Jediná cesta

„Jak si myslíš, že mě dokážeš zastavit?“ zasyčel Orochimaru. „Jako by mě vůbec někdo jako ty dokázal byť i jen zbrzdit.“
„No vidíš a přeci je to možné,“ odpověděla mu dívka klidně. „Kolik máš ještě času?“ zeptala se jednoho z legendárních Sanninů před sebou.
„Nepodstatná otázka,“ odpověděl jí prostě, ale vztek se v něm doslova vařil. Bylo neoddiskutovatelným faktem, že mu čas docházel a hodně rychle. Musí se dostat do svého úkrytu. Okamžitě! Kabuto už dozajista započal s přípravami na rituál, který slouží k převtělování. Takže zbývá poslední maličkost…
„Hádám, že ti zbývá stěží pár minut,“ promluvila opět dívka.

Klidně přešlápla z jedné nohy na druhou a založila si levou ruku v bok. Pravou držela stále sevřenou v pěst a ze zatnuté dlaně jí odkapávala krev na zem, kterou barvila do ruda. Pozvedla ruku vzhůru, pohlédla na ní a sledovala, jak se jí ta životodárná tekutina pozvolna rozlévá přes pečeť v prostředku dlaně. Bolí to, napadlo ji vzápětí, ale byla to jediná možnost, jak Orochimara mohla držet v šachu. Mírně jí zacukalo ve tváři a obličej se jí stáhl bolestivou grimasou.

„Sumiko,“ zavolal odněkud povědomý hlas. „Sumiko, nech ho být. Nestojí to za tu bolest a riziko. Dostaneme ho někdy jindy.“

Dívka se obrátila za zvukem toho hlasu a viděla pár metrů od sebe několik postav. Všichni tu byli. V první linii stál Naruto. Hyperaktivní trouba, kterému párkrát pěkně natloukla, ale přesto se na ni vždycky smál a dál ji svými praštěnými nápady přiváděl k šílenství. Těsně vedle něj stál Mistr Kakashi. Sumiko si dobře všimla, že má jednu ruku na Narutově rameni a vypadalo to, jako by ho držel všemi možnými způsoby na místě. Tomu bych i klidně věřila, napadlo ji. Vždyť Naruto je prchlivý a vznětlivý, když jde o jeho přátele. Kousek za nimi pak byla Sakura, s níž od začátku soupeřila o Sasukeho lásku a uznání. Sasuke. Při zvuku toho jména pootočila mírně hlavu, aby zahlédla ten milovaný obličej. Právě se sbíral ze země a usilovně se snažil popadnout dech. Boj ho až příliš oslabil, došlo jí hned. Ztratil příliš mnoho krve a už nemá prakticky žádnou chakru. Nesmím dovolit, aby se ho zmocnil, stejně jako nesmím dovolit, aby tu komukoli ublížil. S jistou lítostí v očích se podívala zpět na blonďáka, aby mu odpověděla.

