Naruto - Ultimativní zbraň 30

Yorochi se z plných plic nedechnul a pak si všiml, že na kraji vesnice jsou některé domy pobořené a dělníci a ninjové pracují na opravách.
„Měl bych nechávat nějaké klony i ve vesnici, abych měl stálý kontakt o dění.“ pomyslel si Yorochi a pohlédl na obálku od Hiko.
Opatrně ji otevřel, protože nevěděl, co čekat. Byl v ní kratší vzkaz a celkem neosobní.
„Yorochi, ošetřila jsem ti zranění, ale na pár dní zpomal, jinak se některé rány otevřou. A také nezapomeň, co představuje Satan.“ přečetl si nahlas ten vzkaz a vzpomněl si na to, co mu před nějakou dobou řekla Hiko.
Yorochi se pousmál a shodil ze sebe špinavé oblečení. Teprve poté si uvědomil, jak tvrdý to byl souboj s Mammonem. Yorochi měl hodně obvazů po celém hrudníku, pod kterými měl popáleniny a trochu rozdrásanou kůži.
Nechápal to, protože dokonce ani démon by neměl být schopen prorazit kov, kterým si vytvořil během souboje další kůži.
„Tohle přesně tím myslela. Satan představitel všeho hněvu. A já, když se naštvu, tak ztratím pojem o všem.“ řekl si pro sebe Yorochi a vzal si na sebe stejné oblečení, které měl předtím na sobě, jen bylo čisté.
Akorát chuuninskou vestu hodil prozatím přes židli. Následně spojil ruce a vytvořil klon ze vzduchu.
„Uhhhh… myslím, že bych ještě neměl používat moc jutsu.“ pronesl klon, který zhluboka oddychoval.
„Co blbneš, jsi klon a mě to vyčerpává víc. Víš, co chci udělat, tak se do toho pusť.“ řekl pravý Yorochi, podal klonu katanu, sedl si na židli a ukázal předloktí pravé ruky.
„Co budeš potom dělat?“ zeptal se klon pro odlehčení atmosféry, chytil levou rukou Yorochiho za zápěstí pravé ruky a katanu koncem čepele přiblížil k Yorochiho předloktí.
„Uvidím podle toho, jak se nám to podaří.“ odpověděl Yorochi a začal si připadat jako schizofrenik, když mluvil s vlastním klonem, který měl všechny jeho myšlenky, vzpomínky a i stejnou náladu.
„Začněmež.“ řekl klon, chytil katanu několika prsty levé ruky a pravou ji pustil.
Ve vzduchu ji držel pomocí fyzické síly a kekkei genkai. Yorochi pozorně sledoval, jak vytváří jeho klon jednoruční pečetě.
Klon jich udělal devatenáct a pravou rukou stiskl Yorochiho předloktí, na kterém se objevila nějaká pečeť. Poté klon popadl katanu a vší silou ji začal tlačit skrz tu pečeť do Yorochiho předloktí.
Výsledkem bylo, že si Yorochi pomocí klonu zapečetil katanu do předloktí pravé ruky stejně, jako se dávají zbraně do svitků. Doufal, že mu to pomůže v boji.
Hned po provedení této pečetící techniky se klon rozplynul na vzduch a Yorochi pozoroval ještě rudou a pulzující pečeť na pravém předloktí.
Yorochi vzal vzkaz od Hiko a pomocí Katonu ho spálil, aby nebyly nějaké podezřelé stopy o jeho mimo Konožských aktivitách.
Yorochi poté zůstal doma ještě hodinu, než mu přestala pulzovat pečeť a pak se vydal mezi lidi.
Mezitím na místě, kde zápasil s Mammonem prováděl Haehito ´dočišťování´, což znamená, že pomocí Katonu uklízel stopy po souboji, i když zanechal daleko vážnější stopy na spáleném okolí, ale to mu nevadilo.
Haehito skončil a odešel. Asi za devět minut se na tom místě začalo něco dít.
I když Haehito použil ohnivé techniky, tak pod nánosem popela bylo všech sedm svitků vcelku bez jediné vady na kráse.
Jeden ze svitků se začal samovolně pohybovat, až se dostal na povrch, z popela.
Následně z toho svitku vyšlehl rudý plamen a dým, jako při přivolávání. Z kouře se ozvalo hromové zakašlání a vyšel z něj nějaký asi dvacetiletý muž.
