Každý drží kousek...ze mě 6.kapitola

Začátek něčeho

Nevím co cítím. Asi úlevu. Možná až štěstí. Krev mi pořád stékala od rány po rezavých trubkách až na zem kde se pomalounku tvořila kaluž. Usmívala ses. Zkrvavenou rukou sis otřela vlasy z čela. Smrt rukojmího. Rudá tekutina ti z čela stekla do očí z kterých se vyplavila ještě tmavší. Snažila se jí vytřít z očí a rozetřela sis jí poceném obličeji. Viděla ses v zrcadle a opatrně si do krve na svém obličeji roztřeseně napsala jména obou dvou. Ano. Když smrt tak mystickou. Ale stejně jako obyčejná smrt rukojmího to nebude nic neobvyklého. Prostě budu další který nechtěl vyzradit ani slovo na vesnici a vzal si kvůli ní život. Jako psychopat. Nikdy si nebyla z těch co bezmezně slouží vesnici. Podívala ses na svoje krvácející žíly. Nejsem psychopat. Zatla jsi ruku v pěst. Nejsem. Vím co dělám. Když umřu nebude to nikomu vadit. Chytnou dalšího a na mně zapomenou. A vážně chci aby zapomněli. Přesvědčovala si sama sebe. Chci a navíc tohle vrátit nejde.
„Bože!!! Co to?“ Aha Konan. Ona mě měla hlídat. Ani ses na ní nepodívala. Jenom si dál tupě a nezaujatě zírala do zdi. Aha. Ať mě dorazí. Trvá to už dlouho. S touhle tichou myšlenkou zavíráš oči. Přitom ti ale přilítla facka. Nečekaný úder na tváři. Zády si narazila do zdi a těžce ses zvedla. Konan už u tebe seděla a snažila se ti zaškrtit krvácející ruku obvazem. Jemně sis odfrkla nad jejím snažením.
„Nech toho… Nechci.“ Snažila ses obvaz povolit ale ruka ti nemotorně sklouzla dolů.
„Jestli se chceš zabít tak mně je to jedno. Jestli chcípneš tak to ty jsi zodpovědná za Deidaru. Je mi fakt u prde*e jestli si tu bolestivě zahyneš, jedná se mi o kámoše. O dobrého kámoše na kterém mi záleží, jestli mu ublížíš, jakkoli, tak fakt nevím.“ Skrz zuby zachroptěla modrovláska.
„Nevěřím ti.“ Zamručelas. Ona se na tebe jenom udiveně podívala.
„Je mi fuk jestli mi věříš, ale proč si to sakra udělala?“ Uhnula si před jejím až soucitným pohledem.
„To je už jedno.“ Snažila ses tomu vyhnout. Tomu abys jí musela říct pravdu.
„Není,tak proč?“ Její pohled byl opět pevný a trochu tě děsil.
„Přesně kvůli tomu, kvůli čemu si nechtěla … abych se zabila.“ Tvářila se udiveně. Kvůli Deidarovi a Itachimu. Usmála se. Ona se usmála!
„Co je?“ Štěklas na ni.
„Ty je oba chceš. Věděla jsem že Itachi mi něco tají. I Deidara se poslední dobou choval divně. Všechno do sebe zapadá. A Itachi byl ten večer s tebou?“
„Uhm.“ Věděla toho docela hodně. Až příliš na to že se do toho vůbec nevmíchala.
„Nevěděla jsem že Itachi … vždycky byl tak chladný. Asi si měla dost velký výčitky za to že si s Itachim … é … to … že ses málem podřezala.“
„Ale já NE! To ne. Nezapírám že sem se s ním líbala ale to je všechno! Fakt!“ Červenala ses ale přes krev na tvém obličeji to asi nešlo vidět.
„Tak promiň … Nejsi tak hrozná jak jsme myslela.“
„A na to si přišla kde?“ S úšklebkem si pohlédla na své žíly.
„I já se obětovala pro lásku. Ne tak jako ty ale bylo to asi stejné. Jsem tady jediná žena. Sem jsem se dostala spolu s Peinem který je můj týmový partner i přítel. Odmalička jsem se s Peinem přátelila, ale i s Yahikem. Všichni jsme byli sirotkové jejichž rodiče zahynuli ve válce. Toulali jsme se a hledali jídlo. Jednou jsme narazili na tři Ninji a pořádali je o jídlo. Jeden z nich nám dal najíst a nějakou dobu s námi žil, naučil náš používat ninjutsu. Když odešel vytvořili jsem Akatsuki abychom nastolili mír. Vždycky jsem je oba chtěla chránit a proto jsem tak tvrdě dřela. Jenže pak Yahiko zemřel, šli jsme v jeho snech o míru. Až do teď.“
„To je mi líto.“ Byla jsi trochu nesvá.
„Nemusí… Takže, ty miluješ dva kluky. A ještě k tomu TYHLE dva. Oba mají silnou osobnost a netuším jak a jestli to nějakým způsobem pojmou.“
„Ne, to ne! Právě proto jsem se chtěla zabít, aby se to nikdy nedozvěděli, aby se o tom nedoslechli, aby prostě žili dál i beze mě.“
„No, to by asi nešlo. Dost si na tebe zvykli a oni nemají rádi změny. Bude to všechno v pohodě. Ale tajit to nemůžeš.“ Zavrtěla Konan rázně hlavou.
„Můžu, bude to tak zatím lepší.“ Konan měla pořád ten mateřsky vyčítavý výraz.
„Zatím ale co potom?“ Nesnášíš když má někdo otázky na které neumíš odpovědět a pak si s toho v depresi.
„Já nevím. Nesnaž se být chytrá. Ty máš před sebou skvělý život. Nastolíte mír, s Peinem budete vládnout, pořídíte si pár malým královských dětí a budete žít až navěky. To já se tady budu sžírat čím dál větší vinou do nekonečna? A potom jim to řeknu, oni mě zavrhnou a potom můžu v klidu umřít … Mám ale pěkný vyhlídky.“ Řekla jsi to takovým pohrdavým, ironickým hlasem až Konan trochu sklopila hlavu.
„Na to tě mají moc rádi.“ Pousmála se. Ty taky. “Asi má pravdu. Musíš si jít zase lehnout.“
„Poslední dobou taky nedělám nic jiného.“
„Prvně tě trochu zřídí Kisame, pak Hidan, potom z toho dostaneš horečky, ta ztráta krve tomu taky moc nepomohla takže si jdeme lehnout.“ Líbilo se ti jak se k tobě chová. Byla milá a veselá. Položila tě do postele a dala ti nějaké obklady. Už se chtěla rozloučit.
„Konan? Že to nikomu neřekneš?“
„Spi zlato.“ Usmála se a odešla.Přiklížila si víčka a usnula.
„Promiň že jsem ti to neslíbila ale je to pro tvoje dobro. Uvidíme jak dlouho budeš odolávat.“ Okamžitě se začala spojovat s pravou Konan.