„Naruto, musí to skončit. Teď a tady – dnes.“
„To by mě vážně zajímalo, jak to chceš provést. Doslova celý hořím zvědavostí,“ zasyčel na ni Orochimaru. Vychutnával si momentální pocit triumfu, když ji dokázal zaskočit a narušil tak tu posvátnost onoho okamžiku loučení. Tušil podvědomě, že se dívka právě snaží rozhodnout a vnitřně se loučí se všemi, kteří tu byli. Teď má šanci, protože pokud ji dokáže dostatečně vyvést z rovnováhy, pak se mu podaří uniknout. „Nemáš na to, abys mě zničila. Podívej se na sebe, vždyť jsi troska. Co mi asi tak můžeš provést?“
„Stačí mi pouze tě přivést na hranici. Víc nepotřebuji,“ odvětila Sumiko. „Stačí mi, udržet tě mimo dostatečně dlouho na to, abys neměl na vybranou. Musíš se převtělit a ty to moc dobře víš. Takže pokud tě ještě pár minut dokážu kontrolovat, pak se musíš vrhnout na první vhodné tělo tady a vzít si ho. A to jsem já.“
„Řekni mi,“ promluvil k ní zdánlivě klidným hlasem Orochimaru. „Proč bych si asi tak vybral tebe místo Sasukeho. Posledních několik let jsem ho cvičil a vychovával právě pro tento účel.“
„Jsem totiž momentálně jediná vhodná osoba tady,“ odpověděla mu prostě dívka.
„Prosím?“ zeptal se jí Sannin udiveně a hlavu naklonil mírně doprava. Tohle v něm začínalo vyvolávat zvědavost. Ta osůbka byla vážně zábavná a zajímavá. Už strašlivě dlouho se takto nepobavil.
„Tak se na to podívejme rozumně,“ prohlásila Sumiko a jala se vyjmenovávat všechny důvody. „Sasuke je sice vhodné tělo, ale právě teď je zcela bez chakry a skoro na hranici. Pokud si vezmeš jeho tělo, nevydrží proces přeměny a ty tak ničeho nedosáhneš. Naruto s Kyuubim tě do sebe nepustí a navíc nedovolí, abys opanoval Sakuru. Mistr Kakashi není dostatečně slabý, aby na něj působily tvoje iluze sloužící k ovládnutí mysli. Bůh zaplať za jeho Sharingan. Takže prostou vylučovací metodou ti zůstávám pouze já, nemám snad pravdu?“
Orochimaru se mírně zavrtěl a pak se jí otevřeně zeptal. „Ty se mi nabízíš? Dobrovolně?“ Když se dočkal přitakání na znamení souhlasu, jeho jazyk automaticky vystřelil z úst a mlsně si jím přejel dolní ret. „Hm, zajímavé. Zajímavé a lákavé.“
„Nedělej to, Sumiko. Můžeme ho dostat společně. Vzpomeň si na svoje vize. Vzpomeň si na to, že máš podle nich přežít nás všechny a bdít nad našimi náhrobky. Tak si na to sakra už vzpomeň,“ hulákal na ni Naruto.
Dívka pouze zakroutila odmítavě hlavou a na zlomek sekundy zavřela své oči, než znovu promluvila. „Naruto, nejsem to já, kdo bude bdít nad vámi. Nechám vám tu všechen pocit mojí viny. Zanechám vás tu zlomené a s bolestí, kterou vám způsobím. Všechny ty lži a blbosti, které jsem vám prostřednictvím svých vizí říkala, jsou na nic. Já už dávno vím, že to nebudu já, ale ty.“
„Hergot, Sumiko,“ řval na ni nepříčetně Naruto. Kakashi se už ani nesnažil předstírat, že nemá problém ho udržet. „neser mě. Jak můžeš být tak odevzdaná? Sasuke, dělej něco. Sakra je to tvoje vina, že ze sebe dělá spasitele, tak už jí konečně domluv.“

Uchiha se na něj podíval a jeho oči měly svou normální barvu. Věděl, že nemá dost síly udržet si svůj Sharingan a strašně ho to žralo. Věděl, že má Sumiko pravdu, co se jeho stavu týče. Vlastně měla pravdu úplně ve všem, co před chvílí řekla. Nemůže dělat vůbec nic a strašně ho to žralo. Pootočil hlavu na bok a podíval se na Sakuru, která se mu zatím snažila vyléčit nejhorší zranění. Oba dva moc dobře věděli, že to ještě chvíli potrvá. „Naruto, ona má pravdu. Nejsem ve stavu, abych se postaral sám o sebe, natož abych jí pomohl. Poprvé ve svém životě jsem totálně bezmocný a nenávidím už jen to, že to teď musím říct nahlas.“
„Tak jí aspoň zkus přesvědčit, aby mi dovolila pomoci jí,“ zaskřehotal Naruto jeho směrem.
„Naruto,“ promluvila tiše dívka a opět tak na sebe upoutala pozornost. „Já už sem se rozhodla. Nedovolím mu,“ ukázala prstem na Orochimara. „aby dál ubližoval komukoli okolo. Každičký život má mnohem větší cenu než ten jeho.“
„A co ten tvůj?“ zeptal se jí hyperaktivní ninja okamžitě.
„Vždyť víš, co znamená mé jméno, ne?“ odpověděla mu otázkou dívka.
„Věčné dítě,“ vyhrknul bez přemýšlení.
„Správně,“ přitakala pouze. „Nesmrtelnost není pouhá iluze, Naruto. Mé jméno je toho důkazem víc než cokoli jiného. Jednou to pochopíš, věř mi.“

Naruto o sebe divoce skřípal zuby a jeho oči změnili barvu do ruda. Liška se drala na povrch. Vždycky to tak bylo, když nad sebou začínal ztrácet kontrolu a na jeho místo nastupovalo čiré zlo v podobě zloby devítiocasého. Přestože se spolu naučili víceméně vycházet, když mu Naruto předával otěže, bylo to pořád stejné.

