Hyuuga Kyoudai XI.

11. Už se tam nevrátím…

Druhý den ráno, když se Nezumi rozespale posadila ve své posteli, zjistila, že se poprvé těší do Akademie. Úsměv jejího nového spolužáka se jí vryl do paměti a těšila se, až ho uvidí znova.
Když došla ke své třídě, zastavila se ve dveřích a pohlédla směrem ke své lavici. Shin tam ještě nebyl. Trochu posmutněla a pohlédla na hodiny nad tabulí. Ona sama tady byla dost pozdě. Sama pro sebe si lehce pokrčila rameny a vešla do třídy, došla na své místo, posadila se a zadívala se směrem ke dveřím. Když se otevřely poprvé, stál v nich Tamiro, třída ho pozdravila a začalo vyučování. Když se o pět minut později otevřely podruhé, stála v nich drobná dívka a chtěla si půjčit kousek křídy. O dalších patnáct minut později se otevřely dveře potřetí.
„Zdravím…“ řekl Shin směrem k Tamirovi a s klidným výrazem se vydal na svoje místo.
„Jdeš pozdě, co takhle nějaká omluva?“ Tamiro se snažil zůstat klidný, ale tik v oku prozrazoval, že mu to dlouho nevydrží.
„Zaspal jsem.“ odpověděl Shin klidně, Tamiro už se nadechoval, že mu něco odpoví, ale pak si to rozmyslel. Věděl, že to nemá smysl. Shin došel na své místo a posadil se. „Ahoj.“ usmál se na Nezumi.
„Ahoj.“ taky se na něj usmála. Celý zbytek vyučování si potichu povídali. Tamiro je několikrát obdařil nehezkým pohledem, ale oni si toho nevšímali. Dobře si spolu rozuměli. Jak Nezumi zjistila, Shin byl ještě starší než ona a do Konohy také přišel teprve nedávno. Na Akademii byl v podstatě ze stejného důvodu jako ona.
Den za dnem, kdy si takhle povídali, si Nezumi začínala pomalu uvědomovat, že by chtěla Shina poznat trochu blíž. Snažila se s ním mluvit o přestávkách, ale on vždy někam zmizel. Vždy, když se ho zeptala, kam to pokaždé mizí, vyhýbavě jí odpověděl a změnil téma. Chtěla s ním být také někdy sama, ale hned po škole pokaždé rychle odešel. Tahle jeho tajemnost jí přitahovala ještě víc. Zeptat se ho přímo, jestli by s ní někam nešel, se však bála. Proto si jen každý den užívala jeho přítomnost vedle sebe, a když se na ni zrovna nedíval, s úsměvem ho zamilovaně sledovala.
Když už jí do konce docházky zbývaly jen dva dni a byla si vědoma toho, že je beznadějně zamilovaná, rozhodla se něco dělat. Věděla, že by toho pak litovala, kdyby zůstala zticha. Po vyučování vyběhla za Shinem ze třídy a zavolala na něj. Shin se otočil a počkal, až doběhne k němu.
„Copak?“ usmál se na ni.
„No… víš… já…“ zrudla a začala koktat, pak se ale nadechla a podívala se mu do očí. „Nechtěl bys se mnou dneska někam jít? Třeba na jídlo nebo tak…“
Shin se na ni trochu překvapeně podíval a pak se omluvně usmál. „Promiň, ale dneska už něco mám. Možná jindy.“ otočil se a šel pryč, ještě zvednul ruku a mávnul na ni na rozloučenou. Nezumi zůstala stát na prázdné chodbě a dlouho za ním hleděla.
„No co… zkusila jsem to.“ řekla si pro sebe potichu a v duchu se začala uklidňovat, že má dneska určitě něco důležitého a že zítra bude moct. Pomalu se vydala domů. Po chvíli chůze, kdy byla zabraná do svých myšlenek, si uvědomila, že jde jinudy, než by měla. Už se jí ale nechtělo se vracet, tak se rozhodla, že půjde tudy a trochu se projde. Když vyšla na další ulici a zahnula doleva, všimla si, že před ní jde černovlasý kluk s blonďatou dívkou a drží se za ruce. Shina poznala okamžitě, ale až po chvíli, kdy na ně nevěřícně hleděla, jí došlo, že ta blondýna je Itemi. Oba se na sebe usmívali a něco si vesele vyprávěli. Najednou se zastavili, Shin se k Itemi otočil, něco jí pošeptal a pohladil jí po tváři, pak se k ní nahnul a políbil jí.
Nezumi začaly po tváři stékat slzy. Otočila se a rozeběhla se pryč. Nevěděla, kam běží, ale bylo jí to úplně jedno. Přes slzy skoro neviděla na cestu. „Tak proto byl každou přestávku pryč… Proto dneska neměl čas… Kvůli ní…“ Ta bolest, která jí svírala hrudník, byla nesnesitelná. Vyběhla z obytné čtvrti a vběhla do lesa. Doběhla na louku na okraji Konohy a až tady se zastavila. Popošla na otevřené prostranství, spadla na kolena, složila si obličej do dlaní a začala hlasitě vzlykat. Najednou ucítila, jak jí do vlasů spadla chladná kapka vody. Pak další. A další. Zvedla hlavu a uslzenýma očima pohlédla na šedou oblohu. Zavřela oči a nechala kapky vody dopadat na její tvář. Déšť se mísil s jejími slzami a hned je smýval. Studený vítr si začal pohrávat s jejími vlasy. Zvedla ruku a vlasy si rozpustila. Vítr jakoby to pochopil jako výzvu a ještě zesílil. Dlouhé černé vlasy jí ve větru povlávaly a díky vodě získaly ještě temnější barvu. Dlouho tam takhle jenom klečela, už ani nebrečela, jenom nechávala vítr a vodu, živly, které jí byly nejblíže, aby si s ní dělaly, co se jim zlíbí. „Už se tam nevrátím… Nedokázala bych se na něj ani podívat…“
Když déšť ustal, potichu vstala a pomalu se vydala zpět. Nešla však domů. Po půl hodině zaťukala na dveře bytu, ve kterém už několikrát byla. Otevřela jí usměvavá hnědovláska. Když však Nezumi uviděla, úsměv jí z tváře zmizel.
„Nez, co se stalo? Pojď dovnitř.“ pobídla ji Tsunami se starostlivým pohledem. Nezumi jen tiše vešla dovnitř. „Jsi celá promočená, to jsi byla venku v tom dešti?“
„Mm…“ přikývla Nezumi a podívala se na Tsunami uplakanýma očima. Tsunami se na ni překvapeně podívala a beze slova ji pevně objala. „Tsun… on… on někoho má…“ zavzlykala Nezumi potichu. Tsunami byla jediná, komu se svěřila se svými city k Shinovi. Proto se teď vydala k ní. Tsunami ji pohladila po zádech.
„To přece neznamená, že už u něj nemáš žádnou šanci. Až se poznáte ještě líp a jednou nebo dvakrát si spolu vyrazíte, může se všechno změnit.“ řekla konejšivě.
„Já už se na Akademii nevrátím. Nemůžu…“
„Nedělej ukvapený závěry.“ usmála se na ni Tsunami. „Půjčím ti teď nějaké suché oblečení, udělám ti velkej hrnek horký čokolády, vyspíš se a ráno si to znova promyslíš, ok?“
„Dobře.“ přikývla Nezumi a vděčně se na Tsunami podívala. „Děkuju.“
Tsunami jí donesla ručník a suché oblečení. Mezitím, co se Nezumi převlékala, jí rozestlala u stěny další deky, aby měla kde spát. Když se na Nezumi na chvilku podívala, stála zrovna zády k ní. Na nahých zádech byly jasně vidět dva černé znaky. Na levé lopatce znak pro draka 龍 a na pravé znak pro boha 神.
„Ryuujin… Podle toho, co říkala, nemá o původu naší matky vůbec ponětí. Ale teď jí s tím nebudu zatěžovat. Řeknu jí to, až bude klidnější." zamyslela se Tsunami při pohledu na znaky na jejích zádech. Pak odešla do kuchyně. Po chvíli se vrátila s podnosem, na kterém měla velký hrnek čokolády, pro sebe skleničku limonády a hromadu sušenek. Pohlédla na Nezumi, která seděla zachumlaná v dekách, opřená zády o stěnu a hleděla před sebe. Posadila se naproti ní, podala jí čokoládu a usmála se. „Tak povídej, co se stalo?“
Nezumi chvíli mlčela, pak se napila čokolády a převyprávěla Tsunami, co se stalo. Tsunami jí nechala, aby se vypovídala, vyslechla ji, probrala to s ní a nakonec Nezumi přikryla, když usnula s prázdným hrnkem v rukách.