Nová generace 2 – Kapitola 3

Do ztemnělé velké haly vstoupil vysoký hezký devaténáctiletý mladík s dlouhými hnědými vlasy a očima stejné barvy.
„Tak v tomhle si libuje Manabu-sama.“ řekl a rozhlížel se po hale.
Ta byla osvětlena pochodněmi, ale moc světla v tak velké hale nevytvořili. Jediné větší světlo bylo na výstupku na kterém byl trůn uprostřed haly. Pod ním stály dva lidé. Muž a žena. Oběma mohlo být devatenáct, stejně tak jako příchozímu. Muž měl krátké hnědé vlasy a hladký obličej. Celé jeho tělo bylo zakryto plášťěm. Dívka měla dlouhé blonďaté vlasy a rozhodně byla více odkrytá něž její kolega, takže na některých místech byla vidět tetování s různými slovy.
Oba se na příchozího koukali jako na odporný hmyz, to ho ale neodradilo od toho aby se dál usmíval.
„To je mi teda přivítání. Hiroshi se konečně vyhrabal z té díry v Zemi Vody a přišel vás navštívit a vy ho ani nepřivítáte?“ zeptal se příchozí „To jsou mi způsoby.“
Ani jeden z oslovených nepromluvil. Hiroshi se ale usmívat nepřestal. Místo toho k ním přišel ještě blíž.
„Ale nač ty obličeje. Vždyť jsme přece sourozenci.“ řekl Hiroshi a dal přátelsky ruku na ženu „Nemám pravdu, Ran?
„Pokud mi nechceš přenechat svou schopnost, tak dáš tu ruku pryč.“ řekla Ran a Hiroshi dal ruku pryč.“
„Nech si zajít chuť.“ řekl s úsměvem Hiroshi a podíval se na muže „A co ty Torio?“
„Drž ****.“ řekl Torio.
Hiroshi zmlknul a jen se usmíval. Za chvíli se dveře do haly otevřely a někdo vběhl dovnitř. Bylo ale těžké poznat kdo.
„Hiroshi-san.“ zvolala postava dívčím hlasem a Hiroshiho pevně objala.
Byla to třináctiletá zelenovlasá dívka.
„Ahoj Mayu-chan. Dlouho jsme se neviděli.“ pozdravil Hiroshi a dívka objetí povolila„Jak se ti daří?“
„Nelíbí se mi tu. Je tu tma a zima a navíc ti dva.“ postěžovala si dívka „Naštěstí většinou bývám někde mimo zemi. A co vy? Jaká byla cesta?“
„V pohodě jako vždy.“ odpověděl Hiroshi.
„A co tady vůbec děláte?“ zeptala se Mayu.
„Dostal jsem zprávu od Kaita-san, že mám dorazit.“ řekl Hiroshi „Nemůžu uvěřit, že už jsme všichni a to nás bývalo tolik.“
„O čem to mluvíte Hiroshi-san?“ zeptala se zvědavě Mayu.
„Ale nic. To už je minulost.“ odpověděl Hiroshi.
Do haly vstoupili další dva lidé. Jeden z nich byl Kaito a druhý byl postarší muž s krátkými prošedivělými černými vlasy a vousy stejné barvy. Muž došel k výstupku a Torio s Ran se uklonili.
„Vítejte Manabu-sama.“ pozdravili najednou a podívali se pohrdavě na Hiroshiho a Mayu, kteří se vůbec neuklonili.
Manabu se posadil na trůn. Kaito zůstal stát vedle výstupku. Hiroshi se rozhodl napravit svůj omyl ohledně pozdravu.
„Zdravím vás Manabu-sama.“ pozdravil a zamával „Vypadáte čile jako vždy.
Manabu se pousmál a řekl: „Stejný optimista a vtipálek, jak jinak že? Aspoň mi dobře sloužíš.“
„Vždycky k váším službám.“ řekl Hiroshi s protáhlým úsměvem a mírně se uklonil.
„To rád slyším.“ řekl Manabu a podíval se po všech „Mám tu pro vás menší práci. Jde o pár lidí, kterých se musíte zbavit, protože by nám v nastávajících dnech mohli dělat problémy. První z nich je nám všem dobře známá Amaya. Je někdo z vás, kdo jí dobrovolně zabije.“
„Já si jí vezmu na starost, Manabu-sama. Už dlouho prahnu po její schopnosti.“ přihlásila se Ran.
„Dobrá.“ pousmál se Manabu „Jestli někoho chceš sebou, tak si posluž.“
„Zvládnu to sama, ale děkuji Manabu-sama.“ řekla Ran a uklonila se.
„Jako další je tu dvojice tzv. hrdinů. Zatím se omezují pouze na ochrany vesnic a boji proti Společnosti, ale dřív nebo později se nám budou chtít postavit. Z toho co jsem o nich slyšel je považuji za stejně velkou hrozbu jako je Amaya. Musíme je rozdrtit.“ řekl Manabu.
„Co o nich víme?“ zeptal se Torio.
