Zradíš mě? 07 - Kyuubiho síla

To, co je napsané mezi hvězdičkami (*), znamená mluvení ve vysílačce!!!

Shikamaru

Děsná otrava.
Nejradši bych to na místě otočil a vrátil se zpátky do Konohy, ale…to bohužel nemůžu. Hinata je v nebezpečí a já mám za její záchranu zodpovědnost. To je ale otrava.
Vhledem k tomu, že se nám nepodařilo dostat ze Silari žádné informace, musíme teď prohledávat les naslepo.

Předpokládáme, že se nepřátelé odebrali někam směrem k jihu, takže já a Kiba jsme vyrazili někam mezi jih a jihozápad, zatímco Naruto a Sasuke mají na starosti tu druhou stranu.
Sakuru a Leeho jsem musel nechat u mostu. Lee už je na tom celkem dobře, ale i tak mi přijde riskantní nechávat se zajatkyní dva momentálně nejslabší členy týmu. Bohužel nemám na výběr.
…………………………………………………………………………………………………
„Mám je!“ zvolal Kiba vítězoslavně.
„Vážně?!“ Prudce jsme oba zastavili.
„Jedenáctá hodina, přibližně šest kilometrů!“ Ukázal tím směrem.
„Super!“ zajásal jsem. *„Naruto, Sasuke! Máme je!“* zamáčkl jsem tlačítko na vysílačce a naklonil se pusou blíž k mikrofonu.
*„Bezva! Hned se k vám připojíme a…“*
*„SASUKE!“* ozval se ve vysílačce Narutův vzdálený hlas.
*„Ksakru! Co se to….kššššchrrr…“* Spojení se přerušilo.
Ticho.
*„Sasuke! Sasuke co se děje?! Kde jste?!“* řval jsem do vysílačky. Setkal jsem se s Kibou pohledem. Chvíli jsme oba tiše vyčkávali.
„Možná bysme měli…“ začal jsem.
*„Shikamaru?! Slyšíš mě?!“* ozval se znovu z vysílačky Sasukeho klidný hlas. Podle jeho dechu bylo ale zřejmé, že běží. Úlevně jsem si oddychl.
*„Jo Sasuke, co se stalo?“*
*„Silari zdrhla a Lee ji pronásleduje. jdeme mu s Narutem pomoct!“* oznámil.
Zamyšleně jsem nakrčil obočí. *„Dobře,“* souhlasil jsem nakonec, *„ale držte se v doslechu vysílačky.“*
*„Jasně, jděte napřed. My vás pak doženem.“*

Před dvaceti minutami:

Silari

Musím se odsud rychle dostat. Sice se mi podařilo nevyzradit jim ty nejdůležitější informace, ale poznali, že lžu.
Rozhlédla jsem se okolo. Růžovlasá holka si zaujatě povídala s klukem v těsné zelené kombinéze a s neuvěřitelně tlustým obočím. Ten mě vždy po chvíli zkontroloval pohledem.
Nenápadně jsem vyzkoušela uvolnit provazy, které mě věznily. Byli příliš silné. Vypadá to, že mi nezbývá než to použít.
Zavřela jsem oči. Bez pečetě to bude mnohem těžší, ale když se budu pořádně soustředit měla bych to zvládnout. Chce to trochu času. Ten já ale nemám.
Představila jsem si v duchu pomyslné dveře v mém mozku. Hledala jsem je myšlenkami. Bez pečetě mi to trvalo déle než normálně, ale po chvíli jsem konečně ucítila ten známý pocit. Pocit, že jsem se právě ocitla někde mezi bdělostí a bezvědomím.
Své nepřátele jsem už nedokázala vnímat. Tvrdě jsem se do těch pomyslných dveří opřela. Nic. Zkusila jsem to znovu a silněji. Zběsile jsem cloumala klikou. Tak už se sakra otevřete! Pomyslela jsem si zoufale a prudce do nich kopla.
Konečně se otevřeli dokořán. Byla jsem volná!

Lee

Seděl jsem ve spacáku a povídal si se Sakurou. Co víc bych si mohl přát? Bohužel jsem měl zvláštní pocit, který mě nenechával v klidu. Nervózně jsem chvíli, co chvíli pokukoval po naší zajatkyni.
Už mi jedna přece utekla. Rozhodně nehodlám nechat zdrhnout i tuhle.
Jenže pak se stalo něco neuvěřitelného.
Nějaká neviditelná síla mě najednou odhodila dozadu. Zaslechl jsem Sakuřin překvapený křik. Tvrdě jsem narazil do kmene stromu. Neváhal jsem ani minutu a zběsile vyskočil na nohy.
Byl jsem aspoň o deset metrů dál než předtím a cestou jsem zbořil všechny stromy, do kterých jsem narazil. Sakura na tom byla podobně, akorát se zvedala na úplně opačné straně než já.
Svázaná černovláska (která teď byla ode mě deset metrů daleko) se zhroutila k zemi. Provazy, které jí bránily v pohybu se najednou přetrhly. Dívka svižně vyskočila do vzduchu a zmizela nám z očí.
Znovu jsem selhal.

