Záchrana života 09

Nový přátelé

Kiba a všichni jeho kámoši šli pomalu k Sachiko do práce. Venku se začínalo stmívat, vzduch byl chladnější a atmosféra uvolněná. Jediný kdo byl nervózní, je Kiba. Bál se, že ho jeho kamarádi před svojí holkou totálně ztrapní, anebo, co když se jim nebude líbit povahově, možná i vzhledově, ale toho se on tak nebál, byla vážně kus. Mezi tím, co se Kiba topil ve svých myšlenkách, zapomněl odbočit do uličky, kde se restaurace nachází.
„Hej Kibo, jsi si jistý, že jdem správně,“ vyrušil ho z přemýšlení až nervózní Lee.
„No…,“ chvíli se zarazil, fakt teďka netušil, kde se zrovna nachází, „…už tam budem, jen teď musíme zabočit,“ řekl a ukázal do prázdné uličky.
„Jsi si jistý, mně se to tady moc nezdá,“ zeptal se opatrně Naruto.
„Jo, jo, buďte v klidu, vím přesně, kam jdem,“ doopravdy nevěděl ani, kde jsou, ale nechtěl přiznat, že se ztratil. Všichni se zastavili těsně před uličkou.
„To je otrava, tak prostě přiznej, že jsme se ztratili.“
„Ne, neztratili jsme se, jen musíme jít tudy,“ vybuchl Kiba. Akamaru potichounku zakňučel.
Kiba mávl rukou a vyrazil to tmavé uličky. Ostatní na něj nevěřícně hleděli, ale pak jen pokrčili rameny a šli za ním.
„Kibo, podle mě jdeme špatně,“ řekl klidným tónem Shino.
„Mně docházejí brambůrky, a když nemám brambůrky, tak jsem nervózní,“ začal si ztěžovat Chouji, který nabíral poslední hrst brambůrek.
„Přestaň si ztěžovat a pojď, už tam budem,“ ale nebyli.
Celá skupinka bloudila Konohou. Po několika minutách pak došli na hlavní ulici. Ostatní se koukli nenávistivě na Kibu. Jejich pohledy mluvili za vše. Vypadalo to, jakoby ho chtěli všeci na ráz uškrtit.
„Já tě jednou zabiju,“ chopil se Naruto, „jsme tam, kde jsme byli na začátku.“
„No já…,“ Kiba se z toho chtěl nějak vymluvit, ale nic ho nenapadlo.
„Kolik je vlastně hodin?“ Zeptal se Kiba.
„No hm… počkej… deset hodin,“ odpověděl Shikamaru.
„A sakra slíbil jsem Sachi, že …,“ nedořekl to, protože se na něj všeci podívali.
„No tak mi jdem s tebou,“ řekl nadšeně Lee.
„Ne to nepůjde, slíbil jsem, že si uděláme společný večer.“ Kiba začal panikařit.
„No a, dlužíš nám to, za ten dnešek to se ti fakt povedlo,“ setřel ho Neji.
„ Jo, Neji mám pravdu, takže jdem s tebou,“ řekl Naruto a vydal se vpřed.
„Hm… Naruto, tudy,“ ukázal Kiba na opačnou stranu
„Tam tudy,“ prstem ukázal, otočil se a vydal se na opačnou stranu.
Kiba jen zakroutil hlavou a pousmál se. Ihned se celá parta kluků vydala směrem ke Sachiko domů. Cesta byla velice krátká, jelikož bydlela deset minut od centra. Kluci si povídali o všem možném, co je jen v tuhle chvíli napadlo, jinými slovy o chudince Sachi, která ani neví, co se k ní blíží. Kiba začínal mít výčitky svědomí, ale hodil to za hlavu, ona to určitě pochopí, aspoň tady doufal. Když se blížili k domu, všeci zpozorněli. Kiba zlehka zaťukal na dveře a čekal, co se bude dít dál.

„To bude určitě Kiba,“ nic netušící Sachi šla ke dveřím. Podívala se na sebe a chytla kliku do dlaně. Otevřela dveře a mile se usmála. Až teďka se pořádně koukla, co nebo spíše kdo všechno stojí venku před dveřmi. Milý úsměv, náhle vystřídali vykulené oči. Párkrát zamrkala, brada jí spadla a blbě na ně civěla.
„Ahoj Sachi, kluci se s tebou chtěli seznámit a byli neodbytní,“ snažil se o úsměv, ale povedl se mu takový divný úškleb.
Sachiko zakroutil hlavou ze strany na stranu a klidným hlasem řekl: „Jo jasně, pojďte všeci dovnitř,“ poodstoupila od dveří a dívala se, jak sedm kluků vchází do jejího domu. Ještě vykoukla ven a rozhlídla se doprava, doleva, jestli ještě někdo nejde.
