Přístav naděje

Jak bylo jeho zvykem, kráčel tak, aby ho nikdo neslyšel. I přestože byl ve vlastní vesnici a v bezpečí. Zvyk je holt železná košile. Povzdychl si. Věděl, že by toho litovat neměl. Musel se rozhodnout, zda ona nebo vesnice. Aya to chápala, nic na to neřekla a v jejích safírových očí viděl pochopení. Věděla to dřív než on. Ušklíbl se. Strávil s ní jeden jediný den, za ten den se do ní stihl zamilovat. Do jejího úsměvu, do způsobu jakým na něj upírala své oči a do nádherné linie jejího krku. Bylo toho spoustu, co na ní miloval, ale nedokázal přijít na to, proč se ze začátku chovala jako ledová královna.

Zvedl zrak od cesty a zadíval se na monumenty hokagů, které byly nyní osvíceny zapadajícím sluncem. Zauvažoval, za jak dlouho na skále přibude třetí hlava a kdo bude jejím vlastníkem. Ušklíbl se, on měl jasno ale rada ne.
„Hej, Raidone.“ Zaslechl z nedalekého stromu známý hlas.
„Co je?“ Otráveně se ušklíbl na svého přítele, který seskočil ze stromu.
„Od tý doby, co ses vrátil s tebou není rozumná řeč.“ zamračil se a jizva na tváři se mu podivně stáhla.
Pokrčil rameny. „Změny přicházejí nenadále.“ Nechtěl to prozradit ani svému nejlepšímu příteli.
„To si říkej klidně někomu jinému, ale ne mně.“ Ušklíbl se a naoko hrál dotčeného.
Raidon se pousmál. „Nori, překvapivě je v tom žena.“ To bylo jediné, co byl ochotný mu říci.
Nori překvapeně nadzvedl obočí. „Žena? Pokud si vzpomínám, nijak zvlášť ses o ně nikdy nestaral,“ poznamenal zamyšleně, „chtěl bych poznat ženu, která se tobě dostala takhle pod kůži.“
Ušklíbl se. „Chtít můžeš.“ Otočil se k odchodu.
Ucítil ruku na rameni. „Nikam, zvu tě na panáka.“

Stihli si spolu dát jenom dva, pak do dané putiky přiběhl zadýchaný chuunin s tím, že se mají okamžitě dostavit k hokagemu. Oba okamžitě zvážněli, veškeré opilecké žertíky šly stranou a přemístili se do kanceláře druhého hokage.

Před pracovním stolem už stálo pět shinobi. Raidon nad tím nadzvedl obočí.
„Máme zprávy, že se v zemi Řek pohybují nepřátelé.“ Začal hokage, Raidon sebou trhl, tam leží Ayina vesnice.
„Nicméně vás,“ odmlčel se, „posílám na její hranice,“ přejel všechny přítomné pohledem a zastavil se u Raidona, „máš to na povel, chci každý den hlášení.“

Kousl se do rtu, nemohl to udělat. Musel se ujistit, že se jí nic nestalo a že žije.
Zavrtěl hlavou. „Nemohu, hokage-sama.“
Viděl jak Nori vedle něj vyvalil zrak. Druhý do něj zabodl zkoumající pohled a čekal na upřesnění toho, že jeden z jeho nejlepších shinobi odmítá rozkaz.
„Musím si něco vyřídit ve vesnici na jižním konci, je to pro mě důležité.“ opětoval pohled svému nadřízenému. V místnosti nastalo hrobové ticho.
„Je to pro tebe důležitější než vlastní vesnice?“Zeptal se po chvíli hokage.
Raidon se smutně pousmál. „Už jednou jsem si zvolil vesnici, nechci tu chybu zopakovat.“
„Raidone-“ zasyčel Nori, hokage ho zastavil zvednutím ruky.
Stále upíral pohled do zlatovlasého shinobiho. „Víš co to znamená,“ konstatoval.
Přikývl. „Zradu,“ odmlčel se, „vesnice je pro mě vším, ale našel jsem něco, co má pro mě větší cenu. Jsem sobec, vím, ale nemohu si pomoct.“
Hokage se ušklíbl. „Blázen jsi, Raidone,“ povzdychl si, „nemohu si dovolit ztratit schopného shinobi, jakým seš ty. Budiž tedy, jdi a ochraň, co je ti drahé, pak se ale vrať a splať svůj dluh než bude pozdě.“

