Izimoto-Kapitola 12:Nabídka, která se neodmítá

„Konan?“ Opravdu z papíru se formovala postava modrovlásky z Akatsuki.
„My se známe?“ Řekla Konan a chvilku si Yanahi prohlížela.... až jí to došlo a objevil se překvapený výraz: „Yanahi? To není možný.“
„Ale je Konan, konečně se zase potkáváme.“ Pronesla s úsměvem na tváři Yanahi. Chvilku na sebe hleděli, ale dlouho to nevydrželi a jedna druhou objala.
„Ráda tě vidím Yanahi.“
„Já tebe taky Konan, už je to tak dávno.“
„Myslím, že bychom měli jít jinam tahle část města se mi nelíbí.“
„Jistě můžem zajít třeba do kavárny. Co ty na to?“
„Skvělej nápad.“ Tak tedy šli Yanahi a Konan do velmi oblíbené kavárny v centru města.
Když už každá usrkávala svůj horký nápoj znovu se rozpovídali.
„Tak povídej Konan co tě sem přivádí.“
„No... popravdě tudy jenom procházíme...“
„Kolik vás tu je?“
„Jsme tu čtyři.“
„Kdybych počítala tebe tak vím jenom o třech.“ Pousmála se Yanahi a dala si doušek ze své kávy.
„Jak víš, že jsme tady?“ Zeptala se s tázavím pohledem Konan.
„No, jsem lékařka v nemocnici, kde leží Deidara. Taky jsem ho léčila. A pak ke mně do kanceláře přišel ještě Kakuzu.“
„Deidaru bych pochopila ten je zraněný, ale že tě Kakuzu nepoznal.“
„Měla jsem roušku přes půlku obličeje. Bylo skoro nemožné mě poznat. A kdo je ten čtvrtý?“
„Tvůj oblíbenec Sasori.“ Po této informaci se na tváři Yanahi vyčaroval magický úsměv: „Věděla jsem, že budeš ráda. On nepochybně taky až zjistí koho jsem tady potkala. Teď mě tak napadá. Když jsi tu ty. Bude tu i Izi. Že ano?“
„Stále jsme spolu. Hele, a co takle kdybychom se někde sešli všichni. Myslím jako udělat si piknik někde mimo město?“
„To zní úžasně Yanahi. Ještě k tomu jak budou překvapený. Možná by to chtělo vzít i nějaké pití. O to se postárám zase já. Teda pokud mi ukážeš nějakej obchod.“ Takle si to tedy děvčata naplánovala a poté vyrazily na nákup. Po nákupu si jen udali místo srazu, rozloučili se a vydala se každá svým směrem.
Yanahi hned šla domů a připravovala sendviče,bagetky a nějaké ovoce. Když bylo všechno připraveno vydala se za Izim, který někdy touhle dobou měl končit. Zastihla ho právě když vycházel.
„Ahoj lásko, tak co jsi zjistila?“
„Jdeme s našimi starými přáteli na piknik, nech se překvapit kdo všechno příjde.“
„Podle toho, že jdem na piknik a ne na bojové pole, tuším že to nebude Pein.“
„Teď to už nerozebírej a pospěš ať jsme tam včas.“ Táhla Iziho až kousek za město kde se měli setkat s Konan, Sasorim a Kakuzu.
Konečně se potkali obě dvě skupinky. Pozdravení bylo různé. Yanahi se vrhla do náruče Sasorimu a Izi šel rovnou ke Konan a Kakuzovi. Yanahi ani nemluvila, jen se utápěla v blahu, že konečně zase vidí Sasoriho, živého a zdravého.
„Rád vás vidím Kakuzu...Konan.“ Izi byl též rád že vidí své staré přátele.
„Izi... stal se z tebe pořádný kus chlapa.“ Řekl s úšklebkem Kakuzu.
„Tohle je opravdu Izi? Z toho kluka se stal velmi krásný muž.“ Říkala si pro sebe Konan, zatímco se Kakuzu s Izim bavili o všem možném.
„No tak tu přece nebudem stát když už tu máme věci na piknik.“ Promluvil Izi a všichni šli za ním na velmi malebné místo. Zde roztáhly dostatečně velkou deku, aby se na ni pohodlně posadili všichni přítomní. Yanahi vyndala skleničky a Konan všem nalila saké.
