Černá knězka 3. kapitola

"Ptala jsem se, jestli bys mě mohla trénovat," opakovala jsem. Tsunade nakrčila jedno obočí, ale nakonec se usmála.
"Jo, to by šlo. Ale bacha, jsem dost silná!" zvedla se smíchem ruku a ukázala své "svaly".
Ještě dlouho jsme si povídaly, ale pak se Tsunade zvedla k odchodu.
"Naučím tě všechno," řekla a odběhla.
Zamávala jsem jí a pak se podívala na místo, kde trénovali ti kluci. Byli už pryč.Smutně jsem si povzdechla a podívala se ze skály dolů. Tolik se toho změnilo. Spousta vzpomínek na lesní zvěř se rozplývala a míchala s mou představivostí jak to tu asi kdysi vypadalo. Jak vypadal Itaro.
"Už si tě nepamatuju," zašeptala jsem. "Ani si nevzpomínám na tvůj hlas. Itaro, proč jsi tam vůbec chodil?"

Už zítra! Zítra měl odejít do války, ve které mohl zemřít! Nevěděla jestli má brečet nebo se za něj modlit. Tolik za ním chtěla běžet, ale nemohla. Byla kněžka, musela přes noc zůstat doma. Kdyby někdo z okolí pojal podezření, naše rodina by žila v hanbě.
Kdosi zaškrábal na dveře a otevřel je.
"Smím dál?" ozval se Itaro. Zvedla jsem oči a viděla jsem jeho usměvavou, i když i ustaranou, tvář.
"Itaro!" vydechla jsem.
"Chtěl jsem si ještě před odchodem promluvit," usmál se nervózně. Vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Posadil se naproti mně a trochu rozpačitě se rozhlédnul kolem. Moc toho k vidění nebylo. Jedinou ozdobou v mém malém pokoji byla ikebana.
"Itaro, cos mi chtěl říct?" nevydržela jsem to. Srdce mi bušilo jako o závod, znervózněla jsem a cítila, jak rudnu.
"Kiame," začal a snažil se víc uvolnit. "Původně jsem s tebou chtěl normálně mluvit, jako bych neměl nikam zítra jít, ale... Ale nejde to. Mám strach, že když tu nebudu, bude vám hrozit nebezpečí."
"Blázne! O nás se neboj, dávej pozor spíš na sebe!"
"Ne, Ki. Nejvíc se bojím o tebe. Nevím jak dlouho tahle válka bude trvat. Původně jsem to chtěl oznámit ihned po festivalu, ale..."
"Oznámit co?"
"Že bych si tě vzal," vyhrknul.
Doslova mi tím vyrazil dech. Musela jsem se několikrát nadechnout, abych se uklidnila a začala normálně myslet. Ale nešlo to. Nemohla jsem.
"Vím, že jsi chtěla svatbu až po válce, ale-"
"To je v pořádku," přerušila jsem ho.
"Vezmu si tě."
Myslela jsem, že si jeho šťastný výraz budu pamatovat až do smrti. Navěky. Šťastně se usmál a radostí mě objal. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá.
Vzala jsem ho za ruce a položila na svá ramena. Udiveně a nechápavě se mi podíval do tváře. Musela jsem mu dát větší náznak. Vedla jsem mu ruce, aby mi svléknul horní část kimona.
Jako v tranzu pokračoval bez mé pomoci. Odhalil mi ramena a pomalu se dostával níž. Cítila jsem, jak rudnu. Jak mi buší srdce. V tu chvíli jsem byla žíznivá po jeho dotecích.
"Ne," zahalil mě rychle a odsedl si. Nechápala jsem to. To odmítnutí mně zabolelo. Podívala jsem se na něj.
"To ti nemůžu udělat, Ki," zavřel pevně oči. Než jsem mohla cokoliv udělat, zvedul se a šel pryč.
Zůstala jsem sama.
Za pár dní přišla zpráva, že padnul do léčky. Jeho tělo přinesli do svatyně a začaly přípravy na pohřeb. Nezvládla jsem to. Zhroutila jsem se. Selhala jsem tehdy jako žena, pak jako kněžka. Už nikdy jsem Itara neviděla. Zemřel.

