Izimoto-Kapitola 17:Tým

Izi byl na cestě do sídla. Nemohl přestat myslet na to co udělal. Vrátit už se to nedá. Ale teď toho opravdu začal litovat. Bylo mu líto hlavně Yanahi. Až se to dozví, začne ho nenávidět.
„Už se nikdy nesmím nechat chytit.... pochybuju, že by byl Naruto po tomhle ještě ochotný nezabít mě.“ Řekl si sám pro sebe Izi s drobným úsměvem. Čím víc o tom přemýšlel tím míň mu bylo do úsměvu. Byl už skoro u Akatsuki sídla. Nakonec ale změnil směr a šel přímo k Itachiho pomníku.
Poté si před něj klekl a začal mluvit hlasem, který napovídal úzkosti a nejistotě.
„Ahoj Itachi, opět jsem tady a otravuju tvůj klid. Splnil jsem úkol což jsem vždy považoval za nejdůležitější, ale cítím úzkost a strach, že kvůli tomu ztratím Yanahi... Nevím jak by ses v této chvíli zachoval ty. Ale budu se řídit instinktem a doufat, že neudělám žádnou hloupost... zklamal bych jako synovec i jako Uchiha. Sbohem.“ Odstoupil od pomníku a vyšel směrem do sídla.
Bylo pozdní odpoledne ale co viděl to ho opravdu překvapilo. Čtyři lidi v obýváku spící všude možně a po zemi a stole poházený flašky od saké. Letmým pohledem jich Izi napočítal sedm, poté se jen pousmál obrátil se na patě a vyrazil do svého pokoje. Nejdřív položil ucho na dveře. Slyšel tichý pláč a tak co nejtišeji otevřel a vešel. Yanahi ležela na posteli obličej měla zabořený do polštáře a plakala.
„Nech mě chvíli o samotě Konan...“ Pronesla jen mezi pláčem, obličej skoro nezvedla takže jí nebylo moc rozumět, Izi k ní jen přišel a něžně ji pohladil. Jakmile se otočila a uviděla Iziho, okamžitě se k němu přitiskla tak, že chvíli Izi nemohl ani dýchat a radostně ho políbila.
„Měl jsem strach co se s tebou stalo. Naruto mě sice ujišťoval, že tě pustily ale stejně jsem měl pochybnosti. Jsem rád, že si živá a zdravá.“
„To já měla strach o tebe. Bála jsem se, že by tě mohli zabít. Ale.. Izi máš nějakou potlučenou tvář...“
„Toho si nevšímej, bez tohodle bych nebyl na svobodě. Je tu Tobi? Musím s ním něco projednat.“
„Měl by být u sebe.“ Naposledy se k němu pořádně přitiskla a nechala ho jít za Tobim. Izi jen zaklepal a vešel. Nemohl odhadnout jak se Tobi tváří kvůli masce, ale tušil, že ho asi nečekal.
„Úkol splněn.” Bylo slyšet tichý smích.
„Rád tě vidím živého a v celku zdravého Izi. Navíc tímhle si mě velmi potěšil. Ale je v tom nějaká věc, že ano. Zajali tě a pak se vrátíš se slovy, že si splnil misi. Někdo ví, že si to byl ty že ano.”
„Upřímně řečeno.... to ví spoustu lidí. Pokud to nedrží hokage v tajnosti, tak to ví celá Konoha, kdo zabil Hinatu.”
„To není moc dobrý... a asi to jen tak nesmeteme ze stolu.”
„Zabil jsem mu snoubenku. Na tohle nepostačí dárkový košík a omluvný dopis.”
„Nehraj si na chytrýho Izi. Řekl si jim něco o naší organizaci?”
„Ani slovo.” Odpověděl upřímným hlasem Izi.
„Splnil si misi, ví jen o tobě a Yanahi, o nás zbylích ne. Myslím, že si přesto odvedl dobrou práci. Se zbylími věcmi si už poradíme. Prozatím si běž odpočinout. Myslím, že ostatní tě přivítají až zítra. Nechám ti nějakej čas na relaxování, další misi stejně zatím nemám.”
„Děkuju ti.” S těmito slovy odešel z Tobiho kanceláře. První jeho cesta směřovala do sprchy, kde si užil trochu pravé relaxace. Ze sprchy zamířil rovnou do svého pokoje. Nikde neviděl Yanahi, ale ani neměl tolik síli aby se po ní scháněl. Tyhle dva dny byli pro něj velmi náročné a tak šel rovnou do postele a téměř okamžitě usnul. Spánek mu však přerušil podivný zvuk. Ležela vedle něj spící Yanahi, ale zvuk vyšel odněkud z pokoje.
