Nový člen, díl 03

„Co chceš, Itachi,“ zeptala se Natsumi ještě dřív, než stačil zaklepat. Otevřel tedy rovnou dveře a vešel dovnitř.
„Proč jsi zašla tak daleko?“otázal se zavíraje dveře.
„Protože je to idiot a nic jinýho si nezaslouží!“ vyštěkla na něj. Uchiha si sedl vedle ní na postel.
„Dneska jsi to přehnala.“
„To mi nemusíš připomínat. Ale když on mě dokáže vždycky tak dokonale naštvat!“
„Víš co se říká. Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ zasmál se.
„Ještě ty s tím začínej!“ vyjela na něj, ale při pohledu na jeho úsměv se rozesmála taky.
„Zkus se příště ovládat. Kdybych nezasáhnul, byl by Deidara...“
„Mrtvý.“ skočila mu do řeči, „Taky jsem si nikdy nemyslela, že mě dokáže vztek tak moc ovládnout. V tu chvíli to možná tak vypadalo, ale já ho nechtěla zabít.“ podívala se na něj a usmála se, „Síla okamžiku.“ Oba se tomu začali smát, ani nevěděli proč.
„Takže...“ začal znovu, „Půjdeš se Deidarovi omluvit?“
„Cože?!“ zděsila se, „O-Omluvit se a j-jemu?! To teda ne! On by se měl omluvit mě za ty sví stupidní kecy!“
„Jak myslíš...“ řekl Itachi a odešel. Natsumi ještě chvíli přemýšlela. Potom zatřásla hlavou, aby všechny ty myšlenky odehnala a lehla si. Usnula rychle.

Ozvala se rána s doprovodem hlasitého smíchu. Natsumi se vzbudila a ospale se koukla na budík.
„To si ze mě dělají srandu. Jsou dvě hodiny ráno a oni tam mají zase nějakou pařbu?“ postěžovala si a snažila se zase usnout. Nechtělo se jí stávat z vyhřáté postele, ale když se ozvaly další hlasité zvuky, nevydržela to.
„Tak a dost!“ s nadávkami otevřela dveře od svého pokoje a šla do společenské místnosti, kde se zřejmě odehrávala oslava.
„Ste normální?! Já se snažím spát!“ zaječela na ně. Na stole byly flašky od saké a na pohovkách kolem něj se na povalovali členové Akatsuki. Ovšem kromě Peina a Konan. Nechyběl však ani Hiroki. Už od pohledu se dalo poznat, že jsou totálně na mol.
„Já vám říkal, že ji to vzbudí.“ vypravil ze sebe Kisame.
„Co tam tak stojíš. Přidej se k nám! Oslavujeme příchod nového člena!“ pobídl ji Hidan s širokým úsměvem.
Hm... Je pravda, že už jsem saké dlouho neměla, pomyslela si a přidala se k jejich oslavě.

„Co jste tu proboha dělali?!“ vzbudil všechny Peinův rozzuřený hlas.
„N-No... víš, chtěli jsme oslavit příchod nového člena.“ začal ze sebe vykoktávat Hidan.
Sakra... Jsme v háji, napadlo Natsumi a i přes bolest hlavy si sedla.
„Klídek Peine. Zas tak moc se toho nestalo.“ ujišťovala ho dívka. Vůdce to však neuklidnilo.
„Jakej klídek?! Jste se teda předvedli. A kde vlastně Hiroki je?“ zeptal se, když očima přejel místnost.
„Zřejmě ve svém pokoji.“ odpověděla Natsumi.
„Tak to tu ihned ukliďte!“ zavelel a odešel do své kanceláře.

Sakra, musela jsem toho vypít fakt dost. Takovou bolest hlavy jsem nezažila pěknou dobu, stěžovala si, když kráčela chodbou do pokoje.
„Natsumi-senpai? Kdy půjdeme znovu trénovat,“ zeptal se Hiroki v polootevřených dveřích.
„Dneska ne. Moc mě bolí hlava.“ odvětila drze.
„To je tvůj problém, Natsumi! Dal jsem ti ho na starost, tak to laskavě neflákej!“ ozval se Pein, který přes den ojediněle opustil svůj kancl. Natsumi se otočila a vražedně se na něj podívala.
„Počkej před úkrytem, musím se převlíct.“ povzdechla si. Mladík jen s úsměvem přikývl.

„Snaž se, Hariku! Mám kocovinu a ani tak mě nedokážeš zasáhnout?“ utahovala si z Hirokiho při tréninku.
„Já se snažím!“ řekl udýchaně. Už si uvědomil, že ač ji to připomene kolikrát chce, jeho jméno si nezapamatuje.
„Asi ne dost! V opravdový bitvě všem půjde o život! Můžeš ostatní ohrozit a já budu mít s uzdravováním víc práce.“ napomenula ho. Neozbrojená uhýbala dřevěnému meči v Hirokových rukách. Najednou ji však rozbolela hlava opravdu pořádně a přestala se soustředit.
Sakra. Tohle bude bolet, uvědomila si při pohledu na meč, který jí směřoval do obličeje. Při kocovině měla zpomalené reflexy, takže nestihla ani uhnout, ani před sebe zkřížit ruce. Jen zavřela oči a čekala na ránu.
Nic. Překvapilo ji to. Otevřela oči a podívala se, co se děje. Dřevěný meč byl těsně před ní. Nehýbal se.
„Co to děláš?! Měl jsi jedinečnou příležitost! Nesmíš mít s nepřáteli slitování!“ okřikla ho a rukou odstrčila meč.
„J-Já myslel... Omlouvám se.“ omluvil se zmateně. Myslel si, že to, co udělal, bylo správné. Myslel si, že by neměl ubližovat někomu z vlastního týmu.
„Já nejsem z cukru, leccos vydržím. A když to bude potřeba, tak se vyléčím.“ odsekla a napřímila se, „Tak pokračujeme!“

Do úkrytu se vrátili až večer.
„Páni. Musím se vyspat. Ta hlava mě nepřestává bolet.“ stěžovala si Natsumi.
„A proč nepoužijete svoji léčivou schopnost?“ podivil se mladík.
„Pokud vím, není to zranění, takže by to nemělo fungovat.“ poučila ho, „No, já si jdu lehnout. Měl bys jít na večeři, když jsi na ní nebyl včera. Jinak si o tobě bude Konan myslet, že to děláš kvůli tomu, že ti její jídlo nechutná.“ Hiroki přikývl a pak se každý vydal svým směrem.

Proč se zastavil? Říkala jsem mu přece, že na mě má útočit, i kdyby mě měl zabít! Co se mu asi honilo hlavou? kladla si otázky Natsumi, když si dávala horkou sprchu. Bylo jí divné, že někdo jako on by byl v Akatsuki. Členové téhle organizace mají být monstra, předurčeni zabíjet. Nesmí mít slitování. Když jen jednou zaváhají, mise je v trapu. Tak proč?
„ÁÁÁ! Bolí mě z toho hlava. Proč musím přemýšlet zrovna o těchto věcech a to ani nemluvím o té bolesti hlavy kvůli zatracené kocovině!“ chytla se za hlavu a nevědomky nahlas vykřikovala nadávky. Až pozdě si to uvědomila, naštěstí to ale vypadalo, že jsou všichni zaneprázdněni večeří a tak nic neslyšeli. Opatrně vylezla z vany a usušila se. jediné, co si přála, bylo padnout do postele a už nikdy nevstat. Bohužel, druhá část jejího přání byla nemožná. Tak se prostě jen převlékla do svého nočního úboru a konečně usnula ve své posteli.