Muž byl vysoký a byla to hora svalů. Měl černé krátké vlasy a černé oči. Ve výrazu obličeje měl krvelačnost a nehorázný hněv. Na sobě měl rudé kalhoty, rudé tílko, černé boty a černý kožený plášť. Krom toho měl hodně piercingů a různých řetězů na oblečení.
„Do pr***e s tím, ku**a! Kterej huli**k mě povolal zrovna na tohle zas***ý, zku****ý, naprosto zpí***ý místo?! Kdo si ku**a myslí, že je, ten zas**n! Ku****rd, buz***nt, hov*****ut! Hej… do p**i, je tu někdo?!“ řval sprostě ten muž, ale nikde nic.
Náhle se začal hýbat další svitek, ze kterého rovnou vytékalo tmavé a odporné bahno.
To bahno se rozlilo do velkého kruhu, z jehož prostředku začalo něco vystupovat a formovat se. Nakonec se tam objevil další muž, stejně starý jako ten první, ale hodně rozdílný.
Byl také vysoký jako ten první, ale byl oproti němu dost hubený. Měl krátké blond vlasy a černé pichlavé oči. Celý působil tak slizce, ale oproti tomu prvnímu byl jako andílek. Tento měl na sobě černé společenské oblečení, kostkovanou kravatu, světle modrou košili a černé mokasíny.
Působil dojmem podvodníka a první při pohledu na něj zkřivil tvář.
„Á... jaký to čerstvý vzduch a zářivé Slunce. Je to dlouho, co jsme byli naposledy na takovémto rajském místě, že bratříčku?“ pronesl druhý a první zrudnul vzteky, jestli to víc ještě vůbec šlo.
„Jdi do p**i, ty čůr***de! Vypadáš, jak kdybys vylezl z koňský pr***e! A moc dobře víš, že nechci, abys poukazoval, ty zas**ne, že máme stejnou matku! A jmenuju se Ikari, ku**a! Zapamatuj si to už ty huli**ku!“ zařval opět ten první muž a druhý se zasmál.
Za nimi se zničehonic objevil černý dým, ze kterého vystoupil další stejně starý muž, ale ještě odlišnější od těch dvou.
Oproti nim byl hodně malý a vyzáblý. Měl černé dlouhé a mastné vlasy a černé nevraživé oči. Na sobě měl potrhané oblečení, ze kterého ani nebylo poznat, co to dříve bylo. Možná nějaké ninjovské oblečení, ale v tak špatném stavu, že to ani nebylo možné. Dotyčný neměl ani boty, jen proděravěné ponožky.
„Ha, Ikari a Gyoshoku, je to doba, že?“ zeptal se ten nově příchozí muž.
„To tedy je, ale tebe bych tu nečekal, Senbō.“ poznamenal Gyoshoku a Ikari začal opět nadávat.
Následně se hned ze dvou dalších svitků objevili další dva muži. Jeden přišel za záblesku bílého světla, zatímco ten druhý se tam objevil v rozpadlém kameni.
První byl vysoký a podobně svalnatý jako Ikari, ale ne zas tolik. Měl dlouhé kudrnaté blond vlasy a takové naivní černé oči. Oproti ostatním byl pohledný, jediný Gyoshoku byl na tom tak nějak podobně. Na sobě měl bílý společenský oblek, bílý dlouhý plášť, bílé mokasíny, bílý vysoký klobouk na hlavě a bílou apartní hůlku v ruce.
Ten druhý byl tlustý a hodně malý. Vlasy neměl žádné a jeho oči byly černé a opilecké. Ostatně na tváři měl i úsměv opilce. A jediné oblečení, které měl, byla tunika, která při jeho objemu nedokázala skrýt vše, tak se ostatní od něj odklonili pohledem.
„Hokori a Daikui. A zdá se, že Daikui je opilý, jako ostatně vždy, nemýlím se, že?“ pozeptal se Gyoshoku, ale ani jeden z dvou dalších ho neposlouchal, jeden se prohlížel v zrcátku, zatímco druhý popíjel a jedl.
„Vypadá to, že Taida nechce ven, budu mu tedy muset pomoct.“ pronesl si sám pro sebe Hokori, našel další svitek, vzal ho do rukou a doslova z něj vyklepal šestého v pořadí.
Tento byl také náramně podivuhodný, protože byl vyzáblý, středně vysoký s rozcuchanými hnědými vlasy a černýma očima. Vypadal ospale a také okamžitě usnul. Na sobě měl tmavomodrou teplákovou soupravu a šedé papuče.