„Nevzpomínám si, že bych nechal otevřené okno. Slyšel bych kdyby ho otvírala Yanahi než šla spát. Ale v tom případě....“ Říkal si pro sebe Izi, a okamžitě aktivoval sharingan. Všiml si ho. Ninja v jejich pokoji krčicí se v rohu. Maskovací technika ho udělala prakticky neviditelným, ale ne dost.
„Chidori Senbon!“ Izi okamžitě zareagoval a probodanej ninja se zvyditelnil a padnul k zemi. Yanahi se náhle vzbudila.
„Co se děje Izi?“ Zeptala se naprosto zmateně.
„Přepadli nás“, šel blíž a podíval se na čelenku: „Museli mě sledovat. Je z Listové. A určitě nebude sám.“ Aniž by o tom nijak zvlášť přemýšlel vyběhl z pokoje a všude možně hledal svým sharinganem možné nepřátele. Yanahi ho neustále následovala. Náhle vyšel ze svého pokoje Tobi.
„Kolik jich máš?“ Zeptal se pobaveným hlasem.
„Jednoho.“ Odpověděl téměř okamžitě Izi.
„U mě se schovaly tři. Měli bysme prohledat Obývák a ostatní místnosti.“ A tak se tedy vydali uživatelé sharinganů do všech pokojů v sídle. Zabili ještě pár ninjů, vzhledem k rámusu jaký nadělali bylo až podivné, že čtyři členové Akatsuki spali jako špalci.
„Tohle by mělo být všechno“, řekl Tobi a poté se zahleděl na spící bandu v obýváku: „Ty by nevzbudil ani výbuch z děla. Snad už zbytek večera bude poklidný.“
„Taky v to doufám Tobi.“ Izi s Yanahi se vrátili do svého pokoje a Tobi poté co uklidil těla, kdo ví kam a dal si v kuchyni skleničku džusu tak se také vrátil do svého pokoje. Zbytek noci byl poklidný. Yanahi se vzbudila brzy a tak nechala Iziho spát a vyrazila do kuchyně. Nevěřila vlastním očím. Všichni noční spáči, byli jak se zdálo do růžova vyspalí, byli v kuchyni a pily své ranní životabudiče v podobě kávy.
„Ráda vás všechny vidím. Nevypadali jste moc hezky opilci.“ Podotkla s úšklebkem Yanahi hned jakmile je uviděla. Většina z nich se jen mírně pousmáli a tvářili se jako by nic.
„Tak nějak jsme Iziho zapít museli. Co když se nevrátí...“ Řekl nechtěně Hidan, čímž si vysloužil ránu po hlavě od Kakuza.
„Oni vlastně ještě neví, že už je tu Izi. Aspoň bude sranda.“ Pomyslela si zlověstně Yanahi.
„Asi si budem muset zvyknout na život bez Iziho...“ Zahrála smutnou Yanahi.
„Sama dobře víš, že to nepřichází k úvahu. S tím se nesmíří nikdo z nás.“ Mluvil jakoby za všechny Kakuzu, při čemž dost hlasitě bouchl do stolu. Náhle se ze země vynořil Zetsu.
Bílá: „Nevíte kolik je hodin?“
Černá: „Ubožáci opilý. Ne každej měl tak klidný spaní jako vy všichni, když tu ve 2 ráno probíhají boje.“ Celá čtveřice spáčů najednou byla úplně mimo mísu. Naprosto netušili o co jde a jejich pohledy napovídaly něco ve stylu: „Co to sakra meleš ty vořechu.“
Bílá: „Nečumte na mě jak na bylinu co se vám vykoupala v čaji.“
Černá: „Je to dost nepříjemné.“ A okamžitě zmizel zase v zemi.
„Chudáček Zetsu, co myslíte která jeho půlka bude mít mindráky?“ Nadnesla veselým tónem Yanahi. Všichni zavětřili, že se něco děje.
„Yanahi? Si opilá?“ Zeptala se starostlivě Konan.
„Jistěže ne.“ Koukla se na ni nechápavě Yanahi.
„Izi je pryč a ty máš nějakou dobrou náladu. Toho si všiml snad každej.“ Přidal se Sasori.
