Zradíš mě? 08 - Tajemná schopnost

Už jsem to nedokázal zastavit. Moje chidori se střetlo s Narutovým rasenganem.
Exploze.
Překřížil jsem ruce před obličejem, abych si chránil oči před náhlým světlem a letícím prachem. Odstředivá síla výbuchu mě tlačila dozadu. Zapřel jsem se nohama do země, ale i tak jsem nedokázal zůstat stát na místě.
Zachytil jsem se o kmen stromu a vyšvihl se do vzduchu, abych dostal lepší přehled o naší současné situaci.
„Viděl jsi, co se stalo?“ zeptal se Naruto, který se ke mně hned připojil. Jeho liščí čakra byla fuč.
„Viděl jsem to předtím, ale…,“ umlkl jsem a vyhnul se jeho pohledu, „popravdě vůbec nechápu, jak to dělá.“
„Musíme na to přijít, jinak nikdy nebudeme mít šanci jí porazit,“ prohlásil Naruto.
„Já vím!“ Zlostně jsem zaskřípal zuby. Povzdechnul jsem si. „Jeden z nás na ní musí zaútočit, zatímco ten druhý ji bude pozorovat, tak bysme tomu konečně mohli přijít na kloub.“
„Dobře, zkusím jí nezabít!“ Zazubil se a s potlačovaným smíchem seskočil ze stromu. Chtěl jsem za ním ještě něco křiknout, ale na poslední chvíli jsme si to rozmyslel. V tuhle chvíli jsme lepší plán stejně neměli.
Schoval jsem se ve větvích jednoho příhodného stromu s dobrým výhledem a sledoval Naruta, jak sebevědomě kráčí na otevřenou mýtinu.
„Tak pojď!“ křiknul, „schovávání nemá cenu, dokážu vycítit tvou čakru!“ No to sice jo, ale jen v případě, že je buďto v sage módu nebo využívá liščí čakru. Tentokrát neměl zapnuté ani jedno z toho.
Na druhé straně mýtiny se však objevila temná postava. Já bych nakonec stejně udělal to samé, být na jejím místě. Rozhodně bych neriskoval, že se mi nepřátelé dostanou za záda a později na mě zaútočí ze zálohy. Mnohem lepší je vyřídit je hned na místě.
„To těžko,“ prohlásila sebevědomě, „vím, že ta tvoje speciální proměna je už dávno fuč. Pravděpodobně to neumíš udržet moc dlouho.“
„Proč ksakru bojuješ za ty podrazáky?!“ ignoroval její poznámku, „co z toho máš?“
„To tě nemusí zajímat,“ odvětila ledově. Pak nervózně přešlápla. Všiml jsem si, že nenápadně při té rozmluvě natáčí hlavu i pohled ke straně. Čeká snad na něco?
Vyhlížela trochu neklidně. Možná ji tlačí čas? Pro jistotu jsem se rozhlédl okolo. Nikde v okolí jsem však žádný cizí pohyb nezaznamenal.
Silari se otočila zpátky k Narutovi ve tváři vzteklý výraz.
„Nemůžu se tu s tebou zdržovat celý den!“ křikla. Pak složila ruce do pečetě a zavřela oči. To bude ono. Chystá se na tu drsnou techniku. Naklonil jsem se trochu víc dopředu, abych na celou scénu lépe viděl.
Sledoval jsem, jak se většina její čakry přeskupuje k ní do čela. Najednou se její tělo uvolnilo a ochablo. Nohy se jí pomalu podlomily a ona se zhroutila k zemi. Pak jsem to konečně spatřil.
Všechna ta čakra, která se jí nashromáždila v hlavě najednou vyletěla z jejího těla ven. Co to má znamenat?! Udiveně jsem sledoval, jak se její čakra formuje do tvaru jejího těla, akorát, že stále měla modrou plápolavou barvu typické čakry.
Naruto se tvářil sice trochu překvapeně, ale rozhodně ne šokovaně. Usoudil jsem, že tu formující čakru nejspíš nevidí a překvapený je jen z toho, že jeho protivník se právě před ním zhroutil do trávy.
Tohle všechno se událo ani ne za polovinu sekundy. Čakra se už stihla plně zformovat a vyrazila vpřed. Šokovaně jsem vytřeštil oči. Ta rychlost! Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. V jednu chvíli stála před svým zhrouceným tělem a v další byla přímo před Narutem, který stále nic neviděl. Všechno tohle se událo rychleji než mrknutí oka.
