Jako já

Víš, někdy lidé nejsou takoví, jaké bychom si je představovali. Nakonec si je stejně měníme v to, co z nich chceme mít sami. Ale i tak, když to zjistíš, že tě znají jenom jako člověka, s kterým si můžou na chvíli popovídat a po pěti minutách už ani nevědí, jak ses vlastně jmenoval… Když to zjistíš, najednou si také uvědomíš, že je to vlastně jenom tvoje chyba. Totiž, kdybys od nich nic nečekal, nemohli by tě zklamat. Kdyby sis o nich nedělal vlastní představy, nemohl bys být zklamán z toho, jací doopravdy jsou.
A možná… Možná mě jednou přesně takhle zklameš i ty sám. Možná to budeš právě ty, kdo mě znovu donutí litovat své vlastní chyby, o které ti teď sama vyprávím. Jestli jo, bude to docela ironické, že?
Kdybych teď říkala, jak moc si přeji, abys toto nikdy nezažil, asi bych lhala. Vlastně ti ze všeho nejvíc přeji zažít to brzy; co nejdříve. Čím dříve to člověk pozná, tím méně to bolí, ne?
Možná potom přestaneš věřit lidem. Ale zároveň nechci, abys jim nevěřil vůbec.
Jako já.
Tiše jsem ochutnala kávu a hrnek poté zase položila na dřevěný stůl. Byla jsem si naprosto jistá, že dítě spící vedle mě nemohlo nic slyšet, ale přesto se nespokojeně zavrtělo. Jestli to bylo kvůli vůni kávy, bude z něj za chvíli děsnej závislák.
Jako já.
Podívala jsem se na hodiny visící vysoko nade mnou. Dvě hodiny. Do dvou až tří minut by se ve dveřích měla objevit blonďatá hlava se střapatým účesem. Samozřejmě; když ji něco zajímá, vždycky si najde čas. A přijde velmi přesně; zatímco na mise chodí pravidelně o pět až deset minut později, než je v plánu – který ovšem povětšinou tvoří ona sama, nebo si ho aspoň upravuje podle svých představ.
No co, lidi se nezmění. Možná právě proto chci aspoň z tebe vychovat takového člověka, jakým jsem chtěla být já. Dokázat chladnokrevně plnit mise, ale zároveň být přátelský a milý – a dokázat dát ostatním aspoň trošičku důvěry. Přesně takovou část, aby tě nemohlo jejich zklamání ovlivnit až přespříliš, ale zároveň abys celou tíhu nenesl jenom ty sám.
Jako já.
Také jsem se o to snažila, jenomže nakonec vždycky převážila jedna strana. A raději se jenom rozhodla přetvařovat za kamarádskou slečnu, než zemřít v jakési bezvýznamné bitvě uprostřed svých „přátel“. Přátel, kteří jsou stejní jako já.
„Hola hej! Posloucháš ty mě vůbec?“
„Hm… ani ne. Říkala jsi něco?“
„Ptala jsem se, jestli sis mohla nechat to… dítě.“
To byla celá ona, víš? Možná jí za nějakou tu dobu budeš říkat teto a já se tomu budu smát. Třeba se za tu dobu změní i tahle její stránka. Třeba si všimne kamene dříve, než o něj zakopne.
Zvláštní bylo, že i tohle se s příchodem na misi vždy ihned změnilo. Najednou věděla o každém nepříteli jako první.
Že by to bylo tím, že se přetvařuje? Že by bylo naprosto stejná, jako já…?
„Je na stole – přímo před tebou,“ ukázala jsem před sebe na spící dítě a usmála se na ni. Nechtěla bych u tebe nikdy vidět takovýto úsměv. Ne takový, jaké vždy rozdávám já.
„Takže ti Sandaime-sama dovolil nechat si ho.“ poznamenala překvapeně, zatímco vykročila tvým směrem. Měla jsem chuť zastavit ji, aby tě snad nenaučila něčemu špatnému. Jo, já vím, zní to strašně divně. Aby tě zrovna ona nenaučila něčemu špatnému! A přitom bych to stejně tak dobře – možná ještě líp – mohla udělat já sama.
„Jo, nakonec mu to ani moc nevadilo.“
„Nevadilo? Vždyť je to… nepřítel.“
„Ne nepřítel,“ povzdechla jsem si a neubránila se pohledu směrem ke stolu, „to jenom jeho rodiče byli nepřátelé. On ne. On může být kýmkoliv, kým bude chtít.“