„V zemích jsou známí pod přezdívkami Rudý šermíř a Ohnivá pěst.“ řekl Kaito a Hiroshi spozorněl „Už podle jejich přezdívek je jasné jaké jsou jejich základní útoky. Starší a větší používá převážně meč, zatímco menší z nich dokáže rozžehnout své pěsti. U obou tedy převládá taijutsu. Další co víme je, že cestují z vesnice do vesnice, nikde se moc nezdržují, takže najít je nebude nejsnažší. Torio, chceš se toho ujmout?“
„Já to chci udělat.“ řekl rychle Hiroshi dříve než Torio odpověděl.
Všichni v hale se na něj podívali.
„Proč to chceš udělat?“ zeptal se Manabu.
„Kaito-san mluvil o člověku, který dokáže rozžehnout své pěsti. Už jsem se s ním jednou setkal a podařílo se mi jeho pěsti snadno uhasit, proto to chci udělat já.“ odpověděl Hiroshi.
„Tak dobře.“ souhlasil Manabu a podíval se na Toria, který sice chtěl něco namítnout, ale raději nakonec mlčel „Vezmeš někoho sebou?“
„Vemte mě.“ řekla prosebně Mayu a zatahala Hiroshiho za ruku.
„Mayu půjde se mnou. Jsou dva, takže se mi pomoc bude hodit.“ řekl Hiroshi a Torio si posměšně odfrkl.
„Souhlasím.“ přikývl Manabu „Ještě než odejdete, chci vám někoho ukázat.“
Dveře do haly se otevřeli a dovnitř vstoupili dva ninjové s čelenkou Deštné a vedli svázanou dívku, která měla čelenku Konohy. Dívce bylo asi osmnáct let. Měla dlouhé žluto-černé vlasy a zelené oči. Po těle měla samé modřiny a jizvy, bylo poznat, že sotva stojí na nohou.
Ninjové se zastavili, srazili dívku na kolena, uklonili se a zase odešli.
„Tak tohle je špion z Konohy, kterého se nám podařilo včera chytit.“ oznámil všem Manabu a dívka se na něj zlostně podívala.
„Už víte, kdo to je?“ zeptal se Hiroshi.
Kaito vytáhl papír a přečetl ho: „Hachi Junko, 18 let, Element: Neznámý, Základní technika: Ninpou: Hachi. No, už jsou to hodně zastaralé informace, ale lepší než nic.“
„Kde jste se to dozvěděli?“ zeptala se vyděšeně dívka.
„Kaito-san měl před několika lety cestu přes Konohu, tak si tam opatřil i nějaké informace.“ odpověděl Hiroshi.
„Takže můžeš nám teď říct, jaký byl přesně tvůj úkol?“ zeptal se Manabu.
„Víš co mi můžeš.“ řekla vztekle Junko.
Manabu se usmál a řekl: „Víš, stejně mě to nezajímalo. Já jen jsem chtěl vidět jak se zachováš. Jestli budeš prosit o život nebo mi to dobrovolně řekneš. A co takhle, kdybych ti nabídl život za tvoje služby.“
„Mám se snad opakovat nebo seš hluchej ty starej páprdo!“ zvýšila Junko hlas.
„Jak se opovažuješ, ty jedna malá...“ řekl Torio a už chtěl zaútočit, ale Manabu ho zastavil.
„Líbí se mi ta tvoje nezdolnost. Takový jsou všichni ninjové tam u vás?“ zeptal se s úsměvem Manabu a vytáhl senbon „Tohle je tvoje zbraň, pokud hádám dobře. Můžeš si ji vzít.“
Manabu jemně hodil senbon a ten se velké rychlosti zabodl do mozku Junko. Junko padla na bok a z hlavy jí tekla krev.
„No, tak to je všechno. Dávejte si pozor, takových jako je ona bude určitě víc.“ řekl Manabu.
Ran, Torio, Hiroshi a Mayu se uklonili a odešli z haly. Jakmile z ní vyšli chytil Torio Hiroshiho pod krkem, přimáčkl ho ke zdi a začal ho jednou rukou dusit.
„To já sloužím Manabovi-sama. Ne taková ****** jako ty. I když se jedná o takový póvl jako jsou ti dva, tak to měl být můj úkol.“ řekl rozčileně.
„Ten úkol mě zaujal, tak se uklidni.“ ozval se za ním Hiroshiho hlas.
Torio se otočil a překvapeně zíral na Hiroshiho jak na něho se založenýma rukam kouká.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Torio a pustil klon, který se rozpadl ve vodu.
„Narozdíl od vás jsem neignoroval schopnosti našeho malého brášky a snažil jsem se je trochu poznat.“ odpověděl Hiroshi a vydal se dál po chodbě ven z pevnosti.
Mayu šla za ním.
„Mám sílu tisíci takových jako byl on!“ zavolal ještě Torio „A jeho mlhu umíme ovládat všichni.“
„Já se o jeho schopnosti zajímala.“ řekla Ran „Ale teď je mrtvý, takže je už nezískám. Mám v sobě příliš málo jeho buněk na to abych se začala trénovat.“