V plné rychlosti do něho vrazila, ale nezdálo se, že by ji nějak brzdil. Prostě běžela dál a jeho tělo tlačila před sebou. Celou její cestu znázornilo obrovské koryto, které za sebou nechávala v půdě. Mělo minimálně šest metrů v průměru.
Naruto překvapeně vykřikl. Zarazil nohy do země a snažil se nějak zabrzdit. Nevěřícně jsem pozoroval, jak on a ta divná čakra zformovaná do podoby Silari letí dopředu rychlostí neřízené střely a při tom boří všechno, co jim přijde do cesty.
Něco mě udeřilo zezadu. Ale nikdo tam přece nebyl! To bych ho musel slyšet! Letěl jsem po hlavě ze stromu přímo na mýtinu. Otočil jsem se ve vzduchu na záda, abych se mohl podívat za sebe.
Byla to ona. Teda její já v čakře. Viděl jsem její dlouhé vlasy, tvář, náznak očí i tvar nosu. To všechno plálo modrým světlem, jako každá čakra. Odrazila se od větve, na které jsem před tím stál a srazila mě k zemi. Nad hlavu zvedla zatnutou pěst. Věděl jsem přesně, co udělá.
Na poslední chvíli jsem jejímu útoku uhnul. Vykopnul jsem obě nohy do vzduchu, ale do ničeho jsem nenarazil. Obě rány prošli skrz její břicho, jako by tam nic nebylo. No jo je to přece čakra!
Každopádně jsem se díky tomu manévru dokázal dostat z jejího dosahu. Rychle jsem uskočil na opačnou stranu mýtiny.Jak mám ksakru bojovat s něčím, co nemůžu zasáhnout?! Možná to vypadá jako její tělo, ale…to je ono!
Vítězoslavně jsem se ohlédl po jejím pravém těle. Leželo zhroucené na zemi jen několik metrů ode mě. Její čakra se po mně vrhla. Nesnažila se o žádné skryté útoky, nebo využít moment překvapení, takže bylo mnohem snazší se jejím útokům vyhnout.
Tak takhle to je! Pomyslel jsem si vševědoucně. Konečně jsem na to přišel. Už jen to, jak málo překvapeně se Naruto předtím tvářil. On její čakru nevidí. To nemůže nikdo, kromě uživatelů sharinganu, byakuganu, pravděpodobně i rinneganu a senzibilů. Podle stylu jejích útoků to nejspíš znamená, že s nikým takovým ještě nebojovala. Není zvyklá, že její útoky někdo vidí.
Haha. To je pro tebe dost smůla. Vyhnul jsem se dalšímu z jejích výpadů a jako první dospěl k drobné dívčí postavě ležící bezvládně na zemi. Surově jsem ji popadl za vlasy a vytáhl do stoje. Ke krku jsem jí přiložil katanu.
V dálce jsem spatřil, jak Naruto právě vyletěl minimálně sto metrů vysoko do vzduchu a teď ho gravitace směřuje rychle k zemi. Vypadal, že je v bezvědomí. Sakra, to se nám ten plán moc nevyvedl.
Rychle jsem přenesl pozornost zpátky k její čakře, která na mě předtím útočila. Čekal jsem, že se pokusí o další útok, ale ona zůstala stát na místě. Pak se ke mně najednou vrhla. Byla tak rychlá, že bych stejně nestihl uhnout.
Přesto do mě nic nenarazilo. Udiveně jsem zamrkal. Její čakra se vracela zpátky do jejího čela, odkud putovala do zbylých částí těla.
Spatřil jsem, že od místa Narutova pádu ke mně směřuje další čakra. I ta se vrátila k ní (no teda spíš do ní). Tak takhle to udělala. Rozdělila svou čakru na dvě části, které na nás rozděleně útočili. Zlomyslně jsem se usmál. Příště by měla počítat i s mým sharinganem.
Cítil jsem, jak se její tělo pomalu napíná. Pravděpodobně se jí zase vracelo vědomí.Volnou rukou jsem jí zablokoval obě ruce, takže se nemohla ani pohnout. Zaklela a pokusila se mi podrazit nohy. Přimáčkl jsem jí ostří katany blíž ke krku.
„Tohle je zbytečný,“ odvětil jsem chladně. Vztekle na mě zavrčela, ale dál se už nehýbala.
