Pravá síla založená na jméně - 04

Kapitola 4: Den před katastrofou!

Během noci se přemístil do své Kage-kanceláře, kde se zabýval opět papírováním, které se za tu dobu tak nahromadilo. I přes to, že už neměl v sobě Shukaka, tak nedokázal usnout. Evidentně si za ty roky jeho tělo zvyklo a proto se do toho pustil takhle za noci. Nikdo ho neotravoval, měl na to nějaký čas a zároveň mohl i v klidu přemýšlet.

***
Probudila se až zhruba po poledni a hned zapřemýšlela zda se má dnes vydat na cestu nebo až zítra ráno. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost a dnešek tedy stráví nakupováním.
Když se oblékala, došlo jí, že potřebuje nové oblečení, ale to počká až do Suny. Za nějakou dobu vyrazila do středu všeho dění ve vesnici.

Procházela se a všechno pozorovala.
‚Asi koupím zase něco pro strýčka a možná i nějakou památku pro Kankura*,‘ pomyslela si.
Právě kráčela okolo květinářství Yamanaka, takže tam okamžitě zaplula. Třeba tam objeví nějakou pěknou květinu, která vydrží tu cestu do Suny.
Za pultem seděla blonďatá dívka, zhruba stejného věku a zdála se jí povědomá.
„Ahoj, tak co to bude?“ tázala se dívka, když si ji prohlédla.
„Hmmm…,“ zapřemýšlela Sunai, „…není nějaká kytka, která vydrží několik dní?“
„Těch je,“ blondýnka se usmála.
„Mno,… já myslela nějakou, která by vydržela cestu z Konohy do Suny,“
„To jsou tři dny při spěchu, že? Jinak by to trvalo ještě o pár dnů déle…“
„No, ale je tu možnost zdržení, protože Země Ohně je velká a plná nepřátel.“
„Jojo, vím. Tak poď, podíváme se po nějaké,“ dívka vstala a pobídla Sunai k následování.

***
Gaara mezitím podepisoval různé listiny a rozřazoval mise. Myšlenkami byl úplně jinde.
Sem tam do kanceláře vpadl Kankurou s nějakou hláškou a Baki, který si o svého Kazekageho dělal poslední dobou starosti. Podle něj byl nějak mimo, něco se s ním dělo a on za boha nemohl přijít na to co. A to mu přidávalo ještě víc na obavách.
Kdyby se nejednalo o Gaaru, možná by ho napadlo, že je v tom nějaká dívka, ale hold se právě o něj jednalo, takže se tahle myšlenka nedostavila.
Gaara oběma nevěnoval pozornost, dá se říct, že ani nezpozoroval, že mu do kanceláře někdo vpadl. Ovšem si někdo může myslet, že tohle se na Kageho nehodí, že by takhle mohl přijít snadno o život, ale tak to není. Nepřítele by zaregistroval, ostatně jako vždy, ještě dříve než by se k němu dostavil, ale Kankurou a Baki byli přátelé, takže se nic nedělo.
Ještě chvíli dumal nad něčím neznámým a pak se už věnoval zase jen své práci.

