Záchrana života 10

Narozeniny 1/3

Byl nádherný poklidný den a na ulici se scházeli lidé, kvůli nejrůznějším věcem. Na téhle ulici se sešli i Kiba s Karin. Pozdravili se a společně se vydali k Ichiraku ramen. Odrhnuli krátký závěs a posadili se na židle. Šéf k nim přišel a oni si objednali specialitu dne.
„Tak proč jsi se mnou chtěl mluvit? Myslím, že jen tak si mě nevytáhl ven,“ udělala na něj obličej a upila z hrnku.
„To máš pravdu, chtěl jsem s tebou probrat narozeniny, které bude mít za chvilku Sachi,“ odpověděl zcela klidně.
„Co máš v plánu?“ Zeptala s podezíravým pohledem a tónem v hlase.
„No, napadlo mě, že jí uspořádáme oslavu, ale jako překvapení,“ trošičku se začervenal a čekal na odpověď.
„Jo jasně, to je úžasný nápad, uspořádáme to teďka v pátek,“ rozzářená Karin, tímhle úžasným nápadem, sotva stačila přemýšlet kde, to uspořádají. (Jen pro zajímavost, je pondělí.)
„Ale kde to chceš udělat?“
„No to právě nevím, nic mě nenapadá,“ sklonila hlavu Karin.
„A co u vás doma? To by nešlo?“ Zeptal se opatrně.
„No to tedy ne,“ řekla rázným a neodbytným hlasem, „po vaší poslední návštěvě, jsme musely s Sachi koupit nový stolek do obýváku,“ koutky se jí začaly cukat do úsměvu. Vzpomínka na to, jak se Sachi ptala, co se stalo, a její odpověď na to, Karin rozesmívala.
Kiba provinile sklopil hlavu. Věděl, že to byla částečně jeho chyba. Nastala trapná minuta ticha.
„Musíme najít něco prostorného, ale taky místo, kde by, jsme měli po ruce dostatek pití. Protože pochybuji, že budeme jen o vodě a tyčinkách,“ přemýšlela nahlas. „A jelikož ty máš taky narozeniny, tak to chce hodně místa, málo lidí tam zrovna nebude,“ podívala se na Kibu, ten jen kývl.
„Nekývej tady hlavou, jak nějaký kývací panák, a radši mysli,“ rozesmála se a jemně ho ťukla do hlavy. Ten se skrčil a taky se zasmál.
„Mám nápad,“ začala po chvilce ticha mluvit Karin, „co takhle to uspořádat u nás v práci?“
„Myslíš v té vaší restauraci?“ Ujistil se Kiba.
„No jasně. Je tam spousta místa, jídla a taky hlavně hodně pití,“ Karin byla hned o něco veselejší, a začala to celé vymýšlet ve své hlavě.
„Karin? A vlastně koho všechno tam pozveme?“
„Pozvi si, koho chceš. Pro mě, za mě všechny ty tví kámoše ju?“
„Tak jo,“ usmál se na ni.
Kuchař jim hned potom, co si dopovídali, přinesl ramen. Vzali si hůlky, popřáli dobrou chuť a spolu s kručením v břiše, se pustili do nádherně vonícího ramenu.
Po vydatném a vynikajícím obědě si mezi s sebou vyměnili ještě pár slov, rozdali si úkoly, co kdo zařídí a rozloučili se s tím, že se pak ještě uvidí. Nejvíce úkolů měla tedy hlavně Karin, ale vše se dalo jednoduše zařídit.
Karin šla okamžitě domů, aby začala přemýšlet nad tím vším. Odemkla si dveře, vyzula boty a utíkala do obýváku. Když se pořádně rozhlédla po pokoji, uviděla sedící Sachiko na gauči. Zřejmě si ani nevšimla, že přišla, ani nezvedla hlavu, ani ji nepozdravila. Asi nad něčím hodně přemýšlela a to hodně intenzivně. Přišla k ní blíž a zamávala ji rukou těsně před obličejem.
„Haló, je tam někdo?“ Zeptala se. Sachi zakroutila hlavou, párkrát zamrkala a koukala na Karin.
„Pane Bože, kde se tu bereš?“ Řekla první, co ji přišlo na jazyk.