„Tak na co se napijem?“ Pobídla, aby se toho někdo ujal Yanahi.
„Tak tedy...“, Sasori vzal sklenku a pozvedl ji: „Na naše znovushledání, a ať nám tahle dobrá nálada vydrží co nejdýl. Nejlépe tak dlouho jako láska Iziho a Yanahi.“ Oba zmínění se drobně začervenali a se všemi si přiťukli.
„Neodpustim si jednu otázku, všiml jsem si že ani jeden z vás nemáte Akatsuki plášť. Stalo se něco?“
„No Izi, jestli tě to zajímá. Pein opravdu zešílel poté co jste odešli. A poté zemřel, když ze vzteku zaútočil na Konohu. Bez něj už nemá smysl říkat si Akatsuki. A tak už ani nenosíme ty pláště.
A jen cestujeme, a sloužíme dalo by se říct jako žoldáci.“ Při Kakuzovo slovech o Peinovi se Konan neudržela a rozplakala se. V tu chvíli zasáhla Yanahi sedící vedle ní a objala jí.
„Chápu... a co se stalo Deidarovi?“
„Vyrobil nějakej novej druh časovaných bomb a testoval je, ale bouchlo mu to hned u těla.“
„Teď jsem si tak uvědomil... Co se stalo s ostatníma? Hidan,Zetsu,Kisame co je s nima?“ Kakuzu se jen podrbal za maskou a nechtělo se mu to moc rozebírat. Ale Sasori se toho ujal.
„Zetsu se po rozpadnutí Akatsuki prostě vypařil... zmizel a nikdo neví kam..., Hidan se rozhodl jít svou vlastní cestou a tak putuje sám, nikdo z nás neví kde. Ale nikdo o něj nemá strach, je to sice psychopat, ale umí si poradit a Kisame...“ Konan se rozplakal zase trochu víc.
„Kisame je taky mrví...“ Řekl smutným hlasem Kakuzu a dal si dalšího panáka saké: „Nedokázal se pořádně vyrovnat se smrtí Itachiho, a ve své další bitvě udělal osudovou chybu a byl zabit...“
„Chci pronést nový přípitek“,pozvedl sklenici Izi: „Na všechny fajn lidi co nás opustili na Itachiho,Kisameho a i když jsme byli naposled na nože byl to fajn vůdce, na Peina.“ Všichni to přijali a nalili do sebe další drink. Byla krásná letní noc. Poté co už byli všichni ve veselejší náladě rozhodli se přespat v přírodě. Byl pátek a proto mohli klidně nocovat zde. Všichni poté co se všechno vypilo a snědlo spokojeně spali. Až na Sasoriho, který seděl u blízkého potoka a byl hluboce zamyšlený. Náhle k němu přisedla Yanahi:
„Nemůžeš spát Sasori?“
„Když jsme dneska mluvili o tom co vše se stalo, vybavilo se mi spoustu nehezkých vzpomínek. A proč nespíš ty?“
„Všimla jsem si, že nespíš tak jsem tě tu nechtěla nechat samotného.“
„Jsi hodná Yanahi. Jsem rád, že nakonec jsme na vás s Izim narazili.“
„Já jsem taky ráda Sasori.“ Byl úplněk a měsíc krásně svítil na hladinu potoka. Když tu náhle se na potoce z čistajasna kdosi zjevil. Sasori okamžitě zaujal bojovou pozici.
„Klid Sasori.“ Ozvalo se ze tmy. Postava přišla blíž. Postava v černém plášti s červenými mraky a orandžovou maskou.
„Tobi? Co se ti stalo s hlasem?“
„Myslím, že je to zcela nepodstatné. Mám na tebe žádost.“
„Poslouchám.“
„Chci znovu vybudovat Akatsuki, kterou Pein tím pošetilým útokem zničil. A chci abyste v ní byli vy.“
„Od kdy ty něco plánuješ Tobi?“ Avšak všiml si nezvykle červeného oka v černé dírce jeho masky:
„Sharingan? Kdo ty vlastně jsi?“ Vstal a poodstoupil s Yanahi dál.
„Vše vám vysvětlím. Přijďtě do Akatsuki sídla. Přesně za 3 dny ať tam jste.“ A bez dalšího slova zmizel. Sasori vypadal zmateně, ale Yanahi byla úplně mimo mísu. Chlápka v oranžové masce viděla poprvé. Nikdy si ho nevšimla, když byli ještě v Akatsuki.