„Naruto!“ křiknul jsem jeho směrem a doufal, že bude dost při vědomí na to, aby se dokázal dostat zpátky. Žádná reakce. Sakra. Pomyslel jsem si zoufale a už se chystal vydat se za ním i se zablokovanou Silari, jenomže pak jsem zaregistroval něčí pohyb. No dopr-
„Narutoo! Zdrhej, sakra!“ zařval jsem vztekle, když mi došlo, po kom ten někdo jde. A bohužel jsem se nemýlil.
Něco černého se mihlo přes mýtinu a namířilo si to přímo k Narutovi. Tohle je zlý, fakt zlý! Co teď?! Když pustím Silari, tak mě okamžitě napadne a ničeho tak nedosáhnu. Když půjdu za Narutem se Silari, budu příliš pomalý a navíc hrozí, že i tak zdrhne a já se tudíž opět nikam nedostanu. Ústup v potaz ani neberu, to je naprosto vyloučeno, Naruta tu nenechám!
Takže mi zbývá jediná možnost…čekat.

Strašně mi třeštila hlava. A zjištění, že jsem se právě probořil do přibližně deset metrů hlubokého kráteru mi na klidu moc nepřidalo. Kdybych to měl shrnout, tak tohle byla ta nejhorší nejbolestivější a zároveň nejdivnější nakládačka, jakou jsem kdy zažil.
Můj protivník sebou nejdřív zničehonic praštil o zem a pak mě nějaká neviditelná síla začala brutálně masakrovat. Přiznává se mi to těžko, ale jestli tohle byla ta Silarina tajemná technika, tak je fakticky pěkně drsná.
Pokusil jsem se o nějaký pohyb, ale bolelo mě celé tělo. Myslím, že mám něco zlomeného, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenují ty kosti, co máme na hrudníku. Myslím, že to bylo něco na ká…ale fakt nevím.
Každopádně tohle je stejně fuk. Teď se musím okamžitě zvednout a zase začít fungovat. Kam se ta Silari ksakru poděla? Proč mě nezabila, když měla možnost? A proč jí Sasuke nesundal?!
Těch otázek bylo najednou nějak moc, tak jsem se nakonec rozhodnul, že to odsunu na později a raději se začnu soustředit na svou aktuální situaci.
Znovu jsem se pokusil vstát. Bolest do mě bodala ve všech možných částech těla, ale mně stačilo jediné zlostné zavrčení, abych to všechno hodil za hlavu a napjal všechny svaly.
„Narutoo! Zdrhej, sakra!“ zařval odněkud zdálky Sasukeho hlas a já překvapeně ztuhnul. Něco se děje! Musím sebou hodit!
Pevně jsem stisknul zuby k sobě, abych snáze dokázal překonat bolest a prudce vyskočil do vzduchu. Při tom pohybu jsem sáhnul za sebe do vaku se zbraněmi a vytáhnul kunai. Nepřítel se objevil okamžitě. Nejdřív se přede mnou mihnul jako černý stín, ale pak do mě vahou celého těla prudce narazil.
Vykřiknul jsem bolestí, když mě uhodil do zlomených žeber. Hele tak takhle se ty kosti jmenují!
Dopadli jsem zase zpátky na dno kráteru a ten neznámý mě pod sebou doslova přišpendlil k zemi. Byl statný a vyšší než já. Navíc byl celý v černém a jeho obličej zakrývala maska stejné barvy.
Pokusil jsem se o výpad kunaiem, ale zablokoval mi ruku tou svojí. Využil jsem toho a vrazil mu levou pěstí do tváře. Zasykl bolestí a zarazil mi koleno do břicha. V žaludku mi právě něco explodovalo a já se nezmohl na nic jiného než na bolestné dávení na prázdno.
Najednou jsem viděl rudě. Tohle si ten čmoud odskáče! Sliboval jsem si v duchu a rychle začal shromažďovat čakru.
„Tak na to zapomeň!“ zasmál se mi ten neznámý posměšně. Podle hlasu se dalo soudit, že je hodně mladý a stoprocentně kluk. Po zkušenosti se Silari si na tohle už dávám pozor. Maskovaný sáhl za sebe do pouzdra na zbraně a vytáhl nějaký kus papíru s pečetí.