Usmála se. Na malou chvíli jsem v jejích očích spatřila nepochopení. Samozřejmě; ona by nikdy nic podobného neudělala. Jenomže jí také nezemřeli rodiče jenom proto, že se rozhodlo nedávat jim tu druhou šanci.
„Řekněme, že jednu věc stejnak nikdy nesmažeš.“ Nemusela ani pokračovat, aby mi bylo naprosto jasné, co chce říct.
Od chvíle, kdy jsem si tě vzala domů, jsem nad tím často přemýšlela. Nara-san, který narazí na malého plačícího chlapečka. Zaváhá – vlastně jenom na chvíli, musel být dost překvapený – ale i ta chvíle stačila, aby ho ukrytý nepřítel trefil kunaiem.
Kvůli tobě zemřel jeden z naší skupiny. To se opravdu nikdy nezmění.
Stejně jako se však nikdy nezmění moje pocity. Každý si zaslouží druhou šanci – a je jenom na něm, jestli ji využije, případně jak. Když jsem viděla kunai, který dopadl necelých pět centimetrů od tvé hlavy, nikdo by mi nemohl vymluvit, že to nebyl osud. Osud, že jsi celou tu bitvu přežil. Jinak by se to stát nemohlo. Osud nebo zázrak – jak chceš.
A pokud i osud – případně Kami-sama – stál na tvé straně, tak proč ne já?
„No, když už jsme u toho, jak velká je pravděpodobnost, že zůstane na naší straně? Pravděpodobně při první možnosti přeběhne k nějakým teroristům jako jeho rodiče.“
„Při první ne, na to bude ještě moc malej,“ zamumlala jsem s hrnkem znovu u pusy. Kafe už sice stačilo vychladnout, ale stále bylo dobré.
„Tím hůř.“
Samozřejmě; pravá ANBU. Čím později přeběhne, tím více bude mít schopností. Čím více schopností, tím více nám může ublížit. Jednoduchá rovnice.
„Co potom uděláš?“ Zbytečná otázka.
„Zabiju ho. Klidně i sama.“
Nelhala jsem. Už jsem ti přece říkala, že jedna strana u mě stále vítězí, ne? Strana ukazující na povinnost pro dobro vesnice. A když ji budeš ohrožovat, bez zaváhání tě zabiju. Upřímně doufám, že´s nezdědil více talentu než já. Nakonec v to doufám ještě víc, než jak si přeji, abys nikdy nezradil.
„Dobře, dobře. Vzdávám to, klidně si ho nechej – ale jednu věc mu vtloukej do hlavy od mala. Ať mi, prosím tě, nikdy neříká „teto“. Jinak se začnu cítit vážně staře,“ znovu nasadila svůj obvyklý tón používaný při návštěvách. Trochu jako bych před sebou vždy viděla její mladší já.
„Pokusím se,“ slíbila jsem a začala pohledem prohledávat okno za její – stále stojící – postavou. Víš, tohle se u ANBU taky nikdy nezmění. Vždycky, ať už budou kdekoliv, všude budou hledat nebezpečí. Nebudou klidní, i kdyby okolo sebe měli padesát svých přátel.
Další věc, kterou si nepřeji, abys někdy pochopil. Možná tak budeš ve větším nebezpečí, možná tak budeš větší nebezpečí pro vesnici. Kdo ví.
Třeba se jednou za několik let proberu z až příliš příjemného snu a zjistím, že nade mnou stojíš s kunaiem pevně stisknutým v ruce. Ucítím jeho dotek a až ten mě konečně přesvědčí, jak bylo hloupé jen tak bez ochrany usnout jenom pár metrů od možného nebezpečí.
Ale ty zaváháš. Neuděláš ten jednoduchý pohyb ve chvíli, kdy se ještě nemůžu bránit. Vlastně kdybys byl ANBU, už bych se neprobrala. Nejvíc tak na dvě vteřiny. Na dobu, abych si aspoň stihla všimnout, že mi někdo podřízl hrdo. Příjemná představa…
Rychlostí, kterou bys ode mě asi nečekal, ti vykopnu kunai z ruky. Nezaváhám. Ne jako ty, já tě chladnokrevně zabiju už při první možnosti. A ty mi ji dáš. Ne příliš brzy, ale kdo si počká… ten má možnost zabít svého syna? Ne, takhle to asi nepatří.
S úsměvem se podívám na Ahiru, která si mezi tím uklidila místo k sezení na jednom z mých křesel „I když není vyloučeno, že jestli mně bude aspoň trochu podobný, začne ti říkat hned babičko.“