„Nemyslíte si snad, že něco beru ne?“ Nadhodila uraženě Yanahi
„To nikdo netvrdí.“ Řekla rázně Konan. Náhle do kuchyně přišel Izi, došel k lednici nalil si džus a zastavil se u Yanahi.Poté co jí dal ranní polibek a popíjel džus se Yanahi začla smát a zbytek osazenctva jen nevěřícně čuměli.
„Nebyl ten džus prošlej? Že na mě tak koukáte. Nečekáte co to se mnou udělá?“ Nikdo mu neodpovídal a všichni jen dál koukali.
„Víš Izi oni ještě nevěděli, že jsi tady a furt se o tebe báli.“ Řekla bezstarostně Yanahi. Izi přijde blíž ke kameným tvářím, zhluboka se nadechl a zařval:
„JSEM ZPÁTKY!“ Až tohle je probudilo a konečně si dokonale uvědomili, že se jim to nezdá.
Konan ho přátelsky objala, a zbylí členové ho zdravily plácáním po zádech a řečma o tom jak jim chyběl.
„A co tvoje mise?“ Zeptal se náhle Sasori.
„Mise byla přes všechny okolnosti....Úspěšná.“ Řekl celkem normálním tónem Izi. Ale to co následovalo mu uniklo. Yanahi jak to slyšela okamžitě prchla s pláčem nahoru do jejich pokoje.
„A do p*dele....“ Všichni se jen podívali nevěřícně na Iziho.
„Tohle jsem od tebe ještě nikdy neslyšel pokud se nepletu.“ Řekl s úsměvem na tváři Hidan.
„Jenže tohle dopadlo katastrofálně, jinak se to říct nedalo.“ Znovu nastal nechápavý pohled skupiny ninjů.
„Jakto?“ Zeptala se nakonec Konan.
„Můj úkol byl zabít Hokageho snoubenku. Bohužel ta žena se starala o Yanahi když přišla o rodiče...“ Řekl smutně Izi.
„Skusím s ní promluvit. Musí si uvědomit, že na to má být připravená. Je jedna z nás. Jedna z členů Akatsuki.“ Pronesl rázně Sasori a vyrazil směrem k pokoji IziYana. Jemně zaklepal a poté vešel dovnitř. Yanahi seděla na posteli, koukala zasněně z okna po tváři jí stékala jedna slza za druhou.
Přisedl a zahleděl se na ní.
„Yanahi... vím co se stalo. Chápu je to teď pro tebe těžké, ale musíš se s tím smířit. Jde o to, že pokud budeš členem Akatsuki, musíš to chápat. Nemůžeme si vybírat koho zabijeme a koho ne ,ve prospěch organizace a nás všech prostě plníme úkoly jaké nám zadá Tobi. Jinak by nic nefungovalo. Nejdřív jsem si myslel, že to nebude nic moc. Ale musím uznat, že Tobi má vše naplánované. Na rozdíl od toho jaký to byl prosťáček... Chci jen říct, musíš si prostě zvyknout jinak to nejde. Nechám tě teď, aby sis to všechno promyslela.“ Věnoval Yanahi už jen úsměv a odešel. Poslední co viděl už nebyli slzy, ale zamyšlená tvář.
„Snad jsem ji nějak pomohl.“ Pomyslel si Sasori když odcházel od oné dívky. Zamířil zpátky do kuchyně. Poté co přišel, každý se hned na něj podíval s pohledem plným očekávání dobrých zpráv.
„Už chápu jak se cítil Zetsu... taky mi není příjemné, když na mě všichni zíráte.“ Řekl s úsměvem Sasori.
„Jak to dopadlo?“ Zeptal se hned Izi.
„No prostě jsem se jí snažil ulevit od bolesti a navíc aby se i smířila s tím, že si nemůže vybírat koho musíme a nemusíme zabít. Snad to pochopí a vzchopí se.“
„V to doufáme všichni.“ Vložila se do konverzace Konan. A tak si tam ještě chvíli povídali, poté přišla Yanahi. Všichni zaměřili svojí pozornost na ní.
„Ráda bych vám řekla jednu věc“, všichni se na ní zaměřili ještě víc: „Odcházím z Akatsuki.“ Jakmile to dořekla nestihl nikdo nic namítnout a okamžitě vyrazila zpátky nahoru. Na Iziho tváři se objevil nechápaví výraz.