„Kdybys raději vytáhnul Gōyoku! Sr**i!“ zařval Ikari a došel na místo, na kterém Yorochi údajně zabil Mammona.
Následně pěstí prorazil zkrvavenou zem a nahoru vytáhnul posledního a sedmého ´obyvatele´ svitku.
Tento byl hubený, vysoký, černovlasý a měl černé oči. Pohled měl takový vykutálený a z části taky vypadal dost překvapeně. Na sobě měl velmi drahé oblečení s mnohými ozdobnými prvky, různé šperky a hlavně hodně zlata.
„Tenhle mě dost s**e.“ poznamenal Senbō, když uviděl Gōyoku a vedle stojící Hokori se zasmál.
„Bodejť by ne, ubožáku. Závidíš mu. A mě samozřejmě také, MOU krásu, MŮJ půvab, MOJE vytříbené chování, MOJE hezké šaty, MŮJ styl a MŮJ šarm.“ pronesl Hokori a opětovně se zasmál.
„Táhni do hajzlu, kriple!“ zařval Senbō a popošel několik kroků dopředu.
„Zdá se, že tu jsme všichni, bratři.“ řekl Gōyoku, když se vzpamatoval a hned dostal několik ran od Ikariho.
„Ty demente! Mohl jsi zku***t celý plán, na kterým jsme dřeli pos***ý roky. A ty furt nespi, už mě s tím pěkně se**š!“ zařval Ikari a kopnul vší silou do Taidy, že odletěl několik metrů.
„Dej mi pokoj.“ špitl Taida, máchnul rukou a spal dál.
„Copak se to tu stalo?“ pozeptal se Gyoshoku a obrátil pohled na Gōyoku.
„Nějakej s**č mi sebral část MÉ moci a přivlastnil si ji. Musím ho najít a zabít, poté si vezmu zpět SVOU moc.“ odpověděl Gōyoku a Ikari udeřil pěstmi do spálené země, že masivně popraskala.
„Ku**a! Že já nechal hlídat takovýho čů***a, jako seš ty! Kvůli tobě, ty zku*****nu, nemáme možnost transformace!“ řval Ikari na Gōyoku, který začínal rudnout.
„Měl bys být rád, že jsem nezemřel! Jinak byste byli všichni v pěkný pr***i!“ opětoval řev Gōyoku, ale to neměl dělat.
Ostatní, až na spícího Taidu, odstoupili, protože věděli, co se stane.
„Ty ko**te, stejně nemůžeme zemřít. Raději řekni, kterej čůr***d ti ukrad moc!“ zařval Ikari, popadl Gōyoku a několikrát s ním mocně udeřil o zem.
„Nevím, v zápalu boje se mi pozapomněl představit. Co však vím, že používá meč, je rychlý, silný, má hnědé vlasy a velmi světlé oči. Víc si nepamatuji.“ odpověděl již pokorně Gōyoku a Ikari ho pustil.
„Ho ho, máš hroznou paměť bratříčku. To MOJE paměť je…“ pronesl Hokori a Ikari po něm hodil velkou a tlustou větev.
Hokori se vyhnul velmi jednoduše a Senbō zaklel, že se Ikarimu nepodařilo Hokoriho trefit.
„Půjdeme najít toho sr*če a pěkně si to s ním vyřídíme!“ zařval Ikari a vydal se náhodným směrem.
Ostatní za ním pomalu odcházeli, někteří dřív a někteří z nich tam zůstávali a tak se Ikari musel vrátit pro opilého Daikuie a spícího Taida.
Oba dva popadl za nohu a táhl je za sebou s nezájmem, jestli se jim něco stane.
„Ty, bratře, jaký je tvůj důvod, že mě takhle necitelně nosíš?“ zeptal se po půlhodiny tahání Taida, když se na chviličku vzbudil.
„Protože jseš neschopnej sám chodit a myslet.“ odpověděl hrubě Ikari, ale už bez nadávek a také poznatelně klidněji, i když byl stále naštvaný.
„Dobře, vzbuď mě, až budeme na místě.“ pronesl Taida, zívnul a opětovně usnul.
Dokonce mu nevadilo, že dřel tváří o prašnou cestu. To Daikui se na rozdíl od něj vrtěl a kopal, a vůbec se choval jako dítě.
„Přestaň už ku**a!“ zařval znenadání Ikari, že Hokori, Senbō a Gyoshoku nadskočili.
Zanedlouho se dostali k jedné menší vesničce.
