Pravá síla založená na jméně - 03 - část 2.

Kapitola 3: Věčné vzpomínky, část 2.

Seděl na jednom z písečných domků v Suně. Podepíral se jednou rukou a druhou nechal uvolněně na pokrčeném koleni. Užíval si pohodlí a vypadal zamyšleně, stále však nespustil oči z ozařujícího měsíce.

Jako každý den, když má chvilku jen sám pro sebe, pozoruje svit měsíce. Poslední dobou se mu ale v mysli objevuje i obraz dívky, kterou, zdá se, vůbec nezná. Ale vidět ji někde musel, když se mu vkradla do mysli. On totiž nepatří mezi ty, kteří se ponoří do myšlenek a zapomenou na okolní svět. Proto nebylo v žádném případě možné, aby si vymyslel dívku z ničeho. Zapátral tedy v paměti, jestli na něco nenarazí.
Pátral a pátral, ale na nic, kde by figurovala, si nevzpomněl.

***
Ještě chvíli pozorovala oslňující zář na tmavém nebi, ale poté zašla zpět dovnitř. Zasunula prosklené dveře a černou stuhu položila vedle svitku na noční stolek. Pak zaplula do koupelny, kde si dopřála uklidňující koupel.
Za nějaký čas vyšla v bílém županu a v bílých huňatých bačkůrkách. Stále si ručníkem sušila dlouhé hnědé vlasy. Později si sedla na postel a zamyšleně upírala zrak někam na podlahu. Ručník držela na klíně a kapky z mokrých vlasů jí padaly jemně na kůži pravého zápěstí.
Po malé chvíli se položila na postel. Stále svírala ručník ve stejné poloze jako před pár okamžiky. Dívala se na žlutě vymalovaný strop. Z ptačí perspektivy šly vidět prameny jejích dlouhých vlasů rozvláté po posteli a zabíraly polohu hnědého vějíře okolo její hlavy. Nahodila na tvář úsměv, zavřela oči a pomalu oddechovala.
Můžeme jen hádat, kam jí mysl zavedla tentokrát.

***
Ještě chvíli zapřemýšlel než se zvedl a namířil si to směrem ke dveřím, které ho zavedly zpět do vyhřátého domu.
Po cestě zahlédl svého bratra. Mířil ze svého pokoje do kuchyně, aby si udělal kávu. Jakmile zahlédl, že jej jeho bratr pozoruje, nabídl mu, že mu také jednu udělá. Onen mladík jen zavrtěl hlavou a pokračoval svou cestou. Bratr jen pokrčil rameny a hned jak byla káva hotová, tak si to namířil zpět do svého pokoje, ze kterého poslední dobou moc často nevycházel.
Sunaiin vysněný mladík akorát vešel do místnosti. Posadil se ke stolu a mírně se otáčel na točící židli. Do místnosti prosakoval svit měsíce a mladík ho po chvíli zase začal pozorovat.
„Haló? Je tu někdo?! Temari, Gaaro, Kankurou?“
„Co je, Baki?“
„Á, Temari! Potřebuju, aby jste šli okamžitě všichni se mnou!“
„No, ale co se děje?... Počkej, dojdu pro brášky.“
Blonďatá dívka najednou vtrhla do místnosti.
„Je tady Baki. Máme s ním okamžitě jít. Vypadal, že se děje něco vážného. Tak sebou hni!“ řekla mu jeho starší sestra a vypadla z místnosti stejně tak rychle, jako vstoupila.
Mladík se jen pootočil na židli směrem ke dveřím, které ho vytrhly z pozorování. Neochotným krokem tedy následoval sestřino křičení.
„Co tady zase vyvádíš? Máme něco naléhavého a ty si tu sedíš na zemi a srkáš kávu?! Děláš si ze mě srandu? Vesnici nejspíš hrozí nebezpečí a ty se tu v klídečku a pohodlíčku válíš?! Tak to ne! Máš nějaké povinnosti bratříčku, ať se ti to líbí nebo ne!“
„Ale…“
„Žádné ale... okamžitě vstaň a tu kávu mi dej!“
„Dobře, dobře! Vstanu a půjdu s tebou, ale kávu mi neber!“*
Mladík poslouchal, jak se jeho sourozenci dohadují o tom, kdo dostane poslední doušek kávy a mezitím došel k onomu hurikánu hádek. Vešel do bratrova pokoje a opřel se o futra dveří. Znuděným pohledem pozoroval oba sourozence.
„Temari, když už jsme tu všichni, tak nám řekni o co se jedná.“
Dívka se napřímila a otočila k příchozímu. Bratr, kterého právě kárala se otočil taktéž. Ruce, kterými si chránil hlavu před sestrou, založil do klína. Teď má prozatím od ní pokoj.
„Já vlastně ještě nevím. Baki stojí u vchodu a čeká, až se tam LASKAVĚ objevíme, aby nám to mohl říct,“ odpověděla, již klidným hlasem.
„P-Počkej! Takže ty tu na mě řveš za to, že si dávám pauzu, když mám konečně den volna, a přitom nevíš ani proč?!“ konečně dostal příležitost, aby obrátil karty.
„Tak nějak,“ odpověděla, jakoby se nic nestalo.
Mladík ve dveřích jen pokrčil rameny a beze slov se vydal nahoru ke vstupním dveřím. Oba sourozenci jej následovali.

