Dostat druhou šanci 10

Uplynuly asi dva dny. Nic významného se nestalo a možná k tomu přispěl i fakt, ža se Aya systematicky Kakashimu vyhýbala. Probíhalo to asi tak:
Vstávala o hodinu dřív než vůbec musela jen proto, aby byla o to dřív venku. Popravdě, tahle skutečnost měla za následek i to, že chodila na čas do práce a ani tam nemusela utíkat. Po práci se ještě hodinu nebo dvě poflakovala po venku, zašla si na skleničku, dvě, tři... prostě zabíjela čas. Až toho měla dost, šla domů. Když přišla, Kakashi tam nebyl. Stejně zbytek večera trávila ve svém pokoji a tam přečkala do dalšího dne, který byl úplně stejný. A proč to všechno dělala? Tuhle otázku si položila několikrát a stejně z její hlavy nevyšlo nic kloudnýho. Jenom měla pocit, že by se mohla cítit nepříjemně, kdyby ho potkala.

Dost by ji překvapilo, že Kakashi dělal skoro to samý. Nedostal žádnou misi, která by ho od tohoto podivného soužití osvobodila. Proto si vymyslel vlastní, sice ne příliš originální způsob, jak se setkání s Ayou vyhnout. Člověk by si aj řekl, že z té jeho kebule musí vyjít něco chytřejšího a pokud to ne, tak aspoň něco levnějšího - pronajal si pokoj na ubytovně. Proto, aby Aya nechytla podezdření, že je to srab, vždy, když byla v práci, přišel, udělal tam bordel a odešel. Co k tomu dodat? Prostě geniální.
Omrzelo ho to až ve chvíli, kdy dostal účet za pokoj. Řekněme, že s takovou pálkou za dvě noci, tam kde mají tři hvězdičky v mínusu, nepočítal. Tento šok zasáhl jeho peněženku ráno třetího dne. To už Aya byla dávno v práci a přestávala cítit ruce. Ta mrkev se už stávala smyslem jejího života. Každou, kterou oškrábala, měla pojmenovanou dokonce si s nimi začala povídat a s některými si vytvořila i přátelské pouto. Teuchiho to v celku bavilo, ale to jen do doby, kdy je odmítala nakrájet, tedy zabít. O chvilku později ji Teuchi poslal domů aby si odpočinula. Ani si neuvědomila jaké má štěstí, že má takového šéfa. Ten jí navíc dovolit zachránit jednoho ze svých nových přátel, Aratu.

Šla rovnou domů. Teuchi měl pravdu, byla unavená. Moc se za ty dva dny nenaspala. Vždy se někde courala do noci a ráno vstávala, dalo by se říct přehnaně, brzo.
Ani se nenazdála a byla u dveří. Otevřela je, vyzula se, položila Aratu v kuchyni a šla si na chvíli lehnout.

Poté, co zaplatil za pokoj, šel Kakashi rovnou domů. Byl v klidu, protože, jak mu bylo dobře známo, byla Aya v tuto hodinu ještě v práci. Dveře byly otevřené. To mu připadalo trochu divné, ale nijak zvlášť to neřešil. Měl celkem hlad. Po důkladném prozkoumání ledničky mu byla jasná jediná věc a to, že Aya nebyla za celé dva dny schopná nakoupit a lednička je úplně prázdná. Řekl si ale, že do toho obchodu může klidně zajít sám. Tak se teda rozhodl, že půjde. Pak mu ale do oko padla jedna mrkev...

Netrvalo to dlouho a Aya byla vzhůru. Její probuzení měli na svědomí ptáci, kteří nedbali jejích výhružek, a taky paprsky denního světla, které pronikaly i přes zatažený závěs. Chvíli ještě ležela na posteli a přemýšlela co bude dneska dělat. Být zavřená v pokoji až do večera, kdy půjde spát se jí moc nechtělo. Byla už tak znuděná, že si vykládala s mrkvemi... Moment! Mrkve... Mrkva!
V ten okamžik z postele vystřelila jako raketa a hned, jak se jí vrátila krev do hlavy (ono to totiž není jen tak rychle se ocitnout z polohy vertikální do horizontální....), běžela do kuchyně, kde byl Arata. Tedy to si alespoň myslela. Dvě minuty nehybně sledovala kuchyňskou linku. Až teprve pak si plně uvědomila, že tam není. Zachovala klid. Mohl taky spadnout na zem, že? Nebyl tam. Teď už klid začínala ztrácet. Po chvilce uslyšela, jak se otevírají dveře. Tentokrát věděla naprosto přesně kdo to je. Veškerý klid ztratila. Uchopila nůž, který ještě před chvílí ležel v držáku a pomalu zamířila ke dveřím.

Kakashi zrovna otevřel dveře, když se před ním objevila Aya, která ho zpražovala velmi naštvaným pohledem. Nože, kterého mu držela u krku si všiml až za okamžik. Tázavě se na ni podíval, když tu na něho začala ječet:

„Kde je Arata a co jsi s ním udělal?“ Její hlas zněl velmi výhružně, ale buhužel jí nenapadlo, že třeba Kakashi neví o kom mluví. Chtěla mu to hned objasnit, ale on ji předběhl.

„Kdo?“ Zeptal se s dost udiveným výrazem, což šlo dobře rozeznat i přez to že měl, ostatně jako vždy masku.

„Mrkev.“ Jednoduché a výstižné...

„Ty dáváš jména mrkvím? Páni to jsem netušil.“ Zněl docela pobaveně a to Ayu naštvalo ještě víc.

„Jo! A kde teda je?“ Její hlas zněl stále naštvaně, ale aspoň trochu snížila hlasitost.
„No, obávám se...“

„Tys ho sežral?!“ Zaječela opravdu, ale opravdu vysoko. Tak, že i sousedům hrozilo vážné poškození sluchu nebo při nejmenším vysklení oken. I přez zoufalství, které ji náhle začalo pohlcovat, našla sílu a pokračovala:

„Jak jsi to mohl udělat?“ V tom momentě se jí už začínaly lesknout očka.
„Normálně. Mám totiž zuby.“ Dělal si z ní srandu. No jasně. Jsou lidi, kteří přátelství se zeleninou nechápou a on byl očividně jeden z nich.

„Ty to nechápeš. My jsme si byli moc blízcí...“ To už začala i posmrkávat.

„No taaak. Jestli tě to upokojí, jsem si jistý, že je teď mnohem blíž mě.“ Už mu sice začínalo docházet jak se Aya cítí, sice nepochopil proč, ale přece jen si byl vědom jejího utrpení. Stejně si ale nedokázal pomoct. Musel si z toho prostě dělat srandu...

„Ale prosim tě. Víš co? Já byl právě v obchodě a koupil jsem úplně príma rajčátka...“ sáhl do igelitového sáčku, zanedlouho jedno vytáhl a pokračoval: ,... Hele tohle může být třeba Haruka, krásně červené rajče, jehož snem je stát se velkým a mocným kečupem.“

Místo toho, aby se na něj Aya naštvala, jak si oprávněně myslel, se na něj jenom mile usmála sklopila oči a dokonce i nůž. Ve skutečnosti si právě uvědomila jak velkou blbost ještě před chvílí dělala. Její úsměv se postupně stával širší a širší, až to nevydržela a začala se téměř bláznivě smát. Konečně na ni dolehla směšnost celé situace.