Hned z jejího kraje Ikari rozkázal ostatním najít toho, co sebral Gōyoku jeho moc.
Avšak, Ikariho bratři nebyli v tomto nejpečlivější a všichni, až na samotného Gōyoku si šli po svých.
Taida se utábořil na nejbližší lavičce a opět usnul. Daikui se vydal do první restaurace a začal v ní hodovat a popíjet. Hokoriho cíl byl v obchodě se zrcadly, kde se začal prohlížet ze všech stran. Senbō chodil po ulicích a tiše si říkal pořád jednu a tu samou větu: „Stejně všichni zemřete.“.
A poslední Gyoshoku se utábořil v nevěstinci, kde se okamžitě stal velice oblíbeným zákazníkem.
Ikari a Gōyoku o nich dobře věděli. Tušili, že ani jeden z nich nebude dělat to, co by měl.
Kvůli tomu se Ikari naštval. Jeho hněv byl tak velký, že začal sžírat všechny obyvatele vesnice. Všechny je pohltil naprosto jeho vztek.
Zprvu to bylo takové ještě nevinné. Nadávky, odporování, strkanice, ale po třech minutách z toho již byli rvačky, násilí a vraždy.
Ikari se jen smál, protože ten vztek cítil jako by byl hmatatelný. Ta zloba byla tak obrovská, že proti sobě poštvala manžele, přátele, i bratry.
A vyústilo to v to, že náhle vesnice utichla. Všechen ten rachot, křik a tak byly pryč. Jako by to byl podivný sen, ale bohužel nebyl.
Ikari se jen procházel ulicemi, kde byly zničené, rozkopané věci, některé předměty hořely, ale hlavně, šel v záplavě krve.
Všude byli mrtví vesničané, které vztek dohnal, až tak daleko. Ikari se smál, protože mu ožívaly vzpomínky na domov.
„To jsi asi trochu přehnal.“ poznamenal Gōyoku, který kráčel za Ikarim a sledoval tu zkázu.
„Mám sílu a nehodlám se krotit. Navíc, jestli tě ten maník chtěl zabít, tak se určitě dozví o tomhle a přijde sem.“ dodal Ikari klidně, všechna jeho zuřivost byla pryč.
„Takže past? Geniální, ale… myslíš, že nám ostatní budou schopni pomoci?“ pronesl Gōyoku a s Ikarim se zastavil.
Před těmi dvěma stálo zbylých pět bratří zbrocených v krvi, až na Hokoriho a Gyoshoku, kteří se násilí zřejmě záměrně vyhnuli.
„Taková hezká vesnička to byla, a tak povolné ženy. A ty, ty čů**ku, ty musíš všechno zku***t!“ zařval Gyoshoku a kopnul do jedné z mnohých mrtvol.
„Byl tu takovej brajgl, že se tu nedalo spát… Hej, ty prase, nech toho!“ křikl až přehnaně aktivní Taida na Daikuie, který bez lítosti začal žrát jednu z mrtvol.
„To nemáš ani špetku úcty k mrtvým?“ zeptal se Hokori, sundal si klobouk a pohodil kadeřemi.
„Mám. Kdybych neměl, tak nečekám tu jednu minutu.“ odpověděl Daikui s hubou od krve a okousanou lidskou nohou v ruce.
„To je hnus.“ řekl následně Hokori, vyhlédl nejbližší odpadkový koš a zvrátil do něj své poslední jídlo.
„Děláš, jako by jedl lidi poprvé.“ pronesl Taida a nahlas zívnul.
„Klidně, ať si jich pár dá, ale nějaké tu nech. Jen krev by sem tamtoho zm**a nepřilákala.“ dodal Ikari a Daikui pokračoval ve svém ´hodování´.
Téměř v tento moment potkal Yorochi na ulici v Listové Niwu, která na sobě měla sice fialové, avšak dosti odvážné oblečení.
„Jé, čau. Jak se vede?“ vykřikla Niwa a Yorochi nadskočil, protože její hlas byl o velmi vysoké tónině.
„Celkem dobře. Máme už nějakou misi?“ pozeptal se Yorochi a Niwa se zamyslela.
„Ne a v nejbližší době zřejmě žádná nebude, ale neboj… Hele, krvácíš…“ pronesla Niwa a ukázala na Yorochi tričko, po kterém se začala rozlévat jeho krev.
Sice krve nebylo moc, ale na hospitalizaci v nemocnici to stačilo.