Došla ke klukům a zpozorněla, že všeci se již usadili. Ještě že měla v domě tolik místa na sezení, protože by musela jinak sedět na zemi. Všem donesla něco k pití. V jejich věku to nebylo nic jiného než sake. Na stolek v obývacím pokoji položila velikou mísy s brambůrkami. Tu si okamžitě přivlastnil Chouji a usedl do křesla. Bral si plné hrsti a cpal si je do pusy. Sachi se nestačila divit. V místnosti byly dva gauče a jedno křeslo. Sachiko si sedla doprostřed vedle Kiby a ještě vedle blonďatého, veselého mladíka. Když se na něho podívala, tak se zazubil. Měl velice přátelský úsměv, cítila se v bezpečí.
„Ták Sachi chci ti představit své přátele.“ Začal od kraje. „Tohle je Neji, Lee, Shino, ten znuděnej je Shikamaru,“ Shikamaru se na něj koukl, ale jen si zívl a dal ruce za hlavu, „pak ten co sedí v křesle a cpe se brambůrkami je Chouji, jo nediv se, tohle dělá furt. A ten vedle tebe se jmenuje Naruto.“ Kiba se nadechl a pokračoval. „Kluci, chci vám představit svou přítelkyni Sachiko Kochihiki,“ Sachi se na všechny roztomile usmála.
„Kibo a proč jste nepřišli ke mně do práce?“
„No…,“ nevěděl co ji říct.
„My jsme chtěli, ale Kiba trochu zabloudil a tak jsme to už nestihli,“ vtrhl do rozhovoru Naruto. Sachiko nic na to neřekla, jen se uchechtla.
„Bud´ zticha Naruto,“ Kiba mu naznačil pohledem, že má být potichu. Ale Naruto ho neposlechl.
„Jo a víš, že si jeho první holka,“ Kiba si myslel, že ho zabije.
„Co?“ Řekli všeci naráz. Sachiko se jen pousmála.
„Fakt?“ Lee se otočil na Kibu a ten jen kývl hlavou.
„No a půlka z vás ještě ani tu holku neměla, tak co,“ Kiba nechtěl vypadat jako nula, a tak se snažil zesměšnit i ostatní.
„No tak kluci přece se tu nebudete hádat, kdo měl kolik holek, vždyť je to jedno,“ zasáhla do toho Sachi.
„Kolik ti vlastně je Sachiko?“ Optal se Shino, celou dobu jinak byl potichu.
„Dvacet, ale brzy mi bude jednadvacet.“
„Jo to Kibovi bude dvaadvacet, 7 července,“ řekl Shino.
„Vážně já jsem se taky narodila 7 července,“ rozzářila se Sachi.
„Tak to bude oslava a spousta jídla,“ řekl Chouji a dal si další hrst brambůrků do pusy. Většina dostala záchvat smíchu.
„Chouji ty na nic jiného asi fakt nemyslíš,“ řekl s úsměvem na tváři Shikamaru, ho to evidentně taky moc pobavilo.
Večer šel dál a vůbec se nenudili. Všeci pili, debatovali a smáli se. Každý už měl v sobě pár mističky sake a tak o zábavu bylo postaráno. No tedy zabavoval hlavně Naruto a Lee, kteří v sobě toho měli asi nejvíce. Atmosféra byla uvolněná a Sachiko se bavila se všemi, kdo byl zrovna u ní. U všech se ptala na standardní otázky. Chtěla se co nejrychleji spřátelit a to se ji povedlo zrovna s Narutem, i když ten se skamarádí snadno s každým. On má na to šarmu dost. Ted´ se zrovna s ním bavila a přidávali se k nim postupně i ostatní. Připadlo ji, že je všechny zná celý život a né jen pár hodin. Minuty ubíhaly jedna za druhou. Čas běží, když se člověk nenudí. Pomalu je ta konverzace začala nudit a tak kdosi navrhl, že si něco zahrají.
„No dobře, ale co?“ zeptala se Sachi.
„To je jedno cokoliv,“ odpověděl mírně opilí Neji.
„Já nevím… to je těžký,“ ztěžovala si.
„To je otrava, tak něco někdo už vymyslete,“ vložil se do jejich rozhovoru Shikamaru.
„Hele, to ty jsi tady génius, mysli ty,“ řekl Chouji, né moc příjemným tónem.
„Hele máš snad něco proti mně tak mi to řekni z očí do očí,“ přiblížil se k němu tak, že jejich obličeje byli od sebe vzdálené asi dvacet centimetrů. Sachi to hned zaznamenala a šla k nim.
