Chtěl jsem zabít tebe... /1

Znovu se dotknul její ledové tváře. Pak mu pohled sjel na krvavou ránu v její hrudi. Byla mrtvá a on s tím nemůže nic udělat. Vědomí, že už nikdy neuvidí její úsměv a že už nikdy neuslyší, jak šeptá jeho jméno, ho děsilo. Do očí se mu draly slzy. Stále si v hlavě přehrával, jak se to stalo. Jak dopustil, aby zemřela, přestože přísahal, že ji bude chránit.

Stál opřený o zeď, unavený a ochromený utrženými ranami. On stál před ním a mávl mečem v poslední smrtící ráně – a potom se tam objevila ona. Stála k němu čelem a tak viděl, že se usmívá, i když jí po tvářích stékají slzy. Ze rtů se jí vydral tichý povzdech, když jí tělem projel meč.
V šoku se díval do jejích vyhasínajících očí. Nechápal to.
Na chvíli se střetl s jeho překvapeným pohledem, zatímco se skláněl, aby slyšel, co šeptá. Viděl pohyby jejích rtů, ale neslyšel nic, až na poslední slovo. Jeho jméno. Naruto…
Poté se celé její tělo sevřelo v křeči a obličej zkřivila bolestí. Z koutku úst jí stekl pramínek krve…
A byla pryč.

Chtěl řvát, brečet, utéct někam pryč – ale nic z toho nedokázal.
Jen tak tam seděl, zíral na její mrtvé tělo a rozléval se v něm pocit obrovské, mučivé prázdnoty.
Zvedl ruku a zatlačil jí oči.
Cítil se tak…. Bezmocný. Ale silnější než bezmoc a prázdnota byla nenávist – nenávist k němu, za to co jí udělal. Bolestně si povzdechl.
Z očí mu stekla jediná slza. Pak druhá. A další. Nešlo to zastavit. Vzlykal, celý se chvěl a ani se nenamáhal otočit hlavu, když za sebou uslyšel jeho kroky a jeho hlas.
,,Chtěl jsem zabít tebe…“ Nebyla to omluva, jen konstatování.
,,Nenávidíš mě?“ Hlas přešel do šepotu. Naruto cítil na krku jeho horký dech.
,,Chceš mě zabít? Slibuji ti, že jednoho dne se znovu setkáme…“
Naruto ucítil bolest a pak se setmělo.

A potom se probudil tady. Ačkoli byl předtím uprostřed pouště, teď se zády opíral o strom. Hned druhé čeho si po otevření očí všiml bylo, že je blízko Konohy. První bylo, že je stále naživu, což ho velice překvapilo.
Sakura ležela vedle něj a se zavřenýma očima vypadala, jakoby spala a on ji jediným dotykem mohl probudit.
Naruto zavřel oči. Nějak si ještě nestihl zvyknout na ten pocit, že Sakura je už navždy pryč.
Zaťal ruku v pěst a udeřil strom za sebou. Do prstů se mu zaťaly třísky. Ignoroval to.
Pak začalo pršet. I obloha plakala.
Narovnal se, zvrátil hlavu k nebi a z úst se mu vydral výkřik.
,,Proč?!“
Proč jsi to udělala?
Proč jsi mě nenechala zemřít?
Proč…
Padl na kolena, sklonil hlavu a ze všech sil se snažil, aby po tvářích stékaly jen dešťové kapky.

Když se vzpamatoval natolik, že dokázal vstát, opatrně vzal Sakuru do náruče a vydal se směrem k vesnici.
Zatímco k sobě tiskl její chladné tělo, přísahal Sasukemu pomstu.
Už žádné další prošení, aby se vrátil zpět do Konohy. Zemře pomalou a bolestivou smrtí, rozhodl se.
Potom si povzdechl.
Ještě nikdy nikomu nepřísahal pomstu.
Ještě nikdy k nikomu necítil takovou nenávist.
Ještě nikdy neuvažoval nad tím, jak někoho zabít.
Pomalým krokem vstoupil do bran Konohy.
Ještě nikdy nikoho nezabil.
Ale byl odhodlaný to udělat.