Milý Orochimaru...

Milý Orochimaru...
Pamatujete si na den, kdy jsem Vás poprvé spatřila? Víte vůbec, že jsem to tehdy byla já, zhroucená v postranní uličce mezi dvěma popelnicemi, špinavá, hladová, vyčerpaná, zoufalá? Sněžilo a sluneční paprsky se odrážely od sněhu tak oslnivě, až jsem si musela clonit oči. Opodál si hrála skupinka dětí. Veselých, šťastných, že se konečně mají čím koulovat. A já se jen dívala na ten jiskřivě bílý poprašek, měnící se postupně ve vysoké závěje. Do té doby jsem neznala nic bělostnějšího než čerstvě padlý sníh... A vše bílé...mrazilo jako led, říkalo mi, že se třeba dalšího jara nedožiju. A já... jen čekala. Odevzdaně, bezmocně. Nechtěné dítě dvou lidí, co se nikdy neměli ani potkat. Důkaz o letmém vášnivém vzplanutí, na nějž chtěli oba zapomenout. Víte, možná se jim to povedlo... protože si ani na jednoho nevzpomínám...
V skrytu duše jsem ten den doufala, že se stane zázrak. Přála jsem si, aby tohle všechno, ten můj život, byl jen sen... a nebo aby alespoň přišla rychlá, milosrdná smrt a ukončila mou bezcennou existenci. Chvílemi jsem vyhlédla zpoza popelnice, abych se setkala s opovržlivými pohledy kolemjdoucích. Co tu pohledává, tulačka? Tohle říkal každý z nich. Nenáviděli mě... jen za to, že jsem. A já už nechtěla znovu vidět tu bílou, po níž tančily jiskry slunečních paprsků...
...a pak jste přišel Vy. Vaše tvář zářila v tom rámu černých vlasů více než sníh kolem, a ačkoliv Vaše oči působily děsivě, nedívaly se na mě se stejným odporem či opovržením, s nímž na mě doposud shlížel každý jiný člověk. Jako bych v nich viděla pochopení, i když, vážně jsem si myslela, že klamu sama sebe. Přeci jen, po tomhle jsem vlastně toužila. Byl krásný zimní den a bělostný sníh už náhle nezářil tak jasně jako předtím...

Milý Orochimaru...
Víte vůbec, jak jsem byla šťastná, když jste se toho dne pozdě večer znovu objevil? Na vše kolem už sice padla tma, ale přesto jsem v ní dokázala rozeznat Váš bledý obličej. Tušíte alespoň maličko, jak mou rozervanou duši potěšilo, že jste se na mě zblízka podíval těma svýma pozornýma hadíma očima? Jak moc jsem si v tu chvíli připadala speciální...? I když to byl stále jen pohled, možná pouhá zvědavost. Ale i tak. Znovu sněžilo. A mě se zdálo, že vločky tančí všude kolem mnohem veseleji než kdy jindy... s nadějí. S vírou.
Nedokázala jsem v tu chvíli uvěřit, že nejste jen pouhý přelud, v tom jistě drahém oblečení, s tou bělostnou kůží, s tím zvláštním úsměvem na tváři, s očima, přetékajícíma zvědavostí... a tak mě naplnilo neuvěřitelnou radostí, když jsem vztáhla ruku k Vašim vlasům, splývajícím v celé své délce všude, kam jen jsem se podívala... a ony skutečně poddajně vklouzly mezi moje prsty. Tak mě to překvapilo a potěšilo, až jsem ucukla. Vy jste vstal a s tichým "pff" odešel.
Když jsem pak ráno našla balíček, v němž byly zabalené tři už naprosto studené rýžové koule, přišlo Vám někdy vůbec na mysl, jak cenný to pro mě byl dar? Tak cenný, že bílý kapesník, v němž byly zabalené, mám stále doma schovaný... sentimentálně, hloupě... ale stejně mě vždy zahřeje u srdce, když si pomyslím, že jste nejspíš nechtěl, abych tu zimu zahynula. Do té doby jsem neznala nic jiného než zbytky. A ochutnat skutečné jídlo... pro mě představovalo zázrak. Stejně jako soucitný pohled cizince, jenž by se o někoho jako já vůbec nemusel zajímat...

Milý Orochimaru...
Přišlo Vám někdy na mysl, kolik pro mě ty Vaše návštěvy v mé samotě znamenaly? Víte, že jsem den co den s napětím čekala, jestli se neobjevíte? A když jste přišel, už samotná Vaše přítomnost byla dostačující, aby se na mé zmučené tváři objevilo něco, co jsem do té doby neznala...úsměv. Zima plynula a Vy jste se vždy jednou za pár dní náhle objevil s balíčkem jídla v ruce. Někdy jste odešel hned, jindy mě pozoroval, jak jím. Nemluvil jste. A já si na Vás zvykla jako na němého prince z pohádky, co mě zachránil z chvil největší temnoty. Ty momenty, kdy jste mi věnoval svou drahou přítomnost, nechal mě se odrazit ve střípku Vašeho cenného času, patřily k jiskřičkám naděje a štěstí, které mi tenkrát pomáhaly přežít mrazivé noci a hodiny osamění. Přiznám se, stále jste pro mě byl jen jakýmsi snem, který mohl kdykoliv skončit. A já se ze všeho nejvíce bála, že se probudím. Že přijde ranní světlo a s ním zmizí ta zvláštní, bělostná tvář...

