Naruto - Ultimativní zbraň 29

Muž, na kterého Itteki mířil svou bílou hůlkou, se klepal strachy na zemi. I když chtěl mluvit, tak mu to nešlo, protože koktal.
„J-J-Já t-ti t-t-to ře-ře-řeknu, je-jen m-mě n-nech ží-ží-žít.“ pronesl koktavě muž a Itteki ho chytil za oblečení pod krkem a zvedl ho nad hlavu.
„Mluv. Nemám náladu na koktání, tak se o to nepokoušej.“ řekl chladně Itteki, až z toho mrazilo.
„T-To místo ti osobně ukážu. Polož mě zpět.“ odvětil muž a byl na něm poznat velký strach z Ittekiho, protože se muž začal hodně potit.
Itteki hodil muže na zeď. Muž se napřímil a vyrazil s Ittekim za zády někam do Mlžné.
Dovedl Ittekiho na hřbitov, ale to už byla poměrně tma.
„Tak kde?“ zeptal se Itteki a šťouchnul do svého ´průvodce´.
„V tamtom mauzoleu, ale už mě nech být.“ křikl muž a utekl pryč.
Itteki se vydal přesně k dotyčnému mauzoleu a cestou hodně klepal holí o zem. Díky tomu lokalizoval přesně to, co hledal.
Jedna z dlaždic před mauzoleem měla pod sebou skrytý úložný prostor, který Itteki díky svému sluchu lehce nalezl. Zespod té dlažice si vzal svitek a vydal se rovnou z Mlžné pryč. Nechtěl tam zůstat déle, než by bylo nutné.
Dalším, kdo obdržel vzkaz pomocí hada, byl ten nepřirozeně vysoký mladík. Byl zrovna v okolí Písečné a trénoval pomocí toho, že přemisťoval velké kameny pomocí svých rukou.
V době, kdy se k němu ten had dostal, byl Itteki teprve u bran Skryté Mlžné.
Mladík trénoval opravdu hodně, že si ani nevšiml toho, že se tam z čista jasna zjevil had.
„Haehito, mášššš úkol. Akce zssspuššštěna.“ řekl svým rozeklaným jazykem had a mladík složil balvan na zem.
„Konečně.“ odpověděl Haehito a vydal se k Písečné.
Cestou k Písečné se však na chvilku zastavil a vytáhl z kapsy kalhot kompas. Zkontroloval směr a lehce se odklonil od cesty, kterou by dorazil k Písečné.
Došel k nějakému domu stojícímu na vrcholku vyprahlé skály.
Rozhlédl se po okolí a pak osobitým způsobem zaklepal. Tedy, lépe řečeno, vyrazil pěstí dveře domu a skočil dovnitř.
Před ním stál překvapený asi čtyřicetiletý muž, který měl na sobě akorát trenýrky a tílko. V ruce měl nějakou misku s jakýmsi krémem a v druhé držel lžíci s tím krémem. Na čele se mu zablýskla už matná a zaprášená čelenka z Písečné.
Haehito se nerozmýšlel moc dlouho, chytil muže pod krkem a zvedl ho nad hlavu.
Muž upustil misku i lžíci a začal vydávat chraptivé zvuky, tak ho Haehito hodil na zem.
I když to byl ninja z Písečné, tak nevypadal, že je zrovna v kondici, protože měl velký pupek a bradku.
„Co po mě chceš? Peníze nemám, šperky také ne.“ řekl chraplavým hlasem muž a odplazil se po zemi až ke zdi.
Haehito udělal těch pár kroků, vzal muže za tílko a přimáčkl ho k té zdi.
„Jeden ze sedmi svitků, který ti byl svěřen během Shinobi války. Kde je?“ zeptal se Haehito a ninja na něj jen zíral.
„Nevím, odkud to máš, ale jinak je to hezká pohádka. Já nikdy žádný svitek nedostal.“ odpověděl muž se vší zbylou odvahou, ale tón hlasu a zpocené čelo jasně naznačovaly, že lže.
„Špatná odpověď.“ pronesl Haehito a celé jeho tělo jakoby zmohutnělo.
Vypadalo to, že Haehitovi snad narostla další kůže.
Haehito dal ruku, kterou měl volnou, před obličej muže, tak aby viděl ten ninja na dlaň.
