Temari?- 03 Výslech a Plán

Slovo úvodní

Tak je to opět tady. Našim drahým administrátorům skončila jejich krátká dovolená a nové povídky jako by pršely z nebe. Tak enjoy

Netrvalo to ani pět minut, než došli až k její cele, ale jí to přišlo jako věčnost. Vteřiny se táhly s životností měsíců, minuty raději ani nezmiňuji. Polkla. Teď, když věděla, že se bude moci začít obhajovat, chápala se jí jistá nervozita.
Vstoupili do světla několika luceren, které visely na stěnách. Místu to tak dodávalo ještě hrůzostrašnější nádech. Navzdory vytrvalému očekávání, nepocítila úlevu, když jejich tváře konečně spatřila. Pomyslná nitka, která by se dala přirovnat k její nervozitě, nepraskla, protože pohled na bratry neodplavil strach z její duše pryč. Něco bylo moc špatně. Až příliš…
Nebyli to jen její sourozenci, kdo vstoupil. Byli tu i dva ANBU a jeden z osobní hlídky teď již mrtvého feudálního pána. A všichni včetně Gaary a Kankura, všichni měli na tváři chladný a odtažitý výraz. Temari polkla. Do uzlíčku nervů, který se jí stahoval v žaludeční oblasti, se jako půlnoční zloděj kradmo vplížil i zmatek. Co to má znamenat? Proč..? Blesklo jí hlavou. Otřásla se. Najednou tu byla až moc velká zima, jejíž zuby ostré jako jehličky se jí zahryzávaly do kůže a tenhle pocit se rozhodně nedal přirovnat k nějaké příjemné akupunktuře.
Nevěděla, jak začít. Chtělo se jí křičet a bála se promluvit, chtěla se hájit, ale tušila, že kvůli tomu tady oni rozhodně nejsou. Co po ní budou chtít? Vždyť přece nic neprovedla. Vražda feudálního pána? K smíchu. Špatný vtip. Zoufalství..? Možná.
„Přišli jsme si pro tvé doznání.“ Promluvil jeden z ANBU. V té chvíli hrníček přetekl. V Temari to do této chvíle vřelo. Pocit křivdy v ní doutnal na slibně vypadajících uhlících její povahy cholerika, ale teď? Iwagakure no Deidara by se se svým ‚Katsu‘ mohl jít zahrabat.
„To je poslední věc, kterou vám dám. Řekla jsem už jednou: já feudálního pána nezabila. Pokud je to vše, proč jste přišli, zase můžete vypadnout, jasné?! Nic jsem neprovedla. Neměla jsem důvod!“ křikla. Původně nechtěla, aby to znělo tak prudce, ale byla po otci vznětlivá. Prostě a jednoduše: neudržela se. Necítila k tomu ani žádný důvod. Proč by se měla omezovat? Teď je ve vězení…a neprávem. Tady si může ječet, co jí hlasivky budou stačit. Bude. Se. Hájit.
„Jak teda vysvětlíš, že se na jeho těle našly rány, jaké způsobuje jen tvůj vějíř? Kdo jinej by dokázal zabít tolik jouninů- jeho osobní stráž?!“ Temari zalapala po dechu. Ne, protože nečekala, že proti ní budou mít jakékoli důkazy, ale kvůli tomu, kdo promluvil. Zpoza rohu se vynořil mračící se Baki. Nechápala. Baki?! Její sensei! Tohle přece…
Prudce zatřásla hlavou. Tohle ji přivedlo na myšlenky, že proti ní budou mít víc závažnějších důkazů než pár hloupých šrámů. Baki byl její učitel. Znal ji, viděl, jak roste a dospívá. Musel vědět, že ona by žádnou hloupost, kterou bezesporu vražda státníka byla, nikdy neprovedla. Byl tu tedy důvod, kterým by situace přinutila jejího senseie k rezignaci? A co hůř: on se ani nechoval pasivně. Agresivně napadal její obranu. Musel tedy existovat důkaz, který by ho utvrdil v tom, že ona jeho žačka je vrahem.
