Temari?- 04 Teorie viny

au debut

Nevěděla jsem, co napsat na úvod, ale chtěla jsem sem něco dát. Napsat pouhé 'enjoy' by bylo dle mého názoru stručné... takže: je to dlouho, co jsem tuhle kapitolu psala, takže si moc nepamatuji její obsah, ale myslím, že tu dojde k převratu... Takže, kdo je vrahem feudálního pána? Ti Modří již vědí...

Ticho věstí bouři, to ano, jenže totéž se dá říct o obrovských hučících mračnech, které se shlukují na obzoru a hrozí jistou smrtí. Hluk, který přitom vydávají, ten, co zní jako by se někde poblíž rojily až příliš agresivní a náruživé včely, může být způsoben mnoha způsoby. Jedním z nich jsou písečná zrníčka, která o sebe třou hnána nemilosrdnou silou větru. Toho dne to bylo něco jiného. Tak kvílela a křičela chakra, kterou někdo nadopoval ona výše zmíněná oblaka. Stala se tak ještě nebezpečnějšími. A i obyčejná bouře mohla na poušti jednoduše přinést smrt. Co teprve tohle?
Kankurou zaklel. Bylo jasné, že jej bude někdo pronásledovat, ale že by se útočník ukázal tak brzo? Někdo si tedy byl tímhle jutsu hodně jistý. Nebo snad stačilo i lehké zdržení..?
Bouře se rychle blížila. Zakrývala pohled na Sunu, rozevírala se jako smrtonosné nůžky. Přitom stačilo jedno jediné střihnutí a… Bylo životně důležité jednat. Pokud by se snažil pokračovat dál, za dvě hodiny mohl být mrtvý. Jenže co se dalo udělat? Jediná možnost, která ho napadla, bylo vztyčit částečnou bariéru- něco, jako větrný štít, který by mu měl poskytnout další čas. Bariéra nezabere moc chakry, jenže alespoň hodinu času stráví rozmisťováním jednotlivých jejích částí a pak…bude to stačit? Sázet na pravidlo ‚risk je zisk‘ se Kankurovi moc nechtělo, ale jiné řešení nenašel. Tak tedy: bariéře zdar!
Musel to být vskutku skvělý pohled na výraz tajemného útočníka, který zjistil, že jeho jutsu pomalu slábne, když bouře soupeří s konstantně stoupajícím proudem vzduchu vyvolaným z předem připraveného svitku. Zamračil se a posílil to peklo ještě trochou své chakry. Kvílení zesílilo, jak o sebe jutsu založená na stejné podstatě třela a přetlačovala se. Konec byl předem dán a neměl potěšit ani jednu stranu. Silný vítr v bouři nakonec bariéru prorazil. Jenže bylo to, jak se říká ‚Pyrrhovo vítězství.‘ Jutsu výrazně zesláblo. Ninja se však rozhodl v pronásledování pokračovat.
Kankurou na tom také nebyl nijak zářně. Chakry měl sice dost, ale ztratil spoustu drahocenného času. Temariina budoucnost byla více než ohrožena.
Útočník se dlouho nerozmýšlel. Musel se řídit svými rozkazy. Otočil se tedy a rozběhl se do Suny podat zprávu o „misi“. Poušť kolem něj ubíhala celkem rychle. Byl zvyklý vydávat ze sebe to nejlepší. Zvlášť pro muže, který se ho ujal.