Překvapeně se zadíval na hokageho, ve tváři měl něco mezi úsměvem ale i starostí. Dostal, co chtěl, možnost znovu jí vidět.
„Žádám o povolení jít s Raidonem.“ ozval se Nori.
Hokage zaměřil svojí pozornost na bruneta s jizvou. „A to proč?“
Raidon do něj zabodl pohled. Měl tušení, co chtěl jeho dlouholetý přítel říct-„chci poznat ženu, která Raidona tolik změnila“-nebo něco v tomhle smyslu.
„Je to blázen,“ oplatil pohled zlatovlasému, „potřebuje, aby na něj někdo dával pozor.“
Nindaime se ušklíbl. „A komu mám jako teď předat velení?“ Odmlčel se, „blázni jste oba dva a teď odsud koukejte vypadnout než si to rozmyslím!“
„Děkuji, hokage-sama.“ s tím se Raidon vytratil z místnosti.

„Nemusel si to dělat.“ poznamenal směrem k Norimu, když se řítili lesem.
„Nedělám to kvůli tobě,“ ušklíbl se brunet, „chci jí poznat.“
Raidon se na něj zašklebil. „Uvidíme, co si o tobě bude myslet.“ měl o tom již svojí představu, přeci jen byla to ledová královna.
„Aby tě náhodou nepřekvapila a nepustila tě k vodě, jakmile mě spatří.“zavtipkoval Nori.
Krátce se zasmál. „nechme se tedy překvapit.“

Raidon musel chtě nechtě souhlasit s Norim, že by se měli utábořit. Byly to pro něj hotová muka. Chodil po táboře jako divoká kočka po kleci. Chtěl se ujistit, že jí nic není. Chtěl znovu vidět její tvář. Připadalo mu to jako věčnost, co jí naposledy viděl. Po splnění mise se vrátil k ní do bytu a přinesl jí ještě jednu slunečnici, když ta první povadla celodenním nošením. Když jí viděl, jak spí, měl chuť se k ní vrátit a zůstat v posteli až do jasného rána. Chtěl s ní zůstat po zbytek života, ale dal přednost povinnosti. Věděl, že kdyby tenkrát otevřela oči a poprosila by ho, aby s ní zůstal, ochotně by jí vyhověl. Jenže ona to neudělala, i kdyby se probudila. Na to jí znal příliš dobře, byla s tím smířená. Možná proto si hrála na kus ledu, nechtěla se zranit.

Na požádání svého nejlepšího přítele nechal svých úvah a vzal si první hlídku. Byl čas řešit přítomnost.
„Lidé,“ poznamenal Nori, „sjednotili se na jednom místě. Není mezi nimi jediný shinobi.“
„Zaveď mě tam.“ požádal ho. Nori jen přikývl a trochu se vychýlil z dosavadního směru. Po pár krocích se jim naskytl pohled na to, co zbylo z vesnice. Oba dva okamžitě zastavili. Raidon se zamračil. Z tak krásného místa už zbyly jenom ruiny. Přímo pod nimi se dávalo do pořádku pár přeživších. Neviděl mezi nimi Ayu. Seskočil dolu.

Obyvatelé sebou trhli, když ho postřehli.
„Kde je Aya?“ Zeptal se a aniž by si to uvědomil, hlas měl jako kus chladné oceli.
Postarší muž pokrčil rameny. „těžko říct, jestli to přežila.“
Ne, ona to musela přežít! Nebyla tu žádná možnost, že by tomu bylo naopak. To prostě nešlo!
Ucítil ruku na rameni.
„Pojď, ještě tu je někdo.“ řekl tiše Nori.
Raidon pouze přikývl a vydal se za ním.

„Musíme najít ostatní,“ zaslechl její hlas a okamžitě se zastavil, na tváři se mu rozprostřel úsměv. Přežila, komu za to mohl poděkovat?
„Jestli přežili.“ odfrkl si nějaký muž.
Raidon se zamračil a přesunul se o pár stromů dál. Přímo pod ním se o kmen stromu opíral nějaký muž a Aya ho probodávala pohledem.
„Určitě někdo přežil, nebuď takový pesimista.“ napomenula ho.
Pousmál se nad tím, nezměnila se.
„Ale stejně,“ začal opět muž, „jsme tady sami dva, není to příhodné?“
Čekal, že ho chladně odpálkuje, zmýlil se.
Pousmála se a prohrábla si dlouhé černé vlasy. „to je sice lákavá nabídka, ale prioritou je dnes něco jiného.“viděl v jejích očích otrávenost a chlad. Ať už byl ten chlápek kdokoliv, jen to hrála.