„Nejsem jediný silný ninja ve vesnici a nejsem jediná, kdo používá větrný element! Rány vějíře se dají napodobit! Nemůžete rozhodovat podle takového důkazu!“ pronesla pevným, ač vzteky se třesoucím hlasem. Byla přesvědčená. Bude se obhajovat. Nenechá je, aby ji obvinili z takové absurdity.
„Feudální pán byl zavražděn kolem druhé hodiny ranní. Ve tři ráno tě viděli u baru, jak ses smála a zapíjela své velké vítězství. Nemáš na dobu vraždy svědka, Sabaku no Temari. Nemůžu ani říct, jak jsi mě zklamala. Tohle jsem nečekal.“ Zavrčel Baki. Byl tedy skálopevně rozhodnut, že to byla ona? Nezbývala ani kapička naděje…
„Baki-sensei, nemůžete přece věřit tomu, že bych ho zabila!? Tohle je ta největší pitomost, kterou jsem slyšela.“ Zavrtěla hlavou a snažila se zachytit mužův rozčílený pohled. Tomu se ale úspěšně dařilo uhýbat. Možná to bylo dobře. Kdo ví, co by se v jeho očích zrcadlilo?
„Nejdřív jsem tomu skutečně nevěřil, ale pak mi ukázali místo vraždy. Ach, a abych nezapomněl…v jednom z těl se našel tvůj kunai.“ Dodal. Temari si uvědomila, že tohle je jen chabý důkaz a získala tak pocit, že muž jí nahrál na smeč. Její sensei možná přišel, aby jí nenápadně pomohl se ospravedlnit, což jí dalo kapku naděje, která se však po její námitce vypařila, jako by tam ani nikdy nebyla. Zdání klame.
„Kunai jako kunai, nemůžete tvrdit, že patří mně. Používám přece předepsaný-nic speciálního!“ odsekla. A pak přišla ona zmíněná rána pod pás.
„Teď jsi ve svých výpočtech udělala chybu, vražedkyně, zapomněla jsi, že poslední várku zbraní jsem ti donášel já. Byl to dárek, nebo si to neuvědomuješ? Tvoje poslední narozeniny…“ triumfálně se ušklíbl. Teď ovšem přituhovalo. Temari si až pozdě uvědomila, že ani jeden z jejích bratrů nenamítá, nepokouší se jí nějak pomoct, žádný z nich se jí na nic nezeptal. Žádný pokus o prokázání nevinny? Nebo jen prozíravé chování? Jistě, od Gaary možná i něco takového čekala, ale myslela si, že Kankura zná dost dobře na to, aby věděla, jak se bude v takovéhle situaci chovat. Myslela si, že se bude vztekat přinejmenším jako ona. Ač se to mohlo zdát scestné, povahu měli v základu totožnou.
„Pak mi jej klidně mohl někdo vzít!“ odsekla vztekle. Teď byl míč argumentu na Bakiho straně hřiště. A ten se rozmáchl k pořádnému úderu.
„Ale proč? Neříkala jsi právě před chvílí, že nikdo, když nepočítám nás dva, nemohl vědět, že se v něčem tvé kunaie liší? Proč by tedy vrah riskoval možnost odhalení, jen pro krádež jediného kunaie? Pochybuji.“ Usadil ji a čekal na další reakci, kterou by mohl rozdrtit na prášek. Temari dlouhou chvíli mlčela. Situace se rozhodně nevyvíjela podle jejího plánu.
