Pouta 8.

Hidan se smál jako vždy a Kakuzu byl jako vždy zamračený.
"A teď jdeme pro odměnu?" zeptal se otráveně.
"Ne, teď jdu udělat svůj obřad." řekl Hidan a lehl si na zem.
"Achjo..." vzdychli jsme oba nastejno.
Museli jsme počkat, až si to dokončí a pak jít s Kakuzem do chrámu Ohně v zemi Ohně. (Ó, jak originální!) Došli jsme tam, mí kámoši vyzabíjeli všechny kněze včetně odměny a zamířili jsme na místo setkání. Hrozně to tam páchlo. Hidan prohlásil, že tam v tom smradu nebude a odešel ven. Já ho po chvíli následovala, protože to vážně nešlo vydržet.
"Shi-Shikamaru! Co ty tu děláš!" vyjekla jsem.
Na střeše stál Shikamaru a držel Hidana v Kagemane, zatímco dva jeho parťáci ho probodli katanami. Hidan z toho dostal strašnej záchvat smíchu. Vypadá to, že jsme byli oba stejně překvapení.
"N-Nyoko?" vykoktal.
"Vypadni odsud Shikamaru, nebo máš problém." řekla jsem vážně.
"Tak to ani náhodou! Jestli jsi člen Akatsuki, tak tě přivedu do Listové na výslech." odporoval mi. Pitomec... Nesnáším takový hrdiny jako je on.
"Kakuzu, mám tu nějaké známe z Listové!" naklonila jsem se ke vchodu na to páchnoucí místo.
"Musím jít," slyšela jsem, jak se omlouvá tomu chlapovi, co vydává odměny.
Když viděl Asumu, jeho oči se rozzářily. "Odměna!"
Rozběhl se k němu a začal s ním bojovat. Co dělali nevím, já se soustředila na Shikamara. Objevila jsem se mu za zády a plnou silou ho nakopla. On zrušil svou techniku, Hidan ze sebe vytáhle obě katany a zvedl je i s jejími majiteli. Ti se samozřejmě hned pustili a odskočili dozadu.
Hidan na ně poslal svojí kosu... Víc nevím. Místo koukání jsem musela uhýbat Shikamarově Stínovému spoutání. Blbec...S mojí rychlostí mě nikdy nechytí! Asi mu to došlo, protože si sedl a začal přemýšlet. Já mu ale nehodlám dát šanci něco vymyslet. Běhám kolem něj dokola a útočím shurikeny. Několika se vyhnul, ale většina ho zasáhla. V bolestech se svalil na zem.
"Nezabiju tě..." řekla jsem, "ale pamatuj si, že je to jen mojí náladou, která se příště může změnit. Vy ninjové z Listové, nespoléhejte na to, že vám neublížím, protože jsem s vámi rok žila."
Rozhlédla jsem se kolem. Hidan právě zasáhl Asumu. Krev z jeho ruky pomalu kape na zem. On nakreslí na zemi Jashinův znak a prostranstvím se rozezní jeho šílený smích. Už to začíná...nebo spíš končí. S trochou lítosti se dívám na svého bývalého přítele.
Kotetsu vyběhne a probodne Hidana. To jen podnítí další záchvat šíleného smíchu. Asuma se naproti tomu chytí na místě, které Kotetsu poškodil a začne se z něj řinout krev.
"C-co to má znamenat!" ječí Shikamaru.
Hidan se dál směje, zatímco se pomalu bodá do těla. On je fakt blázen... ale teď se mi to hodí. Snad už ti blbci z Listové pochopí, že s nimi nechci mít nic společného.
"Nyoko!" asi pořád ještě věří, že mu pomůžu. Jak naivní! "Udělej něco!" Ten línej pitomec.
"Proč bych měla? Vždyť je to zábava!" Hidanova nálada přechází i na mě. Jenom Kakuzu je stále v klidu.
Shikamaru nevěří svým očím... To je ale jeho problém. Já se jen směju jeho vyděšenému výrazu... Jak se z posledních sil zvedá a běží za svým senseiem. S tím už je ale konec. Hehe, Hidan ho ještě úplně nezabil. Hele, už dorazila i Ino a Chouji. Všichni tři se seběhli k Asumovi...
"Jak dramatické!" vyjádřím se vesele.
"Ty...! Nyoko, jak jsi mohla? My ti věřili! To my jsme ti pomohli když jsi to potřebovala a ty... Asuma-sensei...." zbylá slova zanikla v jejím pláči. Chtěla jsem si ještě pokecat, ale volal nás Pein.
"Tak se mějte," usmála jsem se a zmizela se svojí super-rychlostí pryč.
Hidan a Kakuzu taky zmizeli. Já s sebou vzala Nibi.
