Story about... 1 + Minirecenze

Recenze

,,Vidíš, a právě proto tě tolik miluju.“ Usmál se a vlepil mi další polibek. Též jsem se zasmála a dál se na něj dívala. Řekla jsem si, že ani nedokážu vyjádřit, jak moc ho miluji.
,,Ach.“ Zhluboka jsem se nadechla, podívala se kolem sebe a zpět na něj. Zamyslela jsem se.

Tohle jsem já. A ten na koho se koukám jak na svatý obrázek, je moje věčná láska. Usmála jsem se když jsem zaostřila na blískající se prsten na mé ruce. Tohle je můj život. Třeba nebude nejdelší, ale dosud jsem ničeho nelitovala a nehodlám s tím začínat. Ano! Můj život a ON je jeho nedílnou součástí. Jsme jako…šunka a vajíčko

,,Slyšelas to?“ Zeptal se a jeho tvář se změnila na vážnou. Zaposlouchala jsem se, abych zjistila co měl na mysli.
,,Střelba?“ Řekla jsem a přivřela oči.

A pak…Nic. Prázdno.

Ano jsme mrtvý. Někdo nás zastřelil. Netuším kdo a ani to nehodlám zjišťovat. Ale co jsem se tady na…tom místě kde se právě v tento okamžik nacházíme, dozvěděla, je to proč se tak stalo. A jestli Vás zajímá, co zapříčinilo, že čtete věty napsané zhruba dva týdny mrtvou osobou, tak Vám to povím.

Podle mě je to docela zajímavý příběh. Příběh o přátelství a nenávisti. Příběh o bolesti, štěstí. O zradě. Ale především – příběh o lásce. Protože ta je nad všechny zbraně světa…

Story about... 1

30. Červen 2010 – poslední den školy

Ohoho…Poslední den školy! Už jen několik minut a můžu z tohoto ústavu vypadnout. Proč jsem tolik šťastná? Protože už jen dva měsíce prázdnin a pak – musím si to říct – si půjdu hledat práci! No to je paráda. Máma říkala, ať jdu na vysokou, že jsem prý na práci ještě malý dítě, ale já se nedám jen tak! Půjdu si tvrdě za svým. A taky to dokážu! Já Haruno Sakura, 18 - letá růžovovláska! Jo slyšíte dobře. Najdu si práci a budu se stále posouvat výš a výš. Vybuduju kariéru, založím rodinu a pak s poklidem zemřu. Ale hlavně i to pořádně užiju!

Kdybych se tehdy slyšela, proliskala bych se a okamžitě bych podala přihlášku na vysokou školu. Vždycky jsem byla taková idealistka? Panebože…Opravdu jsem netušila, co mě čeká. I když musím přiznat, že mě ve škole nic nedrželo. Neměla jsem žádný speciální postavení ani nějak super kluka. A – teď jsem si vzpomněla. Měla jsem kluka. Byl divnej. (smích) Tenkrát jsem byla hnusná, ale musela jsem to udělat…

„Neji! Hej Neji!“ Křičela jsem udýchaně, než jsem doběhla k mému příteli a jeho partě.
„Co je zlato?“ Zeptal se a chtěl mě obejmout.
„Ne! Už žádný zlato. Hele já musím rychle domů, mám velký plány, takže to sfouknem rychle.“ Odstrčila jsem ho a neustále se usmívala.
„To nechápu. Co mi potřebuješ říct?“
„Neji, jsi strašně fajn kluk, ale my se k sobě prostě nehodíme. Navíc teď začaly prázdniny a my dva jdeme úplně jiným směrem. Takže se s tebou rozcházím.“ Smála jsem se jak z jara.
„Cože?“
„Promiň Neji, ale teď můžeš začít od znova. Já to taky udělám. A ani nevíš, jakej je to super pocit.“ Pořád jsem se usmívala a už jsem se měla na odchodu. „Ráda jsem tě poznala. Vás taky kluci. Ať Vám všecko vyjde.“ A už jsem utíkala směrem ze školy.
„No…“ začal Shikamaru, když jsem nadobro opustila školu. „…tak kde to zapijem?“

„Ahój mamko!“ Rozkřikla jsem se po baráku a doběhla do obýváku. Objala jsem svého plyšového zajíčka, který opuštěně ležel na pohovce, a chvíli se s ním mazlila.
„Toto je moje 18 - ti letá dcera.“ Smála se máma, když mě uviděla.
„Hej! Nadávala bys víc, kdybych byla alkoholička na drogách.“ Opáčila jsem se.
„Byla bych v klidu, kdyby ses chovala přiměřeně ke svému věku.“
„Haha. Říkala jsem ti už, že jsem si našla bydlení? Za měsíc to bude volné.“ Pochlubila jsem se.
„Vážně? No to je skvělí.“ Měla upřímnou radost. „A co peníze? Zvládneš to?“
„Jistě.“ Řekla dětsky.
„To doufám.“ Pošeptala, když sem se odebrala do svého pokoje.

