Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Taichi Yarui
Kinumichi, mimo cestu u jezírka
Zatímco se Fujiko myla, bojoval Taichi sám se sebou.
„... Kdo ví, kdy se dostaneš k další... Vydrž to... VYDRŽ TO...! Ale užs ji dlouho neměl... A teď máš prachy, určitě si koupíš další... Dodej si sílu...! Prostě to udělej!“
Taichi se kousl do rtu a zadíval se na svou kapsičku. Ne, už to nevydržel.
Tssss!
Zátka odlétla pryč a jeden lok za druhým stékal modrovláskovi po jazyku. To bylo ono! Ta šumivost a příval citronové chuti! Tomu se nevyrovná pusa od žádný holky!
„Aaah!“ vydechl modrovlásek, když se odtrhl od své jediné plechovky citronády, „tak už seš, ség-?“ chtěl se otočit a zavolat na Fujiko, ale v tu chvíli mu přes uši přejel čísi hlas, jemně jako nůž od medu, a Taichi vytřeštil oči.
Nestihl sebou ale ani pořádně škubnout, než schytal ránu a složil se k zemi.
„To neni možný!“ zděsil se nad tím, že je ta černovláska zase dohnala, a chtěl se vymrštit na nohy, aby se jí postavil, jenže místo toho jen škubl rukama a pohodil sebou jako ryba na suchu.
„... Co to sakra-!?“ zarazil se vyjeveně a znovu se pokusil zvednout, jenže místo toho sebou jeho tělo jen nekontrolovatelně zaškubalo, jako kdyby ho ovládalo na dálkové ovládání nějaké roční děcko.
„NIGERO, FUJIKO! (Uteč, Fujiko!)“ zařval jak jen mohl. Alespoň že ho hlas poslouchal.
Takže tohle byl konec? Utekli před utrpením jen proto, aby je zabilo náhodné monstrum v podobě téhle černovlásky?
„Kuso...! KUSO!“ zatínal modrovlásek křečovitě zuby a škubal sebou co to šlo. Nehodlal to jen tak vzdát. Nehodlal tu umřít. Nehodlal tu umřít dřív, než zachrání svou sestru!
Čím víc sebou škubal, tím víc si začínal všímat, že i v tomhle chaosu je jistý řád.
Pravý nárt místo levého zápěstí... Levé stehno místo levého ramene... Levá paže místo pravé nohy...
Taichi se horko těžko podepřel pravačkou a chvilku to vypadalo, že se i zvedne alespoň na všechny čtyři, i když u toho vypadal, jako by mu někdo naložil na záda pár pytlů s cementem, ale nakonec mu ruka podjela a on spadl zpátky do trávy.
„Kuso! No tak Taichi! Dělej! DĚLEJ!“
Fujiko Yarui
U jezírka
Dívka si nechala jen své spodní prádlo a pomalu vlezla do vody. Byla trochu studenější, ale dívka se rychle otužila a začala s hygienou.
Když se při mytí hlavy poněkolikáté vynořila, čekal ji šok. Zaslechla něco, co doufala, že už nikdy neuslyší. Hlas té šílené ženské.
Fujiko se otočila a její výraz se naprosto změnil. Taichi ležel ženě u nohou a škubal sebou. Modrovláska zalapala po dechu a podvědomě vyskočila na břeh, kde se zastavila, a stiskla ruce v pěst. Jedna věc byla slyšet výhružky. Druhá vidět milovaného brášku v takovém stavu!
„K-kono,“ procedila skrze zuby. Náhlá hrůza se přetavila v hněv. „Okamžitě od Taichiho odstup!“ vykřikla nahněvaně a rozeběhla se k ní jako smyslů zbavená.
Koi Noburi
Kinumichi
Koi mlčky stála skryta za kmenem stromu. Na vyvýšeném místě, kde měla jistotu, že jí neuvidí. Vše se vyvíjelo v její prospěch, dvojice už ztratila veškeré obavy a začali se radovat z ukradeného lupu.
"Jen se radujte, všeho dočasu."