„No tak kluci, nechte toho. Jste opilí, no ták,“ snažila se je od sebe odtrhnou. Stoupla si mezi ně a rozpřáhla ruce. Byli od sebe v bezpečné vzdálenosti, aby jeden druhého nezmlátili.
Chvíli civěli jeden na druhého, když Sachi spustila ruce po dél těla myslela, že bude klid. A taky byl. Šla ke Kibovi, objala ho kolem pasu. On ji zase objal okolo ramen. Shikamaru na Choujiho hodil pohled a on mu ho vrátil nazpět. Vše se odehrálo tak rychle, nikdo nestačil mrknout a Shikamaru už vrážel do Choujiho. Chouji si to nenechal líbit a taky do něj strčil. Shikamaru ale navzdory jeho síle a váze, neudržel rovnováhu a spadl přímo na stolek v obýváku. Ze stolka spadlo několik skleniček a rozbily se na malinké kousíčky. Sachi si zakryla pusu rukama a celý ten děj sledovala. Jediný štěstí bylo to, že byli opilí a nemohli používat chakru. Ostatní kluci hned běželi je od sebe odtrhnout. Naruto a Kiba chytili Shikamara a Lee, Neji a Shino zas Choujiho. Ale nebylo to zrovna lehké je udržet. Oba sebou házeli jak kapři na suchu. Sachiko si stoupla ke stolku a nevině přihlížela. Už to vypadalo, že oba dají pokoj, ale to by nesměl Shikamaru do Choujiho kopnout, i když ho kluci drželi. To byla pro něj poslední kapka. Vyrval se ze spárů Leeho, Nejiho a Shina, rozběhl se proti Shikamarovi. Ten to zaregistroval včas a uhnul. S tím však Chouji nepočítal a nezastavil se. Narazil do prvního člověka, co byl před ním. To byla zrovna Sachiko. Chouji do ní narazil plnou silou. Chudák Sachi neměla sebemenší šanci se nějak udržet na nohou. Odrazil ji přímo na stolek. Stolek ten náraz nevydržel a propadl se i se Sachiko. Na její smůlu byla na stolku skleněná deska, která se rozbila také. Pár střepů se jí zarylo pod kůži a další ji udělali jen nějaké to škrábnutí. Všichni jen přihlíželi, nikdo to pomalu ani nezaznamenal. Sachi se snažila, zvednou. Kiba okamžitě došel za ní a pomohl jí na nohy.
„A dost, všichni vypadněte odsud. Zmizte!“ rozzuřený Kiba ukázal na dveře v chodbě.
Všichni se tedy pomalými kroky mířili k východu.
„Omlouvám se Sachiko,“ stihl Chouji říct před tím, než odešel.
Za posledním klukem klaply dveře. Kiba se otočil na Sachi a dělal si o ní veliké starosti.
„Jsi v pořádku, nestalo se ti nic vážného. Já ty kluky jednou vážně zabiju už,“
„To je v pohodě, jsem v pořádku. Jen nějaké to škrábnutí,“ snažila se ho Sachiko uklidnit a vytáhla si první střep z ruky.
„Ukaž, pomůžu ti,“ opatrně vzal střep a pomalu ho vytáhl. Sachi jen malinko trhla s sebou, ale jinak nic.
Po vytažení všech střepů si rány dokladně umyla a dezinfikovala. Převlíkla se do pyžamka a šla si lehnout do postele. Tuto noc spal Kiba u ní doma. Odryla peřinu, vlezla pod ní a přitulila se ke Kibovi. Ten si objal a vzdychl.
„ Moc se ti za dnešek omlouvám. Takhle to vůbec nemělo dopadnout,“ promluvil jako první Kiba.
„Kolikrát se mi budeš ještě omlouvat a kolikrát ti mám říct, že se nic neděje, abys to pochopil. Mohlo to dopadnou mnohem hůř. Myslím si, že máš hodně zajímavé kamarády,“ řekla naprosto klidně.
„Zajímavé jakým způsobem?“ zajímal se Kiba.
„No jako, že každý je jiný, svým způsobem zajímavý, ale každý jinak. Každý z nich je naprosto jiný. To se mi na nich líbilo, ale zároveň i vadilo. Já nevím jak ti to popsat, ale jsou přátelští.“
„No ale dneska se už o nich ne budem bavit, budem jen spolu,“ usmál se Kiba. „A kde je vlastně Karin?“ nevěděl proč, ale najednou si na ni zpomněl.
„Ona dneska spí jinde, jelikož má potom něco na práci,“ rychle odpověděla. Kibovi tahle odpověď stačila.
Naklonil se k ní blíže, aby jí mohl políbit. Ona nadzvedla hlavu a tak to měl Kiba lehčí. Jemně přitiskl své rty na ty její a nechali se oba unést vášní.