Černá knězka 2. kapitola

V pokoji nastalo na pár vteřin ticho. Pak se Hokage vzpamatoval a podíval se na ty dva.
"Můžete jít," řekl jim prostě. Skoro to vypadalo jako příkaz. Jiraya se ve dveřích ještě zastavil, ale i on pak opustil místnost.
Třetí Hokage si mě ještě jednou přeměřil a pak začal kouřit z dýmky, přičemž soustředěně přimhouřil oči.
"Je to už hodně dávno, co někdo slyšel o Černé kněžce," začal rozvážně. "Myslel jsem, že je to jenom pohádka pro děti. Jak se ale zdá, jsi skutečná."
"Chcete důkaz?" natáhla jsem k němu ruku. Hokage se předklonil a sáhnul si na mojí kůži. Ihned se ale odtáhnul a otřásl se.
"Ledová jako smrt, srdce roztříštěné. Taková je kněžka, jež vládla mrtvým šelmám," odrecitoval zpaměti.
"Nemají na mě moc hezké vzpomínky," ušklíbla jsem se.
"Po tom, co jsi udělala rozhodně ne."
"Nebyla to má vina."
"To už je minulost. Co vlastně chceš?"
"Svobodu," odpověděla jsem prostě.
Třetí vypustil z úst dlouhý obláček, který se pomalinku vytrácel.
"Jak si tu svobodu představuješ?" zeptal se.
"Potřebuju, aby po mě nikdo nešel. Taky musím sehnat nějaké šaty a nějakou dobu mi zabere, než se mé tělo plně zotaví po pobytu v jeskyni," vysvětlila jsem. Některé jeskyně byly nebezpečné kvůli houbám a plísním. Hlavně jsem ale toužila po koupeli. Vidina vody mi na tváři vyloudila úsměv.
"A potom?"
"Odejdu."

Stála jsem pod proudem vody a užívala si tu nádheru. Sice jsem zatím neměla kde bydlet, ale Třetí to snad nějak udělá.
"A viděla jsi ty hvězdy?" zaslechla jsem za sebou. Dvě dívky se smály a povídaly si o nějakém festivalu.
Festival...
"Itaro!" zamávala jsem mu a on přiběhl až ke svatyni.
"Ki," oslovil mě zkráceně.
"Jsem ráda, že jsi tady," objala jsem ho okolo krku. "Zítra bude festival."
"Zítra musím do války," řekl. Na chvíli jsem myslela, že to byl vtip. Že to řekl někdo jiný. Podívala jsem se na něj, ale vypadal vážně.
"Kam?"
"K zemím u moře."
"Ale tam tě zabijou!"
"Ne, když budu mít tohle," zvedl ruku, ve které držel pramen mých vlasů.
"Ochrání mě to," usmál se.
"Itaro..." zašeptala jsem. Malá tupá bolest v srdci se ozvala, ale jinak nic. Žádné city, které jsem k němu měla.
Zavřela jsem vodu a vyšla ven. Už jsem na lázně neměla náladu. Rychle jsem na sebe hodila nové oblečení, vyběhla ven a podívala se na nebe. Pár obláčků se líně sunulo po obloze.
"Mami, to je kněžka?" ozval se hlas nějakého dítěte. Uvědomila jsem si, že mám na sobě černé kimono a znak kněžky. Urychleně jsem vyklidila pole a zamířila na mé oblíbené místo. Na skálu. Tam jsem mohla být v klidu a nikdo mě nerušil.
Neměla jsem ale takové štěstí. Na hlavách Hokagů byli dva malý kluci, kteří spolu dost dováděli. Vypadali roztomile. Oba vypadali absolutně stejně. Nejdřív jsem si myslela, že je to kluk s klonem, ale pak jsem zaslechla oslovení "nii-sama" a hned jsem věděla, že tihle dva jsou dvojčata.
Oba se od pošťuchování dostali k praní. Bylo zajímavé je sledovat. Oba měli bílé oči, a také oba bojovali stejně dobře.
„Bojuješ jako holka, Hizashi!“
„To odvoláš, Hiyashi!“
„Než já bych je zavolala, prokousla bych si jazyk,“ pousmála jsem se.
Kdysi jsem chtěla mít děti. Tolik jsem po nich toužila, ale teď… Teď už je to nemožné. Stále vypadám na dvacet let, ale mé tělo je o mnoho starší.
„Hé, tak drby nelhaly,“ ozval se dívčí hlas. Podívala jsem se na světlovlasou dívku, která ke mně přicházela. Vypadala silně. Dost silně a trochu i nebezpečně.
„A co říkají drby?“ zeptala jsem se. „Že tu pobíhá mrtvola v rubáši a chodí do lázní?“
„Ne,“ zasmála se dívka.
„Říká se, že se tu objevila nějaká kněžka, která chodí v černém. A je záhadná, protože nikdo o ní nic neví a ani nezná její jméno. Ale já něco tuším,“ přisedla si a mrkla na mě.
„A co tušíš?“ usmála jsem se.
„Ty budeš určitě ta kněžka z legend. Můj dědeček mi o tom vyprávěl,“ prozradila mi.
„Aha, a tvůj dědeček byl…?“
„Senju Hashirama, První Hokage!“
„Promiň, ale nic mi to neříká. Byla jsem dlouho-“
„Dlouho zapečetěná, aby se Černá kněžka nedostala ven a opět nevypuknul chaos,“ řekla, jako by ta slova četla ve vzduchu. Udiveně jsem vytáhla obočí a zaměřila svůj pohled na bojující chlapce.
„Takže ze mě udělali nebezpečnou bestii, co?“ ušklíbla jsem se.
„Zřejmě ano. Ale nezdáš se mi tak nebezpěčná,“ praštila mě dívka do zad, až jsem málem ztratila dech.
„Jak ti vlastně říkají?“
„Kdysi mi říkali Černá kněžka, ale pár lidí mi říkalo Ki.“
„Ki?“ zamyslela se dívka. „Ah, to je přezdívka! Já jsem Tsunade.“
„Kiame,“ přiznala jsem své jméno.
„Hm? Zvláštní jméno,“ usmála se Tsunade.
„Naše rodina taky byla zvláštní. Původně jsme v matčině lůně byly tři holky, ale přežila jsem jenom já,“ zesmutněla jsem. Tsunade se zatvářila zkroušeně.
„Trochu špatné znamení,“ usykla.
„Proto jsem dostala tohle jméno. Mělo to být kombinací jmen mých sester. Kikyo, Kagome, Karura, nakonec vzniklo jméno Kiame,“ vysvětlila jsem.
„Trochu děsivé. Prý, když pojmenuješ své dítě po předchozím zemřelém dítěti, tak mu to přinese jen smůlu a neštěstí.“
„Tak to už mám za sebou,“ vydechla jsem.
„Jaká je vlastně tvoje rodina?“
„Rodina, kde se všichni zasvětili pro život ve svatyni… Měli jsme ty nejlepší léky, byli jsme mistři v léčení a také ti nejlepší pro zapečetění duchů, démonů a monster.“
„Páni!“
„Ale má rodina už není. Všechno smetl čas a teď jsem na světě sama,“ povzdechla jsem si a pak mě něco napadlo.
„Tsunade, mohla bys mě trénovat?“
„Co?“