Pouta 7.

Ani jdem si toho nevšimla a uběhl rok. Moje názory na Listovou se dost změnily:
Tsunade je skvělá a vyrovnaná žena, která se o sebe umí postarat, dá se s ní kecat a podporuje mě v chlastání.
S Kakashim je sranda a ty knížky jsou snad jeho jediná slabina.
Naruto je zábavný a nebojí se průšvihů.
I s Hinatou se dá dobře povídat, jen ne v přítomnosti Naruta.
Akamaru občas i voní, když ho Kiba umyje šamponem.
Shinovi brouci mě nechali být, od té doby co mám repelent.
Asuma už přede mnou nekouří.
Shikamaru je skvělej stratég a umí shogi. (Vždycky jsem se ho chtěla naučit.)
No a co se týče ostatních...tak nějak jsem si na ně zvykla.
No, tak jednoho krásného dne jsem se se Sakurou a Hinatou procházela jen tak vesnicí. Bylo krásně slunečno, tak jsem se podívala na nebe a co nevidím! Létal si tam tvor, kterého jsem moc dobře znala-Deidyho jílový pták.
Nejspíš si mě taky všiml, protože se odtamtud vyklonil a mával na mě. Věděla jsem co chce.
"Hele, holky, musím si ještě něco vyřídit. Běžte do Ichiraku samy." snažila jsem se působit neutrálně, ale z mého obličeje přímo čišela radost. Pomalu jsem zašla kousek dál a jakmile jsem se ztratila z dohledu, rozběhla jsem se směrem, kterým letělo bílé umění.
Konečně jsem dorazila až za vesnici. Zastavila jsem se a trochu se vydýchala. Když Deidara přistál, nečekala jsem až sesedne, skočila jsem za ním a objala ho.
"Hej, co to máš za blbej zvyk furt každýho objímat? Au, uškrtíš mě! Sakra nech toho, shodíš mě z ptáka!" nadával, ale já věděla, že se nezlobí. Stejně jsem ho ale radši pustila, aby nespadl.
"Kde jsou ostatní?" vydechla jsem nadšeně.
"Kousek odtud." odpověděl a užíval si nově nabytou svobodu.
Ještě nikdy mi Deidy nepřišel tak pomalej... Konečně jsme došli na menší louku.
"Nagato! Konan!" vyjekla jsem a...a jo, objala jsem je. A potom jsem objala i všechny ostatní.
"Jsem tak ráda, že vás vidím!"
"Vylez." řekl náhle Itachi.
"Co? Co tím-" nechápala jsem.
"Vylezte všichni, vím, kde se schováváte."
Na to se z lesa vynořila Hinata, Sakura, Naruto a Kiba. No bezva, ti mi tu ještě chyběli. Sakra.... chci všechno jenom ne s nima bojovat. Oni jsou na tom ale nejspíš stejně.
"Nyoko...proč jsi to udělala?" Hinatě, mojí nejlepší kamarádce z Listové se řinuly z očí slzy.
"Takže to nebylo genjutsu?" ptal se Naruto nepřítomně.
"Ty idiote! Jasně že ne. Všichni jste tak tupí, celá Listová je tak otupělá..." vysmála jsem se mu. Doufala jsem, že ho to odradí.
"Tomu nevěřím! Tohle nejsi ty!" odpověděl mi.
"Ale jo, přesně tohle jsem já. Celou dobu jsem se chovala mile, protože jsem sbírala data. Musíš se s tím smířit, stejně jako se musíš smířit s tím, že Sasuke už se nikdy nevrátí."
"Ty...nás znáš opravdu dobře...." Sakura se klepala, z očí jí tekly slzy a pěsti měla zaťaté, "znáš nás dost dobře na to, abys věděla, že za tohle tě zabijeme!"
Vyběhla mým směrem s napřaženou pěstí. Věděla jsem, co s ní dokáže. Přede mě se ale v rychlosti postavila Nagatova sféra Deva a odrazila všechny Listové ninjy, kteří se zastavili o nejbližší stromy.
"Jste blbí? Nemůžete bojovat s celým Akatsuki! Zmizte, než z vás naděláme kaši." řvala jsem na ně. Zvlášť jsem zdůraznila slovo naděláme.
"Nyoko...to nemůžeš myslet vážně. Zachráním tě! Přisáhám, je to životní slib!" ozval se Naruto.
"Ach Naruto," usmála jsem se, "jsi tak hloupý a naivní. Měl bys přestat přísahat stupidní věci, které nikdy nemůžeš splnit."
Oči všech mých Listových přátel se na mě obrátily. To jsem potřebovala. "Kuroi Yume no Jutsu." jejich oči se zavřely a jejich těla se bezvládně sesunula k zemi. Naposledy jsem se na ně pohrdavě podívala, otočila se a odešla se svými přáteli k našemu nejbližšímu úkrytu.
