Jak se zabavit?! 01

Povzdychla jsem si a přehodila jsem si dlouhý cop rudých vlasů přes rameno.
Toshiro se zasmál, „taky mi to bude chybět,“ probodl mě zelenomodrýma očima můj týmový kolega.
„Je načase vydat se svojí vlastní cestou,“ připustil odměřeně Kaemon.
Dnes jsme měli naposled společnou misi jako tým třináct. Tedy spíš dnes byl posledním dnem naší mise. Vrátili jsme se právě zpátky do vesnice a na mě padla tíha reality.

„Ty už máš vybráno, co Kaemone?“ Ušklíbl se Toshiro.
Zvedla jsem oči v sloup, tohle pošťuchování bylo na denním pořádku.
Tázaný si jen odfrkl, „mám možnost pomoct vesnici, jak nejlépe dokážu. Proč bych to měl odmítnout? A co ty Miyu? Slyšel jsem, žes odmítla nabídku ANBU.“
„Co? Tobě to taky nabídli?“ Podivil se Toshiro.
Znovu jsem si povzdychla. Kaemonovo spojení s ANBU bylo někdy tak otravné. Nezbývalo mi nic jiného než odmítnout. Obzvlášť teď, když přesně před třemi lety zemřela má starší sestra. Rodiče jsou tenhle den vždy doslova a do písmene na prášky.

„Nemohla jsem jim to udělat,“ sklopila jsem zrak k zemi, „když ztratili Nyoko,“ odmlčela jsem se, „ už tak to bylo hrozné a od té doby jsou přehnaně starostliví. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby v podstatě ztratili i mě.“
Má drahá starší sestra zemřela před třemi lety, přesně na den, na jedné misi. Tak začalo šílenství mých rodičů.

„Stále je to stejné?“ Optal se Toshiro, když jsme se propletli jedním menším davem.
„Obávám se, že to tak bude neustále,“ nezvedla jsem zrak ze země.
„To je zlé,“ souhlasil se mnou tiše, což samo o sobě bylo neobvyklé.
Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se na něj s nevyřčenou otázkou v očích.
„Nejvíc to odnášíš ty, Miyu, a vůbec za to nemůžeš,“ konstatoval.
Začínalo mi vadit tohle téma.
Podařilo se mi vykouzlit na tváři úsměv, „nekažme si tak krásný den, řečmi o minulosti.“

Nebyl už ani čas řečnit, dostali jsme se až k budově hokage. Zastavila jsem přede dveřmi do kanceláře. Zabodla jsem pohled do obou svých týmových partnerů. Kaemon se tvářil neutrálně, ale v očích měl jakousi nostalgii a Toshiro mi věnoval zářivý úsměv. Přehodila jsem si cop zpět přes rameno a vešla jsem do kanceláře.
„Takže konečně zpátky?“ Nadzvedla obočí pátá a podepsala další formulář.
„No jinak byste se musela nechat vyšetřit, páč bychom byli halucinace,“ poznamenal klidně Kaemon.
Neudržela jsem vážný výraz a zacukaly mi koutky úst. Tsunade ho prošpikovala vražedným pohledem.
„Seš báječně naladěn na to, že se máš ztratit ve stínech,“ odfrkla si a opřela se o opěradlo.
Toshiro se ušklíbl, „tohle ti tam nejspíš tolerovat nebudou.“
„O tom pochybuju, takovýhle uštěpačný poznámky mají všichni ANBU,“zašklebila jsem se nad vzpomínkou, kdy mi nabízeli místo u nich.
Hokage se ušklíbla, „to máš bohužel pravdu,“ zvážněla, „naklusej sem zítra ráno, musíme si promluvit,“ zabodla do mě pohled. Nebyl vražedný, ale plný zájmu a zvědavosti, postřehla jsem tam i špetku lítosti.
„Jak si přejete,“ pokývla jsem hlavou.
Povzdychla si, „všechno hezké jednou končí,“ to se nevidělo často, že by hokage propadla sentimentu, „hlášení jsem od vás dostala a pokud se po cestě nic neudálo, tak můžete jít.“
Zabrousila jsem pohledem k těm dvěma. Budeme všichni mlčet, i když se nic nestalo?
Odfrkla jsem si, „fajn, já tedy jdu.“
Nikdo nic neřekl a nikdo mě nezastavil. Bylo mi to jedno. Jenom Kaemona už nejspíš nikdy neuvidím, to je takový malý zcela nepostřehnutelný detail. Ale co bych se doprošovala? Ještě jsem měla svojí hrdost!

Zamířila jsem rovnou k rodičům. Bylo nezbytné je pozdravit, když jsem byla pár dní pryč. Povzdychla jsem si, možná měl Toshiro pravdu, ale to nic neměnilo na tom, že nemam sílu s tím něco dělat. Zvedla jsem oči k obloze. Na západě už bylo nebe purpurové. Byla jsem si jistá, že mě seřvou za pozdní příchod jako vždy.