Pak se ozvalo z té ruky nějaké křupání a další podivné zvuky. Dlaň se u bříška palce začala pomalu rozevírat, ale nevyšlo z ní ani trochu krve. Místo toho se z ní soukal nějaký kuželovitý bodec, který pokračoval svým tempem až k tváři toho muže.
„Řekni, kde je, nebo tohle projde tvou hlavou.“ řekl Haehito a muž se na něj se zoufalstvím v očích podíval.
„Ok, je to dole. Ta skála je komplex chodeb a úplně na konci je to, co hledáš. Nech mě být, nech mě žít.“ odpověděl muž a Haehito ho pustil.
Poté mu ten bodec zajel zpátky do ruky a rána po něm se zavřela. Haehito se zmenšil, jak mu ta další vrstva kůže zmizela.
„Bohužel pro tebe, jediný přístup je z Písečné. Ostatní chodby byly zavaleny a byly tam dány pasti, takže se ke svitku stejně nedostaneš.“ dodal posměšně ninja a zasmál se.
„Nemám jediný problém.“ odpověděl Haehito, vyšel z domu ven a po chvilce se ozvalo hromové zadunění.
Haehito si vytvořil pěstí další přístupovou cestu do chodby z Písečné. Skočil dolu do té tmavé chodby a za několik minut se vrátil.
Pevně svíral v jedné ruce svitek a vydal se cestou pryč ze Země Větru, protože věděl, že na sebe upozornil.
V momentě, kdy se Haehito hrubě vetřel do domu ninjy z Písečné, tak jeden další had směřoval k Hotorimu, který šel pomalu po jedné cestě v Zemi Ohně.
Když se před Hotorim ten had objevil, tak Hotori vytáhnul z rukávu svitek a jen se pousmál.
„Věděl jsem, že přijdeš, tak jsem si pospíšil.“ pronesl Hotori, který poté pokračoval v chůzi směrem k místu, kde se měli všichni příští den setkat.
Přesně v ten okamžik obdržel zprávu i Koishi, který v Zemi Země vesele povaloval stromy. Vždy se o nějaký opřel a svou silou ho povalil, jak domeček z karet.
Hned nato, co dostal vzkaz, se rozeběhl ke Skryté Kamenné a cestou srážel stromy k zemi.
Do Kamenné se dostal jednou podzemní chodbou, kterou mu poradil Haehito. Haehito totiž pocházel právě z Kamenné a moc dobře znal tu cestu.
Koishi vylezl až v centru Kamenné a snažil se mírnit, aby na sebe příliš neupozorňoval.
V Kamenné se sice příliš nevyznal, ale ani tak mu nedalo moc práce najít to, co hledal.
Dostal se totiž do míst, kde vládne jakási menší organizace zločinců, kteří podporují Kamennou z nelegálních obchodů. Díky tomu mají v Kamenné své bezpečné místečko a zázemí.
Proto ta daná část vesnice byla poměrně bohatá. Byly tam velké obchody s ohromným sortimentem. Také tam byly různé kluby, kina, kasina a podobně.
Koishimu připadalo, že se ocitl mimo Kamennou, protože tam nebylo nic souvisejícího s ninjy.
Koishi si tam vybral jeden podnik, do kterého vstoupil bez ostychu, i když to vlastně bylo nonstop kasino.
Hned u vchodu si ho všimli a jeden muž chtěl Koishiho vyvést ven. Ten muž měl hezký černý oblek, do chvíle, než promluvil na Koishiho, který toho muže následně prohodil skrz zeď.
„Doveďte mě za Igorem!“ křikl Koishi a vzadu, nejdál od něj, se otevřely dveře a vykoukl z nich statný muž v bílém obleku s doutníkem v puse.
„Volal mě někto?“ zeptal se s přízvukem ten muž a Koishi k němu šel přímou cestou.
„Co ty spratku, taty gceš?“ zeptal se muž, zřejmě Igor a Koishi ho chytil pevně za límec a přitiskl mu tvář ke stolu.
„Něco z tvé sbírky. Svitek. Dej mi ten svitek a nechám tě žít.“ odpověděl Koishi s naštvaným tónem v hlase.