"Tak jste to zvládli?" usmál se Pein.
"A cos čekal?" odpověděla jsem vesele.
"Přesně tohle. Jdeme pečetit?"
"Samozřejmě. Je tam ještě moje odměna." odpověděl Kakuzu naštvaně.
Dali jsme se do toho. Trvalo to celý den, ale nebyly při tom žádné větší problémy. Po dvou dnech jsme se vrátili na místo setkání. Bohužel, stalo se přesně to, co jsme čekali-Asuma už tam nebyl.
"Musíme pro něj chodit? Jsem už unavený!" namítl Hidan.
"Jo!" obořil se na něj Kakuzu.
Tak jsme teda šli... Ti dva jsou jako Deidara a Sasori-taky se pořád musí hádat. Sakra, proč Nagato tvoří tak blbý týmy? Já vím, jejich schopnosti a tak...ale stejně, tohle se nedá vydržet!
Jenže se vyskytl problém. Tým 10. pod velením Kakashiho. No... vlastně je vedl spíš Shikamaru.
"Nyoko...prosím, vrať se k nám! Já vím, že to nejsi ty." promlouval ke mně Chouji.
"Mýlíš se. Tohle jsem přesně já!" odpověděla jsem jako obvykle tvrdě, v nitru duše jsem ale váhala.
V Akatsuki jsem rok, v Konoze jsem byla rok... Kde mi bylo lépe? V Akatsuki! Ano, ale těmto lidem na mě záleží... Sakra, na co to myslím? Jsem ninja! Ninja nesmí dát najevo své emoce! Správný ninja nemá žádné emoce!
"Nech toho, Nyoko! Máš poslední šanci!" stalo se to, čeho jsem se nejvíc bála.
Inin hlas ve mě probudil slzy. Rychle jsem sklopila hlavu a zakryla je svými hustými vlasy. Mí parťáci si toho ale stejně všimli, stejně jako všichni z Listové.
"Nyoko? Tobě na nich fakt záleží? No nekecej..." smál se Hidan.
"Drž hubu ty debile...!" přerušila jsem ho roztřeseně, "nebo tě zabiju!"
"Jako bys ty moh-"
Víc už neřekl. Moje katana super-rychle proletěla vzduchem a usekla mu hlavu. Listoví to zřejmě vzali tak, že jsem s nimi, protože se začali smát a podporovat mě. Já se ale tvářila stále ledově chladně a to je nejspíš zmátlo. I Kakuzu byl trochu v rozpacích.
"Kakuzu, zahrál by sis fotbal?" křikla jsem na něj a kopla mu Hidanovu hlavu.
"Néééééé! Kur*a! Vy imbeci*ové! Vy *****! Vy ****! Áu, Kakuzu, přišij mě!"
Listoví ninjové stáli jako přikovaní a nějakou chvíli nebyli schopní slova. Jenom sledovali, jak si já a Kakuzu kopeme s Hidanovo hlavou a smějeme se jeho nadávkám.
"Wow, Nyoko je vážně krutá..." špitl po chvíli Shikamaru.
"Bojím se jí..." přidala se Ino.
Ještě chvíli trvalo, než se vzpamatovali a začali na nás útočit. Kakuzu Hidanovi přišil hlavu ve správnou chvíli tak, aby měl dost práce s Shikamarem a nezabíjel nás. Protáhl si krk a se slovy: "S vámi si to vyřídím později vy hajz*ové." se rozmáchl na Shikiho.

Já šla po Kakashim, protože šel po Kakuzovi. On by se mu sice ubránil, ale já znám jeho schopnosti a čím dřív to vyřídíme, tím lépe.
"Dnes si nebudeš číst?" zeptala jsem se pobaveně.
Neodpověděl. Zapnul svůj implantovaný shanringan a udělal chidori. Jenže tu byl malý problém. S mojí rychlostí neudrží krok ani sharingan. Jediná možnost jak na mě zaútočit jsou plošné útoky.
"Stále se se mnou nenaučil bojovat?" usmála jsem se, když jsem ladně uhnula jeho útoku a chidori prošlo blízkým stromem.
Nečekala jsem a v době jeho nepozornosti jsem mu bodla do zad kunai (Kdybych měla vytahovat katanu, nestihla bych to) a šla jsem pomáhat ostatním. Ačkoli jsem si nalhávala, že k nim nic necítím, opak byl pravdou, tak jsem se postarala, aby nikdo z nich nezemřel.
Teď jsme tu ale měli horší problém- Hidana. Zasypal nás spoustou nadávek, které raději ani nebudu jmenovat, ale kupodivu nám nic neudělal. Po chvíli nás zachránil Pein. Chtěl, abych se vrátila do Deštné. Konečně!