V periferním vidění, postřehl jak se Nori šklebí.
Seskočil ze stromu. „to máš pravdu.“
Viděl údiv v jejích nadherných očích, věnoval jí úsměv.
„Raidone?“ Zašeptala.
Nori seskočil ze stromu a stanul mu po boku.
„Takže to jste vy?“ Začal a nedal nikomu šanci odpovědět. „Moc rád vás poznávám. Raidon byl celý den jak na trní-“
„Moc mluvíš.“ Zavrčel na něj plavovlasý.
„Ty je znáš, Ayo?“ Optal se ten čtvrtý a nechtěný v tomhle hovoru.
Usmála se. „jen jednoho z nich,“ oči měla plné života a něhy. Nenašel by vhodná slova, kdyby chtěl říct, jak moc mu chyběla.
„Musím ti pořídít nějakou slunečnici.“ Pousmál se a udělal pár kroků směrem k ní.
„Radši rovnou celé pole,“ ušklíbla se, „a možná ani to nebude stačit, abych zapomněla na ten dlouhý čas.“

Místo odpovědi překonal veškerou vzdálenost mezi nimi a sevřel jí v náručí. Objala ho okolo krku.
„Nerad vás ruším.“ Poznamenal poněkud opatrně Nori, „za prvé tu je stále civilista a za druhé nevíme, jestli se někdo náhodou nevrátí. Případně neobjeví-li se někdo nový.“

Raidon ho sice vnímal, ale teď pro něj byla důležitá jen ona. Mírně od něj odtáhla tvář a přejela mu rukama po obličeji.
„Má pravdu.“ Zašeptala a kývla hlavou směrem k druhému shinobimu.
„Slečno, líbíte se mi.“ Zašklebil se Nori.
Raidon se krátce zasmál. „Takže už konečně chápeš?“
„Myslím, že ano,“ usmál se, „pojďme už ale.“
„Ayo,“ otočil se opět k ní, „půjdeš? Stejně nemáš kam jít a povinnosti tě opustili, když je vesnice na padrť,“ odmlčel se a zadíval se jí do očí, „bez tebe to byly hotová muka.“
V jejích očích viděl zmatek, nerozhodnost.
„Můžu vás o něco poprosit?“ Přerušil ticho Nori, „přijměte to, nebo z něj brzo zešílím nejenom já, ale i hokage.“
„Nori.“ zavrčel zlatovlasý shinobi.
„No co?“ Rozhodil rukama. „Nazývejme věci pravými jmény. Říkám pravdu, víme to oba dva.“
Aya se zasmála. „Dobře tedy.“ souhlasila. Stanovila si jedinou podmínku, toho civilistu dostat k přeživším.

Zauvažovala jsem nad tím, zda jsem udělala správnou věc. Ať je to jak chce, Raidona jsem znala jeden jediný den, který mi sice změnil život, ale stále to byl jenom den. A já jsem i přesto souhlasila jít s ním. Nori se ukázal jako věrný přítel, možná jsem byla jen naivní, ale věřila jsem mu.
Raidon mě objímal okolo pasu a mlčky mě vedl ulicemi Konohy, mého nového domova. Nori se ztratil, jakmile jsme prošli hlavní bránou. Neřešila jsem to. Teď nebylo nic jiného než on a já. Zastavil se a pustil mě.

Nadzvedla jsem obočí.
„Počkej tady.“ Usmál se a ztratil se v jednom z obchodů.
Připadala jsem si trapně. Stála jsem uprostřed neznámé ulice v naprosto neznámé vesnici. Obzvlášť teď, když mě tu nechal samotnou mi bylo těžko. Vzdala jsem se všeho, jen pro něj. Naivně jsem mu věřila, i když jsem ho znala jen ten jeden den. Povzdychla jsem si. Přesunula jsem se ke zdi domu a opřela jsem se. Sledovala jsem dění okolo. Mnoho lidí procházelo právě touhle ulicí a mnoho z nich mělo na sobě čelenku se znakem listu.