Jakmile proběhl bránou, přitom si dával veliký pozor na to, aby ho někdo nezahlédl, zamířil na místo, kde se měl se svým adoptivním otcem sejít. Ten už tam na něj čekal. Stál ve stínu budovy, která příhodně na tuto stranu ulice neměla žádná okna, a chránil se tak před slunečním žárem.
„Neuspěl jsem.“ Zašeptal tiše mladý muž, člen ANBU jednotky.
„Jak je to možné?“
„Poslal jsem na něj tu bouři, to ano. Zdržel jsem ho, to také, ale měl s sebou nějaký svitek na vyvolání větrné bariéry. Proto jsem neměl dost chakry, abych pokračoval ve svém úkolu. Omlouvám se, pane.“ Sklonil hlavu očekávaje mužův hněv, ale jeho uši zaslechly pouze smích. Děsivý a zlý smích.
„Neboj se, chlapče, věci už se daly do pohybu.“
„Nerozumím tomu.“ Posteskl si ninja.
„To mě nepřekvapuje. Málokdo rozumí, víš? A to je možná dobře. Když se vrahem ukáže být někdo, koho mají za zločince všichni už od pohledu, nic se netane. Ale když se jako zločinec projeví někdo, komu všichni věří, lidé znejistí. Začnou být ostražitější. Navzájem se hlídají. Nikomu už nevěří. Nevědomky se stahují pod ochranná křídla mocných.“
„Mocných, jako jste vy, pane?“ mladý ninja vzhlížel k muži ve stínu s nekonečným obdivem. Přišlo mu logické, že by lidé chtěli, aby je chránil. Jako psi se slezou a budou olizovat pánovy nohy. Budou panáčkovat, když vytáhne pamlsek, krčit se, když zvýší hlas a co je nejdůležitější: uposlechnou jeho rozkazy.
„Mocných, jako jsem já. Brzo si někdo všimne Kankurovy nepřítomnosti. A z uprchlíka se stane nepřítel. Stejně tak z lidí, které s sebou přivede. A nikdo neuvěří.“ Pokračoval muž podmanivým tónem. To on uměl: přesvědčovat. Jeho dovednosti však nikdy nebyly příliš oceněny. Až dnes. Na úpatí úspěchu. Cítil, že přijde změna. Cítil to v kostech.
„Ale co ten Nara, pane? Mají ho tady rádi. A co Kazekage?“ nechápal dál ANBU.
„Kazekage? O jakém kazekagem to mluvíš? Gaara se ztrátou sourozenců ztratil věrohodnost. Jistě, je to veliký vůdce, ale v krizové situaci, kdy se ukázalo, že se lidem z klanu Sabaku nedá věřit, vesničané snadno obrátí. Zase si na něj začnou ukazovat. Zase to pro ně bude „ten Jinchuuriki“ a takoví se přece nemění. A Nara? Ten se do vesnice nedostane. O to se postaráš ty osobně…a Haishi?“ muž vzhlédl a upřel na Haishiho pohled dvou rozdílných očí: jednoho normálního a druhého znetvořeného. Zjizvené oko a stejným způsobem zničená polovina obličeje hyzdily jinak pevné rysy jeho tváře.
„Ano, pane?“ zeptal se a při tom pohledu se zachvěl.
„Nepokoušej se mě podruhé zklamat, rozumíš tomu?“
„Naprosto.“
Bylo pravé poledne a nad Sunou se stahovala pomyslná mračna, kterým nemohla ta uměle vyvolaná ani náhodou konkurovat. Již brzo se rozpoutá ta pravá bouře. Pokud ne přirozenou cestou, on tomu milerád napomůže. Muž se usmál a plachetkou zakryl svou zničenou tvář. Rozhodl se nasypat do rány trošku té soli.

