X-Factor II - 04

"Co budeme dělat?" Monika propadá panice.
"Uklidni se, něco..." chci namítnout, ale ona mi skoči do řeči.
"Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme děláááát?"křičí jako smyslů zbavená,
"My tu umřeméééé!"
Začnu si pomalu mnout spánky...prý to pomáhá při myšlení.
Ale ať ve svojí kebuli dloubám jakkoliv, nepřicházím na žádné řešení.
"Mončo, zavři na chvíli pusu, ano? Nemůžu se soustředit."
"Ale já NECHCI umřít!"
"Tak zmlkni, nebo sem něco přivoláš!"
Monika se urazí.
"Stejně za to můžeš ty!" vyštěkne,
"kdyby ses nenavážela do Orina, určitě by nás tu nenechal!"

Bum. To bolelo.
Můžeš za to ty...
Ta věta mi zní pořád v hlavě.
Je to vlastně pravda, je to vlastně moje chyba, moje vina, to, že jsem je sem všechny zatáhla, to, že tu se mnou Monika zkejsla, to všechno je jen a jen moje vina...
"Promiň..." zašeptám.
Na víc se nezmůžu.
Selhala jsem.
"Snad...snad aspoň ostatní budou v pořádku..." řeknu ještě přiškrceným hlasem.
"A co já? To mě tu necháš zemřít?" vyděsí se moje kamarádka.
"A co mám jinýho sakra dělat?!" rozkřičím se,
"Orin se na mě vykašlal a já vážně netuším, jak se z tohohle dostat..."

Jsem opravdu zoufalá.
Zradila jsem jeho důvěru, tak mě tu nechal.
Nechal tu nás...
...no ano, nás!
Ale proč Moniku?
Co ta mu udělala?

"Orouši, ty MAGORE!" zařvu jak na lesy.
"Neříkalas něco o tom, abychom byly TICHO?" Monča zjevně nic nechápe.
"Myslím, že tady nám ani ticho nepomůže," konstatuju suše.
"Jak...jak to myslíš? To jsme odsouzené umřít?"
"Ale vůbec ne," ušklíbnu se, "jen musíme počkat, až ho to přestane bavit."
"Co koho přestane bavit?"
"Nebo až mu dojde chakra..."
"O čem to sakra mluvíš?"
"Mluvím o tom, že si z nás ten ODPORNEJ SLIZKEJ HUMUSÁK jednodušše vystřelil a zjevně se tim velice baví..."
"Vystřelil? Takže on se vrátí?" Monika stále nechápavě kroutí hlavou.
"On je někde tady, víš? Někde, schovaný za tou iluzí." poučím ji.
"Iluze?" vykulí očiska.
"Jo, iluze. A jen díky tomu, že tu jsi ty, jsem si toho všimla."
"Takže budeme čekat..." zašeptá.
A tak čekáme.

A stále čekáme.
K naší smůle Orouš buďto usnul, nebo nevimco se s nim stalo, ale my v tý iluzi i po půlhodiě pořád vězíme.
A já už to nevydržím.
"SAKRA OROCHIMARU!" vykřiknu,
"ODVOLEJ UŽ KONEČNĚ TO SVÝ ZATRACENÝ GENJUTSU!"
"A co za to?" ozve se jeho hlas.
Očividně potlačuje smích.
"Já ti dám co za to! Ubytovávám tě celejch několik měsíců u mě v bytě a ty si ještě dovoluješ..." doslova zuřím.
"Tak promiň, no...hehehe..." pořád se směje, ale iluze už se rozplývá.

Jakmile obě procitneme z genjutsu, zkontroluju, jestli je Moni v pořádku, předám ji do rukou vysmátých spolužáků a sama se vrhnu po Orinovi.
"Co-to-mělo-znamenat?!" usekávám a s každým mým slovem následuje rána kufrem.
Oro se brání seč může, ale nakonec skončí naplácnutej na stromě.
A stejně se pořád směje.

"Mě...měla ses vidět...huháhahaha..." zajíká se,
"To byl...hahaha... pohled, když sis to uvědomila...haháááhahaha..."
Opravdu úplně vážně před něj předstoupím, ale už ho znova nebiju.
Jelikož ten pocit jakési zrady ve mě je silnější, než touha po pomstě.
"Ani nevíš jak mi bylo, když jsem si myslela, že tu kvůli mě umře i moje kamarádka..." řeknu zlomeně, pak se otočím a jdu zpět ke zbytku lidí ze třídy.

"Zklamal jsi mě, ani nevíš jak!" ještě křiknu a pak už odkráčím, ani se na něj neotočím.
Už neslyším, jak zašeptá: "Nemohl jsem to vědět...nikdy jsem neměl jediného přítele..."