Ať je to co chce, nepoužije to! Pomyslel jsem si zlomyslně, protože shromažďování čakry bylo právě dokončeno.
Nechal jsem se naplnit kyuubiho čakrou, ale bohužel jsem ještě neměl dost síly na to, abych se dostal do kyuubi módu, ale jeho plášť by měl stačit.
Můj nepřítel bolestně zařval, když se ho můj kyuubi plášť dotknul a na několik vteřin sevření povolil. Nedal jsem mu čas na to, aby mě mohl chytit znovu a vystartoval do protiútoku.
Díky kyuubiho čakře se mi zranění už dávno začalo zase regenerovat, ale teď se mi obnovila i fyzická síla.
Vyskočil jsem i s černooděncem vysoko do vzduchu a jen pomocí čakry ho odhodil daleko do strany. Chudák mladík cestou pokosil pár stromů a nakonec se zastavil až o silnou a mohutnou skálu a i v ní zanechal docela obstojnou díru.
„Teď jsi mě fakticky naštval, ty…!“ začal jsem vztekle, jenomže pak se cosi mihlo přímo za mnou. Kruci!
Ještě jsem ani nestačil dopadnout zpátky na zem a ten maskovaný týpek byl už zase za mnou. Překvapeně jsem se k němu otočil a už už jsem se chystal na další ránu čakrou, ale on mi něco připlácnul na tvář…a všechna moje čakra byla fuč (no dobře všechna asi ne, protože to bych umřel, ale nedokázal jsem už vůbec žádnou nahromadit, natož se s její pomocí bránit).
Jak to? Pomyslel jsem si šokovaně a vzápětí si uvědomil, co mi to na tu tvář dal. Byl to ten divný kus papíru, se kterým ještě před chvílí tolik machroval.
Dopadli jsme oba na zem a on byl zase nade mnou. Doufám, že si tím nic nekompenzuje. Tvrdě mě udeřil do obličeje. Přímo do nosu, myslím, že ho mám taky zlomený. Chtěl jsem na něj něco zařvat, jako třeba, ať nechá můj nos na pokoji, ale ten úder byl fakt silný a nějakou chvíli mi trvalo než jsem zase popadnul dech.
On nečekal, až se vzpamatuji a surově mě vytáhnul na nohy.
„Žádný blbosti jasný, nebo seš okamžitě tuhej!“ pohrozil mi temně a přiložil mi špičku kunaie (mého kunaie, který mi při druhém pádu sebral! Ten šmejd!) mezi lopatky. Bolestně mě popadnul za vlasy, abych se náhodou nepokusil o útěk.
„Teď běž hezky dopředu a jestli se o něco pokusíš, tak tě hned odkrouhnu, jasný?“ vyhrožoval. Bleskově jsem zvážil svoje možnosti. Tenhle kluk mě pravděpodobně nezabije, protože podle všeho mě k něčemu potřebuje. Sice pořád nevím, o co tu jde, ale na tom stejně tolik nezáleží.
Bez čakry to bude trochu těžký, ale myslím, že ho zvládnu sundat. Každopádně chytřejší bude počkat na jeho další tah. Nejdřív se potřebuji dozvědět víc o situaci. Kde je třeba Sasuke, nebo kam se poděla Silari?
Postupoval jsem pomalu dopředu a mozek mi makal na plné obrátky. Celou dobu jsme měl pocit, že mi něco důležitého uniká, ale za žádnou cenu jsem nemohl přijít na to, co. Srdce mi divoce bušilo pobízené adrenalinem a jakmile jsme konečně vyšli nad kráter nabralo ještě zběsilejší tempo. Tenhle boj začínal být opravdu vzrušující.
Několik desítek metrů před námi stál Sasuke a před sebou držel Silari s katanou u krku. Super, dostal ji! Ale stejně furt nechápu, proč mě ten týpek předtím nezabil a teď drží jako rukojmí. Čeho tím chce asi dosáhnout? No tak, Naruto, uklidni se! Nejdřív musíš pořádně zhodnotit situaci. Sasuke má Silari, ty jsi v zajetí dalšího maskovaného chlápka a jakákoliv pomoc je daleko. Tahle metoda je fakticky na houby! Z toho přece vůbec nic nevyplývá!
„Myslím, že je to jasný! Tvůj kámoš za mojí parťačku!“ Křiknul můj věznitel na Sasukeho. Tak takhle to myslel! Rozsvítilo se mi konečně.