„Svitek? Já nmám žátný svitek.“ pronesl opět se zvláštním přízvukem Igor a Koishi mu začal brousit tvář o stůl.
„Buď mi dáš ten svitek, nebo ti udělám plastiku zdarma.“ řekl Koishi, Igor lusknul prsty a okolo Koishiho se seskupilo několik mužů v černých oblecích a každý svíral nějakou zbraň, tyče, řetězy a tak.
Koishi se rozzuřil, že na jeho čele naběhla velká žíla a celý zrudl, jak se mu začala více prokrvovat kůže. Následně se podíval na ty muže a v očích měl jakési zvláštní Doujutsu.
Bylo v několika odstínech žluté a tvarem připomínalo dětskou kresbu Slunce. Koishi s tím v očích vypadal jako nějaký děsivý přízrak, i když by se dalo říct, že měl až neobvykle dobrou náladu. Obvykle by zabil všechny v okolí, alespoň v době přicházejícího úplňku.
Koishi vykopl nohou zbraně z rukou těch bodyguardů a následně každého sejmul k zemi pomocí Igora, kterého držel jako velkou a prapodivnou zbraň.
S Igorem následně mrštil o zem a rozhodl se ten svitek najít sám.
Nebylo to nijak složité, protože Igor měl ten svitek schovaný společně s penězi v zadní místnosti ve velkém trezoru. Koishi přistoupil k tomu trezoru a doslova roztrhal jednu z bočních stěn. Poté vytáhl ven svitek a vyrazil pryč z toho kasina, skrz nejbližší stěnu.
Odešel tajnou chodbou, kterou přišel a kterou po svém odchodu zavalil pomocí nastražených výbušných lístků.
Ale to již byla tma a další had se dostal k někomu z jeho skupiny ´mstitelů´.
Hiko se uzmula svého úkolu s opravdovou pečlivostí, takže si na cestu vzala černou vestu, která měla hodně vnitřních kapes a pouzder, ve kterých měla Hiko schované své zbraně, převážně skalpely upravené na vrhání.
Neřešila následky svých činů a tak se rovnou přenesla na to místo, kde měla získat svitek pomocí Yorochiho techniky, Fuuton: Toppū no Jutsu.
Ocitla se na dvoře pevnosti jednoho klanu ze Země Sněhu, takže všude bylo bílo od sněhu a pořádná zima.
A jelikož se náhle objevila hned uprostřed toho dvora, tak na sebe rychle upoutala pozornost. Od pohledu se zdálo, že nemá šanci ani to přežít, natož získat svitek, ale Hiko byla velice zdatná v boji.
Rychlost jejích hodů byla neuvěřitelná, takže během minuty znehybnila dvacet nejbližších ninjů na stráži a vydala se dovnitř té pevnosti.
Dobře věděla, kde má svitek hledat, ale přes to jí to zabralo trochu času, protože se musela potýkat s dalšími a dalšími ninjy, než se dostala ke strážci knihovny, který si rád nechával říkat ´knihovník´.
Strážce knihovny, kde ostatně byl i ukryt ten svitek, byl vysoký muž v hábitu s brýlemi a úlisným úsměvem a pohledem.
Vlasy měl tmavé a mastné, že se blyštily. Okamžitě, jak uviděl Hiko, vyrazil na ní s katanou popsanou jednou jeho oblíbenou pasáží z nějaké náboženské knihy. Podle jeho úsudku mu měla ta slova na meči dodávat sílu.
Hiko se však jednoduše ubránila pomocí kunaie a druhou rukou rychle hodila osm svých skalpelů a ´knihovník´ spadl na zem. Trefila se přesně tak, aby svého protivníka znehybněla na delší dobu.
´Knihovník´ jen nadával na studené podlaze, zatímco Hiko se mu přehrabovala v celé knihovně, aby našla tajnou skrýš se svitkem.
A když ji našla a chystala se odejít, tak do knihovny vtrhlo nad šedesát po zuby ozbrojených ninjů. Jediným jejich úkolem bylo ochránit svitek za každou cenu, takže pohled na Hiko svírající dotyčnou věc je moc nepotěšil.
„Bože chraň nás. Ledová královna!“ křikl jeden z ninjů a ukázal na Hiko.