„Pochybuju o tom, že jedna bude stačit, ale pro začátek.“ Úmyslně větu nedokončil a místo toho mi podal slunečnici.
Usmála jsem se. „Děkuju.“

Přikývl, vzal mě za ruku a vedl mě tímhle neznámým místem.
Otevřel mi dveře do svého bytu. Nervózně jsem vstoupila dovnitř. Jak může vypadat byt chlapa, který bydlí sám? Neměl moc nábytku, to ale nic neměnilo na tom, že to bylo útulně zařízeno.
„Docela dost si věříš.“ Ušklíbla jsem se.
Nadzvedl obočí a v očích mu opět jiskřilo.
Přistoupila jsem k němu blíž. „Vážně myslíš, že budu bydlet s tebou?“
Usmál se. „Chceš se vsadit?“
„O co?“
„No-“ začal zamyšleně, ale místo aby větu dokončil, spojil naše rty dlouhým polibkem.

Uvěznil mě v náručí, moc dobře jsem si pamatovala na jeho doteky na mém těle. Prahla jsem po nich, zajela jsem mu rukou do zlatých vlasů. Opustil moje rty a polaskal mě na krku. Z hrdla mi uniklo slastné zasténání. S tím pokřiveným úsměvem, který jsem tak milovala, se odtáhl.
„Stále se chceš vsadit?“
„Nehraješ férově.“ Kousla jsem se do rtu, byla jsem za to v podstatě ráda.
Zasmál se. „Ty taky ne.“
„A jak prosímtě?“ Zeptala jsem se naoko uraženě.
Pousmál se a pohladil mě po tváři. „Pokud se takhle díváš na každého, tak ti všichni musí ležet u nohou.“
„Nevšimla jsem si, že bych někoho musela překračovat.“ ušklíbla jsem se.
„Pro samé oči nevidíš.“ Zašeptal, jeho melodický a hluboký hlas se mnou dělal divy.

Byla jsem to protentokrát já, kdo začal i skončil polibek. Vzhledem k tomu, že při zničení mojí vesnice, jsem přišla téměř o vše. Jsem byla donucena s ním vyrazit na nákupy. A co hůř, nechat ho, aby to za mě zaplatil. Bylo mi to proti srsti. On se jen zasmál s tím, že mi stejně koupí, co bude chtít, ať si nadávám, řvu a proklínám jak chci. Ano, tomu jsem věřila.

Pozval mě na oběd. Stále jsem si připadala jako ve snu. Tohle přeci nemohla být skutečnost. Nemohla jsem se k němu jen tak zbůhdarma nastěhovat. Nebo ano?
Když jsme veškerý nákup donesli k němu do bytu, zarazila jsem se. Co tu probůh budu celý dny dělat? Předtím jsem sice žila ve stereotypu, ale aspoň jsem něco dělala.
„Co je?“ Zjevně si všiml mého rozrušení.
„Co tu budu dělat?“ Zeptala jsem se zkroušeně. Když on bude na misích, já tu budu sedět a ukoušu se tu k smrti strachy? Ne to nebyl můj styl.
Pokrčil rameny a přišel ke mě blíž. „Cokoliv budeš chtít?“
„Opravdu cokoliv?“ Nadzvedla jsem obočí s jasnou výzvou v očích.
Pokřiveně se usmál. „Pak kdo tu nehraje fér,“ zašeptal, „svádíš mě ještě za bílého dne.“
„Já?“ Zeptala jsem se nevěřícně.
Zasmál se. „jak chceš.“ Odevzdaně pokrčil rameny a odešel uklidit jídlo, které nakoupil cestou.

Bylo to nezvyké. Usínala jsem v jeho náručí. Předtím než jsem ho potkala, jsem povětšinou sama v noci odešla k sobě. Teď jsem za prvé neměla, kam odejít a za druhé v noci jsem se nebudila. Až Raidon mě vzbudil polibkem. Těh pár dnů nebyl na žádné misi, takže jsem je všechny strávila v jeho přítomnosti, případně s Norim. Ukazovali mi vesnici a občas i nějaké své známé. Ale ať to byly sebekouzelnější dny, věděla jsem, že jednou je hokage vyšle na misi a já jsem potřebovala něco dělat.