„Tak mluv,“ pobídl Bakiho, jakmile dorazil do haly.
Baki se za ním ještě ohlížel, jestli se hodlají ukázat i zbylí dva a jeho přání se v okamžiku vyplnilo. Teď tam stáli všichni tři a Baki mohl začít.
„Právě přišlo oznámení, kvůli setkání pěti Kage,“ odpověděl jakoby byl nejdůležitější osobou v místnosti, „Gaaro, ty tam okamžitě musíš jít a odpovědět Raikagemu. A vy, Temari a Kankurou, půjdete taky.“
Všichni tři kývli a odebrali se na malý okamžik do svých pokojů.
Temari se rychlostí blesku oblékla do černého kimona, zavázala jej červeným obi a obula černé botky, ve kterých v Písečné vesnici chodí téměř každý. Kankurou si oblékl béžový hábit s bílou šálou a vyšel taktéž. Gaara na sebe jen přehodil ten svůj modrobílý a všichni pak následovali Bakiho do budovy Kazekageho.

***
Vešli a první co uviděli byla mladá kunoichi, která v rukou držela listinu. Evidentně byla důvodem tohohle večerního spěchu. Kankurou se nadechl a následně hlasitě vydechl.
‚Proč tu musím být i já? Pokud brácha souhlasí, podepíše to a můžem se všichni odklidit do svých vyhřátých pokojů. Jednoduše tu my dva nemusíme vůbec být... Ale to né, musejí mě prostě odtrhnout od chvilky času, kterou mám jen pro sebe kvůli pitomému setkání, se kterým stejně nemám nic společného...‘
„Proč se vůbec bude konat to setkání?“ optal se, když mu jeho myšlenky pověděly, že vlastně nic neví.
„Bee-sama, bratr našeho Kage a zároveň Jinchuuriki, byl před pár dny unesen Akatsuki. A Raikage-sama se rozhodl, že se vše rozhodne na setkání pěti Kage, neboť jim to nedaruje,“ odpověděla netázaná dívka s listinou.
Kankurou i Gaara se na ní otočili. Dívka sklopila zrak k zemi, když spatřila chladný výraz mladého Kazekageho a zvídavý obličej jeho bratra.
‚Jak si dovoluje mluvit, když se jí nikdo na nic neptal?!‘ probleskly jí hlavou myšlenky, které zřejmě zaplňují hlavy oběma mladíkům.
„Aha, mohu si to přečíst?“ odvětil krátce mladý Kage.
„H-Hai!“ dívka mírně znervózněla, ale jakmile se dala do pořádku podala mu onu listinu.
Kankurou nedočkavě přešlapoval z jedné nohy na druhou a dělal, že ho to zajímá. Ač si myslel, že je zcela nenápadný, tak loket jeho sestry ho vyvedl z omylu.
„Pochop, že je to důležité! Když se Raikage obtěžuje svolat všechny Kagy, tak to je zřejmě vážné! Zkus se aspoň tvářit, že tě to zajímá,“ šeptala mu Temari naštvaně a přesto tiše.
Kankurou neochotně přikývl na souhlas. Dnes mají s bratrem konečně volný večer, ale musí se zase něco stát a všechno překazit.

***
Sunai již několik minut pozorovala strop. Během pozorování se jí vybavily krásné okamžiky se strýčkem. Stýskalo se jí, ale byl tři, necelé čtyři dny od ní. Rozjímala co asi tak provádí. Možná už spí, přeci jen je už docela pozdě. Zároveň se ještě zajímala o to, co dnes dělal její vysněný. Zavřela oči a i když to neočekávala, vybavila se jí vzpomínka na okamžik, kdy jí strýček řekl něco, v co doufá celý život.

Strýček měl vyčítavý pohled, zeptal se jí na něco, na co neměl. Dostal ji do deprese. Alespoň to mu znělo v hlavě. Najednou ho přerušila její slova.
„To né, máš pravdu. Ale je to přece on, je tady ve vesnici tak vysoce postavený. Holka jako já u něj nemá nejmenší šanci. Ani neví, že existuju,“ byl vidět její výraz říkající – ,Tak moc mě to mrzí!‘
„Nejspíš mě viděl jenom jednou v životě, a to když jsme spolu byli před více než rokem na chuuninské zkoušce. Já si ho ale všimla už jako dítě,…“ zavzlykala.
Strýček si před ní klekl a položil jí ruku na levé rameno.
„Hvězdičko, hoď obavy za záda! Pokavaď tě neočíhnul doteď, udělá to určo v přicházející době!“ utěšoval ji s úsměvem.
Úsměv mu oplatila, i když si nebyla jistá, jestli mu má věřit. Přesto v jeho slovech bylo tolik povzbuzujícího efektu, že podlehla a doufala, že se to jednou opravdu stane.