Ostatní ninjové se na něj nechápavě podívali, než si vzpomněli na jednu událost před několika měsíci.
Do té pevnosti se vkradla dívka, která prý všechny stráže zneškodnila, ale když se jí někdo znovu postavil do cesty, tak ho nemilosrdně a rychle usmrtila. Byla to přesně Hiko, která tam byla už podruhé, protože poprvé byla ´jen´ na průzkumu.
Nyní ovšem byla odhodlanější a hlavně měla důležitější úkol, než jen průzkum.
Rozepnula si vestu a začala po nich vrhat speciální skalpely s chirurgickou přesností. Patnáct ninjů stojících vepředu šlo jednoduše k zemi, ale byli stále naživu.
Náhle Hiko sáhnula po dalších skalpelech, ale zjistila nepříjemnou pravdu, že už všechny vyčerpala na předchozí znehybňování stráží.
„Ha, teď je bezbranná! Seberte jí ten svitek za každou cenu!“ zařval jeden ze stojících ninjů a rozběhl se na Hiko.
Aniž by si jiný z jeho kolegů všiml, co se stalo, tak ten ninja udělal nečekanou a nechtěnou piruetu ve vzduchu, tvrdě dopadl na chladnou podlahu a zůstal ležet v bezvědomí.
Poté je teprve napadlo se podívat na Hiko, která dávala pravou nohu k zemi, protože provedla kop z otočky a zasáhla toho ninju přímo do obličeje.
„Začínám vás mít dost. Fuuton: Ao no Kaze.“ řekla s ledovým klidem Hiko a sepnula ruce do pečetě Drak.
Následně ji obklopila její modrá Chakra, která se postupně měnila ve vítr, ale zvláštní modrý vítr. Hiko ten vítr ovládala pomocí pohybů rukou a s jeho pomocí si vytvořila cestu ven tím, že zbořila osmdesát procent stropu a tak na tom místě udělala padesát metrů hlubokou díru, protože knihovna byla přesně těch padesát metrů pod povrchem hlavního dvora pevnosti.
Sutiny z různých podzemních pater pevnosti oddělily Hiko od strážců svitku a Hiko se v ten okamžik změnila ve vzduch a odvála zase pryč.
Přesně v ten moment, kdy Yorochi meditoval vzdálen od Konohy třicet kilometrů, Yorochi přemýšlel nad tím, jestli si Hiko nevybrala moc těžký úkol.
„Rád bych věděl, jestli se jí to už podařilo, ale když zasáhnu, tak mi to bude mít za zlé. Co s tím? Možná bych tak daleko dohlédl pomocí Genmitsuna Byakuganu. Co to?“ pomyslel si Yorochi, když se za ním v křoví ozvalo zapraskání.
Yorochi vyskočil na nohy a uchopil rukojeť katany, když před něj z křoví vypadl Gouin. Sice byl špinavý a jeho oblečení bylo potrhané, ale jemu samotnému nic nebylo a k tomu se ještě smál.
„Ty sis vlastně vybral ten systém podzemních pastí, že?“ pronesl Yorochi a Gouin ukázal svitek.
„Byla to zábava, jen místy tam bylo něco těžšího, ale upřímně, obr a silák jako já s tím neměl žádné problémy.“ odpověděl natvrdlým tónem Gouin a Yorochi se zamračil.
„Neměli by nás spolu vidět, takže raději jdi. Už takhle mě podezírají v Listové ze zrady.“ řekl vážně Yorochi, pustil rukojeť katany a Gouin pomalu odešel.
Poslední, kdo obdržel vzkaz přes hada, byl Tatsumi. Ten se měl dostat ke Skryté Oblačné, protože poslední ze svitků byl ukryt velmi hluboko v jednom z tamních jezer.
Tatsumi byl už na cestě, když se před ním objevil ten had a předal vzkaz.
„Takže, zítra už by mělo být vše připraveno. A podle vzdálenosti, kterou jsem urazil, tak musím být jedním z posledních. Proč zrovna já dostal tohle na starost?“ pomyslel si Tatsumi a došel ten zbytek cesty.
Už bylo nad ránem, když Tatsumi byl tam, kde potřeboval. Stál na břehu jezera a od jeho hladiny se odráželo měsíční světlo. Bylo by to kouzelné místo na dovolenou, ale Tatsumi nebyl člověk, který se takovými věcmi zabývá.