„Dobře, na chvíli připustíme, že jsem to udělala já. Je tady jeden velkej problém, Baki-sensei. Nevidím jediný důvod toho, proč by Sabaku no Temari vraždila feudálního pána.“ Zasyčela a doufala, že se se svou úvahou nevydala na příliš tenký led. Její alter-ego totiž rozhodně neexcelovalo nějakými zářnými plaveckými dovednostmi a kdyby se ona pomyslná pokrývka zmrzlé vody podlomila…
„Ale já ano. Moc dobře sis to spočítala, jen co je pravda. Myslela sis, že na to nepřijdu, že? Tím, že jsi zabila feudálního pána, umožnila jsi nastoupit na post jeho synovi. Ten se samozřejmě okamžitě po pohřbu ujme jemu náležející funkce a bude ji jistě skvěle vykonávat, ale první věc, kterou udělá –a mezi námi ji již udělal-, bude, že nechá odvolat Gaaru z funkce pro ztrátu důvěryhodnosti.“ V ten okamžik se Gaara nespokojeně zamračil a zaťal ruce v pěst, ale Baki bezcitně pokračoval dál.
„A co se stane potom? Nová volba? Myslela sis, že to bude jednoduché, viď? Je snad jasné, že ty jsi měla být jeho nástupcem. Pocházíš ze vznešené rodiny. Abych tak řekl, máš to v krvi. Tvé taktické schopnosti také nejsou špatné a do funkce by ses rychle zacvičila. Navíc, pro Gaarovy příznivce, kterých je v radě plno, by to byl dobrý kompromis. Považovali by to za jistý druh kompenzace- jediná, kterou by mohli pátému nabídnout…skutečně sis to dobře promyslela, viď?“ odfrkl si. Nejstarší šokovaně pootevřela pusu. Tohle by ji nikdy nenapadlo. Takhle ona neuvažovala.
„To ne…“ vydechla. Pro Bakiho to bylo jako rajská hudba. Všichni si samozřejmě vyložili její výdech, jako jistý druh před-doznání. Znělo to jako ‚To ne…odhalili můj plán‘ a to byla věta, kterou potřebovali.
„Už konečně řekni pravdu, Temari. Proč jsi to udělala?“ Podvědomě se přikrčila, Gaarův hlas se jí zařízl do kůže a nechal za sebou hlubokou krvácející ránu. A žádný obklad tu nikde nebyl.
„Já jsem to neudělala.“ Zašeptala ochraptěle. Teď bylo jasné, že tu není nikdo, kdo by ji bránil, obhajoval, nebo cokoli vhodného. Budou ji pouze obviňovat. A pak ji odsoudí. Z úvah ji vytrhlo, když se otočili k odchodu, ale ona měla taky své otázky. Na poslední chvíli chytila Bakiho za rukáv svátečního kimona. To, co bylo původně bílé, stejně bílé, jako to Gaarovo…teď se na něm červenaly malé kapičky. Byl tedy na místě činu a pomáhal ANBU s identifikací těla…?
Okamžitě se jí vytrhl, ANBU jí přitiskli kunaie pod krk.
„Mám otázku.“ Štěkla a ustoupila od mříží, aby ji nemohli ohrozit. Pravděpodobně si to neuvědomovala, ale když tam tak stála ve stínu, v očích zářily poposkakující plamínky odražené od svíček, vypadala děsivě. Nebyl problém uvěřit tomu, že je vražedkyně.
„Jak dlouho? Jak dlouho tu zůstanu, pokud mě odsoudí? Kolik let?“ zeptala se na věc, která ji tížila. Představa dvaceti let strávených za mřížemi se jí pranic nelíbila.
„Co to plácáš? Vrahové feudálních pánů netráví život ve vězení. Ti se věší.“ Odvětil Baki.
Dva údery srdce.
„Cože?“

…

Gaara kráčel chodbou pomalým, rozvážným krokem. Svůj vnitřní zmatek uměl skrývat vskutku bravurně. Jeho myšlenky na něj stále křičely něco ve smyslu Temariiny neviny. Rád by tomu věřil, ale dlouho se nechával obelhávat a novou bolest z objevení pravdy nemohl pocítit. To by jej pravděpodobně zlomilo. Definitivně.