Koi uznala, že přišel čas na její entrée (nástup). Proto se pomalu přemístila co nejblíže k dvojici, jelikož byla od nich poněkud daleko, daleko na přímý útok. Chtěla je překvapit, užít si ten okamžik, kdy zjistí, že jsou nahraní. Ten okamžik, kdy zjistí, že jejich život je jen a jen v jejich rukou. Ta myšlenka hřála na srdci.
Koi se tedy připravila. Taichi si pohrával s penězi a Fuu-chan se věnovala koupeli. Nastal čas... Udělala jednu potřebnou pečeť a poté se pomocí shunshin no jutsu přemístila.
Objevila se přímo za Taichiho zády a měla obrovskou radost. To vzrušení, to jak se díky tomu cítila. Mělo to co do sebe.
"Chyběla jsem vám?!"
Optala se s zlomyslným hlasem a dříve, než by mohl klučina jakkoliv zareagovat ho hranou dlaně praštila do týla. Tím znemožnila chlapci jakkoliv účelně používat své tělo. Na nějakou dobu teď byl bezmocný.
Nehodlala bojovat, tentokrát bylo vše v její režii.
"Jak jsem říkala... Bude vás to bolet. Tak jak to bude Fuu-chan? Copak provedeme tady Taichimu?"
Rozzářila se a její úsměv i výraz v obličeji mluvil za vše. Odplata byla tady.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Fujiko Yarui
U jezírka
Jindy by si Fujiko povzdychla, ale vzhledem k dění, kterým procházeli, měla z Taichiho snění o limonádě vcelku dobrou náladu. Znamenalo to, že byli mimo nebezpečí. „S tímhle obnosem si budeš moct dovolit i nějakou limonádu,“ usmála se na něj, srolovala peníze a vrátila je zpět do kapsy. „Musíme dát dohromady, co potřebujeme, a vytvořit nějaký rozpočet, abychom neutráceli za hlouposti. Můžeme nakoupit i nějaké trvanlivé potraviny, takže se naše cesta urychlí, protože nebudeme muset lovit ani sbírat.“ S úsměvem se postavila a rozepla si vestu. „Pojď se umýt, jsme hrozně špinaví,“ navrhla mu odhazujíc i tričko, načež se zarazila. „I když, jeden by asi měl hlídat ty peníze, že?“
Koi Noburi
Kinumichi
Větev střídala větev a tu zase kmen. Koi přeskakovala mrštně a hbitě na to, jak byla oblečená. Nejlepší na tom bylo, že mohla být klidně jak moc vzdálená být chtěla, ale dvě jasně modré hlavy nešlo ztratit, to by musela být úplně blbá. Pelášili ale pěkně rychle. Asi na to byly zvyklí. Pokud utekli z vesnice, jak si myslela, museli se živit jen krádeži a podobnými podvody. Skoro by řekla, že pro ně pociťuje i lítost, ale pak se vzpamatovala a uvědomila si, že je to blbost. Pokud utekli, můžou si za to sami, pracovat mohli taky, takže si tenhle způsob života vybrali sami...
Po přibližně 5 km se zastavili. Nebo tedy... Vypadalo to na to, že už získali falešný pocit bezpečí. Koi se přiblížila jak nejblíže mohla a začala vyčkávat. Zpoza kmenu pozorovala, kdy se naše dvojice uklidní, budou si chtít odpočinout, navíc jsou u jezírka, takže budou pravděpodobně nabírat zásoby vody. Ještě ne... Ještě nebyl správný čas. Prozatím tedy vyčkávala v koruně stromu, dokud se nenaskytne šance je přepadnout. Ten pocit být lovcem byl k nezaplacení. Byla dostatečně blízko k tomu, aby je i slyšela slovo od slova.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichi prchal jak jen mohl, ale úplně naplno se zase nehnal, protože po fyzické stránce na tom nebyla Fujiko tak dobře jako on.
Když už měli oba pocit, že jsou dostatečně daleko a konečně v bezpečí, zastavili u menšího jezírka, lemovaného stromy.