„No to je krásné přivítání, ale to je jedno. Nad čím přemýšlíš?“ Zeptala se a posadila se vedle ní.
Sachi se na ni otočila a odpověděla ji: „ Přemýšlela jsem nad dárkem pro Kibu, nic mě to tiš, nenapadá,“ přiznala se.
„Jo aha, a nemáte teďka náhodou schůzku?“ Podívala se na ni, a čekala, jak na to bude reagovat.
„Kolik je hodin?“ zarazila se. Koukla na hodiny a začala panikařit. „Bože, já to ani nestihnu,“ Sachiko pobíhala z místnosti do místnosti, jak nějaká zmatená včela.
Vlezla do pokoje, převlíkla se do něčeho, v čem by se mohla objevit na veřejnosti. Rychlými kroky se přemístila do koupelny. Rozčesala si vlasy, nanesla lehce make-up a vyčistila si zuby. Za pár minutek byla zcela připravená vyjít.
„To byla rychlost,“ usmála se Karin, s nevěřícím pohledem, že to všechno tak rychle stihla.
„Že jo. Můj osobní rekord,“ úsměv ji vrátila, a šla do chodbičky si obut boty.
Už otevírala dveře, když Karin řekla poslední větu: „Bud´ doma v osm.“
Sachiko to pobavilo a s ironií v hlase odpověděla: „Ano mami,“ a vyběhla ven.
Když došla na domluvené místo, Kiba už tam čekal. Jak mile zaznamenal Sachi usmál se. Ta k němu docupikala, chytla ho za ruku a dala mu letmí polibek na rty.
„Jdeme?“ zeptala se a roztomile se na něj podívala.
„Jdem.“

Karin si lehla na gauč a všechno v hlavě začal organizovat. Ona totiž ráda měla nad vším přehled. Dívala se na čistě bílý strop a doufala, že ji napadne dárek pro Kibu a Sachi. Sachi znala celý život, není tak těžký něco pro ni vymyslet, ale Kibu znala pár týdnů. To bylo už horší. Věděla, že na tom stropu nic napsaného nenajde, ani žádnou nápovědu, ale zvláštním způsobem ji ten strop hypnotizoval. Po nekonečných 5 minutách, co Karin připadaly, jako 5 hodin usnula bezesným spánkem. Byla ze všeho úplně grogy.
Sachiko přišla po 2 hodinách domů. Bylo to brzo, jindy jsou spolem třeba až do večera, ale Kiba dostal misi a okamžitě pak na to musel jít. Aspoň teď měla dostatek času na přemýšlení. Když nakoukla do obýváku, uviděla spící Karin. Šla k ní a jemně ji probudila.
„Karin…. Karin, no ták stávej,“ trochu s ní zatřásla a čekala, kdy se hodlá vzbudit.
„Co… co?“ Zeptala se ospalým hlasem a s polootevřenýma očkama.
„No ták stávej je teprve pět hodin prosím tě,“ hodila na ni pohled a odešla do kuchyně.
„Jo vždyť už vstávám,“ zívla si. Posadila se a protáhla. Pak s rozcuchanými vlasy šla za Sachi.
„A co, že jsi tak brzo doma?“ zeptala se a posadila se na židli.
„Kiba šel na misi,“ odpověděla, aniž by se na Karin otočila.
„A na jak dlouho?“ položila další otázku.
„Asi na dva dny,“ položila na stůl dva hrnky s čajem a posadila se naproti.
„Doufám, že to všechno stihne zařídit. Prava on až zas tolik úkolů nemá,“ řekla si v duchu. „Super, tak to půjdeme na nákupy. Konečně snad něco pro něj vymyslíme,“ usmála se Karin. Sachi se na ni podívala a úsměv ji vrátila.
Dívky dopily čaj. Odebrali se do obývacího pokoje a tam strávily zbytek času, než šly spát.

Ráno se obě probudily časně z rána. Bylo pokojné, slunečné ráno, jako obvykle. Nic zvláštního se nedělo, nic zvláštního nedělaly ani dívky. Posnídaly, umyly se, převlíkly se a čekaly na čas, kdy se otevírají všechny obchody.
