Hyuuga Kyoudai XII.

12. Tamirova pravá tvář

„Nez, vstávej.“ ucítila, jak s ní někdo třese. „Nez, přijdeš pozdě na Akademii.“ poznala Tsunamin hlas. Nezumi pomalu otevřela oči a ospale se rozhlédla po místnosti.
„Takže to nebyl sen… Jsem u Tsunami.“ povzdechla si a podívala se na ni. „Řekla jsem, že tam nejdu, ne?“
„No musela jsem zkusit, jestli si nezměnila názor. Musím jít, mám misi a nevím, kdy se vrátím. Zůstaň tu, jak dlouho chceš a chovej se jako doma.“ mrkla na ni Tsunami.
„Dík.“ usmála se Nezumi. Rozloučily se spolu a Tsunami odešla. Nezumi vyšla na zahrádku a nadechla se čerstvého vzduchu. V noci pršelo znovu a vzduch byl nasáklý vlhkou vůní trávy. Nízké ranní sluníčko natahovalo paprsky skrz listy stromů. Musela se pousmát, tohle místo na ni působilo tak uklidňujícím dojmem. Došla k jezírku a chvíli sledovala, jak si spolu dva bílo-červení kapři hrají na honěnou. Po chvilce si uvědomila, že má na sobě stále pyžamo, které jí půjčila Tsunami. Bylo ale pohodlné a stejně neměla v plánu dneska někam jít, tak se rozhodla v něm zůstat. Vstala a došla do kuchyně, protože měla hlad. Otevřela lednici, chvíli si prohlížela její obsah, pak šáhla po velké sklenici nutely, našla lžičku a vrátila se na zahrádku. Posadila se ke stolečku, na který si dala nohy a pustila se do nutely. Ocucávala lžičku a nepřítomným pohledem hleděla někam do prázdna zabraná do svých myšlenek. Přemýšlela nad tím, co včera viděla. Ucítila, jak jí po tváři sjela slza. Rychle si ji utřela, zatřásla hlavou a snažila se myslet na něco jiného, ale nedařilo se jí to. Obrázek toho, jak se Shinovi rty dotkly Iteminých, jí neustále bolestivě pulsoval v mysli a nemohla ho z ní dostat.
„Dost sebelítosti!“ bouchla naštvaně pěstí do stolu. „Teď dopoledne je Shin na Akademii, tak se nemusím bát, že bych ho potkala. Půjdu se proběhnout, abych si trochu vyčistila hlavu, a stavím se doma pro nějaké věci.“ rozhodla se a vstala. Vrátila poloprázdnou sklenici od nutely zpět do lednice a došla si pro své oblečení. Bylo ještě stále trochu mokré, tak ho vynesla ven a rozložila na sluníčko. „Tsun se určitě nebude zlobit, když si půjčím nějaké její oblečení.“ řekla si a otevřela Tsunaminu skříň s oblečením. Za chvilku už se prohlížela v zrcadle na vnitřní straně dveří skříně v krátkých bílých kraťáscích a světle zeleném tílku. Jak zjistila o pár minut později, měla úplně mokré i boty, tak tentokrát otevřela Tsunamin botník a půjčila si nízké bílé tenisky. Vyšla ven, přešla pozemky klanu Hyuuga a volnějším tempem se rozeběhla směrem k lesu, ve kterém byla předchozího dne.
Něco málo přes hodinu jen tak běhala po lese a užívala si vůni mokrého jehličí. Po cestě z lesa probíhala kolem poměrně velkého cvičiště. Bylo zde docela hodně trénujících ninjů. Zastavila se a chvíli je sledovala. „Možná bych sem mohla dopoledne taky chodit. Třeba by se mi ulevilo, kdybych si do něčeho párkrát bouchla.“ zamyslela se a s lehkým úsměvem běžela dál. Po několika minutách už rychlejšího běhu se zastavila před dveřmi svého bytu. Položila na dveře ruku a poslala do nich trochu chakry, ozvalo se cvaknutí zámku, lehce strčila do dveří a vešla. V malé předsíňce se zula a pokračovala dál do skromně zařízené místnosti, která v sobě spojovala téměř vše. Pod oknem byla neustlaná postel s malým nočním stolkem, v protějším rohu se nacházela kuchyňská linka a uprostřed stál jídelní stůl se dvěma židlemi, který jí však sloužil i jako pracovní plocha. Došla ke skříni, která stála u zdi kousek vedle nočního stolku. Otevřela ji a vyndala z ní černý batoh s širokým zeleným pruhem vedoucím křížem přes celý batoh. Rozepnula zip a začala do něj skládat oblečení, které považovala za nutné. Navrch naházela pár osobních věcí a jedny vlastní tenisky a batoh zase zapnula. Po stranách k němu připevnila dva dřevěné meče, se kterými trénovala, a nakonec si kolem pasu přivázala svou katanu. Rozhlédla se po pokoji, jestli na něco nezapomněla, a když usoudila, že má všechno, vzala si batoh na záda a šla se obout. Když za sebou zavřela dveře, zamkla je stejným způsobem, jakým je předtím otevřela, a vydala se zpět k Tsunami.