Milý Orochimaru...
Vzpomínáte? Třináctého dubna jsem se osmělila za Vámi vyběhnout ze svého úkrytu. Bylo to v den, kdy jste mi přinesl nové kimono, černé jako Vaše vlasy, na němž poletovali drobní fialoví motýlci. To bylo poprvé, co mě někdo obdaroval. A já netušila, jak mám reagovat, tak mi do očí vhrkly slzy. A Vy jste se usmál. Ne tak zvláštně jako dřív...ale vřele. Váš pohled mi říkal, že nemám proč plakat. Tak jsem toho nechala.
Zase jste se na mě chvíli díval, jak obdivuji jemnou látku kimona, přejíždím fascinovaně prsty po motýlí výšivce. A mě udivovalo, co Vás na tom může bavit.
Ale když jste chtěl odejít... došlo mi, že s Vámi odejde i většina mé radosti a já zas budu jen uvnitř své samoty. A to jsem nechtěla. Bála jsem se osamění, prázdnoty a bolesti. Bála jsem se všech těch věcí, co na mě doléhaly, když jste nebyl nablízku. Sama jsem byla nenáviděná. S Vámi milovaná. Nebo jsem se alespoň tak cítila.
Vzpomínáte? Vyběhla jsem co mi síly stačily a chytila Vás za lem kimona. Zastavil jste se. Jako by v tu chvíli ustrnul čas. Ta vteřina bez pohybu, to děsivé očekávání...
...skončilo nejlépe, jak jen mohlo. Poprvé za tu spoustu měsíců jste na mě promluvil.
"Copak, máš ještě hlad?" zeptal jste se a odvedl mě do blízké restaurace, kde jsem poprvé ve svém životě ochutnala ramen...

Milý Orochimaru...
Sám dobře víte, že jsem se do té zapadlé uličky už nikdy nevrátila. Tehdy jste mě totiž nenechal tam odejít. Zvláštní, že mě nikdy nenapadlo, že by Vaše dobrota zašla ještě dál. Ani v nejdivočejších snech jsem nedoufala, že by jste se mě ujal, vzal mě k sobě a naučil mě žít, nikoliv jen přežívat. Nejspíš Vám musela přijít neuvěřitelně absurdní ta malá holka, radující se z malé místnosti s postelí, skříní, stolkem, židlí a lampičkou. S největší pravděpodobností působila prostě a jednoduše nehorázně směšně. Ale víte co? Ta holka byla právě v ten den na vrcholu štěstí. Ne tak, jako když jste si jí poprvé všiml, ani jako v momentě, kdy poprvé uslyšela Váš hlas... jinak, ale ani méně ani víc. V oparu Vaší bělostné záře se totiž cokoliv, co se přihodilo, vždy proměnilo v krásnou, šťastnou vzpomínku... tak cennou, aby byla opatrována až do konce mých dní.

Milý Orochimaru...
Takovýchto dopisů mám doma celou krabici. V každém z nich je schováno pár slov díků. Protože ačkoliv jsem se později doslechla o Vaší pověsti, o tom, že jste vlastně ve skutečnosti nebezpečný, po celé zemi hledaný šílenec, jehož mysl dávno zašla za hranici lidského zla, nikdy jste mi nezkřivil ani vlásek. Dal jste mi život, dal jste mi jméno, dal jste mi důvod, proč existovat na tomto prohnilém světě. Vlastně dodnes nevím, co Vás na mě tak zaujalo, že jste se rozhodl mě vzít pod svá ochranná křídla. A stále nedokážu být dostatečně vděčná za vše, co jste pro mne udělal...
...Když jsem od Vás ve dvaceti odcházela, schopná postavit se na své vlastní nohy, poradil jste mi, abych už se vás nikdy nesnažila znovu potkat. Nic krutějšího jste mi udělat nemohl. A přesto Vám to nemám za zlé. Prostě jste si přál, abych šla svou vlastní cestou. Abych se vyhnula prokletému osudu, jenž jste připravil sám sobě a spoustě svých následovníků. tehdy jste mě poprvé o něco skutečně prosil. Chtěl jste, abych žila svůj život nejšťastněji jak jen mohu. Abych se vyhnula čemukoliv, co jen zavání ninjovskou prací. Kladl jste mi na srdce, že život shinobi je jen samá bolest a utrpení. Jako ta temnota, v níž jste mě tehdy nalezl.
V ten den jsem se podruhé v životě dotkla Vašich dlouhých, lesklých černých vlasů. Klouzaly mi mezi prsty stejně poddajně jako tenkrát. A já pochopila, že tímhle se naše cesty rozcházejí...
Od té doby jsem o Vás neslyšela. Až do dnes.

Drahý Orochimaru...
Byl jste můj začátek. Mé jiskřivě bílé světlo, jenž mě ochránilo před temnotami samoty a zatracení. Bělostný paprsek, který mě zachránil na pokraji smrti. Bylo by ode mne sobecké chtít, aby jste se stal i mým koncem?