„Je to kvůli mně... kdybych nesplnil tu blbou misi... a teď mě chce opustit...“ To bylo jediné co dokázal říct a pak jen složil hlavu do rukou na stole a všeho litoval. Poté ale vstal, chytil Sasoriho pod krkem a přimáčkl ho ke zdi. Tou ranou z něj spadlo pár kousků dřeva.
„Tohle je na mě zbytečný Izi. Víš, že jsem celý ze dřeva.“ Řekl Sasori hlasem ve kterém byla slyšet lítost.
„Cos jí navykládal?!!“ Začal z ostra Izi. Poté ho však od Sasoriho odtáhli Kakuzu s Hidanem.
„Promiň mi Izi... Tohle jsem nečekal...“ Sasori na sobě zkoumal co všechno se poškodilo.
„A další nečekaná věc bude, že z tebe nadělám třísky!“ Řekl stále víc rozhněvaný Izi.
„To je očekávané až moc....“ Pokusil se to trochu odlehčit Hidan.
„Proč kdykoliv vás vidím pohromadě, tak je to znamení bitky?“ Zeptal se přicházející Tobi.
Konan ho okamžitě zavedla do situace a postupně mu všechno řekla.
„Nemá cenu být nervózní. Jakmile jsi jednou vstoupil do Akatsuki a znáš byť jedno malinké tajemství, tak jediná možnost jak tuto organizaci opustit je smrt. Nebo útěk, ale předem upozorňuju na to, že v tomhle ohledu jsem daleko horší než Nagato. Riskovat budoucnost Akatsuki kvůli pomatené holce nehodlám.“ Promluvil klidným hlasem Tobi.
„Zopakuj to.... pomatené holce? Víš o kom mluvíš?! Myslíš, že bych tě nechal jí ublížit?“ Izi byl už dost vynervovanej.
„Ty mě nikdy neporazíš. Takle daleko tvá moc nesahá. Tím, že jste vstoupili do Akatsuki nemůžeš si jen tak říct s*ru na to jdu domů. Je to dost pomatené.“ Najednou se ozval obrovský křik.
„To je Yanahi! Pusťte mě!“ Hidan s Kakuzem ho poslechli a jakmile to udělali Izi se rozběhl směrem do jeho pokoje. Jediné co viděl bylo otevřené okno a rozházené věci. Poté seběhl dolů za zbytkem Akatsuki.
„Není tam.“ Řekl zmateně Izi.
„IZIMOTO!“ Ozval se křik z okolí sídla. To ho nějak nezaskočila akorát hned poté znovu uslyšel křik Yanahi ze stejného místa a okamžitě bez přemýšlení vyběhl ven.
„Zas ty?“ Promluvil Izi jakmile je uviděl. Naruto, hlavní jouninové a Anbu z Listové. Nemohl se nevšimnout Ino která držela svázané Yanahi kunai u krku. Po chvíli vyběhl i zbytek Akatsuki.
„Šváby vylezli z úkrytu.“ Řekl posměšně Neji. Tobi chtěl začít mluvit, ale Izi ho zastavil a stoupl si od všech členů Akatsuki blíž k Narutovi.
„Vysvětli mi proč si zajal Yanahi než tebe a tvé poskoky pošlu k zemi.“ Řekl rozhodným hlasem Izi.
„Zamyslel jsem se nad jedním příslovím. Oko za oko, zub za zub. Zabil si mi snoubenku a tím si překročil všechny meze. Chci vidět jak se budeš tvářit až zemře tvá milenka.“
„Dětinské, protože nemůžeš zabít mě vyhrožuješ mi smrtí Yanahi a pak doufáš v to, že se zhroutím? Stejně to ty neuděláš. Na to nemáš Naruto.“
„Já ne, ale je tu někdo, kdo k tobě chová zášť a rád to udělá. Proč myslíš, že jí drží Ino. Zapomněl si, že se tě pokusila tenkrát ve vězení zabít?“
„Moc dobře víš, že už nemám morální zábrany. Jestli to uděláš, nastane pro tebe a tvé lidi černé období, ve kterém budou existovat jen do ruda zbarvené mraky. To přísahám.“
„Podceňuješ mé vojenské síly.“ V tom okamžiku ze země vylezl Zetsu, vyprostil Yanahi ze spárů krvelačné Ino a vší rychlostí se vrátil ke zbytku Akatsuki.