Současnost:

Naruto

„Ty jo, je pěkně rychlá!“ ohodnotil to překvapeně Sasuke.
„Musíme jí rychle dohnat, jinak jí ztratíme,“ upozornil nás Lee. V hlase mu zněla hrozná bezmoc.
„Já jí doženu,“ oznámil jsem sebevědomě. Oba kluci se po mně ohlédli.
„Co tím jako…?“
„Použiju liščí čakru. Pak se dokážu pohybovat téměř stejně rychle jako Yondaime,“ vysvětloval jsem. Sasuke překvapeně vytřeštil oči, ale vzápětí se rychle zadíval zpět před sebe. Jeho obličej znovu nabral klidný a chladný výraz.
„Ale pak s ní budeš muset bojovat sám,“ namítl Lee, „a minule jsi vyvázl jen díky tomu, že Shikamaru…,“
„Máte snad lepší nápad?!“ okřiknul jsem je vztekle. Sasuke se jen ušklíbl.
„Samozřejmě. Ale mít lepší plán než ty není tak těžký Naruto,“ setřel mě. Vrhnul jsem po něm vražedným pohledem.
„Už dřív jsi mi přece říkal,“ pokračoval a věnoval mi významný pohled, „že, když používáš sílu lišky, všechny tvé fyzické schopnosti se prakticky znásobí,“ souhlasně jsem to odkýval, „takže by pro tebe neměl být problém vzít sebou jednoho z nás, nebo dokonce oba, jestli se na to cítíš. Pak bysme byli proti ní ve výhodě,“ uzavřel to.
„Hmmm.“ Zamyslel jsem se. Pak mi to najednou docvaklo. „To jako, že tě ponesu na zádech?!“
Sasuke vypadal, jako by se právě proměnil na kus žuly a začal se pomalu drolit na malinkaté kousíčky.
„Co mi zbejvá?“ bědoval.
„Nedělej si starosti Naruto! Moje síla mládí nás bude pohánět!“
„To nepochybně,“ zabručel jsem a potlačoval záchvat smíchu při pohledu na Sasukeho tragický výraz. Ten sebou najednou prudce trhnul.
„No moment ty si fakt troufáš vzít nás oba!?“ Třeštil obě oči a nenápadně (tak aby to Lee neviděl) vrtěl hlavou. Úplně jsem viděl, jak si v hlavě přehrává představu, kde mi sedí na zádech a na něm dřepí hyperaktivní Lee. Haha trapas.
„Nooo…“
„Nepřeháněj Naruto. To by nás určitě děsně zpomalovalo,“ přesvědčoval mě.
„To je v pohodě!“ mávl nad tím Lee nedočkavě rukou, „poběžím za vámi. Dejte mi pět minut a jsem u vás. Jinak po misi doběhnu dvacetkrát z Konohy do Suny! To je slib!“ Předvedl nám svou nevydýchatelnou pózu se zdviženým palcem a blýskajícím úsměvem.
Zastavili jsme. Složil jsem ruce do pečetě a soustředil se na Kyuubiho čakru. Cítil jsem, jak se mé tělo pomalu mění.
„Můžem,“ zavelel jsem.