„Opravdu potřebuju něco dělat,“ poznamenala jsem, když jsem před něj pokládala uvařený oběd.
„Dyť děláš,“ pousmál se, „a děkuju.“
Posadila jsem se naproti němu. „měla jsem na mysli práci.“
Povzdychl si. „Já vím,“ odmlčel se, „vemu tě za hokagem.“
Ruku v ruce jsme šli k budově, která se nacházela pod obrovským monumentem.
„Měla jsem na mysli nějakou normální práci,“ zadívala jsem se na něj, „v podstatě zvládám jenom administrativu.“
Ušklíbl se. „Ono se něco najde.“
Odfrkla jsem si. „Mám pár představ.“
„Nechci radši ani vědět jakých.“ pokřiveně se usmál.
Měla jsem chuť ho nakopnout, nebo se jakkoliv jinak uchýlit k násilí. Zmohla jsem se nakonec jen na vražedný pohled.

„Takže ty seš Aya?“ Upřel na mě pohled hokage.
Ušklíbla jsem se. „Je tu někdo, kdo by mě neznal?“
Nindaime se zasmál. „Nejspíš ne.“
Založila jsem si ruce na prsou. „To je milé.“ Poznamenala jsem sarkasticky. Všimla jsem si, že Raidon se zašklebil. Znovu jsem na něj vrhla vražedný pohled.
„Hodil by se mi někdo, kdo ovládá papírování,“ připustil hokage, „ale některé věci jsou přísně tajné.“
Odfrkla jsem si. „a nijak jsem neprokázala svojí důvěryhodnost.“
Druhému zacukaly koutky úst, když mu oči zalétly k Raidonovi, který se mírně zamračil.
„Přesně,“ nespouštěl zrak ze zlatovlasého shinobiho, „nicméně, nezvládám to. Takže to přísně tajné nakonec nějak vyřeším a ty dostaneš na starosti ten zbytek. Souhlasíš?“ Opět se zadíval na mě.
„Zajisté.“

Měla jsem už práci, sice na první pohled stejně nudnou jako předtím, ale nebylo tomu tak. Blíže jsem poznala spoustu lidí a dokonce i samotného hokage. Nicméně do politiky jsem se nemotala a vlastně jsem na ní radši ani neměla žádnej názor. Všichni to byli shinobi a já jakožto obyčejný člověk jsem jim musela být k smíchu. Ale tohle mi bylo jedno. Měla jsem Raidona, se kterým jsem každou noc usínala, a který mě každé ráno probouzel. Víc jsem k životu nepotřebovala.

Raidon poprvé od mého příchodu dostal misi, která měla trvat déle než den.
„Nic co by stálo za řeč,“ zašklebil se, „hokage jde prej taky.“
„Nic co by stálo za řeč, když s váma jde hokage?“ Nadzvedla jsem obočí.
„Jen pár nepřátel a hokage to chce jenom na vlastní oči vidět.“ Pokrčil rameny.

Lhal, nevyčítala jsem mu to, ani jsem se o tom nezmínila. Nechtěl, abych se o něj bála.
„V tom případě si užij opět nějakou akci, která ti dozajista chyběla.“ Usmála jsem se.
„Vím o jedné akci, která mi naopak bude chybět.“ Zašeptal a přitáhl si mě do náruče.
Usmála jsem se. „Budeš to muset vydržet, seš přeci dospělej.“
Povzdychl si. „No právě.“ Pohladil mě po tváři a věnoval mi sladký ale vášnivý polibek.
Jen nerada jsem se od něj odtáhla. „Měl bys už jít.“ Kývla jsem hlavou ke dveřím.
„No tohle,“ zakoutil nevěřícně hlavou, „už mě vyháníš i z vlastního bytu?“ Zasmál se.
„Někdo musí bejt zodpovědný.“ Nevědomky jsem našpulila rty.
Zneužil toho a znovu mě dlouhým polibkem hodil do víru vášně. Přejížděl mi rukou po holých zádech. Nechybělo málo a ztratila bych poslední zbytky sebeovládání. Odtáhla jsem od něj tvář.
„Jdi a nezlob.“ Poznamenala jsem škádlivě.
„To ty zlobíš,“ zašeptal mi do ucha, „neustále. Potřebovala bys potrestat,“ vtiskl mi polibek pod ucho.
„Fajn,“ zasmála jsem se, „až přijdeš, tak si odpykám trest. Teď už ale jdi nebo se z tebe Nori a hokage zblázní.“
Nadzvedl obočí v nevyslovené otázce.
„Ano a já taky.“ Připustila jsem.
Věnoval mi pokřivený úsměv a se sladkým polibkem zmizel.