***

„Tak řekneš mi už o co jde?“ zeptal se Ryo, když vešel za Kenshinem do chaty.
„Vzpomínáš si o čem jsem se tu tehdy před pěti lety bavili?“ zeptal se Kenshin.
„Jo, chtěl jsi abych ti tu udělal horký pramen.“ odpověděl Ryo.
„To teď nemyslím. Myslím to, co jsem ti řekl po tom co jsem se vrátil z toho výzkumu o kterém jsem tehdy mluvil.“ opravil ho Kenshin

PŘED PĚTI LETY

Ryo a Kenshin seděli každý na své matraci.
„Co mi tedy chceš říct?“ zeptal se Ryo „Už od včerejška se chováš divně.“
„Vzpomínáš jak jsem ti řekl, že ta tetování nejsou ve skutečnosti tetování?“ zeptal se Kenshin a Ryo přikývl „V minulých dobách tato tetování ukazovala u některých ninjů jejich sílu a schopnosti. Na páteři měli dvě tetování, která značila sílu těla, tedy taijutsu a množství chakry. Na ramenech pak měli vytetované své živelné podstaty. Nakonec někteří z nich měli na srdci vytetovanou přezdívku. To byla první věc, která mě upoutala, když jsem si všiml jména vytetovaného na břiše, kde se bývají zapečetění ocasí démoni.“
„Ty si ale řekl, že to nejsou obyčejná tetování, co to teda je?“ zeptal se Ryo.
„Je to chakra, kterou máš v sobě zapečetěnou.“ odpověděl Kenshin.
„Cože? Tomu vůbec nerozumím.“ řekl Ryo.
„Hned ti to vysvětlím.“ ujistil ho Kenshin „Nápisy Voda, Oheň a Chakra obsahují chakru. Každá jednoho bojovníka, okolo nich je neviditelná pečeť, která se objeví pouze, když se otevírá nebo uzavírá. Než ale s nima můžeš začít manipulovat, musíš je nejprve odemknout, což je samo o sobě těžké stejně jako otevírání a zavírání. Navíc každá z nich musí být otevřena jen určitou dobu, protože nemůže přílíš dlouho takové množství chakry proudit v těle. Co se týká té s nápisem Tělo, vydedukoval jsem si, že je to jednorázová pečeť, která se dá snadno otevřít, ale těžko zjistit, obsahovala všechny tvé vzpomínky, schopnosti a chakru. Chakru, kterou jsi měl do té doby byla na to aby si přežil.“
„Ale jak se to na mě ocitlo?“ zeptal se Ryo.
„Bohužel to sám nevím, mluvil jsem s pár lidmi, ale kromě toho k čemu by to mohlo být jsem se nic nedozvěděl.“ odpověděl Kenshin.
„A moje paměť? Jaktože se nevrátila celá?“ položil další otázku Ryo.
„Nevím, zřejmě uvízla uvnitř pečetě. Bude se ti vracet postupně. Může to trvat pár týdnů, měsíců nebo i let.“ řekl Kenshin.
„Dobře. Teď mi dovol, abych se tě na něco zeptal.“ řekl Ryo a Kenshin mu pokynul „Vrátíš mi ten mečík, prosím?“
„Ne.“ odpověděl Kenshin „Používat meč není tvůj styl. Soustřeď se na normální taijutsu a své techniky.“
Kenshin vzal Ryův meč, který byl vedle něj a jednou rukou ho zlomil.
„To néé.“ zasténal Ryo.