Sumiko se na ně dívala – na všechny. Celý její život a veškerý jeho smysl tu byl pěkně na jednom místě. Bože, jak je to dlouho, co utekla ze spárů Akatsuki, napadlo ji. Rok? Nebo snad déle? Všichni tito lidičkové, stejně jako celá Listová vesnice, která jí nyní byla domovem, pro ni znamenají tolik, že se to nedá ani vypovědět. Nemůže dovolit, aby to všechno zničil Orochimaru. Nesmí připustit, aby ublížil Sasukemu, když už mu konečně došlo, že pomsta k ničemu nepovede. Nesmí! Mírně zakolísala, ale přesto se dokázala k onomu muži obrátit čelem. Usmíval se na ni a jeho jazyk kmital mezi rty stejně jako by to udělal jazyk hada, který byl jeho zvířetem. Jasně viděla, jak se mu na čele perlí kapičky potu, což bylo jasným důkazem, že je už připraven. Musí to provést právě teď, než ztratí poslední zbytky odhodlání a než ji opustí veškerá síla nutná k provedení toho jutsu. Pomalu uvolnila pěst a zavřela oči. Čekala…

Její osud jí kráčel vstříc rychlostí blesku. Orochimaru se jí zmocnil rychlostí tornáda, před kterým není nic a nikdo dostatečně v bezpečí. Prudký náraz, kterým se zmocnil najednou jejího těla, odhodil Sumiko o pár kroků dozadu, ale dokázala zůstat na nohou. Zaléval ji zcela jí neznámý pocit zhnusení a zloby, který doposud nepoznala. Dokonce ani nikdo z Akatsuki neměl v sobě tak moc špatnosti, jako tento muž, a přesto to bylo nějakým způsobem okouzlující a omamné. Ach dobrotivý Bože, pomoz mi, napadlo ji okamžitě. Pomoz mi dřív, než bude pozdě, protože ona chtěla víc. Toužila poznat ještě víc z té omamné moci Sannina. Toužila, stejně jako on, ovládnout veškerá jutsu, která jen na světě existovala. Toužila po nesmrtelnosti a neomezeném množství času. Prudce otevřela oči a hned jí došlo, že je nejvyšší čas to provést. Vyburcovala své tělo k poslednímu pohybu a obrátila se zpátky čelem k ostatním. Během toho, jak se otáčela, strhla si z krku ochranný amulet a hodila ho směrem k Narutovi.

„Tohle mi pohlídej, prosím,“ zasípala prudce a její tělo ovládl další prudký záchvěv. To se jen Orochimaru snažil prodrat hlouběji do její mysli. „Nedávám ti to napořád. Pouze tě žádám, abys to pohlídal, dokud se o to nepřihlásí ten, kdo to má převzít po mně.“
„Sumiko,“ vydralo se Narutovi zoufale z hrdla.
„Neboj se, určitě tu osobu poznáš, až ji uvidíš,“ dodala dívka. Shlížela na ně už ale očima s hadím nádechem a navíc byly lemovány fialovou linkou. „Je to můj osud, Naruto. Chci, abys věděl, že od začátku nebyla jiná možnost. Ne pokud se Sasuke rozhodl pro odpor a návrat do Listové. Je to jediná cesta, jak ho zastavit, tak se, prosím, neobviňuj.“

Sumiko ze sebe servala halenu i s krycím trikotem, takže před nimi stála téměř nahá. V příštím okamžiku zadrmolila nesrozumitelně nějaká slova a na jejím těle se aktivovaly černé znaky. Kakashi okamžitě pochopil, že jde o obrácenou pečetící techniku čtyř symbolů, a zavelel k ústupu.

„Sumiko!“ zaznělo trojhlasně okolím.

První zvolání tohoto jména bylo zoufalé a plné beznaděje a vycházelo z Narutových úst. Druhé bylo o poznání více podbarveno vášní a tento výkřik patři Sasukemu. Jeho oči odmítly přijmout fakt, že jeho druhá polovička se právě obětovala pro blaho vesnice a jich všech. Poslední výkřik patřil Orochimarovi a byl plný zloby a vzteku. Teprve nyní totiž pochopil, že veškerá její síla a odhodlanost nepramenila z fyzické převahy nebo bojové znalosti. To nejcennější ukrývala přepečlivě v nitru svého těla. Její vrozená schopnost jí dovolovala uzavřít podstatu jiného člověka vně jí samotné. Stala se pro něj nikoli novou schránkou, ale vězením a posledním soudem v jednom. Sumiko se rozplynula s poslední větou na rtech: