Mazaný Kakashi : Kapitola 1 - Nový klient

Byla noc temná a hluboká jako díra v Tobiho masce a světla pouličních lamp se mihotala jako podnapilý Jiraiya po nočním tahu. Na kraji dlážděného chodníku nervózně přešlapoval podivně vyhlížející muž. Klobouk měl vražený hluboko do čela a z cigarety značky Camel stoupal namodralý kouř. Náhle se tichou ulicí roznesl klapot číchsi bot. Zpoza rohu se vynořila hlaveň pistole a noc prořízly dva ostré výstřely. Kuřák padl jako podťatý. Stín se přiblížil. Sehnul se nad chladnoucím tělem a z náprsní kapsy jeho ošuntělého kabátu vytáhl papírovou obálku.

Zvonek výtahu cinkl v nejvyšším patře činžovního domu, líně jsem si otřel pot z čela a počkal až mi stařík Sarutobi otevře. Jako vždy jsem prošel chodbou a zastavil se až před starými oprýskanými dveřmi se skleněnou výplní. Ušklíbl jsem se nad pozlaceným nápisem prozrazujícím mé jméno. Ano, jsem Hatake Kakashi. Je mi pětatřicet a v tomhle zapadákově provozuju praxi soukromýho očka.
To odpoledne jsem se cítil úplně pod psa. Motal jsem se jako Gai při ranní rozcvičce. Slabej sem byl jako třikrát přežvejkaná žvejkačka. A do budoucnosti jsem hleděl se stejným optimismem jak Zabuza s Haku po čtyřech letech společného soužití. Pach prachu v kanceláři byl tupý a fádní jako dívka s růžovou hlavou. Židle pro klienty, lustr u stropu v něm tři mrtvý můry a na stole k smrti vyčerpanej a vyzvoněnej telefon. Faktem bylo, že jsem už měsíc nenarazil na pořádnej kšeft.

Armáda loudavých minut se vlekla okolo mě. Hodil jsem si nohy na starý, léty sešlý psací stůl a znuděně se pohupoval v křesle. Ticho zatuchlé kanceláře přerušil sípavý hlas bzučáku. Ve dveřích stál po dlouhé době nový zákazník.
"Vy jste Hatake?" zachraptěl podivný mužík.
Přeměřil jsem si ho svým zkušeným detektivním okem. Obnošené kostkované sako, nevýrazná kravata a malý, typicky vidlácký slamák na hlavě.
"No… moc valné to tu nemáte." Zatěkal vypoulenýma očima po místnosti.
"Sršet vtipem můžete i v sedě." Poznamenal jsem a gestem ukázal na volnou židli.
Po krátkém zaváhání a hlavně s kapesníčkem, zbavujícím sedátko nánosu prachu, v ruce, přijal podivín nabízené místo. Naše pohledy se střetly a vzájemně se do sebe vpíjely. Atmosféra houstla jako levandulová pěna do koupele. Muž na chvíli znejistěl, ale pak jeho pravice hbitě vystřelila k náprsní kapse saka. Mé instinkty čmuchala zapracovaly. Místo naleštěného glocku se ale v jeho ruce objevila bílá, trochu pomačkaná kartička.
"Jmenuji se Tobi. Tobi Goodboy." Zašveholil něco ve stylu Jamese Bonda a vizitku pedantsky narovnal na stůl.
"Gratuluju, pane Goodboyi."
"No tak, kolik si počítátéé?"
"Pětadvacet denně."
"Pětadvacéét?" Podivil se.
"Plus výlohy."
"Dobřéééé!" souhlasil. "Takže…no…" Cumlal si spodní ret a nedokázal se vymáčknout.
"No tak schválně, vyzkoušejte mě." Uvolil jsem se alespoň trochu tomu prostoduchému mládenci napomoct.
"Máááám … bratra, Hatake."
"Zapeklitý případ." Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Vstal jsem z křesla. Potřeboval jsem se trochu napít.
"Jak jste si mě vůbec našel? Proč zrovna já?" Zeptal jsem se ho přímo a sáhl do zásuvky pro poloplnou láhev levné whisky.
"Četl jsem o vás."
"A copak jste se dočetl?"
"Že jste dobrej." Přiznal a pochybovačně pohlédl na mou právě nalitou sklenku.
"Ovšem pokud se z vás nevyklube jeden z těch věčně namazaných detektivů." Zamračil se.
"A proč ne? Ti přece vždycky všechno vyřeší." Podotkl jsem ironicky a pořádně si loknul. Zlatavý mok mě zaštípal v krku.
"Podívejte, jestli si v tomhle prašivým městě chcete najmout nějakýho navoněnýho frajera…"
"Eh… Jak to myslítéé?" Vyhrkl prosťáček. "Tohle je přeci slušné město."
"Jo, můžete tu žít léta a nevidět jedinej kulomet." Přiblížil jsem mu krásu tohohle city a zase se posadil.
"Začalo to tím, že se bratr vrátil včera táááák pozdě domů, že dodnes vůbec nepřišel." Začal vyprávět. Musel jsem se znovu napít, nebo si aspoň zapálit. Tenhle chlap mě doháněl k šílenství.
"Emmm… kouření a pití škodí zdraví." Vybafnul na mě slogan ministerstva zdravotnictví a ukazováčkem těkal mezi mými závislostmi.
"A banán, ten bych si MOH oloupat?"
"Jo, jo." Ujistil mě.
"Váš bratr jednu noc nepřijde domů …"
"No"
"…a vy už se o něj strachujete?" Musel jsem se usmát, přehnaná péče tohohle týpka mě vážně dožírala. To bude zase kšeft.
"Musíte ho najít!" křiknul. Z pusy jsem vyfouknul cigaretový kouř a rezignovaně přijal tenhle zatraceně praštěnej případ.
"Tak ukažte, co máte."
Muži se slamáčkem zajiskřilo v očích a nadšeně hrábl pro malou koženou peněženku. Chvíli v ní cosi hledal a pak vytáhl fotku.
"Jsme dvojčata, víté?" Usmál se přiblble.
"A co dělá váš pan bratr?" zeptal jsem se prohlížejíc si stejně podivně vyhlížející osobu, jako seděla přede mnou, jen v letadélku. "Pilota?" Otočil jsem na něj ten kus papíru.
"Řidiče u jednoho boháče. Tohle jsem mu našel v saku. Nikdy nekouřil." Zaštrachal v kapse a podal mi malou krabičku. Byly to zápalky. Otevřel jsem je a uviděl nápis "Hotel Kage".
"To by mohla být stopa, co říkáte?" Zamrkal na mě hyperaktivně. Unaveně jsem si povzdechl.
"Zavolejte, kdyby se vrátil." Podal jsem mu svou vizitku a sledoval, jak se má k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil.
"Madara Uchiha."
"Co?"
"Na to jste nepřišel, co? Nechal si tak říkat. Madara Uchiha."
"A proč, proboha?"
"Přišlo mu to zajímavější než Goodboy." Posmutněl.
Zakroutil jsem hlavou: "Goodboy je lepší."
"Díky." Usmál se plaše a vyšel ven.

Nevím, proč jsem to vlastně vzal. Protože jsem to nevěděl ani já sám.