Když se druhý den ráno probudila, Tsunami ještě nebyla zpátky. Udělala si snídani, umyla se, oblékla a šla na cvičiště, které den předtím objevila. Dva týdny tam chodila každé dopoledne. Vždy se svým vlastním větrným klonem trénovala buď Jyuuken nebo s katanami. Jednou ráno však přišla na cvičiště a nikdo tam nebyl. Přišlo jí to podezřelé, ale přesto se rozhodla, že si zatrénuje. Jako vždy si udělala klon a po chvíli už se tichem rozléhaly zvuky dřevěných mečů narážejících do sebe. Po hodině, kdy už jí po čele stékaly kapky potu, nechala klon zmizet a unaveně se posadila ke stromu. Když zvedla hlavu, všimla si muže stojícího asi šest metrů od ní, který na ni upřeně hleděl.
„Co chcete?“ zeptala se otrávené, když jí došlo, že je to Tamiro. „Nehodlám se na Akademii vracet, tak to rovnou vzdejte.“
„Vůbec mě nezajímá, jestli se vrátíš na Akademii nebo ne. Já už se tam také nevrátím.“ odvětil jí se zvláštním tónem hlasu, který u něj Nezumi ještě neslyšela. Podezřívavě se na něj podívala.
„Tak co ode mě teda chcete?“
„Tvojí krev.“ odpověděl jí Tamiro klidným hlasem.
„Mojí… krev?“ zopakovala po něm překvapeně. „Proč?“
„Vypadá to, že sama nevíš, jak vzácná a silná krev ti koluje v žilách.“ podíval se na ni s posměšným úšklebkem. „Tvoje milá sestřička ti o tom nic neřekla? Má stejnou krev jako ty, ale ty ses ukázala jako snazší cíl. Už proto, že jsem tě měl téměř měsíc pod dohledem.“
„Nemám nejmenší tušení, co to tu meleš…“ nepřátelsky na něj pohlédla, vstala a sevřela v rukou meče.
„Ale, ale… Svému učiteli bys neměla tykat.“ pobaveně ji sledoval.
„Myslím, že vztah student-učitel právě skončil, tak je to jedno.“ odvětila mu chladně. Tamiro na to jen pokrčil lhostejně rameny. Udělal několik pečetí a pohlédl na Nezumi. Ta zaujala obranný postoj, ale najednou se ocitla na ulici mezi domy. „Genjutsu?“ zmateně se rozhlédla a její zrak se zastavil na líbajícím se páru. Roztřásly se jí ruce a meče jí z nich vyklouzly. Se zoufalým výrazem hleděla na Shina a Itemi. „J… jak to? Tohle… je moje vzpomínka… Nikdo jinej tam nebyl.“ Do očí se jí nahrnuly slzy a rozeběhla se boční ulicí pryč. Najednou ucítila strašnou bolest a všechno kolem ní zmizelo. Byla opět na cvičišti a Tamiro stál těsně u ní. Vyděšeně se na něj podívala. Tamiro se jen zlověstně pousmál a zatlačil na katanu, kterou jí před chvilkou zabodl do břicha. Nezumi bolestně zatnula zuby, chtěla zvednout ruku a nějak se bránit, ale bolest ochromovala celé její tělo. Tamiro prudce pootočil katanou doprava a vytrhnul jí z jejího těla. Nezumi vykřikla bolestí a spadla na kolena. Viděla, jak se po zemi rozstříkla její krev. Levou rukou se chytla za ránu a pravou se opřela o zem. Tamiro se k ní sklonil.