„Měli bychom jít spát, o tomhle nás zítra čeká zajímavý rozhovor.“ Yanahi jen odkývala Sasoriho myšlenku a šli tedy spát. Ráno se vzbudili jako první Konan s Yanahi a vyrazili do města pro nějaké pečivo na snídani. Když se vraceli všichni se teprve pomalu probouzeli.
Poté co posnídali Sasori se náhle rozpovídal.
„Potřebuju vám všem něco důležitého říct... mohli bychom někam zajít kde se můžem pohodlně posadit a prodiskutovat potřebné věci?“
„Půjdem k nám. V obýváku máme velký stůl a hodně židlý, vyhovovalo by ti to?“
„To je perfektní.“ Tak tedy sklidili nepořádek co nadělali. Odpadky vyhodili, a zamířili rovnou do domu, který obývají Izi s Yanahi. Poté co přišli, Yanahi všechny pohostila sklenkou chlazené limonády. A poté když už všichni pohodlně seděli tak Sasori vstal a rozpovídal se:
„Tak tedy vezmu to stručně, protože budem potom potřebovat dost času na promyšlení. Včera večer jsem nemohl spát a tak jsem seděl u blízkého potoka. Poté za mnou přišla Yanahi a byla tam chvíli se mnou. Ale potom.... se nad hladinou objevil Tobi... nebyl jako ten Tobi, kterého aspoň mi tři známe. Měl jiný hlas a zdál se naprosto vážný. Dal mi nabídku. Za tři dny máme být v Akatsuki sídle kde nám řekne detaily o tom co chce udělat. Jediné co mi řekl bylo, že chce znovu vybudovat Akatsuki.“
„Myslíš to vážně? Tobi? To trdlo co ani neumělo otevřít okurky chce vést novou Akatsuki?“ Pronesl s úšklebkem Kakuzu.
„Úplně novou asi ne... chce tam lidi co byli v Akatsuki. Když vezmu to jak se díval na Yanahi. Počítá i s ní a Izim.“ Konan vypadala strašně nejistě, stejně jako Izi. Yanahi věděla co chce Sasori říct přesto byla taky v rozpacích. Jediný Kakuzu si zachoval úsměv na tváři.
„To je super. Takže tam jdem ne?“ Všichni se podívali na Kakuza a nevěřili tomu, že se dokázal tak rychle rozhodnout.
„Víš to jistě Kakuzu, že je správné o tom přemýšlet takle lehkovážně?“
„U Akatsuki byly vždycky lepší peníze, než se táhnout po světě a hledat práci. Já mám jasno, pokud v tom Tobim něco dřímalo, chci vědět co. Já tedy určitě jdu.“
„Máš asi pravdu Kakuzu...“ řekla náhle Konan: „U Akatsuki byl vždycky lepší život. Tohle pro mě není. Chci vědět co má Tobi za lubem. A proto jdu taky.“
„Jak znám Deidaru, ten půjde taky.... Ale stihne se vyléčit?“ Podíval se Sasori na Yanahi.
„Pokud si dobře pamatuju jeho stav, zítra by měl být zcela v pořádku.“
„Tak pokud jdete všichni... nezbývá mi než jít taky. Co bych bez vás dělal.“ Podotkl s úsměvem Sasori.
„Rád bych se zeptal jestli bychom si mohli vzít nějaký čas na rozmyšlení osamotě.“ Zeptal se zdvořile Izi. Všichni to jen odkývali a tak s Yanahi šli nahoru do jejich ložnice.
„Tak co si o tom myslíš Yanahi? Pokud mám mluvit za sebe... Mě se celkem stýská po tom nebezpečném životě. Rád bych si zopakoval, být členem Akatsuki.“
„A tobě by nevadilo opustit přátele co tu máme?“
„Rozloučit s přáteli už jsme se jednou museli, a cesty nás přivedli znovu k nim. Myslím, že je to osud abychom byli členy Akatsuki.“
„Izi... a co když se ti něco stane?“
„Jsem na živu jen proto abych mohl ochraňovat tebe. Dokud mám pro co žít, nezemřu.“ Yanahi se rozplakala a padla Izimu do náruče. Tak tedy bylo rozhodnuto. Poté co přišli dolů řekli společně:
„Jdeme s vámi přátelé.“