***
„Tak tady to je,“ řekla Ino a podala své zákaznici zabalenou kytici.
„Děkuju za pomoc!“
„Neni zač, je to moje práce.“
Sunai se usmála a ještě pevněji sevřela květinu.
„Je to prostě paráda!“ vykřikla, ale zpočátku si neuvědomila, že to řekla nahlas.
Ino se zasmála, byla nadšená ze Sunaiiny radosti.
„Pardon,“ zareagovala a ihned si dala ruku přes ústa.
„To je v pořádku,“ ujišťovala ji Ino.
Sunai se uklidnila a uvědomila si, že vlastně udělala dobře, že sem zašla. Tahle holka byla vážně fajn.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Ino, ty?“
„Sunai.“
„Páni, zvláštní jméno, celkem pěkné,“ řekla upřímně.
„Díky.“
„Vlastně je mi docela povědomé…“
„No to bude asi tím, že jsme se setkaly na Chuuninské zkoušce,“ pronesla s úsměvem.
„Jó! Já si říkala, že sem tě už někde viděla.“
Obě se chvíli smály a probíraly své zážitky z oné zkoušky.
„A tedy… když jsi mluvila o Suně,“ nakousla potom Ino, „…takže ty nejsi odsud?“
„Nene, jsem právě z Písečné a zejtra ráno se vracim.“
„Aha, tak to je škoda.“
„No, když o tom tak mluvíš, tak vlastně je, protože mi připadáš fajn.“
„Se s tebou aspoň zítra přijdu rozloučit, pokud tě zastihnu,“ mrkla.
„Děkuju, jsi vážně hodná,“ Sunai pomalu kráčela ke vchodu, „Tak já teda už půjdu. Za vše ještě jednou moc děkuju, měj se!“
„Ty taky!“
Sunai vyšla a rozhlédla se po okolí.
‚Kam teď?‘ honilo se ji hlavou. ‚Tohle nestačí, chtělo by to víc věcí jako památku na těch pár skvělých dnů.‘
Nakonec se tedy vydala kamsi do ulic, ale nenarazila na žádné obchody, nýbrž na mýtinku s lavičkami a několika stromky.

***
„Jé, ahoj!“ volala růžovláska, která stála nedaleko před ní, blízko u parku.
Sunai k ní došla a taktéž ji mile pozdravila.
„Jak se vede? A kdy se to vracíš do Suny?“
„No, tak měla bych dneska podle plánu, ale ještě jsem potřebovala něco koupit, takže se vydám na cestu asi až zítra,“ odpověděla Sunai, „Krom toho si myslim, že na tuhle misi mám ještě dost času a nečekají mě v Suně tak brzo.“
„Á, tak to se můžeme ještě víc spřátelit, ne?“ usmála se Sakura, „…ti pomůžu s tím nákupem.“
„Opravdu? To by bylo fajn! Vlastně nevím kam jít, abych něco sehnala,“ odvětila sklesle.
„A co potřebuješ? Pro koho a tak?“
„Tak nějakou památku pro strýce. Vždycky mu něco přinesu, když jsem na misi někde v hezkým a příjemným prostředí.“
„Máš nějakou konkrétní představu?“
„No, vlastně ani ne. Jemu se líbí všechno, takže mu nosím cokoliv na co zrovna narazím.“
„Chápu, tak pudem a něco seženem,“ usmála se Saku.
Dívky se tedy vydaly do vesnice, ale zastavilo je volání.

„Sakuro! Promiň, že tě ruším, ale Hokage tě hledá,“ hlásal černovlasý kluk, kráčející k nim.
„Aha, dobře. Sunai, nevadí, že teď budu muset jít?“ pronesla Sakura a otočila se na příchozího, „Saii, co teď děláš? Mohl bys doprovodit Sunai k nějakým krámům, aby se neztratila?“
Zmíněný Sai si prohlédl Sunai nezaujatým pohledem a kývl na souhlas. Sunai se jen pousmála a pak chlapce následovala, jakmile se někam vydal.

***
Kankurou znovu otevřel dveře do kanceláře, ale tentokrát bylo něco jinak. Gaara totiž vnímal.
„Co je?“ zeptal se suše, aniž by zvedl zrak od papíru, na který cosi psal.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct?“
„Ne,“
“Vážně? Však je tu tolik papírů-“
„Ne,“
Delší odpověď už z něj Kankurou nedostal, ať se ptal na sebevětší blbosti.
„Temari? Seš to ty?“ šel slyšet dívčí hlas za dveřmi.
„No, copak?“
„Nevíš, jestli je tam Gaara?“
„Před chvílí tam šel Kankurou a doteď se nevrátil, takže asi je.“
„Super, tak mě teď omluv.“
V tu samou chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla hnědovlasá dívka.
„Gaaro-sama, máte chvíli čas?“ pronesla okamžitě, „jo a ahoj Kankurou.“
Kankurou se zakřenil a s přimhouřenýma očima opustil kancelář.
„Co se děje, Matsuri?“ tázal se Gaara.
„Poslední dobou jsem nedostala žádnou misi a tak se chci zeptat jestli je to z nějakého důvodu.“
„Teď ano. Zanedlouho odcházím na Setkání, takže se může klidně stát, že bude vesnice napadena. Jiné vesnice mohou využít příležitosti, že se tu nebude nacházet Kazekage, takže se snažíme rozdávat pouze důležité mise. Potřebuješ nějakou nutně?“
„To ne, jenom jsem se chtěla zeptat, ale teď už to naprosto chápu, takže nebudu nadále obtěžovat a půjdu. Děkuju.“
Gaara kývl a zase se věnoval své práci, již nikým nerušen.