SOUČASNOST

„Za tu dobu se mi toho moc nevrátilo. Jen pár kousků.“ řekl Ryo „Teď mi ukaž to co jsi chtěl.“
Kenshin zvedl svou matraci a zpod ní vytáhl štos popálených a vlhkých šedých papírů. Všechny je dal Ryovi. Ten se podíval hned na první z nich. Byl to seznam šestnácti jmen z toho sedm jich bylo škrtlých.
„Kiri Ryo, Mare Torio, Sumāto Ran, Ninfu Hiroshi, Ninshiki Naoto, Kan Botan, Orokana Mikio, Hitto Ichiro, Kyodaina Kei.“ přečetl Ryo neškrtnutá jméná „Co jsou zač a proč je hned na prvním místě moje jméno?“
„Jsou to lidé, kteří jsou jako ty a mají v sobě tvojí DNA.“ odpověděl Kenshin.
„COŽE?!“ zeptal se nahlas Ryo a v hlase byl slyšet vztek a překvapení.
„Tehdy jsem ti totiž neřekl všechno co vím.“ řekl Kenshin „Než jsi se dostal do Konohy, byl jsi ty a ostatní na seznamu vědecké experimenty. Všichni jste byli slabí ninjové a tak jste byli zapojeni do programu ve kterém vám pomůžou zesílit právě díky těm pečetím co máte na těle a také pokud by experiment selhal byli by jste snadno nahraditelní. Tvoji DNA zřejmě použili kvůli tvé technice mlhy a možná i tvých dalších schopností, pokud o nich věděli.“
„A co se tehdy stalo?“ zeptal se už klidněji Ryo, i když bylo poznat, že zadržuje vztek.
„Nějaký výbuch, který zníčil výzkumnou laboratoř a celou vesnici. Někdo to ale považoval za útok ninjů, protože se našlo několik mrtvých těl, která někdo probodl.“ odpověděl Kenshin.
„Takže ti škrtnutí jsou mrtvý. Kromě mě zbývá dalších osm lidí.“ řekl Ryo.
„To není až tak z daleka pravda. Ve skutečnosti z těch osmi žijou už jen první tři. Torio, Ran a Hiroshi.“ opravil Rya Kenshin „ O ty ostatní už jsem se postaral.“
„Počkat, chceš říct, že ti speciální zloději byli ve skutečnosti lidi ze seznamu?“ zeptal se Ryo a Kenshin přikývl „Ale proč, vždyť nám nic neudělali?“
„To jsem si taky myslel, ale tehdy jak nás tady napadli byl mezi nimi jeden ze seznamu. Číslo dvanáct Kyodaina Kei. Když jsem viděl jak na tebe kouká a pak na tebe krvelačně zaútočila došlo mi, že pokud budeme potkávat další budou se tě snažit dostat.“ vysvětlil Kenshin „Samozřejmě snažil jsem se z nich něco dostat, ale jediné co jsem dozvěděl bylo, že jsou všichni oddělení až tedy na ty tři. Ti prý slouží nějakému Manabu. To je vše co vím.“
Ryo nic neřekl a začal prohlížet další papíry. U některých se zastavil.
„Tu chakru brali z mrtvých lidí.“ řekl při čtení „Člověk pak dostal jejich sílu a dokonce i schopnosti. Já ale žádné speciální schopnosti nemám. Všechny co znám jsou moje vlastní. Nebo to aspoň z těch papírů vypadá.“
„Omlouvám se Ryo, já tě tím nechtěl během tréniku zatěžovat, akorát by si na to moc myslel a nesoustředil se na trénink a mise.“ řekl Kenshin.
„Omluva přijata.“ řekl Ryo a vrátil papíry Kenshinovi „Já je potřebovat nebudu.“
„Jen si je nech. Je tam i mapa, kde ta laboratoř byla. Možná zjistíš něco nového o sobě a svých rodičích.“ odmítl papíry převzít Kenshin.
„Při tom čtení jsem si na něco vzpomněl.“ řekl Ryo a papíry schoval k sobě.
„Na co?“ zeptal se Kenshin.
„Můj táta tam pracoval. Každý den tam stál u mě a jen koukal. Nic víc.“ odpověděl Ryo.
„To mě mrzí.“ řekl Kenshin.
„V pohodě. Díky tomuhle zjistím, co se tehdy stalo.“ usmál se Ryo „No, myslím že vyrazíme do té vesnice, abych se přihlásil na ten turnaj a postaral se o Společnost.“
Kenshin přikývl a oba se pomalu vydali směrem na jiho-východ.