Zatímco se Fujiko svezla zadýchaně k zemi, Taichi se jen opřel o kolena a otřel si pár kapek potu z čela.
„Có!? Fakticky!?“ vyvalil mladík mile překvapeně oči a přispěchal ke své sestře, aby se na vlastní oči přesvědčil, že se jim vážně podařilo získat tolik peněz.
„Ty jo, to je parádní... Štěstí je zas na naší straně, Fuu-chan!“ rozzářil se Taichi, „konečně... Konečně si budu moct koupit nějakou limošku! Konec abstinence! Ať žijou bublinky!“ rozplýval se modrovlásek.
Fujiko Yarui
Kinumichi
Ženin jekot Fujiko div nepropíchl uši. Připomnělo ji to ji samotnou, když se při pokusech kyselá chakra dotýkala její kůže a proudila do jejího centra. Spěšně zavrtěla hlavou, aby vzpomínku vyhnala, a přidala do kroku. Utíkali opravdu dlouho, takže se modrovláska zastavila a klesla na kolena. „Tasukatta,“ („Jsme zachráněni.“) oddychla si, pokládajíc ruku úlevně na srdce. „Vážně jsem se bála, že umřem.“ Zalovila v kapse, vytáhla úlovek a spadla jí čelist. „Taichi, tohle je… pět tisíc ryou! S tímhle si budeme moct dovolit nové vybavení a nějaké jídlo, oblečení, deky a tak…“
Koi Noburi
Kinumichi
Klon se řítil k zemi a malá modrovláska toho bleskurychle využila. Vytvořila pečetě a prskla klonu žíravino do obličeje. Jakmile se tekutina dostala do obličeje klonu, vyvolalo to bouřlivo a velice bolestivou, pálivou, štiplavou bolest, která se v očích ještě mnohonásobně navýšila.
Nezmohla se na víc, než si zakrýt obličej a zaječet bolestí.
Dvojice na nic nečekala, okamžitě se vymrštila na nohy a vzala do zaječích. Naštěstí to hrálo Koi do karet, protože tím jak rychle zmizeli neviděli, že toho, koho zasáhli, byl vlastně klon, který se po pár vteřinách rozplynul.
Koi si oblízla rty a chakra kolem jejich dlaní se rozplynula.
"Takže Fuu-chan a Taichi-kun... Hmm...."
Spokojeně se narovnala a pomalu přešla k místu, kde byl zničen její klon. Dřepla si a podívala se na zem, kde byly ještě zbytky žíraviny.
"Takže žíravina jo... To by bylo nepříjemné, dostat tím zásah do obličeje... Nakonec to vypadá, že ti dva dokonce něco umí... Zajímalo by mě, odkud utekli..."
Mumlala si lascivně pod nos a nakonec se opět narovnala. Protáhla se a upravila si copek, který se už pokoušel vyvléct ze své gumičky.
"No nic... Zeptám se jich, až budou moji."
Uchichla se a vyrazila za těmi dvěma. Tentokrát se za nimi nehodlala hnát, musela pomaleji a opatrně, nechat je uklidnit, myslet si, že se jim podařilo utéct, teprve pak si je vychutná. Neostražité, stejně jako to oni zkoušeli na ni. TO pak bude ta pravá zábava.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Kara Momochi
Tým Goku
Les
Nejdříve Gen vyslechl ji, teď bylo načase, aby mu to oplatila stejnou mincí. Jejich slova a příběh se dost podobaly, ale to bylo asi všechno, co měli tihle dva společné. Přesto pro něj Kara našla pochopení, i když to bylo trochu složitější.
"Shiro?" Optala se, když ho klučina vedle ní zmínil. To jméno už dneska slyšela mnohokrát, ale stále nevěděla, s kým si ho má spojit. Poprvé ho slyšela v té vesnici, když utíkali pryč. Alespoň si myslela, že to bylo v té vesnici, zkrátka už ho slyšela.