Niwa opatrně odvedla Yorochiho do nemocnice. To se mu zrovna dvakrát nelíbilo a důvod byl, že se díky tomu Tsunade dozví o jeho zraněních a začne pátrat po jejich původu.
Ale neměl na výběr, protože Niwa byla velmi přesvědčivá a hlavně neodbytná.
V nemocnici zjistil, že se mu otevřely dvě největší rány, o kterých předtím stejně nevěděl, protože měl od Hiko zafačovaný celý hrudník. Ani nechápal, jak se Mammonovi podařilo prorazit tu ´kovovou kůži´.
Zpráva o Yorochiho zdravotním stavu se velmi rychle dostala k Tsunade, protože Yorochi měl hodně ošetřených a vážnějších zranění, při čemž se nevědělo, kde je získal a ani kdo mu je ošetřil.
Právě kvůli těm dvěma chybějícím informacím se za nedlouho u dveří do Yorochiho nemocničního pokoje objevili dva členové ANBU a další dva hlídali u oken.
Ve stejnou chvíli několik členů ANBU a pár specializovaných ninjů prohledávalo Yorochiho byt, aby našli nějaká vysvětlení.
Yorochiho byt byl čistý, až moc vzhledem k tomu, že v něm někdo měl bydlet. Spíš, jako by to byla víkendová chatka, kam se jede jednou za tři týdny a jen kvůli přespání jedné noci.
Krom neustlané postele a zásob náhradního oblečení tam nebylo nic, co by naznačovalo dlouhodobý pobyt v tom bytě.
Nebyly tam žádné předměty, které by naznačovaly Yorochiho zájmy. Odpadkový koš byl prázdný a zaprášený. V různých skříňkách, kredencích a zásuvkách stolů byly jen pavučiny a opět všudypřítomný prach. A vrcholem byla lednice, ve které nebylo zhola nic, ani žádný pach po tom, že by v ní někdy bylo skladované nějaké jídlo.
„Je to tu divný… Nemám z toho dobrý pocit…“ pronesl jeden z ANBU, když zrovna nahlížel pod Yorochiho postel, odkud najednou vyběhla kočka a dotyčný člen ANBU spadl překvapením na pozadí.
„Hele, kočka. Tak to tu musí někde mít alespoň nějaké krmení…“ podotkl další z ANBU, který se snažil tu kočku chytit, ale proklouzla mu.
„Podle toho, co jsme tu zatím našli, jen spíš pravděpodobnější, že ta kočka žila z energie vesmíru, stejně jako její majitel.“ řekl další ANBU, který zrovna otevřel nějakou nástěnnou skříňku, ze které vypadlo několik knížek, svitků a map.
„Že by stopy?…“ pronesl ten první ANBU a vyskočil na nohy.
„Neřekl bych. Jsou to jen jeho záznamy, Orochimarův deník, který už byl na expertní analýze a podrobnější mapy několika zemí týkajících se jeho misí.“ odpověděl ten z ANBU, který to našel a vrátil to zpět do té skříňky.
Během rozhovoru těch tří členů ANBU se kočka z Yorochiho bytu dostala k nemocnici, kde našla Yorochiho v nemocničním pokoje a skočila mu do toho pokoje otevřeným oknem.
Yorochi se podíval na svého ´mazlíčka´, zbystřil a nasadil tázavý výraz.
„Jsou u mě, že?“ zeptal se potichu Yorochi, když ta kočka vyskočila na kraj lůžka.
„Ano. Hledají důkazy.“ odpověděla stejně potichu kočka a Yorochi lehce přikývnul hlavou.
„Dobře… Zatím běž ven do Listové. Čekej, než mě pustí z nemocnice, nebo než uteču.“ pronesl opět potichu Yorochi a kočka vyskočila stejným oknem, kterým přišla.
Náhle se ozvalo zaklepání, cvakla klika a dveře se pomalu otevřely.
Do místnosti vstoupil zřejmě nějaký doktor v bílém plášti, se záznamy o Yorochiho stavu, do kterých se díval, a tím pádem mu nebylo moc dobře vidět do tváře.
Yorochi si prohlížel doktora, ale nemohl si vzpomenout, kde ho vlastně viděl.
Uvědomil si to, až ve chvíli, když doktor přešel celou místnost k oknům, ke kterým se postavil zády, udělal několika kroků dopředu k Yorochimu a zvedl hlavu.
Byl to Tatsumi, jen měl černé mastné vlasy, zelené oči, hranaté brýle, doktorský plášť a takový inteligentní výraz.