„Tahle tvoje vzpomínka byla taky moje iluze. Vím, že jsi proti genjutsu slabá a porazit někoho, kdo má rozloženou psychiku, je mnohem jednodušší.“ zasmál se a odhrnul jí vlasy z obličeje. „Popravdě… hned první den, kdy jsi nepřišla, se po tobě Shin ptal. Vypadal, že si vážně dělá starosti, když jsi se ani po týdnu neukázala.“
„Nešahej… na mě… ty hajzle…“ procedila Nezumi skrz zatnuté zuby a bolestně zavřela oči. „Bylo to genjutsu… Takže s ní Shin nic nemá… a… dělal si o mě starosti… Sakra… Tsun měla pravdu, měla jsem se tam vrátit.“
„Nebo co?“ zeptal se Tamiro provokativně a zasmál se. „Nic mi neuděláš. Sledoval jsem tě dost dlouho a znám tvoje schopnosti. Kdybys mi to nekomplikovala, mohla jsi to mít už dávno za sebou. Tvá sestra má ten byt velmi dobře zabezpečený. Tam jsem se k tobě dostat nemohl a ven jsi chodila jen v dobu, kdy jsem musel být na Akademii. Ale vzít si den volna není až takový problém.“
„Táhni…“ rozmáchla se levou rukou a vrazila mu pěstí. Vyškrábala se na nohy a rozeběhla se pryč.
„Snad si nemyslíš, že mi v tomhle stavu utečeš?“ zavolal za ní Tamiro a otřel si krev z roztrženého rtu. „Mrcha malá… má docela sílu…“
„Neuteču… Ale stihnu se dát trochu do kupy…“ utíkala dál. Obě ruce jí obalila léčivá chakra, jednu si přiložila na ránu zepředu a druhou zezadu. Cítila, že na obou stranách má oblečení dost nasáklé krví. Najednou se před ní objevil Tamiro a seknul po ní katanou. Jen taktak se stačila sehnout a ostří meče jí prosvištělo těsně nad hlavou. Rychle uskočila kousek zpět.
„Holčička by se nám chtěla léčit, jo?“ pobaveně se na ní podíval. Přiskočil k ní a znovu po ní seknul. Nezumi zvedla levou ruku, kterou obalila už normální chakra a chytila čepel do ruky. Po předloktí jí hned začaly stékat tenké pramínky krve z rozseklé dlaně. Nevěnovala tomu však pozornost a pravou rukou se napřáhla.
„Jyuuken!“ ruka jí vystřelila k Tamirovu hrudníku. Dřív, než se ho ale stačila dotknout, jí Tamiro stačil přiložit ruku k hrudníku a do těla jí vyslat několik elektrických výbojů. Nezumi jenom krátce vykřikla, než ztratila vědomí a sesunula se na zem.
„Čekal jsem toho od tebe trochu víc.“ podíval se na ni pohrdavě Tamiro a vstal. Nezumi pomalu otevřela oči a mdlým pohledem se zadívala na špinavou zem před sebou. Zásah elektřinou jí opět otevřel rány. Cítila, jak jí teplá krev stéká po kůži. Pohnula rukou, opřela se o ni a trochu se nadzvedla.
„Už jsi při vědomí?“ podíval se na ni Tamiro otráveně. „Děláš si to akorát horší.“ stoupnul si k ní a silně jí kopnul do břicha. Nezumi přepadla na záda a ucítila v ústech pachuť krve. Zatnula zuby a znovu se pokusila vstát. Tamiro ji nohou přitlačil zpět k zemi a přiložil jí špičku katany doprostřed hrudníku. „Nějaká poslední slova?“
„Jdi… do p***le…“ vymáčkla ze sebe namáhavě.
„Až po tobě.“ ušklíbnul se, trochu katanu zvedl a probodl jí hrudník. Katana jí projela plící kousek od srdce. Nezumi vykřikla a na chvilku se jí zatmělo před očima. Tamiro se na ni rozčileně podíval. „Jak jsi to sakra udělala? Mířil jsem přesně na srdce!“
Nezumi se jen pousmála a rozkašlala se. Z koutků jí začaly stékat pramínky krve. Tamiro jí s naštvaným výrazem vytáhl na nohy a strčil jí ke stromu. Nezumi do něj vrazila zády a trochu sjela dolů. Tamiro jí chytil pod krkem a zvedl jí do vzduchu. Kolem druhé ruky mu začaly poletovat blesky.
„Končíš, ty malá mrcho!“ napřáhl se. Nezumi zavřela oči a po tváři jí sklouzla slza.
„Shine…“