Letní večer 18

„Našla jsi pro ně místo na spaní?“ zeptal se Hoshi, když se k němu, ještě stále trochu zklamaná Saja, vrátila.
„Měla jsem ho připravené dopředu.“ řekla klidným hlasem a unaveně se posadila.
„Jak to, že už jsi zpátky?“ podivil se a zkoumavě si ji prohlédl. „Já jsem myslel, že je budeš ještě tak dvě hodiny vyslýchat.“
Saja něco naštvaně zamručela a až po chvíli z ní nakonec vylezlo: „Není na nich nic zajímavého.“
U Hoshiho se objevila velmi vzácná chvíle škodolibosti, když říkal: „Smůla, když uvážím, že jen kvůli nim jedeš.“
Jeho mladší sestra si jen velmi neochotně vzpomněla na všechny hodiny přemlouvání, aby ji vzal sebou, a sama pro sebe tiše řekla: „Bylo to zbytečné.“

Ráno se Tentenina nálada moc nezlepšila, stále měla hromadu starostí a Nejiho naprostý klid ji jen znervózňoval.
„Řekl bych, že vyrazili už tak před dvěmi hodinami.“ prohlásil snad ve snaze rozptýlit její obavy.
„Kdy?“ zeptala se s neochvějnou jistotou, že Neji ví, co má na mysli.
„Jejich tempem by tu do oběda měli být, pokud se zase neztratí.“ odpověděl klidným hlasem a vypnul byakugan.
„Doufejme.“ řekla s mírnými obavami v hlase.
„Asi by jsme si měli jít prohlédnout karavanu.“ nadhodil Neji a nepatrně se usmál.
„A taky se najíst.“ řekla Tenten a vyrazila ke dveřím.
„Nejdřív práce potom žaludek.“ řekl zcela vážně a taky zamířil ke dveřím.
„Samozřejmě.“ souhlasila trochu zklamaně a smutně se podívala na prázdné břicho.
„Pamatuj si, že dobrý dojem je teď nejdůležitější!“ připomněl jí trochu ostře.
„Já vím. Mise je důležitá pro vesnici a my musíme být ve všech ohledech perfektní zvlášť, když máme v týmu Leeho a senseie, ale je to jen snídaně.“ řekla trochu zaraženě.
„Jo, promiň, já jen, že situace se bude jen zhoršovat a…“ zakoktal se při pokusu vysvětlit jí to.
Tenten se jen usmála a přešla až k němu, aby ho mohla obejmout a zašeptat do ucha: „Musí být těžké řídit takovíhle tým, když ani nejsi velitel.“
I Neji se usmál a pevně ji objal, než pobaveně řekl: „I tohle je neprofesionální.“
„Tak to si to budeme muset nechat až na doma.“ souhlasila pobaveně a políbila ho na rty.
„To by jsme měli.“ řekl trochu nepřítomně a polibek jí začal vracet.
„Doufám, že neruším.“ řekl Hoshi nabroušeně po tom, co za sebou záměrně práskl dveřmi.
Neji se od Tenten okamžitě odtrhl a kupodivu s naprosto vážnou tváří řekl: „Ani v nejmenším.“
Tenten se mezitím s úplně rudým obličejem natočila tak, aby na ni ani jeden neviděl a úpěnlivě si přála být neviditelná.
Jelikož Hoshi nic neříkal a atmosféra nepříjemně houstla, Neji se nakonec zeptal: „Co vlastně potřebujete?“
„Abyste dělali svoji práci nebo odešli.“ odpověděl velmi ostře a odešel.
Jakmile se dveře za Hoshim zavřely, Neji se posadil nebo možná spíš sesunul na nejbližší postel a kamennou tvář okamžitě nahradila zdrcená.
„Myslím, že všechna profesionalita je v čudu.“ řekla Tenten trochu nepřítomně a dívala se na dveře, jakoby se měly znovu otevřít.
„Očividně.“ souhlasil Neji snad ještě zdrceněji, než vypadal.
„Pojď se radši mrknout na tu karavanu.“ navrhla Tenten a podala mu ruku, aby ho mohla vytáhnout na nohy.
„Už nemáš hlad?“ zeptal se napůl vesele a napůl zoufale Neji a přijal nabízenou ruku.
„Ani ne.“ přiznala zkroušeně.

„Určitě jdeme dobře?“ ujišťoval se Lee opatrně.
„Rozhodně, jsem si naprosto jistý.“ řekl sensei stejně neochvějně, jako kdykoliv předtím a o to víc byl Lee po tolika nesnázích zoufalý.
V tu chvíli ale dorazili na místo, ze kterého byl dostatečný rozhled, aby Lee uviděl jejich cíl a konečně se mohl od srdce usmát a nadšeně zrychlit.

Neji a Tenten nakonec až do oběda prohlíželi karavanu a učili se pro jistotu jména všech strážných. Bohužel pro Tenten to ale znamenalo vynechání snídaně a tak už pomalu umírala hladu, ale po tom trapném ránu se raději rozhodla mlčet.
Neji to na ní musel poznat, protože řekl: „Ještě jeden vůz a půjdeme se najíst.“
„Dobře.“ souhlasila s tak zjevnou radostí, že se Neji musel usmát.
Hned na to ale zvážněl a podíval se byakuganem po druhé polovině jejich týmu.
„Ti dva tu budou tak do deseti minut.“ oznámil jí spokojeně a vrátil se k práci.
„Půjdeme jim naproti?“ zeptala se Tenten, i když si odpovědí byla v celku jistá.
„Budeme muset.“ odsouhlasil to bez zaváhání a Tenten se pobaveně usmála.