Povzdychla jsem si. Ať byl sebelepší shinobi, stejně jsem se o něj bála. Nicméně i mě volala práce a povinnosti. Zamkla jsem byt a vydala jsem se již do známé práce.

Bylo divné, když na mě nikdo nečekal po práci. Když mi nevěnoval ten pokřivený úsměv a nějakou narážku. Prázdný byt a všude jen ticho. I to bylo divné. Zvykla jsem si na tenhle nový život příliš rychle, předtím to bylo na denním pořádku. A co teprve usínání? Bez něj mi byla zima. Stále jsem cítila ve vzduchu jeho vůni, ale nebyl to on. Nikdo mi nešeptal nežná slůvka. Zabrat se mi podařilo něco málo před půlnocí a budila jsem se ještě za tmy. Opět jsem přestala snídat. Nebyl tu nikdo, kdo by mě k tomu donutil.

Ani v práci nebyla nejlepší atmosféra. Hokage byl v tahu, všichni působili zamlkle a obeztřetně. Pečlivě jsem dělala svojí práci a snažila jsem se nemyslet na to, že ani dnes mě tu nikdo nevyzvedne. Že i dnes budu usínat sama. Kromě pozdravů jsem v práci s nikým neprohodila ani slovo. To samé cestou do jeho bytu až na to, že jsem cestou skočila nakoupit něco k jídlu.
Šestý den pršelo. Těžké šedé mraky ne a ne zmizet z oblohy. V práci nastala tíživá atmosféra, jako by ten déšť byl znamením. Snažila jsem se to ignorovat, jak nejlépe jsem dokázala. Ale stále jsem měla empatii a nešlo to přelédnout. Neobtěžovala jsem si brát deštník. Nechala jsem kapky deště ať mě klidně cestou promáčí. Moje nálada byla na to akorát dělaná. Mlčky jsem došla k Raidonově bytu. Děšť se na mně opravdu hodně podepsal, zasáhla mě tupá bolest. Kousla jsem se do rtu a vyšla jsem těch několik schodů ke dveřím. Strčila jsem klíč do zámku.

„Aya?“ Ozval se za mnou mužský hlas. Soudě podle toho nemohl být o moc starší než já.
Otočila jsem se k němu. Ve očích měl bolest a smutek, jak tam stál, promočený stejně jako já. Byl oblečen v černé a na zádech měl katanu. Cítila jsem z něj to, co jsem si nechtěla přiznat. Podařila se mi zachovat chladnou hlava a nepanikařit.
„Ano?“

Zadíval se mi do očí, nemusel nic říkat. Po tváři se mi zkoulela slza, odvrátila jsem tvář a kousla jsem se do rtu.
„Je mi to líto,“ řekl tiše, „padli jsme do léčky. Šel v předu, obklíčiliho ho a nemohl utéct.“ Odmlčel se, nemohl mluvit. Svezla jsem se na kolena a tupě jsem se na něj dívala zatímco mi po tvářích stékaly další slzy. Ne, on přeci nemohl. Myšlenky mi zatemnily mozek, i když jsem věděla, že muž předemnou mluví pravdu. Věděla jsem to dřív než promluvil.
„Řekl-běžte, postarám se o to. Už zase jsem zradil vesnici, zemřu jen pro Ayu, s jejím jménem na rtech- věděl, co dělá a jak to dopadne,“ začal mluvit ryhle, „ale díky němu jsme měli šanci přežít a splnit misi. Omlouvá-“
„Ne, to je v pořádku,“ přerušila jsem ho klidně, „udělal, co musel. To je mu podobné,“ pousmála jsem se i přes slzy, „nedokázal by žít s tím, že zemřel někdo z vás. A určitě by nechtěl, aby se z toho někdo vinil.“