Z úvah ho vytrhlo nutkání se rozhlédnout. Uvědomil si, že se právě dostal k cíli své krátké cesty- k bratrovu pokoji. Povzdechl si, lehce zaklepal, a aniž by čekal na pokyn, vstoupil. Ke svému mírnému překvapení nenašel sourozencův pokoj v troskách, jak očekával. Hned tedy začal uvažovat nad tím, kde asi dal Kankurou průchod svému vzteku, podvědomě byl již na půl cesty zpět k sobě do kanceláře. Krizovka, nekrizovka, ty papíry podepisoval hodně dlouho.
„Jdeš právě v čas.“ Ozvalo se vedle něj. Teď se mohl Gaara divit podruhé. Jeho bratr totiž vypadal, jako by se měl každou chvíli vydat na nějakou misi. Jenže pokud věděl, on nikomu žádnou misi nedal.
„Jdu do Konohy.“ Dostalo se mu vysvětlení na jeho nechápavý výraz.
„Proč-?“ začala s úmyslem alespoň tentokrát vyslovit otázku, ale byl přerušen.
„Nevím, jak to vidíš ty, ale já nejsem ochotný věřit tomu, že Temari zabila feudálního pána. Už protože věděla, jak je tahle maškaráda pro tebe důležitá. Upřímně, mám za to, že na ni někdo ušil pořádnou boudu…a jak jistě víš, právě k Konoze bydlí někdo, kdo by nám mohl pomoct. A tomu někomu by mohlo na Temari shodou okolností dost záležet. Už protože z ní ten parchant nespustí oči, ale zabít ho můžeme i potom.“ Zavrčel si pro sebe Kankurou a prosmýkl se kolem bratra na chodbu. Gaarovi pomalu docházelo, jak šílená situace to je.
„Nevíme, jestli je ve vesnici.“ Namítl jedinou racionální myšlenku, která se naskytnla.
„No, řeknu to takhle: pokud je na misi, je to všechno…víme kde.“ Pokrčil rameny prostřední Sabaku.
„Nemůžeš jenom tak odejít, nedostal jsi povolení vykonávat oficiální-“ ani tentokrát nebylo kazekagemu dopřáno dokončení myšlenky.
„Už nejsi plnohodnotnej kazekage, Gaaro. Než by mi misi udělili – pokud by mi ji vůbec udělili-, mohli bychom přijít o spoustu času. A ten teď Temari potřebuje ze všeho nejvíc.“ Tohle znělo jako dostatečně dobrý argument. Stejně však měl Gaara špatný pocit, který se na něj lepil už od rána a táhl se za ním jako tavený sýr vytažený z mikrovlnky.
„Dobře. Ale neměl by sis s sebou někoho vzít?“ pokusil se naposledy oddálit bratrův odchod. Aniž by to přiznal, nechtělo se mu zůstávat tady sám. Jenže tohle bylo nutné pro záchranu Temari, jeho sestry. A ona byla jedním za mála lidí, na něž byl spoleh.
„Ne, to by moc dlouho trvalo, jdu hned. Jo a Gaaro, zlom vaz. Všechno to dobře dopadne.“ Naposledy na sebe kývli, načež se každý vydali na jinou stranu.
Pátý kazekage, bratr vražedkyně a potenciálního nukennina se rozhodl dělat, že tady nikdy nebyl a nepodpořil žádnou rebelistickou myšlenku na přivolání Shikamara Nary z Konohy. Umínil si, že následujícího dne se do věznice dostane sám bez doprovodu a konečně ze sebe bude moct sundat tu politickou masku odporu vůči Sabaku no Temari a uklidní ji. Role se obrátily a on se dostal na post ochránce. Zatím tomu vždy bylo naopak. To Temari byla bytostí, která jeho samotného utěšovala, ale teď? Nezbylo, než čekat. Čekat a modlit se.