Otenba se mezitím probral a seskočil dolů na všechny čtyři. Nejdříve se protáhl a poté dál kráčel po svých ve stínu své páníčky.
"Pokud jde o něj, tak neměj starost. Dá se na něj spolehnout." Řekla a ukázala na Otenbu. Vždycky se na něj prozatím mohla spolehnout a ještě ji nezklamal. Krom toho, i kdyby selhal on, byla tu stále ona, což jim dávalo obrovskou výhodu. Na rozdíl od jiných se na sebe oni totiž mohli navzájem spolehnout.
Po chvilce kráčení se konečně dostali k tématu, na kterém teď záleželo nejvíc a to byla ona hospoda, kam měli dorazit. Gen zmínil, že mají dvě možnosti. Jednu z nich si zkrátka vybrat museli a logicky by to měla být ta méně nebezpečná. Ani na té to však nebude procházka růžovým sadem za měsíčku.
"No, pokud by nás teoreticky někdo sledoval, sledoval by nás i na onu bezpečnější cestu. Anbu co mě pronásledovali jsou celkem zranění a nejspíš myslí, že mě ten tygr zabil, což by nejspíš taky brzy udělal. Osobně bych to tedy vzala hopem a zvolila rychlejší cestu. Nebezpečné to bude na obou."
Celé si to poté ještě jednou promyslela, ale stále si stála za svým. Ona nejspíš nebyla ten typ, co by se krčil ve stínech. Alespoň si to tedy nemyslela.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Taichi Yarui
Kinumichi
V ležícím modrovláskovi se vzedmulo nové odhodlání týhle ženský nejen utýct, ale pořádně jí zatopit. Nikdo nebude vyhrožovat jeho sestře smrtí. NIKDO!
Navenek ale dál hrál mdloby a čekal. Černovláska se skutečně chytla a šlápla na past, a to byla Taichiho příležitost! Už už se chtěl pustit do skládání pečetí, ale Fujiko byla o setiny vteřin rychlejší.
Plivla té mrše dávku kyseliny do očí a zavelela k ústupu.
Modrovlásek otevřel oči a široce se zazubil, načež se prohnul a jediným ladným pohybem vyšvihl na nohy a rozeběhl za sestrou.
„Naisu, Fuu-chan!“ zakřenil se bojovně na sestru po cestě, „to tu mařenu hromotluckou naučí!“ uchechtl se v duchu.
Fujiko Yarui
Kinumichi
Taichi konečně pochopil, oč dívce jde, a svou roli přijal šlehnutím o zem. Žena je skutečně našla a očividně na trik skočila. Jenže její řeči se začaly modrovlásce vrývat do srdce a kunoichi se přistihla, jak se jí před očima odehrává přesně to, co ta psychopatka popisovala. Strach a hněv v pomněnkách získal na intenzitě.
Děsivá kunoichi se dala do pohybu a její chodidlo se setkalo se senbony. Vykřikla!
Ve Fujiko se zvedla nová vlna naděje. Rychle složila pečetě a naplnila ústa kyselinou, kterou plivla padající ženě do očí. Dále na nic nečekala, popadla bratra za zápěstí a tahala jej na nohy. „Dělej, Taichi, utíkáme!“
Koi Noburi
Kinumichi
Byl to krásný pocit takhle si připomenout, čeho je schopna. Cítila se opět naživu a každičké vdechnutí prachsprostého vzduchu dostávalo lepší a lepší chuť. Ale to bylo teď vedlejší, měla tady resty...
Ač se to nezdálo, její oči sjížděly terén jako dva laserové paprsky, které mapovaly okolí. Nikde nic, nikdo se nehýbal, nic nebylo slyšet. Prach jen usedával na zem a kusy zeminy až najednou!
Malý obláček prachu si sednul opožděně. Jenomže, žádná rána, sesuv či něco podobného slyšet nebylo, bylo tady hrobové ticho. To mohlo znamenat jen jediné. Koi se rozzářil úsměvem. Tak oni se o něco vážně pokusí... Musím jim nechat alespoň to, že se alespoň snaží... Na mě si ale nepřijdou.