Soustředil Chakru v rukách, které sepnul a dal před sebe. Na hladině jezera se začaly vytvářet vlny.
Tatsumi začal od sebe ruce oddalovat a stejně se i rozestupovala hladina jezera. Vypadalo to jako zázrak. Hladina se rozestoupila asi osm metrů před břehem, ale dál už to nešlo. Tatsumi se zatvářil celkem zklamaně a pomalu šel kupředu.
Čím dál šel, tím víc od břehu a tím hlouběji se jezerní voda rozestupovala. Ale když dorazil pět metrů před břeh, tak se čtyři metry za ním zase začala hladina zavírat.
Takhle pokračoval, až se dostal úplně na dno a přitom úplně suchý. U dna stál ve vzduchové kapsli a rozhlížel se. Náhle spatřil nějakou pečeť a tak k ní přistoupil.
Věděl, co to je, ale nemohl nic moc dělat, protože všechna jeho Chakra šla na udržování kapsle. Hlavní důvod nebyl, že by nemohl pod vodou dýchat, ale ten, že byl v takové hloubce, že by ho tlak vody rozdrtil.
Naštěstí pro něj, dokázal vytvořit stínový klon, který okamžitě odstranil tu bariéru. Sice byla silná, ale taky tam byla delší dobu a tak povolila rychle.
Stínový klon ukázal pravému Tatsumimu ten svitek a oba se vydali zpět.
Bylo to lehčí, než Tatsumi čekal. Zřejmě proto, že na tu techniku už všichni zapomněli, anebo kvůli její ničivé síle, které se báli.
Tatsumi poté, co se dostal zpět na zem z jezera, tak se vykročil směrem k místu, kde se měl setkat s ostatními. Ani nemohl uvěřit, že to dokázal tak rychle a bez větších problémů.
Tatsumi si pospíšil, takže dorazil na smluvené místo asi v osm hodin. Byli tam všichni, až na zběhlého Anda a velitele, Yorochiho.
„Kuchiyose no Jutsu.“ pronesla Hiko, kousnula se do palce pravé ruky a přivolala puštíka, kterého poslala najít Yorochiho.
Yorochi byl stále na stejném místě, kde čekal na Shuna a Niwu. Už je spatřil v dálce, když mu na rameni přistál ten puštík.
„Zrovna teď, to je nevhodné, ale co se dá dělat.“ povzdychl si Yorochi, vyskočil na nohy, vytvořil klon, který tam nechal, a sám se proměnil ve vzduch a zmizel.
Objevil se na tom rozsáhlém prostranství, kde ostatní již čekali. Každý ze sedmi mu ukázal svůj svitek a Yorochi byl nadmíru spokojen.
„Opravdu to chceš udělat?“ zeptala se starostlivě Hiko a Yorochi přikývnul.
„Jestli dokážu tohle, tak už mě nic a nikdo nezastaví. A já mám úkol… my máme úkol. Musíme vymítit zlo, které je všudypřítomné a jediná možnost je se stát silnějšími.“ odpověděl rozhodně Yorochi a Hiko smutně sklonila hlavu.
„Takže. Hiko, Gouin, Haehito, Itteki, Tatsumi a Koishi si nechají své svitky a rozmístí se tak, aby vytvořili obří šestistěn. Hotori mi předá svůj svitek a půjde někam do okolí hlídat. Po vás šesti chci, abyste vztyčili bariéru pomocí jutsu napsaného na tom svitku. Poté musíte udržovat tu bariéru, co nejstabilnější. Já vkročím dovnitř a budu bojovat… však vy víte s čím. Bariéra má jedno důležité pravidlo a to, že vkročí dva a vyjde jeden. Jestli zemřu, tak to Hotori zjistí dřív, než se TO dostane ven. V tom případě se přestanete okamžitě soustředit na udržení bariéry a ona zničí vše uvnitř. Jinak tu bariéru neshazujte, radši bych to přežil.“ vysvětlil plán Yorochi a ostatní udělali přesně to, co chtěl.
Udělali šestistěn, že ti dva naproti sobě byli vzdáleni třicet metrů, aby měl Yorochi dost prostoru.