Sasuke

Trapas. Ještě, že Naruto běží tak rychle, že mě nikdo jiný vidět nemůže. I tak bych se nejradši propadnul. No co, teď s tím nic neudělám.
Z té rychlosti se mi trochu zamotala hlava. Stromy se proměnili na hnědozelené letící šmouhy a listí okolo nás zuřivě šustilo.
„Už jsme blízko,“ oznámil. Ty jo, dost se zlepšil. Překonat takovou vzdálenost během sekundy! To by dalo zabrat i mně!
Rychle jsem aktivoval sharingan. Měl jsem to udělat hned na začátku, protože s ním se taková rychlost vnímá mnohem snadněji. Pak jsem to konečně spatřil. Černovlasá dívka stála na jedné z mnoha větví otočená zády k nám. Páni tolik čakry!
Otočila hlavu a ohlédla se po nás. Rudé oči měla nedůvěřivě přivřené.
Pak najednou zmizela.
„Co to?“ vyjekl Naruto a prudce zastavil. Snadno jsem se od něho odrazil. Otočil jsem se ve vzduchu a přistál na zemi hned pod Narutem. Podíval jsem se po něm nahoru. Hned nad ním jsem spatřil na obloze tmavý záblesk.
„Je nahoře!“ varoval jsem ho okamžitě. Teprve pak jsem si všiml, že Naruto už je dávno ve vzduchu. Měl bych mu pomoct.
Rozběhl jsem se po kmeni stromu nahoru. Když jsem se dostal do jeho koruny, silně jsem se odrazil a vyskočil vysoko do vzduchu. V pravé ruce mi zapištělo chidori.
Letěli jsme k ní oba dva naráz, každý z jedné strany. Rychle aktivovala svůj sharingan. Moc pozdě! Pomyslel jsem si a natáhl ruku před sebe. Poslal jsem bleskové ostří jejím směrem. Pohlédla na mě a snadno se vyhnula. Jak to?!
Pohybovala se tak rychle, že jsem jí téměř nezvládal sledovat. Bez sharinganu bych jí nebyl schopen ani vidět. Usmál jsem se. Bohužel pro ní, ji vidím.
Otočil jsem se ve skoku přes rameno. Gravitace mě pomalu začínala směřovat dolů. Byla za mnou a stejně rychle jako já mířila nezastavitelně k zemi. Ještě nám zbývalo pár vteřin, než dopadneme do korun stromů. Naruto byl někde nad námi, ale já mu teď nemohl věnovat pozornost.
Pohlédl jsem jí přímo do očí. Pouhou milisekundu mě probodávala pohledem, ale pak jen vyděšeně vytřeštila oči.
Čas se zastavil. Už jsme nepadali. Viseli jsme ve vzduchu pořád na stejném místě. Okolí se však změnilo. Obloha měla najednou krvavě rudou barvu a v dlouhých provazcích z ní skapávala děsivě vyhlížející rudá kapalina. Země pod námi se změnila na nekonečnou černou propast.
Dívka přede mnou byla spoutaná řetězy. Ruce i nohy měla natažené do stran, takže se nemohla ani pohnout.
„Skončila jsi,“ zasmál jsem se jí. Dech se jí stále víc a víc zrychloval. Hrudník se jí zběsile zvedal. Cítil jsem, jak jí pomalu zachvacuje panika. Rudé oči upírala do těch mých.
Stiskla rty k sobě, polkla a namáhavě vydechla. Oči rozevřela dokořán, ale proti mému sharinganu byla bezmocná. Možná ovládá velmi zvláštní styl kopírování, ale na genjutsu jsem tu mistr já. Bez šance.
„Pusť mě!“ vykřikla.
„A proč bych to měl dělat?“ zeptal jsem se ironicky a naklonil hlavu ke straně.
„Já nic nevím!“
„Lžeš,“ obvinil jsem ji chladně, „Ty víš, kam Hinatu odvedli.“ Nenávistně jsem přivřel oči. „Radši mi to rovnou řekni. Věř mi, že nechceš poznat sílu mého magekyou sharinganu.“
Mlčela. Přistoupil jsem o krok blíž.
„Nedáváš mi na výběr,“ řekla potichu a zavřela oči. Nechápavě jsem sledoval, jak její čakra směřuje do jediného bodu v jejím těle. Mizela z jejích končetin a pomalu se přesouvala do hlavy. Její čelo najednou zářilo ohromným množstvím čakry.
„Co to ksakru…?“ zaklel jsem a vrhl se přímo k ní.

…………………………………………………………………………………………………

Moje genjutsu opadlo. Strávili jsme v něm přibližně pět vteřin, takže mi na dopad na zem zbývaly další tři. Jenomže moje tělo odmítlo jakoukoliv spolupráci. Pokusil jsem se pohnout rukama i nohama, ale nic se nestalo. Nekontrolovatelně jsem se řítil k zemi.
Proletěl jsem skrz listí a větve stromů. Chtěl jsem se jich chytit, ale ruce mi úplně vypověděli službu. Co se sakra stalo!?
Tvrdý náraz. Dech mi uvízl v hrudi a odmítal se vydat dál. Všechny svaly jsem měl jako ochromené. Svět okolo mě se rozostřil.
Konečně se mi podařilo nadechnout. Silou vůle jsem se donutil pohnout prsty na pravé ruce. Zlostně jsem je zaryl do hlíny. Dovolil jsem si několikrát se nadechnout a vydechnout a pak jsem se prudce vyšvihnul do vzduchu.
Dopadl jsem na obě nohy. Cítil jsem, že stále postrádám obvyklou rovnováhu, ale ignoroval jsem to. Silari dopadla několik metrů ode mě. Do vzduchu se rozletěla sprška hlíny a trávy.
Když se oblak prachu usadil, Silari už stála naproti mně. Oči měla zabodnuté do země před mýma nohama. Učí se rychle.
Naruto se zjevil hned za ní. Chytil jí v podpaží a lehce nadzvedl ze země. S divokým pokřikem se na ní zprava řítili další dva s rasenganem v ruce.
Natáhl jsem ruku dopředu a poslal na ní chidori. Podle sharinganu jsem to poznal snadno. Nebyl to klon, ani žádná iluze. Byla v koncích. Tomuhle se nemohla vyhnout.
Zavřela oči. Tss, vzdala to.
Jenomže pak najednou zmizela.

Jak si poradí Kiba a Shikamaru při hledání nepřátelského úkrytu, když jsou Sasuke a Naruto "mimo"? Podaří se Sasukemu a Narutovi dostat ze záhadné zajatkyně nějaké informace? A co je zač její tajemná schopnost?

Příště: Tajemná schopnost