Chtěl jsem zabít tebe.../2

,,Naruto?“
Právě jmenovaný otočil hlavu k Godaime Hokage. Stejně jako on byla oblečení celá v černém a vlasy si tentokrát nechala rozpuštěné.
,,Neudělej žádnou blbost.“
Naruto beze slova přikývl, otočil se zpět a pomalým krokem zašel do jedné z mnoha Konožských uliček.

Uplynulo už pár dní od chvíle, kdy se Sakuřiným tělem v náručí prošel branou Konohy.
Od té doby musel mnohokrát opakovat co se vlastně stalo. A pokaždé, když to říkal, spalovala ho stále větší touha po pomstě.
Dnes se konal její pohřeb. Když tam tak stál, uvažoval, jak by se asi cítil, kdyby tělo ležící v rakvi nepatřilo dívce, kterou miloval. Kdyby mu tam tehdy zachránil život někdo jiný... Chtěl by se pomstít? Chtěl by všechno vrátit zpět? Kdyby se mohl vybrat, obětoval by ji za svůj život? Obětoval by kohokoli jiného?
Doufal, že odpověď na všechny otázky zní ,Ne‘. Tou poslední si ale nebyl příliš jistý.
Cítil, jak mu i přes pevně sevřená víčka po tváři stékají slzy. Někdo mu položil ruku na rameno a zašeptal upřímnou soustrast.
Upřímnou.... Jak mohou vědět, jaké to je?! Oni nic nechápou; nemohou pochopit to co jsem ztratil, tak proč nezůstanou zticha?! Proč...?
Najednou mu svět připadal tak krutý. Měl pocit, že nejen Sasuke, ale celý svět nese vinu.
Bolelo to, když položil bílou růži na její rakev a zašeptal, že na ni nikdy nezapomene.

To, co udělám, nebude blbost, pomyslel si Naruto po vyslechnutí Tsunadina doporučení.
Zavřel oči a nechal se unášet krásnou představou, jak Sasukeho upaluje zaživa... Za Sakuru.
Jako pokaždé, když na ní v poslední době myslel, se mu sevřelo hrdlo a začali ho pálit oči. Tiše si povzdechl a silou vůle zahnal slzy. Nechtěl plakat; znovu už ne, protože i to mu ji připomínalo.
Zvedl hlavu a odvrátil tak pohled od kamínků, které neustále nakopával. Před ním stála opuštěná lavička.
Tady mě snad nikdo nebude rušit, pomyslel si, když si sedal. Poté už se začal zaobírat svou nadcházející pomstě.
Jak prorazit Susano’o?
Mám použít Sage mód?
Dokážu se dostat z jeho genjutsu?
Tyto a podobné myšlenky se mu honily hlavou, když ho z přemýšlení vyrušil tichý hlas.
,,Naruto-kun.“
Zvedl hlavu. ,,Hinato,“ hlesl. Chtěl být sám.
Nejistě se na něj usmála a posadila se vedle něho.
,,Je mi moc líto, co se stalo Sakuře.“
Když nedpovídal otočila se na něho. ,,Naruto-k...“
,,Měl jsem ji zastavit,“ přerušil ji náhle. ,,To já jsem měl zemřít, ne ona!“ Odmlčel se, aby se nadechl.
,,Nenávidím ho... Teď už ano. Zabiju ho.“
,,Ale co když on zabije tebe?“
Naruto ztichl. O tomhle nikdy nepřemýšlel. Pak se ušklíbl.
,,Nějak už to přežiju... Chtěl jsem říct, že mi nebude mi vadit, když mě zabije.“
,,Ale mě ano...,“ zašeptala Hinata, tak tiše, že ji téměř nemohl slyšet. ,,Hokage-sama ti nikdy nedovolí, abys odešel,“ dodala poté hlasitěji. ,,Kdyby tě Sasuke porazil, nezabil by tě, ale předal Akatsuki. Ti by z tebe vyjmuli démona a teprve potom by jsi zemřel.
Kyuubi je poslední Bijuu, který jim chybí. Nemůžeš přece riskovat, že oživí Juubiho!“
Naruto se na ní překvapeně podíval.
Její hlas... Změnila se. Byla mnohem rozhodnější, odhodlanější než když ji viděl naposled.
,,Já nezemřu,“ namítl chabě.
Zvedla se a upřela na něj své bledé oči.
,,Pro svou pomstu obětuješ cokoli?“
,,Já...“ Dokázal bych se opravdu vzdát všeho? ,,Myslím,že...asi... Ano.“
,,Pak jsi stejný jako Sasuke!“ vykřikla a rozběhla se pryč.
Naruto seděl ještě dlouho bez hnutí, omráčený pravdivostí toho přirovnání.
Když si ale vzpomněl na Sakuru, věděl – teď už spíš doufal – že se rozhodl správně.
Vstal a vydal se směrem ke svému bytu, aby si zabalil těch pár věcí, které bude na své cestě potřebovat a mohl Konohu uprostřed noci opustit.
Stejně jako kdysi Sasuke.