Koiny přednosti byly reflexy a pozorovací schopnosti, díky tomu byla schopna se stát medičkou. I když dnes se za ní vlastně ani nepovažuje... Byl to chytrý nápad, ale i těch pár vteřinek opožděného sedajícího prachu stačilo k tomu, aby to prokoukla. Udělala potřebnou pečeť.
"Kage bunshin no jutsu."
Ve vteřině se vedle objevila druhá Koi, obě na sebe přikývly a ta pravá Koi se vytratila stranou, musela celé místo obejít zezadu, klon měl zatím roli návnady. Tak jako si hráli oni s ní, teď si pohraje ona s nimi. Musela dát originálu troch náskok, aby se stihla dostat na správnou pozici.
Klon se tedy po chviličkovém zaváhání rozešel pomalu po sutinách a začal hledat naši dvojici. Dával si pozor, aby do něčeho nešlápla, nebo jí něco nezranilo, protože bylo jasné, že pak by bylo vše na pytel...
A za pár velkými kusy suti uviděla naši dvojici, jak modrovlasá dívčina drží stráž nad jejím ležícím kolegou. Už už by tomu naletěla, ale na poslední chvíli si všimla ostrých jehel v zemi... Nesměla se smát, aby to neprozradila.
"Tak jsme tady... Předpokládám, že jsi jeho sestra mám pravdu? Starší? Máš ochranářské sklony že? Mno... Tak teď uvidíš, jak tvého bratra rozčtvrtím holou rukou přímo před tvým zrakem, pak zabiju tebe a vezmu si zpět to, co mi patří..."
Mezitím měla Koi dost času přeskákat po korunách stromu rozsáhlý oblouk, aby se nepozorovaně dostala do zad své milované dvojici. Věděla, že o ní nemohou mít sebemenší povědomí, proto si dovolila přiblížit se cca na 10 metrů a přikrčovala se za kusem suti. Klon zatím pronesl svůj monolog.
Obě dvě na sebe kývly a klon začal s divadlem.
Klon udělal krok v před, přímo na zabodnuté senbony. Šlápl na ně, ale ne tolik, aby jí to poranilo, jen natolik, aby se zabodly do podrážky a divadlo vypadalo věrohodně.
"Auuu!!!"
Zařvala a už se řítila k zemi, přesněji přímo přistála před dvojicí, jako na podnose s obličejem skloněným k zemi.
Pravá Koi se zatím zubila v pozadí a ruce se jí obalily chakrou.
"Tak se předveďte koloušci..."
Ušklíbla se a koukala, co v nich tedy vězí.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichi zdrhal jako o život, vlastně bez „jako“. Jejich situace nemohla být lepší. Nejenže před pár týdny opustili svůj klan i vesnici, kteří jim nejspíš teď šli po krku, ale teď ještě naštvali nějakou potrhlou vyslankyni z pekla, která je chtěla rozsekat na kousky.
„Musim si dávat bacha koho balim, některý holky nesou zlomený srdce fakt vošklivě...“ zašklebil se v duchu modrovlásek, načež se ohlédl přes rameno, aby zkontroloval, jestli ji náhodou nesetřásli. Nikde nikdo.
Taichi se zazubil a s úsměvem od ucha k uchu, jak se jim to všechno hezky začíná dařit, ukázal své sestře, běžící vedle něho, vztyčený palec.
Jenže pak se znovu ozval ten ďábelský hlas a Taichi nejdřív vytřeštil oči a pak se podíval prudce nahoru, odkud hlas přišel.
Ta černovláska byla zpět, a teď se řítila přímo proti nim.
„Shimataaaa! (Kruciiii!)“ zhrozil se mladík, načež přistála černovláska pěstí napřed před nimi, což způsobilo obrovskou ránu a kráter v zemi.
Dvojici smetla tlaková vlna kunoichina útoku a pořádně je odhodila.
Taichi udělal po cestě pár kotrmelců, než to jakž takž vybral a napůl v kleče zabrzdil.