Vzbudila jsem se na skále. Asi jsem při tom vzpomínání usnula. Nevěděla jsem to jistě, ale vypadalo to, jako by se mi o Itarovi zdálo. Možná...
Vydala jsem se do kanceláře Třetího. Když mě uviděl, vypadalo to, jako by se uklidnil.
"Dobré ráno," pozdravila jsem ho.
"Dobré," pokývnul hlavou a vyfouknul kouř z dýmky. Před ním opět ležela ta koule. Budu se na ni muset někdy zeptat.
"No," řekl hlasitě. "Musím se rozhodnout co s tebou, a to co nejdřív, dokud členové rady nezjistí, že jsi tady."
"Mohl byste mne zaevidovat jako občana Konohy," navrhla jsem.
"To bych mohl," vyndal z úst dýmku a pozorně se mi zahleděl do očí.
"Ale?"
"Co tam podle tebe mám napsat? Nesmrtelná kněžka?"
"Stačilo by ´Nemrtvá´."
"Myslím," opřel se Třetí o opěradlo. "Myslím, že bych tě mohl zařadit někam jinam."
"Někam jinam?"
"Ano. Vlasně tu máme hodně volných míst na post ninjů," řekl.
Ninja! Ninjové, války, boje, smrt, pomsta, nenávist... Tohle všechno se mi zatočilo v hlavě ve velkém víru. Nechtěla jsem být ninjou. Chtěla jsem se naučit sebeobraně a pak zjistit jak zničit tu kletbu.
"Samozřejmě, dalo by se to taky udělat jinak," řekl Třetí rychle, když viděl můj výraz.
"Prozatím bys byla pod dohledem ANBU a měla tak čas se rozmyslet. Ale nebude to trvat dlouho."
"Přijímám," odpověděla jsem rychle.
Třetí se usmál a zeptal se na pár detailů. Zmínila jsem se o Tsunade. Sice řekl, že Tsunade bude mít mise a taky že je válka, ale proč ne, ona není špatná. nakonec prohlásil, že je mladík, takže mě bude učit taky.

"Znova!" vykřikla Tsunade a zaútočila. Už jsem neměla sílu se vyhnout, tak jsem jenom padla. Minula mě sice pěstí, ale zase jsem dostala parádný kopanec do břicha. Odlétla jsem několik metrů daleko. Když jsem se vyhrabávala, litovala jsem její budoucí žáky. Oni vypustí duši!
"Tsu, dáme pauzu. Cvičíme celé dopoledne," zhluboka jsem dýchala.
"Protivníci nebudou koukat na čas, až budete bojovat," prohlásila tvrdě. Páni, kdo jí vychovával? Armáda?
"Jelikož neumíš nic a jsi dřevo na ninjutsu, tak je dobré naučit se alespoň taijutsu," prohlásila.
"Je ještě něco jiného, než ninjutsu?" zeptala jsem se zadýchaně.
"Genjutsu," zazněla odpověď. Obě jsme pohlédly na přicházejícího Třetího.
"Genjutsu je technika, které užívá chakru v nervové soustavě oběti a pomocí této chakry vytvářejí iluze. Také manipuluje s pěti smysly. Dokonalí ninjové dokáží udělat takový klam, že ani nepoznáš, že jsi v něm. Klíč je také v detailech iluze," odrecitoval.
"Aha," hlesla jsem. "A můžu se to nějak naučit?"
"Tak to uvidíme. Tsunade, můžu si tvou žákyni na chvíli půjčit?" usmál se Třetí na mou přítelkyni.
"Hai," přikývla Tsunade.
Následovala jsem Třetího na okraj louky, kde mi podrobně vysvětloval jak genjutsu funguje a jaké známé typy existují.
I když jsem byla neschopná, co se týče ninjutsu, tak tohle by mohla být zábava.
Později jsem opět trénovala s Tsunade. Každý den jsem dostávala do těla. Chvíle, kdy jsme netrénovaly, jsem se snažila osvojit genjutsu.
Zatímco Tsunade chodila na mise, já pomáhala v nemocnici a hltala informace z knihovny. Tam jsem se také dozvěděla nemilou věc.
"Rada se rozhodla jak to s vámi bude dál," říkal ANBU. "Třetí vám doporučuje, abyste na pár let odešla mimo vesnici. Nemuselo by to s vámi dopadnout dobře. Je válka a nesmrtelní lidé-"
"Jsou nejlepší ninjové," doplnila jsem ho. ANBU přikývnul.
"Děkuji... Eh..."
"Nemáme jména."
"Tak přezdívku?"
Na chvíli zaváhal, ale pak se trochu uvolnil.
"Hiroshi," odpověděl a zmizel.
Rychle jsem vyběhla ven a vydala se nejrychlejší cestou pryč. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem takové tušení, že tuhle vesnici nevidím naposledy.