„Děkuju ti Zetsu.“ Vyřídil poděkování Izi a opět věnoval pozornost Narutovi, ale v tom k němu přistoupil Tobi.
„Tohle není vůbec špatný nápad. Mému plánu to jen pomůže.“ Řekl dostatečně nahlas Tobi.
„Už není důvod Tobi. Yanahi jsme dostali z jejich spárů a jak je vidět Naruto je v koncích a hledá únikovou cestu. Od začátku se chtěl vyhnout střetu.“
„Říkal si, že plníš mé příkazy ne? Je to můj příkaz. Do nich.“ Izi se chvíli tvářil nejistě, ale poté se projevil zase chladný a klidný výraz.
„Provedu.“ Izi aktivoval sharingan a nasměroval se přímo naproti zástupu ninjů: „Amatera...“ Nestihl to doříct a byl stržen k zemi Yanahi co mu naprosto znemožnilo použít techniku. Ať už lidé z Akatsuki nebo z Listové, všichni se koukli nanejvíš podiveně. Poté už jen spustila Yanahi.
„Nedělej to Izi.... Nechci aby kvůli mně umíralo tolik lidí. Krve bylo prolito dost... prosím... kvůli mně... nedělej to...“ A položila hlavu na jeho hruď a začla plakat.
„Yanahi...“ To bylo jedinné slovo na které se Izi v tu chvíli zmohl a i jemu začla stékat slza po tváři.
Náhle přistoupil blíž jeden člen Anbu.
„Hokage, mohl bych pro tento okamžik odhalit svojí identitu?“ Naruto se k tomu moc neměl, protože věděl kdo se schovává za maskou, ale poté svolil. Člen Anbu přišel trochu blíž a poté si sundal masku. Tváře Iziho a Yanahi zdobil nyní krom slz i opravdu překvapený pohled.
„Ryu?!“ Zvolali oba naráz.
„Rád vidím, že jste živý a zdravý. Od té doby co jsme spolu byli na chuuninské zkoušce jsem vás neviděl.“ Všem došlo, že spojitost mezi nimi je asi, protože tvořily tým na chuuninské zkoušce.
„Netušila jsem, že by ses se svojí povahou přidal k Anbu.“ Řekla náhle Yanahi.
„To ani já sám... a přesto to tak je.“ Dodal Ryu.
„Najednou se z toho stal piknik?! Izi dal jsem ti rozkaz, jsi členem Akatsuki a tak je musíš plnit.“ Tobi už nevydržel být sticha a jen přihlížet.
„Já... nemůžu... Vždyť Ryu byl krom Yanahi můj jediný opravdový přítel.“
„Ještě ses nevzdal všech citů... Myslel jsem, že se chceš vyrovnat Itachimu.“
„Itachi by tohle nechtěl. Navíc co ty o něm víš?! On byl jediný kdo se tenkrát postavil Peinovi, když se mnou přišla Yanahi. A stejně tak dobře jako, že se to stalo vím, že by nechtěl tohle.“
Náhle přispěchal další Anbu a okamžitě přistoupil k Narutovi.
„Skrytá Kamenná útočí!“ Narutova tvář se změnila a začal být nervózní.
„Okamžitý ústup. Všichni zpátky do Konohy!“ S těmito slovy většina z nich zmizela. Zbyl tu jen Ryu.
„Už musím. Tak se mějte Izi a Yanahi. Přeju vám to, že jste spolu a snad někdy. Hlavně ne na bitevním poli.“ Podotkl s úsměvem Moshi a též zmizel. Tak se tedy začli členové Akatsuki stahovat zpět do sídla. Venku už zbyli jen Tobi, Izi a Yanahi kteří stále drželi své místo na zemi.
„Zklamal jsi mě Izi...“ A s těmito slovy zmizel i Tobi.
„Možná si sklamal Tobiho, ale ani nevíš jak jsem ráda, že jsme se vyhli boji.“ Řekla Yanahi a poté Iziho vášnivě políbila.
„Itachi je po smrti?“ Promluvila náhle osoba z povzdálí. Osoba v černém plášti, s kapucí nasazenou tak, že mu nešlo vidět do tváře.
„Proč bys to chtěl vědět cizinče?“ Izi se tedy již postavil a čelil tváří v tvář neznámé osobě.
„Mám k tomu osobní důvody.“
„Ty důvody by mě zajímaly.“ Dodal Izi.
„Jsem jeho bratr, Sasuke Uchiha.“