Doufala stále. I teď, když se přikryla hebkou dekou a ulehávala ke spánku, tak pořád doufala, že jednou ten čas přijde. Že mu bude stát po boku. Vždy připravená položit za něj život. Sice to je už nějakou dobu, ale takhle by o tom alespoň věděl. Otočila se na bok a obě ruce si dala pod hlavu. Se zavřenýma očima prošla branou do říše vzpomínek.

***
Konečně bylo po všem. Setkání bylo schváleno a po zdlouhavějším rozhovoru se mohli odebrat zpět do svého domu, který se čistě náhodou nacházel jen pár kroků od budovy Kazekageho.
On si to namířil opět na střechu, kde svůj hábit nechal poletovat ve větru. Stál a pozoroval nehybně měsíc. A pak se to stalo. Doteď si myslel, že tu dívku opravdu nezná, že to byl pouhý výplod fantazie, i když si pořád nechtěl přiznat, že se občas v myšlenkách ztratí, ale teď to bylo jasné. Opravdu byla skutečná, ale to nebyl zdaleka ten největší šok. Ten pravý šok byl ten, že pocházela ze stejné vesnice.

Tehdy, když se vracel z Chuuninské zkoušky a převážná většina obyvatel vesnice jej šla k bráně přivítat. Byl Kagem sotva pár měsíců a už se měl dostavit na třetí kolo zkoušky, aby pozoroval těch pár geninů, jak bojují jako už dvakrát on. Prvně tam bojoval se Sasukem, ale zápas nebyl dokončen a kvůli tragédii, která se onen den stala, se pak Chuuninská zkouška rok nekonala. Jakmile však byla opět zřízena tak se tam znovu vypravil i se svými sourozenci. Tentokrát se už stal chuuninem.
Ale teď už byl Kazekage Písečné vesnice a už se jen mohl dívat. Když se tedy vracel z podívané, tak ho ta přivítací skupina opravdu hodně udivila. Byl opravdu uvnitř rád za takové přivítání, ale více ho překvapila jedna dívka. Zíral na ni, jak tam stála v houfu před ním. Nebyl si vůbec jist, zda si je vědoma, že na ni ten mladý Kage civí, neboť se dívala do země. Vypadala jako by se styděla a červenala, ale kvůli látce na jejích lících to nebylo úplně jasné. Jak kráčel dál davem, stále na ní upíral zrak, ale jakmile kolem ní prošel, měl veliké nutkání se otočit. Chtěl se ujistit, jestli ji doopravdy viděl a nebo to byl jenom nějaký zvláštní druh vidiny, ale na druhou stranu to vědět nechtěl a taky nechtěl ukázat, že ho v davu někdo zaujal.**

Zavřel oči a stále se nechal ovívat větrem. Teď ale zase začal přemýšlet, jestli to nebyla opravdu vidina. Svedl by to na sen, ale on přeci nespí.
Od té události neuplynul ani rok a ani jednou ji ve své vesnici nezahlédl. Nechtěl ji hledat, spíš se po vesnici procházel a doufal, že ji třeba shodou okolností uvidí. Ale nikdy se tak nestalo. Byla opravdu skutečná, jak si před pár okamžiky ještě myslel? Jaktože tedy o ní nic neví?
Byl sice Kazekage, ale kvůli papírování, které se nahromadilo za ty roky, co Písečná neměla svého Kage, neměl moc času. A proto se jeho bratr často nabízel jako pomocník a tak ho občas nechal ať rozdá pár misí. Ale bylo málo pravděpodobné, že jedna z těch chuuninských a jouninských kunoichi, kterým rozdal jednou za čas misi Kankurou, byla právě ta tajemná dívka.
Stále měl zavřené oči a tahle myšlenka mu nedala tzv. spát. Přesto byl ale dost klidný a pomalu se mu začal vytrácet z hlavy i její obraz.

