Sasukeho přání (2/2)

Zamířil k Ichiraku. Už z dálky slyšel hlasitý smích blonďatého chlapce. Zrychlil krok a zastihl ho u třetí misky rámenu. Stoupl si přímo za něj a přeměnil se na Iruku.
„Naruto! Nemáš být náhodou ve škole?“ spustil přísně a vysloužil si tím pořádnou spršku ramenu. Naruto už koukal, kudy zmizet, ale to už se Sasuke přeměnil zpět a pobaveně se zasmál.
„Klid, já na tebe neřeknu, žes tam nešel,“ posadil ho na židli. „A dám si s tebou ramen.“
Naruto si ho podezřívavě prohlédl.
„Proč by si se mnou Uchiha dával ramen?“
„Ale notak,“ poplácal ho po zádech, „zvu tě.“ Na to Naruto slyšel a hned se dal zas do jídla. Až po chvíli se začal starat o svého hostitele.
„Kde máte čelenku?“ zeptal se bez okolků.
„Hlídá mi ji můj nejlepší přítel, dokud se nevrátím.“ Uchiha ani neměl čas chlapci říct co chtěl, protože se objevil Kotetsu a Izuma a začali se do chlapce navážet.
„Hele, to je ten malej spratek.“
„Jak to, že nejsi ve škole, zrůdo?“
„Nechte ho být,“ zastal se ho Sasuke a postavil se proti nim. To zřejmě mělo náležitýá efekt, protože se mladí ninjové dali na ústup.
„To jste nemusel,“ zahuhňal blonďáček a nimral se v jídle. „Pořát mi někdo nadává. Dokonce po mě házej kamení. Nevim proč. Nic jsem jim přeci neudělal.“ Bylo vidět, jak se přemáhá, aby zůstal v klidu. Sasuke si k němu klekl a hleděl mu přímo do očí.
„Z toho si nic nedělej. Lidi se bojí toho, co je jiné a snaží se nad to povyšovat. Musíš si získat jejich respekt,“ poradil mu. „Třeba tím, že se staneš nejsilnějším ninjou ve vesnici.“
„To se nestane. Jsem jen malý děcko.“
„I z malýho dítěte může vyrůst velký můž. Vsadím se, že Yondaime byl stejný jako ty a kam to dotáhnul?“
„Do hrou.“ Sasuke se musel držet, aby mu jednu nefláknul.
„Ale celá vesnice ho má za hrdinu. Copak ty nemáš žádný vzor?“
Naruto jen zavrtěl hlavou.
„Tak mi slib, že se staneš silnějším na Čtvrtý.“
„Dobře,“ vzdal to Naruto, „slibuju, že se stanu silnějším než Yondaime.“
Na Sasukeho tváři se objevil úsměv: „Takhle se mi líbíš. A teď utíkej do školy, ať můžeš svůj slib splnit.“
Naruto odhodlaně kývl a nechal tam Sasukeho samotného i s celou útratou. Uchiha to rád zaplatil a vydal se připravovat navečer.

Když se začalo smrákat, zachytil svého bratra u broušení zbraní.
„Nedělej to,“ řekl klidným hlasem.
„Co prosím?“ nechápal Itachi.
„Ty víš o čem mluvím,“ sedl si vedle něj.
„Nic nevíte,“ zavrtěl hlavou.
„Myslím, že je to naopak, nii-san.“ V Itachiho očích blesklo překvapení.
„Co prosím?“
„Vážně mě nepoznáváš?“ zeptal se trochu zklamaně.
Ne. Leda... To je hloupost.“
„Není,“ vyhrnul si rukáv a ukázal mu staré jizvy od kunaiů. „Stejné má i malý Sasuke, že? Pořezal se předevčírem, když cvičil s bratrovýma zbraněmi.“
„To není možný. Přece... Jutsu na vrácení času neexistuje.“
„Vymyslel jsem ho,“ skočil mu do řeči, „když jsem tě zabil.“
„Zabil?“
„Jo. Nenáviděl jsem tě, žes vyvraždil klan a sám jsi odešel. Časem jsem zesílil a pomstil jsem se. Až pak jsem se dozvěděl, jak to bylo doopravdy. Prosím, nedělej to. Už kvůli malýmu Sasukemu.
„To nejde,“ zavrtěl Ita hlavou. „Když to neudělám já, tak někdo jiný. A když mu v tom zabráním, klan ovládne vesnici a dopadne to vážně zle. A pak je tu ještě Madara...“
„Madaru společně vyřídíme. A klan... Když zabiješ jenom část..."
„Vidíš to moc jednoduše!" vyjel na něj Itachi. „Co uděláš radě? Co jim řekneš? Kdybych je zabil, dopadne to ještě hůř!"
„Třetí hokage by to měl pochopit."
„Ten se Uchihů bojí nejvíc! Je to starý člověk, bojí se války."
„Nemůžu tě nechat to udělat," řekl Sasuke téměř zoufale.
„Ale já nepotřebuji tvé svolení," vzal kunai a jedinou správně mířenou ranou rukojetí ho omráčil. Pak sesbíral své zbraně a vydal se splnit nejdůležitější misi svého života.

Když se Sasuke probudil, stálo slunce už vysoko na obloze a někdo s ním jemně třásl.
„Sasuke? Sasuke-kun vzbuď se. To se nedělá usnout při tréninku."
Sasuke se prudce posadil a zmateně hleděl do tváře své matky. Nebyla taková, jakou si ji pamatoval. Byla o dost starší a unavenější. Chvíli nic nechápal, ale pak se usmál.
„To byl zvláštní sen."