***
„Co tady?“ ptal se Sai, jakmile se zastavil naproti nějakému obchodu.
„A co tu prodávaj?“ tázala se Sunai, zatímco si prohlížela budovu.
„Tak všechno možný. Já si sem chodim doplňovat inkoust.“
„Inkoust? Ty maluješ nebo tak něco?“
„Jo,“
„A…-“ na chvíli se odmlčela, „…nechtěl by si namalovat Konohu?“
„Proč?“ nechápal.
„No, jako pro mě. Myslim, že by to bylo daleko lepší než nějaká věc. Takováhle památka by mi pomohla líp zavzpomínat na ty dny tady.“
„Vlastně jsem doteď nikomu žádnej obraz nevěnoval, ale proč ne.“
Když to dořekl, tak se někam vydal. Sunai ho chvíli pozorovala, ale pak se za ním rychle vydala.
Zanedlouho stáli před nějakým domem a Sai jí gestem naznačil, že má tady počkat. Když se vrátil, tak držel pastelky a v podpaží měl pár pláten.
„Půjdem?“ optal se.
„Jasně!“ vyhrkla, „A kam?“
„Poď za mnou,“ zavelel.
Sunai jenom poslechla a kráčela tiše za ním. Šli ale o trošku déle než by očekávala.
‚Kam to dem? Tady to ještě neznám,“ říkala si pro sebe. Sai po chvíli zastavil a posadil se na kámen, který ležel opodál. Měl teď krásný výhled na celou Konohu. Sunai se postavila za něj a taktéž se jí naskytl úchvatný pohled na vesnici. Pak se posadila na zem po jeho pravici.
Sai se pustil do díla. Čmárance na plátně zanedlouho vypadaly totožně s tou krásou před nimi. Sunai jen koukala s otevřenými ústy na tvorbu. Čekala, že umí pozoruhodně malovat, ale takovýhle zázrak od něj rozhodně nečekala. Po chvíli zvedla zrak na autora. Věnoval se pouze své práci, jeho oči se pohybovaly z obrazu na Konohu a pak zase zpět. Byl do toho tak nějak zažraný a to působilo celkem kouzelně. Po chvíli jí oči spadly zase na tvorbu mistrovského díla.

‚Kreslí opravdu rychle a nezapomíná na žádné detaily. Je fakt dobrej!‘ honilo se ji hlavou při pohledu na tu úžasnou kopii Konohy, kterou právě držela v rukou.
Sai stál naproti ní s úsměvem a měl zavřené oči. Dívka ohromeně koukala na ten zázrak a toho pohledu se nemohla nabažit. Bylo to tak úchvatné, lepší obraz snad v životě neviděla. Když se konečně odtrhla od malby, tak spočinula pohledem na Saiovi. Stále se usmíval. Byl to zvláštní úsměv, ale tak nějak uklidňující. Po chvilce se taky usmála a začala ho chválit a děkovat mu. Sai jenom přikyvoval. Sunai ještě pohlédla na dokončený obraz a pak s vděkem autora objala. Bylo to chvilkové objetí, protože hned jak ho pustila se zase začala kochat krásou malby, vypadala jakoby ani nevěděla, co právě udělala. Sai byl zaražený, ale pak to ignoroval a pokynul rukou k odchodu. Sunai ho s kývnutím následovala, ale stále se zářivým úsměvem sledovala to, co držela.
Dnešek byl pro ni úžasný a proto měla pocit, že už ho nic nedokáže v žádném případě pokazit.