Dívky šly po ulici a rozhlížely se do všech směrů, a čekaly, až je něco přímo uchvátí. Prošly kolem jednoho butiku. Zastavily se, udělaly pár kroků dozadu. Podívaly se na sebe a pak vyrazily dovnitř. Byl to butik s různým oblečením jak pro pány, tak i pro dámy. Dívky napřed zalezly do oddělení pro dámy. Tam si zkoušely různé druhy oblečení. Typické holky. Sachi po chvilce zašla i do oddělení pro pány. Prohlížely si různé druhy všelijakých pánských hadrů. Když však myslela, že už nic nenajde, co by se líbilo jí, a ani Kibovi narazila na jednu překrásnou bundu. Byla kožená s kapsami a…. no prostě úžasná, ani popsat se nedá.
„Karin… pojď, jsem,“ zavolala kamarádku a dále zírala na bundu.
„Našla jsi něco?“ Zeptala se nedočkavě. Sachiko neodpověděla, jen ukázala na bundu. Karin všechno okamžitě pochopila.
„Ta je….“
„Já vím,“nenechala ji domluvit.
„Ale jak poznáme tu správnou velikost?“
„Jednou mi Kiba půjčil svoji bundu, když byla zima. Myslím, že si ještě pamatuji, jak byla velká,“ odpověděla.
Sachi si začala zkoušet různé velikosti, ale bud byla velká, nebo přesně na ni. Vzdychly si.
„Můžu vám nějak pomoct?“ Zeptala se mladá paní, která v obchodě pracuje.
„Ano, potřebujeme velikost něco mezi tímhle a tímhle,“ ukázala ji dvě bundy s různými velikostmi.
„Počkejte, já se kouknu,“ Paní kamsi zašla a nechala je tam tak stát. Po chvilce netrpělivého čekání vyšla paní i s bundou v ruce.
„ Máte štěstí tohle je poslední,“ řekla a podala jim bundu.
Sachi ji radostně vzala a vyzkoušela si ji. Byla to ona, přesně ta velikost.
„Mockrát vám děkujeme, tohle je přesně ona,“ poděkovala a bundu si vyslíkla.
„Rádo se stalo,“ a odešla.
Dívky se až teď podívaly na cenu. Myslely, že se jim to jen zdá, ale nezdálo. Byla to pravda.
„Uuuuppppffff…., to není zrovna nejlevnější,“ řekla překvapená Karin.
„No, to tedy ne, ale mně to za ty prachy stojí,“ řekla rázně a vyrazila ji zaplatit.
Karin ji došla a navrhla, že se na to složí. Sachiko kývla hlavou, byla ráda, že tu cenu nemusí platit sama. Jinak by pak byla celí měsíc jen o chlebu a vodě.
Dívky vyšly z obchodu o něco lehčí, co se týče peněz.
„Tak teď si dáme pauzu, abych to mohla rozdýchat,“ usmála se Karin na Sachi a vzala ji do nejbližší restaurace.
„Tak dárek máme, teď si koupíme něco pro sebe, hm… co ta na to? „ Zeptala se Karin a upila vody.
„Na co? Prosím tě, jakoby jsme měla těch hadrů ve skříni málo,“ odsekla ji Sachiko.
„To jo, ale nějaké šaty,“ Karin ji nemohla říct, o co jde. Tak se snažila být co nejvíc nenápadná, ale nešlo to.
„Tak jo, když seš to ty,“ usmála se a hodila po ní pohled. „Ale, budeš platit celý měsíc jídlo a pití, protože já s takovým budu na mizině.“
„Jasně,“ řekla ironickým tónem, „Tak dáme si oběd a půjdeme ne?“
„Jo.“
Dívky se najedly, a vyrazily na ty nákupy, zase. Myslím, že dál si to dokážete představit, co se dělo.
Dívky přišli domů, utahaný jako koně. Padly na gauč, tašky hodily někam za sebe.
„Ted´ ze všeho nejvíc, lituji svojí peněženku, tak oškubaná dlouho nebyla,“ usmála se Sachi, i když to bylo nad její síly.
„Ale stálo to za to, né?“ Strčila do ní loktem Karin.
„Jo, stálo,“ usmála se.