Tatsumi se pousmál, něco napsal do bloku, který držel a následně to ukázal Yorochimu.
Nápis byl: Pokoj ti hlídají dva ANBU u dveří a dva u oken, proto nemůžu mluvit. Zřejmě už mají větší podezření.
„No... doktore... je pravda, že poslední dobou jsem se zrovna nešetřil. Kdy budu moct odejít?“ pronesl Yorochi stylem, aby nevzbudil pozornost svých strážců u oken.
„Chvíli to zřejmě potrvá.“ odpověděl mu Tatsumi při psaní dalšího vzkazu.
Další zněl: Mám pro tebe jednu důležitou zprávu ohledně Genmitsuna Byakuganu. Můžeš získat i vyšší úroveň, ale nepůjde to lehce.
„Další?... Zajímavé... a jak pak to je možné?“ pronesl Yorochi a Tatsumi jen pokrčil rameny.
A jeho další nápis byl: Nejsem si jistý, ale je to díky tomu, že máš, nebo jsi měl v sobě něco málo z Uchihů. A nezapomínej, že ti mají také vícestupňové Doujutsu. A to tvoje je jakýsi hybrid původního Byakuganu s lehkou příměsí tvého Mangekyou Sharinganu. Zjistil jsem podle tvé krve a několika testů, že tvůj nový Byakugan má potenciál na další stupeň. Musel bys však smočit rty v krvi tří Uchihů a vypít litr jejich krve. A hlavně by ti Uchihové museli mít alespoň Mangekyou Sharingan. Prakticky by si tím zaprodal duši, ale ta moc by byla ohromná.
Následně Tatsumi zavřel blok a odešel z Yorochiho pokoje, kde zůstal mírně překvapený Yorochi strnule sedící na svém lůžku.
„Tři uživatele Mangekyou Sharinganu? Je pravda, že vím o dvou, ale jednoho z nich chci zachránit z určité sympatie k němu a další je můj dobrý kamarád. Ani jednoho z nich nemůžu zabít. Nebylo by to správné. A pak je tu Madara, uživatel Fuumetsu Mangekyou Sharinganu, ale toho prozatím porazit nemůžu, i když...“ pomyslel si Yorochi, lehnul si a přemýšlel nad dalším stupněm Genmitsuna Byakuganu a jeho získáním.
Yorochi dlouhou dobu přemýšlel o informacích od Tatsumiho. V hlavě si dával dohromady všechny údaje získané za posledních pár týdnů a vycházel mu z toho určitý plán, co se bude dít.
Moc dobře věděl, po čem jde Akatsuki. Dobře také věděl o tom, že Orochimaru bude muset brzy změnit tělo. A tušil, že se bude dít něco velkého.
Avšak do svých a do všech dalších plánů nezapočítal sedm osob... sedm bratrů... sedm zrůd.
Touto dobou se dostalo několik jednotek ANBU Root na rozkaz od Danza k jedné pohraniční vesnici, kde dostával Danzou přes své podřízené informace od jeho špehů z nejbližší země.
Tato vesnice byla právě ONOU vesnicí, kterou ten den navštívilo sedm osob. A tyto osoby zredukovali počet obyvatel ONÉ vesnice na nulu.
Všech pět členů Rootu dorazilo k vesnici a jen s bázní a hrůzou se dívali na tu strašlivou scénu.
Tolik mrtvých vesničanů žádný z nich neviděl. Ani jeden z těch pěti nikdy neviděl válku, ale v ten okamžik si každý z nich myslel, že i válka má menší následky.
Mezi těmi pěti z Rootu byl i jeden speciálně vybrán Danzouem, takže neměl masku jako ostatní a na čele se mu tak blyštila čelenka Konohy.
„Tak co, bratře, je jeden z nich ON?“ zeptal se Hokori stojící společně se svými bratry na přilehlém kopci, když s ostatními sledoval právě ty členy ANBU Root.
„Ne, bohužel ne... Počkejte... jeden z nich má čelenku úplně stejnou, jako ten parchant, kterej mě napadl. Má na ní úplně ten samej klikyhák.“ pronesl s určitým nadšením v hlase Gōyoku a Ikari se ďábelsky pousmál.
„Tak ty čů**ky budem sledovat a třeba najdem toho zku*****na, kterej ti sebral moc.“ řekl poměrně klidě Ikari, popadl Taidu a Daikuie za nohu a připravil se, až vyrazí těch pět z ANBU Root, aby je mohl pronásledovat.