Mlčky přikývl. Pochopila jsem, chtěl se omluvit, protože mě neznal. Čekal, že ho budu vinit, jakožto obyčejný člověk, který netuší, jak to v jejich světě chodí.
„Ještě něco-“ hlas se mu opět zlomil.
Co přijde tentokrát?
„Druhý hokage padl, při cestě zpět.“Sklopill pohled k zemi.
Mlčky jsem na něj znovu zírala. To i hokage? Co tohle bylo za den?
„Zvolil si nástupce?“ Zeptala jsem se po chvilce ticha.
Přikývl a narovnal se. „Mě Sarutobi Hiruzena.“
„Děkuju.“ Zamumlala jsem.
Přikývl a zmizel.

Schoulila jsem se u zdi a pozorovala jsem déšť. Už nikdy mě neprobudí polibkem. Nezašeptá mi nic do ucha. Nekoupí mi slunečnici. Nepoděkuje mi za uvařené jídlo. Nevěnuje mi ten svůj pokřivený úsměv. Už nikdy neuslyším jeho hluboký hlas, když mě šeptem sváděl ani když si mě dobíral. Neucítím jeho teplo ani jeho vůni. Nic, odešel a mě tu nechal. Samotnou a opustěnou.
Přivedl mě do téhle neznámé vesnice, do které jsem šla jenom kvůli němu a příslibu naděje. Kde je ta naděje teď? Kam se poděly jeho zlaté vlasy, kterými mě lechtal na tváři? A ty šibalské jiskry v jeho očích? To už to nikdy neuvidím?

„Ty idiote!“ Zakřičela jsem do deště, „proč ses pro mě tenkrát vrátil?!“
Připomnělo se mi to ráno, kdy se naše cesty rozešly. Jenže tenkrát mi zbyla naděje v naději, že ho možná ještě nekdy spatřím, nebo že ještě někdy budu schopna milovat a být milována. Teď tu byla jen hluboká propast, do které jsem se bezhlavě řítila. Nebylo tu nic, čeho bych se mohla zachytit. Jen tma a jedno velké nic.

Ignorovala jsem zimnici, která se dala do mého těla. Zbídačenou duši už něco obyčejného jako zimnice nerozhází. Nevěnovala jsem pozornost ničemu. Slzy se mi řinuly z očí, které, jak tvrdil, ho uchvátily, když mě viděl poprvé. Netuším, kolik času mohlo uběhnout. Došly mi slzy. Snažila jsem se popadnout dech, stále jsem padala tou prázdnou propastí a dno se ne a ne přiblížit. Ani jsem ho neviděla.

Zvedla jsem se a nějakým záhadným způsobem jsem se dostala do jeho bytu. Bylo mi jedno, že jsem promočená na kost. Cítila jsem ve vzduchu stále jeho vůni. Brečela bych, kdybych měla co. Teď už jsem jenom tupě zírala na místa, kde byl. Jak napůl seděl na desce stolu, když jsem se s ním loučila. Jak rytmicky bubnoval prsty o desku stolu, když přemýšlel. Nebo, když mě propaloval pohledem, když jsem se lopotila u plotny. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem uvažovat nad tím, že nic z tohodle už neudělá.

Nějaká záhadná síla dala mé tělo do pohybu a já jsem si dala teplou sprchu a zalezla jsem do postele, kde už se nikdy neobjeví.

Ráno mě nikdo polibkem neprobudil, ani sluneční paprsky mě nezašimraly na tváři. Venku bylo zataženo. Protáhla jsem své ztuhlé tělo a zauvažovala jsem nad tím, zda to nebyla jen noční můra. Vstala jsem a vešla jsem do koupelny. Oči jsem měla napuchlé. Znovu jsem se rozbrečela. Nebyl to sen, ale realita.
Věděla jsem, že dnes bude nejenom Raidonův pohřeb, ale i Druhého hokage. Našla jsem na sebe nějaké černé oblečení. Chtěla jsem neřešit to, že vypadám jako kdybych vstala z mrtvých, jenže on by to tak nechtěl. Povzdychla jsem si. A zkulturnila jsem se, jak nejlépe jsem dokázala. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, často se mě ptal, proč si je do práce stahuju, když mi to takhle sluší víc.

