Jitsuwa 5 - Ty jsi také světluška?

Jedno schodiště, odpočívadlo, druhé. Vynechat poslední schod, protože vrže a to by mohlo za tak tiché noci probudit celý dům. Tiše došlápnout, dotknout se pro štěstí té příšerné ozdobné řezby na konci zábradlí - zobrazující něco, o čem ví snad jen sám autor, co to vlastně je. Usmát se. Malá řezbička jí z nějakého důvodu připomínala vlastní jizvu na obočí – i když si oba škrábance, jeden ve dřevě a jeden v kůži, vůbec nebyly podobné. Proto se rozhodla, že jí to bude přinášet štěstí. Že pokaždé, když se těch vyrytých čar dotkne, dodá jí to odvahu. Pravděpodobně to byl nesmysl, ale ona tomu chtěla věřit. Chtěla mít v tomto domě místo, které mělo zvláštní význam – jen pro ni…
Ale to už téměř zapomínala, proč sem vlastně přišla. Trochu rozpačitě zavrtěla hlavou.
Věděla, že tam bude. Co si všimla, pokaždé tam byl – opřený o to zábradlí, zírající někam ven. Několik nocí po sobě ho pár minut sledovala. Rozčilovalo ji to – jak si dovoluje nedělat nic, jen zírat, když má… prostě dělat něco užitečného? Ale nejen to. Dívala se, jak ve světle měsíce – pokud byl zrovna jasný jako dnes, jindy se mohla jen domýšlet – se občas na jeho čele objevují vrásky. To jí znovu a znovu připadal téměř blízký, téměř… ano, opět téměř lidský. Ale zároveň ji to děsilo – když má starosti on, mají je všichni, no ne?
Občas se v duchu dohadovala, kolik mu asi je – ale většinu času jí to bylo úplně jedno. Jenom další číslo, tak co má být? Stejně ji to ale nepřestalo zajímat. Byla zkrátka zmatená, nejistá… už pořádně sama nevěděla, co cítí, co si myslí, že cítí, co by měla cítit a necítí…
V takovém stavu byla… vlastně ani nevěděla, kdy to začalo. Fakt, že se pořád spíše zmítala ve větru, než aby našla místo, kam patří, tomu nijak zvlášť nepomohl. Pevnou jistotu – protože to bylo to jediné, co doopravdy chtěla, bez nejmenších pochyb… a věděla, že nemá šanci to získat. Ne v této době, ne na tomto místě.
Ale představa naděje nikdy neumírá.
Nikdy si jí nevšimnul, nebo to alespoň nedal najevo. Kdo ví – byla od něj asi deset metrů. Mohl ji slyšet? Byla příliš troufalá?
Moc naivní?
V této chvíli jí to nevadilo. Ani jí nevadila nesmyslnost vlastního počínání. Měla by raději spát, pořádně načerpat síly – a ne brousit po tmavých chodbách a sledovat toho blázna.
Ale něco ji k tomu nutilo. Něco ji na tom skoro bavilo. Něco… co? Možná to, že to bylo nebezpečné. Možná to, že by se rozzuřil, kdyby ji chytil. Možná to, že věděl, že tam je – a nic nedělal. Možná to, že chtěla vědět, proč. Jednou přece něco udělá – a nebude to hezké. Možná právě to chtěla. Nebo myslela si, že chtěla. Třeba dokonce potřebovala – vytrhnout z té letargie, do které občas upadala, klidně násilně. Nebezpečí, vzrušení… možná je právě ona tady ten blázen. Třeba jsou blázni oba, ne?
Možná je to vlastně všechno stejně úplně jedno. Jen trocha legrace. Každý si ji přece zaslouží!
Ne. ne, špatně. Nejsem takovej cvok, pomyslela si. Chladně a rozumně.
Viděla, že natáhl ruku, jako by chtěl dosáhnout na hvězdy. Jak patetické, ne? Jenže najednou chňapnul – a sevřel v ruku pěst, jako by něco chytil. Pro sebe se lehce usmál – jenže to ona nemohla vidět. Náhle se otočil a dřív, než stačila dívka utéct, došel až k ní.
Ztuhla. Najednou jí touha po dobrodružství opustila, nejednou vzrušení ztratilo svůj lesk…
Alespoň zčásti.
„Chceš vidět světlušku?“ zeptal se jí. Jako by se prostě nic zvláštního nedělo.
Vděčně se podívala na jeho ruku – alespoň se nemusela dívat od jeho očí. Pomalu rozevřel prsty – ale v jeho dlani nic nebylo.
„Jestli chceš vidět světlušku, běž ven,“ řekl příkře. „Zásadně je nechytám.“
Světlo je totiž příliš vzácné na to, aby se spoutalo…
„Já nejsem světluška,“ odpověděla, těžko říci, proč zrovna těmito slovy.
„A přesto jsem tě chytil. Nebo možná právě proto?“. Pohlédl na ni. Rozhodl se hrát s ní. „Ne. Přesto.“
„Řekl jsi, že mě tady nic nedrží.“ Rozhodla se hrát s ním.
„A proto si myslíš, že nejsi chycená? Třeba jsi přece jenom světluška. Hotaru. Lapená.“
„Ty… nechytáš světlušky,“ řekla nejistě. Jen další z mnoha jejich zvláštních konverzací… ale to ještě nevěděla.
„Každý někdy udělá výjimku.“
„Proč bys mě chtěl chytat?“
Proč bys mě měl chtít chytat?
Zasmál se. Zase, zase, zase ten jeho smích!
