Výlet za strejdou Sasorim

„Co by se asi tak strejdovi líbilo?“ Tokime koukala po obchodech a nemohla se rozhodnout, jaký dárek by byl nejlepší pro zabijáka z Akatsuki. Napadlo jí, že by mu koupila masožravou kytku, ale obchod rodiny Yamanaka byl zavřený.
„No skvělý, potřebuju poradit. Ale od někoho staršího, kdo mu bude věkově blíž,“ mluvila si pro sebe, a koukala po lidech, které by mohla tak bezvýznamně obtěžovat.
„Aah, Kakashi,“ zaradovala se, když spatřila šedovlasého chlípníka nad Icha Icha. Doběhla k němu a s úsměvem pozdravila.
„Prosim vás, jedu za strejdou Sasorim, nevíte, co by se mu tak mohlo líbit?“
„No, mám ho tady ve své bingo knize, tak třeba tam je i jeho oblíbené jídlo,“ vyndal si menší brožurku.
„Já neumím vařit, navíc ...on hraje bingo? A kolikrát jste spolu hráli,“ usmívala se. Kakashimu se udělala kapka u čela.
„Víš co? Kup mu nějakou deskovou hru, to bude nejlepší,“
„No jak myslíte, tak díky za radu a někdy zahrajem bingo,“ mávala na něj a běžela pryč. On se jen zasmál a znovu začetl do romantického příběhu. Tokime tedy koupila dostihy, a když už měla vše zbaleno, vyrazila z vesnice. Jenže jí někdo sledoval. Prudce se otočila a na cestě za ní stála Sunai.
„Sunai, proč mám pocit, že mě sleduješ s batohem ze kterého vyčuhuje bonboniera ve tvaru srdce, hee?“
„To protože jdu stejným směrem,“ vysvětlila.
„Ahaaa a co znamená ta čokoláda?“
„Copak jsi zapomněla na můj utajovaný vztah s Itachim? Nesu ji jemu,“
„Jo táák, nee nezapomněla, vždyť je váš utajovaný vztah všude známý,“ usmála se. Sunai potěšilo, že si to pamatuje a vyrazily spolu.
„A ty víš kde mají úkryt?“ zeptala se Sunai.
„Nooo.... ne, ale budu hledat,“ podrbala se na zátylku.
„Neboj, Itachi mi jde naproti,“
„A kdy tady tak bude?“ vyzvídala. Sunai koukla na hodinky.
„Za tři, dva, jedna..“ a spoza stromu vyšel zmiňovaný krasavec.
„Uaaw, to jsi to jako přesně stihnul, jo?“ divila se Toki.
„Ne, čekal jsem tady už delší dobu, ale chtěl jsem cool nástup,“ vysvětlil. Tokime jen chápavě přikývla. Sunai ho objala a ruku v ruce pokračovali, tedy Tokime se jich nedržela, ale pokračovala s nimi.
Došli k obrovské skále a Itachi je zastavil.
„Vidíte tu věc,“ ukázal na měřič na skále. „Ne, není to tachometr Tokime,“ zareagoval dřív než mohla cokoli říct. „Je to coolmetr. Na to, aby vás to pustilo dál musíte být minimálně padesát procent cool,“ řekl. Holky se začali upravovat. Tokime si hodila vlasy do zadu, tříčtvrťákům odřízla nohavice, takže měla pěkné kraťasy, ramínko tílka svěsila a nadhodila ten nejvíc sexy pohled. Zpozarohu bylo slyšet pípání a po chvilce výbuch.
„To byl Hidanům sexymetr, ale tohle je colmetr, nemusíš se tak snažit“. Tak tedy nechala vlasy normálně, ramínko vrátila a svou váhu přehoupla na levou nohu. Coolmetr zareagoval na šedesátpět procent , ale hned se vyrušil se stovkou. Tokime na to nesouhlasně koukala. Chtěla na to zaťukat, ale pak okolo ní prošel Itachi se Sunai na zádech.
„Stáčí si vlézt na Itíka, ten má totiž stodeset procent volala na ní Sunai a průchod se zavřel. Tokime zavrčela a opět si stopla před cool metr. Sunai mu tedy ubrala deset procent, to není moc.
„Restard, předpokládaná doba trvání, dvě minuty,“ oznámilo to. Tokime začínala být naštvaná, ale zůstala v klidu. Kousek od sebe slyšela jakési pazvuky a nadávky. Šla tedy po hluku a našla Hidana, jak mlátí do svého sexymetru. Byl trošku větší a vymakanější.... ten sexymetr, ne Hidan. Přišla k němu a s úsměvem ho pozorovala.
„Něco k smíchu?“ vyjel.
„Jo, představ si, že vidích chlápka, co mlátí do sexymetru a přitom nadává a modlí se k Jashinovi,“
„Dobrej týpek,“ dostavila se okamžitá odpověď.
