Ach, Bože!

Připadám si, jako bych spadla pěkně tvrdě naznak a vyrazila si přitom dech. Ale proč? Vždyť sem nikam nelezla nebo snad ano? Proboha, co má tohle znamenat, napadne mě okamžitě. Rozlepím oči a pátrám rozmazaným pohledem kolem sebe.

„Mamija,“ zašveholí náhle slabý dětský hlásek. „Mamija, mamija, mamija.“
„Tokage, nekřič tolik! Maminka tě slyší,“ odpovím automaticky.
„Mamija, hop. Mamija pučti,“ ozve se opět dětský hlásek.
„Co ti mám dát?“ zeptám se jí pouze a lépe na ni zaměřím svůj zrak.
„Mamija, pučti mi. Či toto,“ odpoví mi dcerka slabě, ale odhodlaně, a ukazuje přitom na mě prstíkem pravé ruky.

Automaticky natáhnu svou levou ruku jejím směrem a podávám jí to, co v ní držím. Svým dětským způsobem mne totiž právě požádala o to, co v ní svírám. Její velké hnědé oči se rozzáří nadšením z toho, že uspěla a že jsem pochopila její zkomolenou řeč. Pěkně zvesela zatleská ručičkama a usměje se na mě. Nadšeně se vrhne vpřed a sápe se po předmětu, který jí podávám. Spokojeně se tomu jejímu snažení usměju a chvíli ji pozoruju. Pak se od ní otočím čelem a chci pokračovat v předchozí činnosti.

Chci udělat krok, ale nemůžu. Něco vzadu mě brzdí v pohybu. Něco nebo spíš někdo mě drží za ruku. Pootočím hlavu doleva a kouknu se za sebe. Uvidím Tokage a její totálně vyděšený obličejík. Po tvářích jí kanou slzy jako hrachy, koutky úst má zkroucené dolů do jakéhosi šklebu. Nadechnu se a chci se jí zeptat, co se děje, ale dřív než stihnu vůbec otevřít pusu, ozve se její hlásek.

„Mamija, mamija, pušť. Mamija, šem!“ zakřičí na mě zoufale.

Oběma ručkama mě přitom drží za levou ruku. Podívám se tím směrem a vyděsím se z pohledu, který se mi naskytne. Tokage je zapřená oběma nožičkama a patičky se jí prudce a hluboko boří do země, jak se mi snaží silou mocí zabránit v dalším posunu vpřed. Svýma drobnýma ručkama svírá mou levou ruku prudce nataženou vzad. Tiskne ji prudce a odhodlaně, přestože to znamená, že se jí do jejích vlastních baculatých dlaniček slabě zařezává ostří mého nože. Jasně vidím, jak na zem odkapává její krev. Šok! Náhle mě poleje studený pot a obstoupí mne hrůza z toho, že jí doopravdy ublížím, pokud jí nepřinutím povolit.

„Tokage, musíš mě pustit,“ řeknu jí pouze. „Musíš mě pustit, abych ti neublížila.“
Setkám se se zuřivým odporem, který bych u dítěte jejího věku v žádném případě neočekávala. Prudce vrtí hlavou v odmítavém gestu a ještě odhodlaněji zatáhne.
„Tokage, to nejde,“ řeknu klidným hlasem a slabě natočím hlavu na stranu. „Nemůžeš si takto ubližovat kvůli mně, rozumíš?“

Opět stejně odmítavé gesto. Jasně vidím, jak se jí na drobném čelíčku lesknou krůpěje potu od vynaloženého úsilí. Tohle už dlouho nevydrží, pomyslím si. Musím něco udělat, prostě musím. Já jsem tu ten dospělý a odpovědný!

„Pusť, Tokage!“ rozkážu jí prudce a zamračím se na ni. „Pusť nebo se bude maminka hodně zlobit a to bys vážně nechtěla.“ Pravou ruku nastavím automaticky na gesto, které znamená uvolnit.
„Mamija!“ zařve prudce holčička. „Mamija, neeeee!“
„Promiň mi to miláčku,“ zašeptám potichu. Dívám se, jak se snaží přiběhnout ke mně, ale vím, že to nestihne. Vidím její překrásnou tvářičku se stopami slz, jak se na mě mračí. Ručičky má napřažené před sebe a dlaně jí hyzdí ošklivé a hluboké rány po ostří nože. Víc už nesnesu a tak raději zavírám své oči. „Promiň mi to, Tokage. Tohle jsem v žádném případě nechtěla.“
„Mamija! Mamija! Mamija!“

„Zatraceně, Cubame, prober se už,“ řve na mě mužský hlas.
Slabě zamžikám řasami, ale nejsem schopná donutit víčka k tomu, aby se otevřela.
„Saii, drž ji!“ zahuláká odněkud další hlas. „Jdu pro ni, tak se snaž ještě vydržet.“
„Dělej, Naruto, musím se o ni okamžitě postarat, jinak to nedokáže,“ ozve se pro změnu ženský hlas jakoby z hůry.