Někdo zaťukal na dveře. Měla jsem jistou představu, kdo za nimi bude. Trefila jsem se. Stál tam Nori, na tváři mu nejspíš přibyde další jizva. Měl jí obvázanou a v ruce držel kytici.
„Ayo.“ Pozdravil.
„Pojď dál.“ S tím jsem opět odběhla zpět do koupelny.

Když jsem z ní vyšla, seděl na židli a tupě zíral do podlahy.
„Půjdeme?“ Zeptal se bezduše.
„Ano.“ pro mě by bylo nejlepší, kdybych zůstala sedět doma na zadku. Jít mezi tolik lidí, kteří cítí bolest. To budou muka. Nicméně ne větší než má vlastní. Jakmile jsem zavřela dveře, Nori mi nabídl rámě, které jsem ochotně přijala. Nepršelo jako včera, jen bylo zataženo.

Probodával mě zvláštním pohledem, když jsem si zašla koupit slunečnici. Ale nic neříkal. Na hřbitově mi několik lidí popřálo upřímnou soustrast a pak začal pohřeb, nejdříve hokageho. Nevnímala jsem slova. Cítila jsem bolest, svou, Noriho a spousty dalších lidí.

Až když do mě právě Nori šťouchl mi došlo, že teď je na řadě Raidon. Přešla jsem k jeho náhrobku a položila jsem na něj slunečnici. Nebylo třeba slov. On věděl, ví a vědět vždycky bude. Stejně jako jsem přežila obřad hokageho, jsem přežila i Raidonův.

„Ayo.“ Probudil mě opět ze zamyšlení Nori.
„Hm?“ Zvedla jsem k němu hlavu.
„Myslím, že by chtěl aby sis vzala jeho jméno,“ odmlčel se, „kvůli sobě i jeho dítěti, co nosíš pod srdcem.“
Ztuhla jsem. Tohle pro mě byla novinka a to velmi nečekaná.
„Jak to víš?“ Zeptala jsem se.
Pousmál se. „Jsem senzibil. Cítím jeho chakru.“
„Kdybys cokoliv potřebovala, neváhej a řekni mi to,“ pokračoval dál, „byli jsme dlouho přátelé a ty jsi žena, která ho změnila a pro kterou byl schopný i zradit svojí vesnici,“ opět se pousmál, i když v očích měl smutek, „a navíc, jak už jsem řekl, líbíš se mi.“
Oplatila jsem mu jakýsi pokus o pousmání. „Děkuji ti.“
„Nemáš za co,“ otočil se k odchodu, „a jestli si nebudeš vědět rady se jménem, určitě dej vědět.“

Následovaly dlouhé měsíce. Ještě jsem probrečela pár nocí, ale uklidňovalo mě to, že jsem ho sice ztratila, ale jeho část žila ve mně. Pod mým tlukoucím srdcem byl nový život.
Nori se mi stal oddaným přítelem, vtipkoval jako předtím, přesto z něj nevyprchal smutek. Věděla jsem, že to bude trvat dlouho. Až čas může rány zahojit, přesto jizvy nikdy nezmizí. Po pár týdnech mi nejenom začalo růst bříško, ale i jiné neduhy těhotenství. Například zvracení a někdy velmi podivné chutě.

Jediné, co mě v podstatě, kromě minulosti trápilo, bylo jméno. Od mediků jsem se dozvěděla, že je to kluk. Nori měl samozřejmě v rukávu tucet nápadů. Byly dobré, ale já mu chtěla dát něco jedinečného. Jako každá matka, ostatně.

V lednu tři dny před mým termínem nastal den D. Nori mě klasicky pozval na procházku, jenže jsem jaksi nedorazila. Zůstala jsem trčet doma s ukrutnou bolestí a nemohla jsem nic dělat. Oddaný přítel Raidona i mě, byl duchaplný a došlo mu to, takže brzo se přemístil i se mnou do nemocnice. Kde na mě po pár hodinách koukaly moje safírové oči. Na hlavičce už měl znát hodně světlé vlásky, které zdědil po otci.

Nikdy jsem svoje oči tolik nezkoumala, ale nepřipadaly mi tak hluboké, jako oči mého syna, a jakmile jsem se začala v těch nekonečně modrých oceánech topit, znala jsem správné jméno. Ta nekonečná modř pro mě znamenala přístav naděje a proto je můj syn Namikaze Minato.