Zíraje do oblaku prachu se snažil rozeznat siluetu té ženské, jestli to byl vůbec člověk, a se zaťatými zuby přemýšlel co dál, když tu ho ze zamyšlení vytrhla Fujiko.
Naznačovala mu, ať je zticha, načež zabodala do země před nimi pár jehlic a začala hrát divadlo.
Taichi na ni chvilku gestikuloval mlácením se dlaní do čela, co je to za debilní plán, ale Fujiko se tvářila, že má nejspíš za lubem něco víc, a tak se rozhodl hrát to s ní a šlehl sebou na zem, tvářící se omdleně.
V duchu se ale připravoval poskládat příslušnou sadu pečetí a vypálit tý fúrii oči z hlavy, hned jak dostane příležitost.
Fujiko Yarui
Kinumichi
Sebeobětování zabránil Taichi, a než se dívka nadála, táhl ji chlapec pryč, div za ním nevlála. Fujiko přidala do kroku a doběhla bratra. Společně prchali dál, možná podobně jako před dvěma týdny. I teď situace vypadala, že jim jde o život. Modrovláska si uvědomila jednu věc. Žena je nestíhala. Vzdala to a oni byli v bezpečí?
Ani omylem!
Nad dvojicí se ozval nyní již známý hlas, který v dívce vyvolal zhoupnutí žaludku hrůzou. Děsivý výkřik následovala ještě děsivější rána, která rozbila zem a zvedla tlakovou vlnu, která sourozence odhodila vzad.
Fujiko s heknutím dopadla na záda a hned se posadila. Měla velké štěstí, že se cestou nepraštila do hlavy o kámen nebo strom. Stále ještě otřesená se zmateně rozhlédla a nastávající paniku uklidnil opodál zvedající se Taichi, což ji trochu uklidnilo a její mozek se rozjel na plné obrátky. V tomhle stavu je pokaždé dožene, tím si byla Fujiko jistá. Něco ji napadlo. Díky zvednutému oblaku prachu byla horší viditelnost!
Rychle našla bratra a ukazovákem na rtech mu naznačila, ať je zticha. Chvatně vytáhla deset senbonů, zabodala je do země před sebou, aby působily místo makibishi, které dívka neměla, a rozvířila prach, čímž zhoršila jejich rozeznatelnost. Pak vzhlédla a zdvižením ukazováku bratrovi pro jistotu znovu nakázala držet jazyk za zuby.
„Taichi, jsi v pořádku?! Taichi, prober se! Taichi!“ vyhrkla zděšeně, což nemusela nikterak hrát.
Koi Noburi
Kinumichi
Bylo to tak snadné. Otázkou bylo, kde se tady vzali. Vypadali dost podobně a byli taky asi stejně staří... Že by to byli sourozenci? Na tom už teď nezáleželo, dovolili si toho až až a za to jim Koi musí přistřihnout křídla. Sama nevěděla, jak je ještě potrápí, jistá si byla ale jedním, potrápí je!
"Tohle jste vážně přehnali! A zvlášť ty! Seladone!"
Prskala, ještě než se k nim rozešla. Modrovlasá holčina ale vypadala na rozdíl od svého bratra jinak. Ten pohled v očích... Koi ho znala až moc dobře... Bylo to už dávno ale...
"Jdu si pro..."
V tom jí překřičel dívčin pištivý hlas, kterým vyslala jasnou zprávu. Koi se zarazila. Ta vzpomínka ji udeřila v hlavě jako právě vpálená kulka. Ty oči, to odhodlání! Vytřeštila oči. Na několik vteřin se zarazila, vypadalo to, že se sama od sebe zastavila. Kdyby jí věnovali větší pozornost, možná by si všimli, že doslova zamrzla.
Klučík toho ale obratně využil, jelikož neváhal ani vteřinu, vyškrábal se na zadní a okamžitě svou parťačku chytil za ruku a pelášil seč mu nohy stačily.