„Klid, holka, nemusíš být tak vystrašená,“ chlácholil ji posměvačně.
„Nejsem!“
„Jistěže nejsi, Holčičko.“
„Neříkej mi tak!“
„Ale? Takže dívenka je ochotná konečně vyložit karty na stůl?“
„Proč bych měla říkat svoje jméno někomu, kdo mi stejně nevěří?“ vyjela útočně. V té samé chvíli už ale věděla, že to byla chyba. Kolikrát sakra ještě udělá to samé – zapomene, s kým mluví?! Opatrnost, opatrnost, opatrnost!!
Ale zároveň… byl v tom střípek vzrušení, o kterém si myslela, že ho hledá. Teď záleželo na tom, jak moc ji pořeže.
Chce být vůbec pořezaná? Jako to zábradlí, jako její obočí…
„Už je to docela nudné.“
Záměrně vyčkával, dokud se nezeptá, co. Zeptala se.
„Ta tvoje panika. Vždyť je to neustále to samý! Co takhle trochu originality? ‚Ach můj bože, já jsem byla táák mooc neopatrnáá! A on je blázen, on mi-‘“ chtěl to dokončit, chtěl ji zesměšnit, ponížit, chtěl to obrátit ve svou zvrácenou legraci, ale nakonec… nemohl. Sám si občas uvědomoval, jak na lidi působí – a že mají pravdu. Je nebezpečný. Občas se nechce ovládat. Ne, nemá žádnou supersílu, neumí létat, neumí žádná děsivá jutsu, pro někoho dobrého v taijutsu by nebylo těžké ho přeprat. Ale něco způsobovalo, že stejně u spousty lidí budil silnou nedůvěru.
Uvědomoval si, že podobné scénky bude zažívat neustále? Věděl to?
Kdo ví.
Klid, Eiketsu. Prostě buď v klidu, pomyslel si.
Věděl, že se svou povahou, s tím, jak se chová… prostě nemá šanci? Uvědomoval si, že i když to třeba myslí dobře – že i když je pod sarkasmem, cynismem a až zlým „smyslem pro humor“ – něco… dobrého, nikdo to neuvidí, protože nikdo neumí číst jeho myšlenky? Kdyby ano, měl by snad odvahu… riskovat a pokusit se získat přátele, pokusit se riskovat zklamání? Jít cestou, v jejíž úspěch stejně nevěřil?
Pravděpodobně ne. Pravděpodobně by se tomuhle jen vysmál. Otázka je, jak moc upřímně. A jak moc prostě… odevzdaně.
To on byl lapená světluška. Chycen, zamrzlý ve stavu, který nenáviděl, ale který byl všechno, co znal. Ztuhlý, neschopný se někam pohnout.
Ticho bylo čím dál rozpačitější. Jako mlha. Ošklivá, hustá… ne, ne, mlha by byla lepší než tohle. V mlze by na sebe neviděli.
Nakonec prostě odešla a on se vrátil na své místo. Ještě se ohlédl, viděl, jak se Holčička jednou rukou opřela – ale, konečně unavená? – o ten hrozně vyřezaný kousek zábradlí a nakonec vykročila na druhý schod. Přinutil se nemyslet na ni a myslet na to, co ho čekalo zítra.
Protože to nakonec bylo mnohem důležitější.
Ten jejich plán s velkým P… žádným plánem s velkým P ve skutečnosti nebyl. Zatím. Tři roky sbírali informace o ostatních lidech s Kekkei Genkai. Kupodivu jich nebylo málo. A nedalo se říct, že se všichni skrývali – ne, někteří byli pyšnou částí společnosti, hovící si na velice vysokých místech. Vůbec své schopnosti netajili – chlubili se jimi a postavili si na nich svou kariéru a své postavení. A z nějakého důvodu jim to vycházelo. Jen v Listové, nejbližší vesnici, byly takové hned dva klany – Uchiha a Hyuuga. Z nějakého důvodu je za zrůdy neměli. Nebo možná měli – ale ten, kdo je výš, má vždycky pravdu. Těm se neodporuje. Nakonec, sám tenhle pocit znal. Sám ho vyvolával.
Tak je to v pořádku, i když… zatraceně není!
Jak to proboha udělali?!
Klan Hyuuga… jako byl ten kluk Hizashi.
Co tady vlastně dělal?
Eiketsu se k němu nikdy pořádně nepokusil proniknout. Nebyl důvod. Věděl jen, že je Hizashi klidné povahy, s racionální a logickou myslí. Nemíval zmatené myšlenky jako ostatní – nebo aspoň ne v jeho přítomnosti. Dával si pozor na to, co si myslí, ať už to dělal zatraceně jakkoliv – ale to byl jen těžko důkaz toho, že by měl něco za lubem. Svého času Eiketsu podezíral spoustu lidí ze zrady, ale kupodivu se za celá ta léta žádný opravdový zrádce neobjevil. Nakonec, stačilo se jich zeptat. Ano, trocha uprchlíků, zlodějíčků, jiných zločinců… ale k těm býval shovívavý. Všichni byli – protože nakonec, málokdo tady měl čistě bílou minulost. A ať už byl Eiketsu jakýkoliv, i on měl v sobě ono „my s Kekkei Genkai proti zbytku světa“ přesvědčení, tu nevědomou, samozřejmou náklonnost k lidem jako on. I když samozřejmě – nikdo nebyl úplně jako on. Nikdo. My proti normálním. Ale já i proti těm… nenormálním.