„Chceš helpnout?“ nabídla se.
„Ne, stejně je to tvoje vina, na co šáhneš to pos*reš,“
„Tak moment, jak víš, že jsem to byla já. A ke všemu, jsem na to nešáhla,“ bránila se.
„Máme venku kamery a nes*r,“ odbyl ji. „Co tu vlastně děláš?“
„Přijela jsem za strejdou,“
„Ty v**e, to vim, ale proč už nejsi vevnitř?“
„Coolmetr se restartuje, navíc mi to teda moc nenaměřilo,“ vzdychla si. Hidan udělal totéž, ale více zmoženě.
„Potáhni,“ chytl ji za ruku a vedl ke coolmetru. Ten už byl načtený a Hidan k němu mířil.
„Stačí udělat tohle,“ chytl ji, políbil a vyfu*koval coolmetr. Ten naběhl na sto procent a průchod se znovu otevřel. Tokime ho odstrčila.
„Stačí? Že stačí jenom tohle? Není to až dost?!“ okřikla ho.
„Bejt tebou chvátnu,“ zasmál se a ukázal na dveře. Tokime teda zalítla dovnitř a ještě Hidanovi zahrozila pěstí, poté se průchod uzavřel. V tomhle úkrytu ještě nebyla, střídají je dost často, ale kdo by se jim divil, když je Tokime stále navštěvuje.
Bylo to tam celkem ucházející. Prošla chodbou do obývacího pokoje, kde už seděla Sunai, Itachi, Deidara a strejda Sasori.
„Kde se tak loudáš? Už na tebe čekáme,“ přitulila se Sunai blíž k Itachimu. Všichni koukali na televizi. Sasori se zvedl a přišel blíž ke své neteři.
„Ahoj zlato, dlouho jsme se neviděli,“ zachraptěl.
„Vsadím se, že ti to ani nechybělo,“ zasmála se a chtěla ho obejmout, jenže byl natolik shrbenej, že než by ho dokázala obejmout, zlomila by se jí páteř.
„Nemohl by sis sundat ten převlek a ukázat se normálně, i když to, že je tvé tělo loutka a drží na živu díky odporné věci ve tvém hrudnímu a ve břiše máš naviják, není zrovna normální, přesto bych to ocenila,“
„Dobře, co bych pro tebe neudělal,“ dramaticky shodil převlek a na místě hnusného shrbeného trapáka, tam byl mladý dřevěný týpek. Úplně jak pinokio. Tokime přišlo zvláštní, že její strejda vypadá buď, jako stoletej slizák s rouškou přes pusu, nebo jako mlaďoučkej dřevák.
„Pojď se k nám přidat, zrovna koukáme na největší výbuchy světa,“ zářil Deidara. Tokime si vzdychla.
„Kolikrát tě jmenovali?“
„Zatím osmkrát,“ smál se.
„Možná mě tam taky jednou zmíní,“ posadila se.
„Jak to?“ nechápal možnost svého neúspěchu obsadit všechna místa.
„Jednou u dědy Orouše jsem omylem hodila Sasukeho spodky do kotle,“
„Aha, to já zase Sasoriho, vsaď se, že to bude jednička,“ plácli si na znamení toho, že to Deidara zabil. Sasori ho při tom jenom nenápadně otrávil a pokračoval dál v pozorování televize.
„Už jsi dlouho nenavštívila dědu Orouše co? Dlouho jsem totiž neslyšela žádnej komickej zážitek,“ zapojila se Sunai.
„Je to muj nevlastní děda, vlastně není můj nic, ale máma mě nutí jezdit za otčímovo otcem, jelikož své pravé prarodiče už nemám a oni se mě musí nějak zbavit,“ postěžovala si.
„Tak příště pojedu s tebou, jestli chceš,“ navrhla Sun.
„Jasně, alespoň mu ten pobyt stížim, ať si užije dvě puberťačky,“ promnula si ruce.
Sasori jí později ukázal její pokoj.
„Víš, vlastně je to můj pokoj a jelikož tady není žádnej volnej, spim dneska s Deidarou,“ podal vysvětlení, pro spoustu jedů na stole, nástavných bodců a několik stejných hábitů. Postel byla tvrdá, jak se dalo čekat, Sasoriho zádum to neublíží. Tokime se teda ale omezovat na pokoj nechtěla. Procházela se chodbama a objevila neobjevené a něco mělo být dokonce i radši zapomenuté. Došla do kuchyně, kde byla kupodivu též televize a na ní nalepený Tobi s buráky. Koukal na aerobik a povídal si přitom s burákama. Lednička, Tokimin věčný kamarád, byl plný samých dobrých jídel. Zahlédla sushi. Nikdy ho nejedla, tak měla chuť ho zkusit.
„Na to bych bejt tebou nešahal,“ projevil se zničeho nic Tobi. Tokime leknutím nadskočila.
