
Když ale Minato dveře otevřel, zůstal jen nevěřícně zírat, protože za nimi stála Kushina.
„Chceš jít spát, nebo si promluvíme?“ zeptala se ho trochu nepřítomně.
Byl to její odměřený pohled, který ho zastavil, aby ji okamžitě neobjal, a tak ze sebe vysoukal jen váhavé: „Promluvme si.“
Kushina jen přikývla a mlčky se posadila do křesla a rukou mu naznačila, aby se posadil naproti ní.
Když se ale Minato posadil, nastalo jen nepříjemné ticho, které musel prolomit slovy: „Jak to šlo na misi?“
Kushina k němu zvedla oči a potom tiše odpověděla: „Bylo to hnusné, ale mohlo to být asi i horší.“
„Co se stalo?“ ptal se dál a mezi obočím se mu udělala vráska značící nervozitu a jakousi nespokojenost.
„Bylo dočasné příměří, takže jsme uklízeli bojiště.“ zodpověděla jeho otázku a zase se postavila.
Minato její pohyb napodobil, nejspíš aby se na něj nedívala shora, a udělal opatrný krok k ní.
„Moc ráda bych se tě ptala, jak se mají tví studenti a smála se vtipným historkám, jak něco pokazili, ale to není to, proč jsme tady že?“ prohlásila trochu chladně a čekala na jeho reakci.
„Ne.“ potvrdil Minato a potom dodal: „Přišla jsi mi říct, že se mnou nechceš nic mít.“
Kushinu jeho odpověď zaskočila a tak mohl klidně pokračovat: „Ale já tě mám moc rád na to, abych tě teď nechal jít, aniž by jsi mi řekla proč.“
Rudovláska si nebyla vůbec jistá, jestli by ze sebe teď vytáhla dostatečné vysvětlení, a tak pouze zašeptala: „Nakonec bys to vzdal.“
„Nikdy.“ ujistil ji Minato pevným hlasem a opřel se o dveře ve zbytečném gestu.
Kushina si pouze povzdechla, znovu se posadila a zavřela oči a v její mysli se objevily vzpomínky, snad aby jí dodaly kuráž.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Myslím, že ninjové jsou na tom v jistém ohledu líp.“
„Proč myslíš?“ zeptala se zvědavě Kushina.
„Víš, každý ninja si asi říká něco jako: ‚Však oni jsou na tom dobře, nejdou do války, nevystavují se nebezpečí, nespí na zemi.‘ ale my tady zatím čekáme, jak to skončí, bezmocní a nepotřební. Stále přemýšlíme, co se stane, když obrana vesnice selže, nebo jestli své blízké ještě někdy uvidíme a nezmůžeme vůbec nic, jsme zbyteční.“

„Fugaku je pořád pryč a já tady zůstávám pomalu mrtvá strachy, jestli se někdy vrátí. Samozřejmě jsem měla s něčím takovým počítat, ale dokud jsem mohla chodit na frontu s ním, tak mi to tak nepřišlo. Ale teď už jsem tak nějak odsouzená věčně se o něj bát a čekat, jestli se vrátí.“ snažila se to vysvětlit a její hlas zněl naléhavě, jakoby to už potřebovala někomu říct.
„Ale až se dítě narodí, už budeš moct zase bojovat.“ snažila se ji Kushina trochu váhavě povzbudit.
„To sice ano, ale kdo z nás dvou si myslíš, že s tím dítětem bude doma.“

„Tsunade-sama odešla z vesnice. Dan-san zemřel a ji to zřejmě dost vzalo, je věcí názoru, jestli se vůbec někdy vrátí, ale ve válce s ní zřejmě už nemůžeme počítat.“

„Rodiče jsem ztratila během jedné z menších válek a tak jsme s bratrem zůstali sami. Bylo to opravdu těžké období a já se v té době uzavřela do sebe. Teď vím, že to bylo dobře. Ten pocit, který jsem měla, když jsem je ztratila, byl příšerný, stejně jako ztráta mého bratra. Ale teď, když je pryč i on, jsi ty jediná, kvůli komu by se ten pocit ještě mohl vrátit. Proto bych tě raději nepoznala, protože neznát tě, by znamenalo, že až umřeš, tak to nebude bolet.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kushina opět oči otevřela a hlasem plným zármutku řekla: „Miluju tě, ale nechci trpět až tě ztratím a taky nechci, abys ty trpěl, až ztratíš mě.“
„To nedává smysl.“ namítl Minato jaksi chabě.
Kushina mu dala čas na vzpamatování se a aby mohl přijít na nějaké argumenty.
„Nemůžeš vědět, jestli jeden z nás zemře, nebo ne!“ řekl ten nejlepší z nich.
„Nemůžu, ale je válka a je to víc než pravděpodobné.“ řekla Kushina svůj předem připravený protiargument, na který očividně nebyl Minato připravený.
„Ale ty jsi řekla, že mě miluješ!“ namítl Minato po chvíli tíživého ticha a zničeně se sesunul po dveřích na podlahu.
„Kéž by nebyla válka.“ povzdechla si Kushina smutně a přešla k němu blíž, ale stále stála mimo jeho dosah.
„Tak by jsme byli spolu?“ zeptal se Minato zničeně.
„Ano.“ odpověděla s neochvějnou jistotou. „Ale takhle spolu budeme až válka skončí, pokud ji tedy přežijeme.“
Minato vyskočil na nohy a po několika rychlých krocích ji pevně chytil za ramena.
„Jak víš, že budeme spolu? Vždyť se může stát tolik věcí!“ vykřikl Minato trochu zoufale a lehce s ní zatřásl.
Kushina se tomu pousmála, sundala jeho ruce, pevně je stiskla a s lehkým polibkem na tvář a slovy: „Pak jsme si nebyli souzeni.“ odešla z jeho dveří.