…

„Gaara-sama! Gaara-sama!“ křičela Matsuri utíkající chodbou. Nebylo to dávno, co takhle běžela za Temari, aby jí oznámila zprávu stejně naléhavou, jakou nesla teď Gaarovi. Ten se musel dlouho přemlouvat, aby se jí ukázal. Chtěl jít za svou sestrou a chtěl to udělat hned.
„Co se děje?“ zeptal se. Matsuri se chvíli vydýchávala, ale nakonec to ze sebe dostala.
„Už zvolili nového Kazekageho!“ vyhrkla. Pokud Gaarovi události minulých dní vyrazily dech, pak tato jej skopala do hranaté kuličky a poslala do Mlžné.
„Tak rychle?“ vyklouzlo mu. Nechtěl uvažovat nahlas, ale…je vůbec možné aby se celá rada shodla na jednom jediném člověku za…v tu chvíli si to Gaara uvědomil. On vlastně nevěděl, jak dlouho v té místnosti rokují. On tam s nimi nemohl být. Byl přece bývalým kazekagem. Jeho se snažili od moci odvolat. Co kdyby to celé naplánoval on?
Jistě, takhle nějak uvažovali. A Gaara se tomu jenom smál. Banda dědků, kteří nemají na práci nic jiného, než pomlouvat, pomlouvat a pomlouvat.
„Ano. A víte, kdo to je?“ pokračovala lehce rozčílená dívka. Gaara vlastně nedokázal určit, zda se jedná o rozčílení, nebo rozčarování. V každém případě to bylo otravné. Kdyby mu rovnou řekla ‚Je to ten a ten,‘ vůbec by se na ni za to nezlobil. Ta holka ho zdržovala.
„Jak bych to mohl vědět?!“ vyjel na ni. Matsuri si toho nevšímala.
„Baki-dono!“ vyhrkla, než se zase rozběhla někam jinam. Gaarovi se ulevilo. Bál se, koho by ti šílení radní mohli vybrat. Ten někdo také mohl ze dne na den nařídit popravu a…otřepal se. Dělalo se mu špatně, je na to myslel. Ale Baki…to je dozajista dobrá zpráva. Rychle složil pár pečetí a ocitl se před Temariinou celou. Ta sebou poplašeně škubla, když zaregistrovala jeho přítomnost.
„Gaaro! Co tady děláš?! Budeš mít průšvih! A kde je Kankurou? Co se tam venku děje?!“ vyhrkla tiše.
„Všechno ti vysvětlím. Kankurou se vydal do Konohy pro Shikamara, protože my netušíme, jak tě z toho dostat.“ Temari se v té chvíli zaleskly v očích slzy. A to mělo hned několik důvodů
„Vy mi věříte?“ škytla šťastně. Gaara však tušil, že větší důvod než jejich důvěra, je to, že konečně zase uvidí Naru.
A skutečně tomu tak bylo. Nikdy ve svém životě snad Sabaku nepocítila větší úlevu, než když se dozvěděla, že přijde Shikamaru, aby vyřešil to, co se tady děje. Dá to všechno do pořádku. Už není čeho se bát! Všechno bude tak, jak má být. Věci se vrátí do zajetých kolejí…
Čtyřculíkatá však tušila, že to nejsou všechny novinky. Znala svého nejmladšího bratra dostatečně dobře na to, aby poznala, že na šachovnici se stalo něco mnohem víc. A podle jeho výrazu to musel být sakra dobrý tah.
„Tak co se ještě stalo?“ zeptala se. Gaara jen zamyšleně zavrtěl hlavou na znamení toho, že ji to vůbec nemusí zajímat. Nenaléhala, jen ho zkoumala svým pohledem. A pak jí to došlo. Jeho oblečení…bylo jiné. Něco se změnilo, ale…
„Ty nejsi Kazekage, že?“ hádala. Její bratr se k ní otočil se smutným výrazem v očích. Nic takového u něj v životě neviděla.
„Stalo se to tak, jak Baki předpovídal. Odvolali mě.“ Povzdechl si. Co všechno pro vesnici udělal. Změnil se pro ně! Bojoval, vyhrával a dával. Většinu své energie věnoval řešení problémů a oni? Aniž by ho prověřili, odkopnou ho jako nepotřebnou hračku.
„To je hloupost! Jsou snad slepí?! Vždyť tomu vrahovi nahrávají do karet!“ namítla rozčíleně Temari a mimoděk zvýšila hlas. Gaara ji rychle uklidňoval a pro jistotu nakoukl do chodby dál, aby se ujistil, že nikdy nepřiběhne zajistit situaci.
„Pro ně jsi ty ten vra, Temari. Díky bohu zvolili Bakiho.“ Uklidňoval ji.
„No, aspoň, že něco udělali dobře.“ Oddechla si Sabaku.
„Ještě nějaké novinky? Ohledně procesu, nebo tak?“ zeptala se po chvilkovém mlčení. Gaara zavrtěl hlavou. Jistě, do funkce feudálního pána byl předběžně zvolen jeho syn, zařizoval se pohřeb a Suna upadla v nemilost. Jenže nic z toho by Temari nepomohlo. A ona už měla nad čím přemýšlet, takže nebyla potřeba tyto věci nějak rozpitvávat. Ještě by získala nějaký pocit viny a to…nechtěl.
„Měl bych už jít.“ Řekl opatrně. Temari přikývla a přes mříže ho objala. Uklidnil ji.
„Děkuju ti za návštěvu.“ Pousmála se, ale jakmile se přenesl pryč, její úsměv zase opadl. Chtěla, aby Gaara viděl, že je silná a že ji jen tak něco nezlomí, ale kvůli temné náladě ve vězení pomaličku upadala to deprese. Co když nebude Shika ve vesnici? Co když někdo napadne Kankura po cestě do Konohy? A co když na poslední chvíli odvolají Bakiho a místo něj dosadí do funkce nějakého šílence? Otázky se objevovaly v její mysli čím dál tím častěji. A ona na ně nechtěla hledat odpovědi. Jedna z nich ji však zaujala natolik, že ji vyslovila nahlas. Teď už věděla, čím se to bude ty dlouhé dny zabývat.
„Kdo je tedy skutečným vrahem feudálního pána?“