Tenkrát už mě začalo deptat to bydlení v malém bytě. Samozřejmě to bylo dostačující pro dvě osoby, ale už jsem potřebovala něco nového. Mít trošičku soukromí a především, jak se říká, vyletět z hnízda. Říkala jsem si – ještě měsíc a začnu žít! No…Každopádně jsem začala žít. Ten měsíc jsem si ale náramně užila. S mámou, příbuznými a přáteli. Uteklo to tak rychle. Ani jsem si to neuvědomila a už mi máma mávala od domovních dveří mého rodného bydliště.

Tááááák. Konečně. Páni – ten dům je obrovský. A já bydlím skoro nejvýše. Doufám, že sousedé budou v pohodě. Au. To auto je ale blbí. Proč se tomu tak tlemím? No co. A – co to je? Dopis. Jé. Ten je od mámi. No nic, přečtu si ho až nahoře.

„Sakura?“ Slyšela jsem mužský hlas.
„Oh. Ano.“ Otočila jsem se na muže naproti mým dveřím.
„Já jsem Sasori. Řekl bych, že Váš nový soused.“ Usmál se.

Hmmm, je sexy. Červený vlasy a v tom obtáhlém černým tričku je jasný, že má vypracovaný hrudník. Já jsem ale běhna! No…Asi bych mu taky měla něco říct.

„Jo, to asi jo. Já jsem Sakura. Vaše nová sousedka.“
„Vypadáte mladá, kolik Vám je? Promiňte, jestli jsem nezdvořilý.“
„Oh to ne. Je mi osmnáct. A Vám? Smím-li se zeptat.“ Hrála jsem jeho hru.
„Dvacet tři.“ Odpověděl.
„Slečno?“ Vyrušil nás jeden ze stěhováků. „Potřeboval bych už jen jeden podpis, ať můžeme odjet.“
„Určitě. Děkuji.“ Poděkovala jsem a upřímně jsem byla ráda, že už jsou pryč. Byli to neuvěřitelně nesympatičtí a slizký pánové.
„Tak já půjdu nebo mi shoří byt. Mám zapnutou troubu.“
„Vaříte?“
„Ve volném čase. Pracuji jako pediatr v dětské nemocnici.“ Dořekl a měl se na odchodu. „Tak na viděnou slečno Sakuro. Jsem rád, že mám tak krásnou novou sousedku.“ Mrkl na mě a zavřel dveře.

Když jsem vlezla do mého nového bytu, cítila jsem se zklamaně. Nebylo to nic moc. Místa bylo dost, ale vybavení trošku pokulhávalo.

Hned jak vydělám nějaké peníze, vrazím je do vybavení bytu. Tohle je příšerný. Mám vlastně ještě něco od mámy na účtu. Vyberu to a půjdu nakupovat. Ale nejdřív musím najít práci.

Trvalo to dlouhé dva měsíce. Práce prostě nebyla. Nikde nechtěli vyhlazenou osmnáctku s maturitou, ale bez žádných zkušeností. Vždy jsem slyšela jet to slovo – NEPŘIJATA – nebo – OMLOUVÁME SE. Bylo to zničující. Mezitím jsem utratila skoro všechny peníze, které mi nechala máma. Ne za nábytek nebo dokonce oblečení. Byla jsem ráda, že za to zaplatím jídlo, nájem a elektřinu. O vodě ani nemluvě. Vydělala jsem si nějaké peníze na brigádách a tak, ale to prostě nestačilo. Jediné potencionálně stálé místo, které mi bylo nabídnuto, jsem si zničila, když jsem na zákaznici vylila colu. Ano – musela jsem vzít místo v jednom pochybném občerstvení. Nic jiného mi nezbývalo.

Konečně jsem přišla utahaná z brigády, po které následovali dva, samozřejmě neúspěšné, pohovory. Pustila jsem televizi a chtěla jsem zavolat matce, ale vyrušil mě zvonek.
„Zdravím ženo!“
„Ino?“