„A to proč?“
„To je Kisameho, nemá rád, když se mu někdo hrabe v jídle,“
„Co by se tak mohlo stát, jenom si uždíbnu,“ což zní velice jednoduše, ale díky své snaze odtrhnout jenom kousek rozpatlala celou tu hromádku ryb. Řekla si, že by to stejně poznal, tak to radši snědla všechno. Nepřišlo jí to nijak okouzlující, ale jíst se to dalo.
„Tokime?!“ uslyšela za sebou vrčení. Otočila se a s plnou pusou se usmála na zuřícího Kisameho.
„Je to vlastní výroba,“ začal. Tokime se zděsila nad představou, jak ze sebe Kisame odkrajuje kusy masa a část vyplivla na zem.
„Nemyslím, že je to dělaný ze mě, ale dělaný vlastníma rukama,“ znovu zvýšil hlas. Tak to už Tokime nevyržela, jelikož věděla, že si Kisame ruce nemyje, tak mu to všechno vrhla na nohy. Běžela do koupelny a propláchla si ústa vodou. V koupelně bylo ale nepřirozené teplo. Ztrnule koukla doprava a tam z vany vylejzal Kakuzu.
„Ježiši promiň, promiň, už jdu,“ při zpáteční cestě zakopla minimálně o pět věcí. Podle jejího mínění měl Kakuzu pěkně vypracovaný břicho, ale nechtěla pokračovat v toku těchto myšlenek. Začínala být zděšená tím vším, co se u Akatsuki dělo. I když, pokud se to vezme z jiného pohedu, je naprosto normální, že se lidi koupou, jí sushi, koukají na televizi a podobně, až na cool a sexymetr, to tam bylo v pořádku.
Zamířila na záchody, kterých tam bylo víc než dost, ale při jejím štěstí narazila na ten, kde se Konan s Peinem líbali. Zabouchla za sebou dveře a s vytřeštěnýma očima šla za Sunai. Věděla, že jí najde u Itachiho, tak šla tam. Ta se ale pro změnu líbala právě s ním. Nakonec to už neunesla a přidala se k Tobimu. Společně koukali na aerobik a sem tam zopakovali nějaký cvik. Tobi byl takový magor, že dokázal její mysl odreagovat a dobře se bavili. Šla spát brzy, neboť věděla, že ráno půjde domů. ale přesto usnula až za hodinu, jelikož se jí ze zdí objevoval Zetsu a dělal ducha....
V pět hodin ráno vzbudil Tokime hluk. I když se jí vstávat nechtělo, přesto si dodala energie a rozhodla se, že už spát nebude. Tak si teda šla udělat kakao. V kuchyni byl opět Tobi, ale tentokrát koukal na miss Suny. Musel mít z mozku pěknou kaši. Kakao bylo akorát. Když se k tomu ještě najedla, měla chuť se znovu svalit na tu debi*ní tvrdou postel. Chodbami se rozléhal hluk, který jí vzbudil. Všechno vycházelo z Hidanova pokoje. Tokime se zaklepáním vešla a spatřila Hidana s kosou v ruce nad ubohým Orochimarem, který má po těle pár řezných ran.
„Čau Hidane, co tu blbneš,“ zeptala se.
„Ale tak, nemoh jsem spát,“
„Tokiminko, pomoz mi,“ natahoval k ni Orouš ruku.
„Sorry dědo, ale na to nemam chuť, ani energii. Tak zatím,“ zavřela za sebou.
Tokime už rozhodně nechtěla zůstávat v úkrytu Akastuki, a tak šla za Sasorim. Vešla do Deidarovo pokoje a viděla jak se strýček rozvaluje přes celou postel a Dei leží v křeči na zemi. Přišla k blonďákovi a zkoumala jeho chvění.
„Jsi v pohodě?“
„Ten zmetek mě otrávil, musí u sebe mít protilátku,“ zaskřehotal. Tokime tedy šla zpět k sobě a vzala všechny lahvičky, které se válely na stole. Poté je hodila k Deidarovi, ať si poradí.
„Heej, strejdo, já už odcházim, jo?“ cloumala s ním.
„Hodná holčička,“ chytil já okolo krku a přitáhl k sobě.
„Ty starej úchyláku,“ snažila se mu dostat ze sevření. Když se konečně probral, vše mu pověděla a zeptala se na východ. Dal jí mapu a šel znovu spát. Při cestě potkala Sunai, která vypadala nadmíru spokojeně a byla připravena s ní odejít. Po několika hodinách našly východ a s radostí mířily domů...
V Konoze je hezky přivítali a holky si spolu sedly na lavičku. Svítilo sluníčko, prostě bylo překrásně. Tokime se chtěla napít, tak začala hrabat v tašce...
„Do pr*ele!“ ztuhla.
„Co se děje?“ nechápala Sunai.
„Já mu zapomněla dát ty dostihy,“............