"Co jste dělali celý ten rok? Čekala jsem na zprávu z Oblačné, že jste chytili Nibi, ale stále nic nepřicházelo." obrátila jsem se na Peina.
"Děláš si srandu? Celou dobu jsme tě hledali." vložil se do toho Kisame.
"Jo, Pein pozastavil hledání bijuu, dokud tě nenajdeme." doplnil ho Itachi.
"Fakt? Díky, vy jste skvělí!" usmála jsem se.
Podívala jsem se směrem, odkud jsme odcházeli. Sbohem Konoho, napadlo mě. Přemýšlím, co k nim vlastně cítím. Jo, jsou fajn, ale všichni jsou tak měkcí. Naruto vždycky každému naletí a ostatní... Když jsem s nimi byla na misích, nikdy nikoho nezabili. Vždycky je buď nechali zraněné, nebo zajali. Oproti tomu Akatsuki jsou stejní jako já. Nelítostní bojovníci, jediní praví ninjové, které jsem potkala.
Tak a jsem doma. Po dlouhé době se zase všichni na nějaký čas sešli v Deštné. Zamířila jsem do svého pokoje a skočila do postele. Cestou jsem prošla kolem pokoje Itachiho a Kisameho. Vzpomínám na ty dny, kdy jsem tam přespávala... Pak si nás všechny Nagato pozval do společenské místnosti.
"Takže, jelikož jsme našli Nyoko, naše práce opět začíná," začal schůzi, "na chytání Nibi jsem vybral Hidana a Kakuza."
"Můžu jít taky?" přihlásila jsem se.
Všichni se na mě tázavě podívali a to mě trochu naštvalo. Copak čekali, že po roce v Listové se přestanu účastnit aktivit Akatsuki?
"Nyoko, při poslední misi..." začala váhavě Konan.
Nechtěla jsem to poslouchat. Přerušila jsem jí a rázně se postavila.
"Vím, co se stalo při poslední misi!" zařvala jsem, "jo, podělala jsem to, chápu to a přijímám. Tenkokrát to ale bude jinak. Slibuju že to nezkazím a jestli jo, tak už se na mě vykašlete a nehledejte mě."
"A sakra, já už jsem jako ten pitomej Naruto." dodala jsem když mi došlo, co jsem řekla.
Na Peina to ale zřejmě zapůsobilo, protože mě nechal jít pro Nibi. S Hidanem a Kakuzem jsme vyrazili hned druhý den ráno. Jak už jsem se nejspíš zmínila, jinchuuriki Nibi žije v Oblačné.

"Cestou se stavíme ještě pro jednu odměnu," rozhodl Kakuzu, když jsme byli na cestě.
"A to říká kdo? Já pro žádnou odměnu nejdu!" odporoval Hidan.
"Říkám to já a nenutím tě jít se mnou."
"Jo? A co mám asi dělat? Hele Pein nám dal misi, až jí uděláme, dělej si co chceš, ale teď jdeme co nejrychleji do Oblačný."
"Buď už zticha, nebo tě zabiju."
"Jako bys to ty mohl dokázat..."
"Drž hubu."
"Ty drž hubu!"
"Ne ty!"
"Držte huby oba nebo spálím Kakuzovo peníze a s Hidanovou hlavou si zahraju fotbal!" přerušila jsem jejich hádku. Oba dva rázem zmlkli a postavili se do pozoru.
"Tohle je nejkrutější člen Akatsuki," slyšela jsem šeptat Kakuza.
"Jo," přitakával Hidan.
Tak jsme se konečně dostali do Oblačné. Nechala jsem jinchuuriki na naší nesmrtelné dvojce a seděla před budovou, ve které bojovali. Byla jsem unavená z cesty a nechtělo se mi bojovat. Svůj plášt jsem si na chvíli sundala a položila ho stranou, protože mi v něm bylo horko.
Jen tak jsem pozorovala nebe, když jsem si všimla, že se sem někdo blíží. Nějaká holka, asi stejně stará jako já.
"Ahoj, nevíš, kde tu najdu Nii Yugito?" zeptala se mile. Vím, kdo je to. A rozhodně nemám v plánu jí říkat, kde je.
"Bohužel, já nejsem odsud. Ty ano?" obrátila jsem.
"Vlastně ne. Jsem z Kamenné. A ty?"
"Z Listové. Jmenuju se Nyoko." usmála jsem se.
"Já jsem Kira. Těší mě." Daly jsme se spolu do řeči. Byla docela příjemná. Pak jsem zaslechla z budovy hlasy mých přátel. Došlo mi, že už jsou hotoví.
"Hele, už musím jít. Ty bys taky měla, ať nemusí Yugito čekat." křečovitě jsem se usmála. Když jsem si myslela, že už odešla, vzala jsem si svůj plášť a vyšla jim naproti.