***
Nedaleko v lese se však pohybovalo devět podezřelých postav. Byly to dvě skupinky – jedna se skládala ze sedmi členů, kteří zřejmě spolupracovali a ti zbylí dva spolu ale bojovali, takže se o spojence nejednalo.
Sedmičlenná skupina se blížila pořád víc a víc ke Konoze… představují hrozbu?

Jeden z těch dvou bojovníků vypadal dost povědomě a ten druhý byl celý zamaskovaný v černém, ale bylo úplně jasné, že je z Mlžné. Oba bojovali s mečem a vypadali zkušeně. Ten z Kirigakure vlastnil tenkou, ale ostrou katanu a zacházel s ní velmi působivě, zároveň byl dost ohebný a rychlý, zatímco ten druhý měl obrovský meč, ale i tak se s ním oháněl jako by to byl nějaký kousek klacku.
Boj nebral konce, ani jeden neměl žádná zranění, ale byli hodně vyčerpaní.
„Jsi dobrej,“ pronesl zamaskovaný ninja.
„He,“ odfrkl ten druhý „je div, že mi stačíš!“
Oba byli celkem unavení, ani jeden totiž nedokázal prolomit obranu toho druhého a s chakrou na tom taky nebyli moc dobře.
„To bych měl říkat já!“
„Ale řikám to já!“
„Ty…!“ popadl opět svou katanu a připravoval se vyrazit proti svému nepříteli, „šmejde!!!“
Jeho protivník se podivil, ale rychle zareagoval a sevřel svůj meč, hodlal si chránit své tělo, i když by mu stejně asi nic neudělal.
‚Mám poslední kousek chakry, takže to zřejmě budu muset udělat, abych to skončil,‘ přemýšlel maskovaný.
„Hijutsu: Itami no Bakuhatsu!**“ vykřikl a prostor okolo obou pokryl kouř, který byl způsoben velkým výbuchem. Jakmile však kouř ustal, tak po jeho protivníkovi nebyly ani stopy. Zamaskovaný si oddychl a vypravil se vrávoravým krokem někam uklidit a doplnit síly na příští den.

***
Sunai se pomalu vracela zpět, stále ještě bylo brzo, ale zítra musí být vyspalá. Ještě k tomu přeci vstává časně z rána. Rozloučila se tedy s tím potrhlým černovlasým klukem a namířila si to k domku.

Další den brzy ráno se sbalila a vydala k bráně. Čekalo ji tam překvapení, protože se tam vyskytovalo několik siluet. Když už byla blízko, poznala v nich své kamarády. Stála tam samozřejmě Hinata a s úsměvem se s kamarádkou loučila, možná ji i bylo líto, že Sunai není z Konohy.
Jako další se s ní rozloučila blonďatá kunoichi, se kterou si Sunai evidentně padla do oka. I když se znaly krátce, tak se z nich staly dobré kamarádky.
Pak nastoupila růžovláska se slovy: „Uhni Ino-prasečino!“ a ujala se přát šťastnou cestu.
Dokonce se objevil i ten kluk bez citů, aby ji řekl, ať je opatrná, ale ukázalo se, že tam nepřišel jenom proto, nýbrž po chvíli prohlásil, že se má Sakura dostavit do nemocnice.
Sunai se tedy se všemi ještě jednou rozloučila a s úsměvem opustila Konohu. Docela ji vrtalo hlavou, proč se neukázal i Kiba, když už se tam objevil i Sai, ale po chvíli se spíš zabývala tím, co udělá až HO zase uvidí.
Zanedlouho už brána do Listové zmizela v ranní mlze a Sunai si to neohroženě kráčela lesem do své rodné vesnice.

Mezitím však nedaleko postávala nebezpečná postava, plná chtíče někoho zabít.

_________________
* Ne, nespletla jsem se Kankurou, jak jste se mohli dozvědět, ji rozdává mise a kamarádí se s ní - dá se říct, že ho Sunai bere jako svého nejlepšího přítele xD
** Hijutsu: Itami no Bakuhatsu - Tajná technika: Výbuch bolesti / Bolestivý výbuch
(Vymyslela jsem si to sama, takže narážky na to, že je to špatně a podobně, nepřijímám Dík za pochopení! xD)