V polotmě narazila na stolní desku, potom na stránky pokreslené dětskou rukou před více než padesáti lety, a až jako poslední věc nalezla teplý dotyk hrnku. Vděčně jej vzala do rukou. Káva v ní byla samozřejmě teplejší, než jak by většina lidí považovala za dobré; přesně tak ji měla ráda.
Po chvíli musela v duchu dodat, že chuťově se jí tentokrát vydařila dokonce excelentně.
Při vracení na stůl znovu narazil na tu malou vzpomínku. Ne, nelitovala toho. Po těch událostech přišlo mnoho lidí projevit jí soustrast za mrtvé dítě. Ahirina tvář tehdy docel a jasně vyjadřovala „já jsem ti to říkala“.
Ale ona toho rozhodně nelitovala. Za těch několik let strávených s dítětem se toho naučila více než za celý život předtím i potom.
Jenom škoda, že se jí nevyplnily představy o jeho životě tak, jak si přála. Mohli být skoro šťastná rodina. Syn, který o ničem neví a snaží se co nejlépe plnit představy své matky. Ta ho pomalu začíná mít opravdu ráda jako svého vlastního syna. Po malých kouscích začíná zapomínat na všechno nebezpečí, o kterém jí všichni v souvislosti s ním říkali.
Pomalu se z nich začíná stávat opravdová rodina a všichni to vidí. Všichni jim pomáhají. Všichni je mají rádi…
Jenom kdyby se jednou neprobudila s tím pitomým kunaiem u krku…

Poznámky: 

Tak jo… 1000 dní jsem sice nestihla, ale ty tři roky ano. Tři roky… víte jaká je to doba? 3 roky, 36 měsíců, přes 156 týdnů, 1095 dní, 38680 hodin nebo třeba 2320800 minut… fuj to jsou čísla.
Ale, no, tak dlouho už jsem na konoze (teda aspoň přibližně Třeba ty minuty se počítají docela blbě xD). Kdybych tehdy věděla, jak dlouho tu budu, asi bych se schválně zaregistrovala v pátek někdy okolo dvanácti. Možná dvanáct hodin a dvanáct minut; pro efekt, když už je to moje oblíbený číslo… Ale nevěděla jsem to. A tím příjemnější překvapení to pro mě bylo.
Nakonec je docela zajímavý dívat se, jak se mění moje nejnavštěvovanější místa; poprvé to byly psané díly (to si doteď pamatuji! A doteď se tomu směji…) potom zase fanfice (a to by se dalo rozdělit na hromadu jiných dílů, protože na začátku jsem četla to a to a na konci zase něco jinýho) a teď zase „vládne“ IRC (teda jestli se to dá považovat za součást konohy, že ).
Ale tak jako tak je to stále konoha… A já jsem ráda, že jsem na ní před těma 2320800 minutama zaregistrovala

Hm...

to nebylo hezké překvapení -.-" Takže ono už nestačí zadat "jednorázovku"? Co já jenom budu dělat.. ty moje ff prostě nikam jinak zařadit nejdou! :D