***
Sunai se snažila usnout, ale místo brány snů se ji v hlavě objevila brána vzpomínek. Vždycky, když nemohla usnout, chodila ven a vídala ho na střeše jak pozoruje měsíc. Ale jakmile se stal Kazekagem, tak ho začal spíše pozorovat z okna kanceláře. Kvůli tomu nemohla vidět odraz měsíce v jeho krásných nazelenalých očích. Chybělo ji to, ale ne tak jako on samotný. Zcela ji stačilo, že uvidí byť jen jeho záda, ale teď je někde v Písečné, zatímco ona pořád v Listové. Věděla, že pohled na něj je ten nejkrásnější okamžik, byla si jistá, že pokud by se na ni aspoň jednou podíval, tak by možná štěstím i omdlela.
Nejspíš byla i dřív jako jediná, která ho měla ráda. Sice ho litovala, ale z části chápala proč se tak choval.

Konečně byla sama, všechny ty děti, kteří se s ní chtěly kamarádit jí pomalu začínaly lézt na nervy, ale ta hodná část její osoby jí nedovolila, aby na ně byla zlá a proto si s nimi hrála. Ale teď měla klid.
Šla vesnicí a slyšela hlasy, smích a kopání do míče. Vydala se tedy nenápadně očíhnout ono místo zvuků. Když v tom to utichlo, ale ne na dlouho.
„Sabaku no Gaara!“
„Rychle pryč!“
„Ááááá….“
Vykoukla akorát zpoza stínů, aby to viděla. Děti utíkaly od chlapce, který v rukou držel míč. Sunai vykulila oči, když viděla jeho smutný výraz.
„Počkejte!“ vykřikl.
„Nenechávejte mě samotného! Už nikdy nechci být sám,“ zněla jeho slova, předtím než zaútočil písek a většinu dětí chytil za nohu. Pak dokonce i písek vystřelil po jedné dívce, ale v tom tam přiskočil jakýsi mladý muž.
„Prosím klid, Gaaro-sama!“
Zmíněný kluk jen sklopil posmutněle zrak a pak se s tím zachráncem vydal někam pryč. Sunai bylo jasné, že je to ten Gaara, který má v sobě jakéhosi démona. Každý dospělý to říká dětem, ať se od něj drží dál, ale Sunai to prostě nechápala.
‚V čem je jinej než ostatní? Akorát ho tou samotou týraj a potom se divěj, že se neudrží a zaútočí. Sou to cvoci!‘ podobné myšlenky se jí honily hlavou pokaždé, když zaslechla narážky na jeho osobu. Docela si přála mu dát své kamarády, ona o ně ani tak nestála, zdaleka ne tolik jako on. Bylo jí ho líto, ale přesto nenašla okamžik, aby se mu představila a trávila s ním čas jako kamarádka. Vždycky jí zdržela ta banda děcek nebo různí dospělí, když viděli, že jde k němu. Pořád odfrkávala a odmlouvala všem a kvůli tomu se z ní stala nemálo drzá osoba, která ale stále v sobě ukrývá velice hodnou část.

Pak to přišlo, byla vyhlášena evakuace vesnice. Všichni se museli sejít k zadnímu východu, který byl taktéž chráněn písečným tunelem. Sunai tam poletovala a hledala toho kluka, ale protože nikdo nepípl ani slovo ve stylu: „To je ten démon!“ … „Sabaku no Gaara!“ … „Nechoď k němu!“ a podobně, došlo jí, že tu nikde není a proto se rozhodla ho jít hledat do vesnice. Přeci ho tam nemohla nechat, ať si ti blázni říkají co chtějí.
Šla, nebo spíš běžela a prohledávala každý kout prázdné vesnice. Pak zahlédla maskovaného ninju, jak se blíží k… k němu, seděl tam! Než se ale nadála, tak začal Gaara křičet a plakat. Strnula, nemohla se hnout. Nevěděla, jestli má zakročit, ale pak ten ninja začal cosi říkat.
„Nikdy si nebyl milován!“
Stála docela kus od nich, takže si ji zřejmě ještě nevšimli. Kamiha klan měl hold výhodu v tom, že v určitých případech dokáží přímo odstranit stopy po jejich přítomnosti. Po slovech toho ninji na chvíli ztratila pojem o světě. Všechno jí zčernalo.
„Prosím, zemři!“
Probrala ji až poslední slova a následný výbuch. Srdce jí nadskočilo, nechápala sice přesně co se odehrálo, ale byla si zcela jistá, že Gaara za to nemůže. Ten ninja ho napadl a pak ho vyprovokoval ošklivými slovy, které by rozhodily téměř každého normální člověka. Určitě každý shinobi by se potom do zdroje těch slov pustil a chtěl ho zabít. Ona mu to neměla za zlé a však pak… pak se proměnil do obrovského mývala v pískovité barvě. Strachy ani nedutala. Toto byl určitě ten nejstrašlivější zážitek, který zažila a vůbec mohla zažít.

_________________
* Opravdu si nemyslím, že by Kankurou pil kávu, ale potřebovala jsem to tak udělat, abych kdyžtak někoho zmátla xD
** Gaarova vzpomínka je stejná událost jako ta úplně první z minulé části. Akorát z jeho pohledu