Hotori se šel zamaskovat pryč, aby hlídal a Yorochi se postavil přesně do středu toho šestistěnu.
Následně vztyčili neprůhlednou, kupolovitou bariéru, ve které se mohlo dít cokoliv.
Yorochi rozevřel svitek, poskládal všech sto pečetí na něm napsaných v rychlosti po sobě, kousnul se do palců obou dlaní, kterými následně udeřil do země.
Země se zachvěla a začala praskat. Yorochi ustoupil od praskliny, protože z ní šlehaly velice žhavé plameny.
Najednou se tam začalo něco zespoda sápat. Nejdřív se objevilo něco jako ruka, ale obří s tvrdou kůží, velkými černými drápy a nějakými výstupky. Následně byla vidět celá obří paže, poté druhá a za chvilku vylezlo z té trhliny v zemi něco strašlivého. Hned nato se trhlina zavřela.
Zřejmě nějaký démon, ale ne bijuu, ale opravdový démon. Jeho kůže byla šedá a ohromně pevná s mnohými ostrými výběžky. Na hlavě měl rohy a jeho oči byly celé černé.
To monstrum bylo hrozné natolik, že i kagové by se před ním otřásali strachy.
„Kdo mě zavolal?!“ ozval se hromový hlas toho démona a Yorochi se zasmál.
„To já. Dáš mi svou sílu, ať se ti to bude, nebo nebude líbit.“ řekl výhružně Yorochi a pomalu vytáhnul katanu.
„Člověk? Ha! Ani Shodaime Hokage mě nedokázal zastavit a to měl prý patent na krocení bijuu. Já nejsem nějaký laciný bijuu, ale démon… démon jménem Mammon. Král lakomců. Vládnu strachem a terorem. A ty si myslíš, že mě zabiješ? A navíc, že získáš MOU sílu a MOU moc? Ha!“ začal se vychloubat démon a přikrčil se k Yorochimu, aby ho lépe viděl, což neměl dělat.
Yorochi se vytočil z toho jeho chvástání a vší silou ho praštil. Mammon se ani nestačil divit, protože to byla drtivá rána, která ho uzemnila.
„Přece jen s tebou bude možná zábava.“ řekl Mammon, promnul si prsty a vstal.
Potom začali ti dva spolu bojovat, jak nejlépe uměli. Yorochi používal čistě Taijutsu a Mammon se ho snažil rozplácnout.
Yorochiho síla a rychlost byly tak velké, že ani Mammon nestíhal vnímat, takže utržil hodně ran.
Yorochi převážně útočil na hlavu, kde viděl Mammonovy slabiny, zatímco Mammon útočil na Yorochiho jako celek, protože při jeho velikosti by bylo těžké se zaměřit jen na jeden bod.
Jejich boj trval dvě hodiny, než začali ti dva pociťovat únavu, ale i tak pokračovali.
Yorochi se rozhodl zakončit souboj vítězstvím a tak se rozběhl přímo na Mamona. Ten začal dupat do míst, kde byl Yorochi, ale netrefoval se.
Yorochi se mu prosmekl okolo jedné nohy, vyskočil mu na záda a po nich vyběhl až k hlavě. Tam se rozhodl do Mammona zasadit svoji katanu, ale Mammon po něm hmátl a Yorochi lehce sklouznul dolů.
Sice byl na zádech a ne u hlavy, kam plánoval udeřit, ale i tak se rozhodl po poslední krok.
Bylo to buď anebo. Kdyby se nyní Yorochi netrefil, tak by akorát spotřeboval zbytek Chakry a Mammon by ho jednoduše zabil. Ten okamžik měl rozhodnout Yorochiho budoucnost. Navíc byl již Yorochi hodně poraněný, protože utržil hodně ran, které však dokázal ustát.
Yorochi se rozmáchnul katanou nahoru, kde ji nabil Chakrou Fuutonu a Raitonu a máchnul k zádům Mammona. Ten se ještě pokusil Yorochiho zachytit a rozdrtit rukou, ale bylo pozdě.
Yorochi zabodl meč přímo do páteře Mammona a díky Fuuton a Raiton Chakře pokračoval v drásání Mammona.
S katanou dojel až na zem, čím rozpůlil Mammona od vršku zad směrem dolů.