***

Nobu a Yukiko procházeli vesnicí a některým kolemjdoucím ukazovali fotku a ptali se po Mayu. Nikdo jim, ale nic neřekl.
„Vrací se mi vzpomínky.“ řekla Yukiko.
„Na co?“ zeptal se Nobu.
„Ty tu vesnici nepoznáváš? Tady jsme přece byli tehdy s Nariko, když hledala toho chlapa.“ odpověděla Yukiko a podívala se na vyhublého staříka jak nabízí Umělou Chakru „Vy jste tudy neproběhli s klukama, Michiem-sensei a Yasuem-sensei?
Nobu se pořádně rozhlédl a řekl: „Jo, jo běželi jsme tudy. Bylo poznat, že se tu senseiové vyznají. Byly jsme tehdy hodně nápadní.“
Oba dva se odmlčeli na hodně dlouhou dobu. Nevěděli co říct. Ani nepokračovali v hledání. Vzpomínka na toto místo jim připoměla mnoho špatných vzpomínek. Jako první se nakonec ozval Nobu.
„Yukiko, můžu tě o něco poprosit?“ zeptal se nervózně.
„Jasně, o cokoliv.“ odpověděla Yukiko.
„Vzpomínáš si jak jsem ti řekl o čem s ním?“ začal Nobu.
„Myslíš to jak si, říkal že až skončíš u Renjaazu, založíš si rodinu a budeš farmařit?“ zeptala se po minutě vzpomínání Yukiko a Nobu přikývl „Co to má s tvojí záležitostí společného?“
„Jde o to, že nechci čekat skoro dvacet let než u Renjaazu skončím. Rád bych odešel co nejdřív. Pokud možno hned po téhle misi. Chtěl bych tě požádat, jestli mě pustíš a následně mě budeš krýt u Yasua?“
Yukiko nic neřekla. Dívala se do země a ruce se jí klepaly. Fotku, kterou v jedné z nich měla spadla na zem. Yukiko došla k nejbližší lavičce, posadila se na ní a dál zírala do země. Nobu došel k Yukiko. Stoupl si před ní a skrčil se, aby byl jeho obličej na úrovni jejího obličeje.
„Yukiko, stačí když si něco vymyslíš. Prosím.“ řekl Nobu a dal jí ruku na rameno.
„Proč chceš najednou takhle odejít?!“ vyhrkla Yukiko a z očí jí tekli slzy.
Nobu se na ní vyděšeně díval. Takovou reakci by nikdy od ní neočekával, aspoň ne v současné době.
„Neuvědomuješ si, že když odejdeš, tak budu sama.“ brečela Yukiko.
„Ale Yukiko, o čem to mluvíš?“ zeptal se Nobu „Vždyť nejsi sama. Máš ještě Daijiho, Natsumi a Etsuko.“
Když odejdeš, tak už nebudu mít nikoho. Tátu jsem musela opustit, Ryo zemřel a Etsuko pije.“ brečela Yukiko „Ty jsi jediný, kdo mi zůstal.“
„To není pravda, vždyť...malý moment.“ Nobu spozorněl „Ty jsi něco cítila k Ryovi?“
Yukiko jen přikývla.
„Páni.“ řekl překvapeně Nobu „Tohle by mě v životě nenapadlo. Tak proto jsi s námi tehdy chtěla za ním jít.“
„Jo a to není vše.“ řekla už trochu klidněji Yukiko „Dokonce jsem mu tehdy pomohla z vězení.“
„Cože?“ zeptal se Nobu.
„J-já mu jen chtěla pomoct, protože jsem ho prostě začala mít ráda. Sama nevím proč.“ odpověděla Yukiko.
„Ještě jednou: Páni.“ řekl Nobu „Ale i když odejdu nebudeš sama.“
„Jenže proč chceš tak náhle odejít?“ zeptala se Yukiko.
„Nebaví mě pracovat pro Renjaazu a pro Konohu. Už chci pryč, jenže na rozdíl od Jira jsem se neozval včas a teď už odejít nemůžu. Proto musím utéct.“
„A můžu tě občas přijít navštívit?“ zeptala se Yukiko.
Nobu se usmál, dal jí ruku na rameno a řekl: „Samozřejmě. Rád tě tam uvítám.“
Yukiko ho radostí objala a přitom dál brečela. Nobu se jen usmíval. Fotku, která ležela na zemi někdo zvedl a odešel s ní.