Vešla jsem dovnitř. Do nosu mě uhodila vůně saké. Super, zase se opili. Ale co chtít v den úmrtí? Prošla jsem do kuchyně. Oba tiše seděli u stolu, na kterém bylo pár prázdných lahví rýžového vína.
„Sem zpátky,“ prohodila jsem jen tak mimochodem a přešla jsem k nejbližšímu oknu. Ten puch mi začínal vadit. Otevřela jsem okno a posadila jsem se na parapet.
„Kdes byla?!“ Vyjela na mě máma.
„Na misi,“ povzdychla jsem si.
Hodila do sebe další saké, „proč si nemůžeš najít normální práci?“
„Protože na ní nejsem stavěná?“ Odvrátila jsem od nich pohled. Věděla jsem, že bych neměla být takhle sarkastická a jízlivá, jenže jsem si nemohla pomoct. Jsou to tři roky a oni vypadají na to, že se to stalo včera.
„To se chceš nechat zabít? Uvědomuješ si-“
„Miyu,“ přerušil otec matku, „seš už sice zcela dospělá, ale my o tebe máme strach. Pokaždé tě posílají na nebezpečné mise.“
Nadechovala jsem se k odpovědi.
„My to víme, na to nezapomínej, slečinko,“ mírně zvedl hlas a zabodl do mě stejně zelené oči, které jsem po něm zdědila.
„Samozřejmě,“ připustila jsem. Obvykle to takovéhle nebylo. Vlastně jen když se opili, což bylo párkrát do roka. Povětšinou se jen strachovali, zvali mě na oběd, na večeři. Na cokoliv, hlavně abych s nimi byla. Neměla jsem jim to nijak za zlé. Dokonce jsem se po odmítnutí cítila pár dní provinile. Ale přeháněli to, jenže já jsem neměla to srdce jim to říct.

Od té doby, co zemřela Nyoko v podstatě žili ve snu a v iluzi. Bylo to špatné, jenže jsem netušila jak je dostat ven, když nechtěli a neposlouchali mě.
„Ještě něco nebo můžu jít domů?“ Zeptala jsem se. Nebylo to ode mě zrovna nejmilejší, ale měla jsem toho dneska už plný zubiska. Všechno to padlo na jeden den a já jsem byla k smrti unavená. K smrti ani ne, jak jsem si uvědomila, k zbláznění.
„Tvůj domov je tady!“ Zařvala na mě.
Zauvažovala jsem, zda se pustím do hádky nebo hrubě beze slova odejdu. Jenže na hádku jsem neměla sílu a na hrubost povahu. Můj milovaný otec mě zachránil.
„Gino, je dospělá,“ začal, „má svůj vlastní byt, a jestli je i jejím domovem, pak je to její věc. Vyrostla a vyletěla z hnízda.“
„Ale-“chtěla něco namítnout, ale otec jí zpražil pohledem.
Sklopila zrak na desku stolu, „máš pravdu, Yuuto.“
Pousmála jsem se, „jsem unavená, jdu už tedy k sobě. Dobrou noc,“ rozloučila jsem se s nimi, a když jsem procházela okolo otce, stiskla jsem mu vděčně rameno.

Byla jsem neskutečně ráda za to, že jsem se konečně dostala do ticha a klidu svého bytu. Cestou od rodičů jsem si ještě skočila na nákup. Měla jsem akorát tak sílu hodit tašku na stůl. Neměla jsem žádnou chuť k jídlu. Rovnou jsem si zalezla do koupelny a nechala vodu, aby ze mě smyla všechny starosti.

Už od rána jsem měla špatnou náladu. Vlastně od rána ne, probudila jsem se až okolo desáté. To počasí se na mě taky podepsalo. Zataženo a ve vzduchu byla cítit voda. Co víc si přát? Upletla jsem si ze svých hustých vlasů cop, hodila jsem do sebe snídani a vyrazila jsem za hokage. Neměla jsem tušení, co mě čeká. Vždycky jsem se snažila nezabývat se příliš myšlenkami na nejistou budoucnost.
Tsunade byla zjevně dnes stejně naložená jako já. Tím hůř, když má špatnou náladu, tak to většinou bývá děsivé.
„Takže co s tebou?“ Začala hokage.
Odpustila jsem si jízlivou poznámku a jen jsem pokrčila rameny.
„Docela by se mi hodilo, kdyby sis vzala na starost geniny. Ale nutit tě nebudu, je to tvůj život,“ zamyšleně se na mě zadívala oříškově hnědýma očima.
Možnost volby, to bylo hezké. Jenže, nechtěla jsem se trhnout a upřímně netušila jsem, jestli bych zvládla nést zodpovědnost za tři věčně si stěžující děti.
„Co vůbec dělá Toshiro? Nikdy jsem s ním o tom nemluvila,“ podrbala jsem se ve vlasech. Bylo mi to nepříjemné se na něj ptát. Byl to sice můj týmový partner, ale mé city k němu byly další věc, že?

Pátá se ušklíbla, „geniny si na starost vzít nechtěl a ani bych neřekla, že on je tím pravým kandidátem," odmlčela se, „je členem vojenské policie.“
„Tak to by mě nikdy nenapadlo,“ poznamenala jsem stále trochu udiveně, „vojenská policie? To bych do něj neřekla,“ uchichtla jsem se jen nad tou představou. Ale byla to záslužná činnost. Od vyvraždění Uchihů se to prakticky rozpadlo. A nebylo by na škodu to dát zas do kupy.
„Předpokládám, že tam ty nechceš. Navíc tam by tě byla škoda,“ připustila hokage.
„A kde by mě škoda nebyla?“ Ušklíbla jsem se.
Oplatila mi úšklebek, „všude. U ANBU bys ztratila sama sebe. Když dostaneš na starost geniny, nemůžu tě pak moc posílat na áčka. No a u policie by byla spíš škoda vesnice, kdyby ses rozhodla někoho podpálit,“ zvážněla, „a jinak mám všechny ostatní týmy obsazené, takže se rozhodni.“
Jak milé, na výběr jsem toho moc neměla, ale těžká doba, tak co naplat?
„Můžu si to nechat projít hlavou?“ Zeptala jsem se s nadějí.
„Tvoje volba tě ovlivní hodně, takže ano.“
Jen jsem poděkovala a vypadla z kanceláře.

„Nechat si to projít hlavou,“ zamumlala jsem afektovaně a kopla jsem do nejbližšího kamínku na cestě, „jako kdyby bylo co.“