Mammon se zaduněním padl na zem a Yorochi pokleknul opřený o katanu.
Z Mammona se zvedla Chakra, temná, jako noc sama, a přesunula se nad Yorochiho a následně do něj. Tím Yorochi absorboval moc Mammona.
Bariéra zmizela a okolo Yorochiho se shromáždili ostatní, až na Koishiho, který štěstím rval kameny ze skály.
Yorochi byl natolik vyčerpaný z boje a i z přijetí té síly, že se svalil na bok, a v leže zhluboka oddechoval.
Hiko si k němu klekla a začala léčit ty rány, které i tak obdržel při souboji s Mammonem.
Slzela, ale byla šťastná, že z toho Yorochi vyvázl živý.
„Řeknu ti, tohle byla ta největší volovina, kterou jsi kdy udělal.“ prohlásil Gouin a Yorochi se pousmál.
„Moc dlouho se neznáme a navíc, ta volovina, jak ty říkáš, ta mi přinesla další moc. A každá síla navíc se hodí.“ prohlásil Yorochi, zakašlal a vyprskl trochu krve.
Hned poté Yorochi omdlel a Hiko s ostatními ho vzali pryč.
Po omdlení se Yorochi ocitl na jeho méně oblíbeném místě, v horské jeskyni před bránou s pečetí, za kterou blýskalo osm párů karmínových očí.
„Ty zasr...j spratku! Co si dovoluješ na mě dát další pečetě! Až se dostanu ven, tak počítej s tím, že zabiju všechny tvé přátele!“ zařvaly společně hlavy Yamaty no Orochiho.
„Ztichni démonskej zmetku!“ okřikl Yamatu Yorochi a jeskyni ozářilo nějaké světlo.
To světlo pocházelo z Yorochiho modré Chakry, která obklopila Yorochiho jako určité výrazné znamení.
„Co si dovoluješ mě říkat démonskej zmetek!! Tvá Chakra je daleko horší a plná zloby! Kam se hrabu na tebe, jsi démon stejně jako já! Jen ty pocházíš z povrchu a já z mého království!!“ zařval Yamata no Orochi děsivým hlasem, ale Yorochi se začal smát.
„Máš pravdu, jsem děsivější, než takový paskvil jako ty. A tvé království? Podzemní říše v jiné dimenzi, nebo kde to vlastně je? A pakliže vidíš to samé, co já, tak jsem právě zabil jednoho z tvých druhů… Mammona.“ odpověděl rozesmátý Yorochi a přistoupil tak blízko k bráně, jako to šlo, aniž by se dostal za ni.
„Díky tvým debilním pečetím už nevidím to samé. Nevím, co se děje venku, ale nevěřím, že bys zabil Mammona. Mammon byl podle legend velice silný démon, který vládl lakomcům a využíval jejich slabosti. I když je pravda, že to nebyl DOKONALÝ démon.“ odpověděl Yamata no Orochi a za tu bránu k Yorochimu problesklo osm hadích rozeklaných jazyků.
„Možná nevíš, co se děje venku, protože jsem ti ty chudáčku zhoršil vidění, ale musel si cítit ten příval energie a Chakry před chvílí. A ty moc dobře víš, co to znamená…“ poznamenal Yorochi a ozvalo se zasyčení.
Yorochi se najednou probral.
Bylo po poledni a ošetřený ležel na své posteli ve svém bytě v Konoze. V nohou postele seděl jeho klon, který držel v ruce nějakou obálku.
„Eh… kde jsem?“ zeptal se zmateně pravý Yorochi a klon roztáhnul záclony.
„Neptej se blbě a jednoduše zruš techniku, aby ses dozvěděl všechny informace, co já.“ odpověděl mu naštvaně klon a Yorochi poslechl.
Díky tomu se dozvěděl, že klon, Niwa a Shun vyřídili dokumentaci ohledně jejich uplynulé mise. Klon také dostal obálku se zprávou od Hiko, která přinesla Yorochiho do Listové. A také zjistil, že před pár dny někdo napadl Konohu, ale všichni útočníci byli poraženi.
„Zajímalo by mě, proč byl naštvaný?…“ pomyslel si Yorochi a pomalu si sednul, protože byl rozlámaný z toho souboje s Mammonem.