Musím se probrat, napadne mě vzápětí. Musím jim přece pomoct. Prudce zatřepu hlavou zprava doleva a konečně dokážu otevřít oči. Švidrám kolem sebe zastřeným zrakem a snažím se rozpomenout, co se stalo. Najednou mě přepadne neskutečná touha propadnout se do hlubiny pode mnou. Vím, že tam je, tak proto. Pokusím se pohnout rukou, ale nejde to, protože mne za ni někdo drží.

„Sakra, Cubame, sem rád, že jsi konečně při vědomí, ale nemel sebou nebo tě neudržím,“ zavrčí někdo kousek nade mnou.
„Nechci, abys mne držel,“ zaprotestuju slabě. „Pusť mě!“
„Na to rychle zapomeň,“ zavrčí na mě onen mužský hlas. „Nedovolím ti to teď vzdát. Ne po tom, cos vydržela, než jsme se k tobě dostali.“
Musela jsem se zatvářit dost zmateně, protože se mě vzápětí onen hlas zeptal. „Ty si nic nepamatuješ, že ne?“
Podvědomě potvrdím jeho domněnku pokývnutím hlavy.
„Sakra! Sakuro, ona si nic nepamatuje,“ zahuláká ten mužský hlas.
„To nevadí,“ ozve se žena. „Nezapomeň, že byla vystavena Itachiho technice mučení. Každý jiný na jejím místě by už byl dávno v kómatu. Ztráta paměti je v jejím případě dočasná, to se spraví. Hlavně ji už dostaňte sem, ať jí můžu ošetřit to zranění, jinak přijde o život.“

Jakmile to dořekne, dojde mi, že pravou ruku vůbec necítím. Proč? Automaticky stočím stále ještě zakalený pohled jejím směrem. Ach, dobrý Bože! Z pravé ruky mám doslova fašírku a krev mi z ní přímo crčí proudem. Tak proto ta otupělost a malátnost, dojde mi okamžitě. Náhle to pochopím a rozpomenu se na všechno, co se mi tu stalo. Okolí protne nelidský řev člověka, kterému bylo hodně zle ublíženo. Můj řev! Křičím, dokud mi to plíce dovolí a pak už jen chrčím. Namáhavě polknu a donutím se podívat se vzhůru. Mírně před sebou vidím onu milovanou tvář. Jeho obličej je skroucen bolestí a námahou, ale pořád je to on.

„Saii,“ zašeptám slabě.
Muž okamžitě zbystří a zaměří se na mě. Po chvilce se na mě slabě usměje a vyhrkne. „Konečně jsi zpátky. To to trvalo.“
„Saii, ona…“ snažím se to doříct, ale nejde mi to. Slova mi nějak uvízla v hrdle. Nadechnu se a zkusím pokračovat. „Ona mě zachránila.“
„Kdo?“ ozve se od něj.
„Tokage. To ona mě udržela při životě, když… když se mi to stalo,“ zaskřehotám pouze. „To ona mě ochránila před jeho plnou mocí. Jen a pouze ona!“
„Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že máš s naší dcerou nějaké zvláštní pouto,“ odpoví mi klidně nazpátek. „Už od malička jste měli mezi sebou něco zvláštního a já na to vždycky tak trochu žárlil. Teď poprvé jsem rád, že tomu tak je.“

„Tajuu Kage Bushin no Jutsu!“

Otočím se za zvukem toho hlasu a vidím Naruta, který právě vytvořil most ze svých klonů. Originál po nich přebíhá mým směrem a zubí se na mě s plnou sílou. „Sakra, Cubame, tys nám ale dala.“
„Šannaró!, Naruto, nech si to tlachání na později,“ zařve na něho růžovovlasá kunoichi.

Blonďák se jen víc rozřehtá, ale vzápětí mne přeci jen popadne do náručí a zmizíme.