Koi stála na místě. Až po dalších pár vteřinách se probrala z neznámého zaseknutí. Trochu zmateně se podívala kolem a teprve pak jí došlo, co se vlastně stalo. Nechala je utéct... Ne že by to teda zamýšlela...
Vědomí se jí plně navrátilo a ona zvedla kapsičku, která tu ještě zbyla těsně vedle ležícího kmene, bylo to přesně jak si myslela... Peníze byly fuč. S povzdechem si kapsičku upevnila zpět k opasku, sice nedržela úplně jak by měla, ale stačilo to.
"Jen si běžte... Stejně vás doženu!"
Ušklíbla se sama pro sebe a pomalu se rozeběhla za svými dvěma zlodějíčky.
Musela uznat, že na malé parchanty uměli pelášit teda na jedničku, nechtěla nechat nic náhodě a tak přidala do noh i trochu chakry, aby je předehnala. Jelikož zamrzla, tak dostali i několika vteřinový náskok. Nechtěla se za nimi hnát jako nějaký mamlas. Proto se přemístila do korun stromů. Tam byla skryta a měla tak šanci je překvapit. Ten klučina byl prvotřídní s**č, plná huba keců a nohy rychlejší než koňská kopyta. Zato ta holka... Ta měla něco do sebe, asi byla i dost chytrá... Ale s pokusem, podařeným pokusem, o její okradení, tím to přehnali.
Už je měla na obzoru, pelášili seč to dalo.
Musela trošku přidat, stačilo je jen dohnat, potom je překvapit. Takhle se neprotáhla ani nebavila už nějakou dobu. Čas zazářit. Odrazila se od silnější větve stromu a vyskočila vysoko nad koruny stromu, v letu udělala letmé salto a s rukou zaťatou v pěst se řítila k zemi jako právě shozená puma.
"Před pikolou za pikolou.... Nikdo nesmí stát! KURAEEEE!!!"
Zaječela, když se objevila z ničeho nic pár metrů před prchající dvojicí a napálila to vší silou přímo do země.
Země se začala okamžitě tříštit a praskat pod náporem monstrózní síly, kterou se nyní blýskla. Nemarnila ani vteřinu a pohledem okamžitě sledovala okolí ihned poté, co její pěst rozdrtila metráky zeminy.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Modrovlásek si černovlásčina úšklebku nevšiml, na to byl moc zabraný do balení.
Neznámá najednou poměrně obrátila a byla samý med.
„Vau! Zabral ten Podběrák nebo vejlet na lodi? Hm, no je to fuk, hlavně že to zabralo. Seš frajer jako vždycky, Taii!“ uculil se modrovlásek v duchu a narovnal se spolu s ženou.
Jak ji tak sledoval se upravovat, začínalo mu docházet, že možná fakt dojde na TO, a jak je ta tajemná pocestná vlastně krásná.
Když ho vzala za límec a přitáhla si ho blíž, mladík zrudl a nasucho polkl.
Dospělou ženu ještě nikdy nesbalil a s těma holkama nikdy nedělal nic moc víc než pár pus pár doteků.
„Gomen aneki, tohle je výzva kterou chlap nemůže vodmítnout...!“ pochlapil se v duchu modrovlásek a dost nešikovně našpulil rty, jenže očekávaný polibek nepřišel.
„Eh...?“ hlesl Taichi, když sledoval, jak ta ženská právě pokácela strom. Holou dlaní.
„EHHHHH!?“ zaječel v duchu, ale navenek zvládl jen vyjeveně valit oči.
Než stihl pořádně zareagovat, hodila ho černovlásek proti Fujiko a oba skončili na jedné hromadě o pár metrů dál.
„Kuso... Co to je za monstrum!? To neni ženská, to je máma shinigamiho!“ třeštil na ďábelsky se usmívající černovlásku Taichi zkoprněle oči, dokud ho neprobrala slova jeho sestry.
Vemte si mě a nechte ho jít.
Taichi se na vteřinku zarazil, ale hned na to procitl.
„To teda ne!“
„Co děláš ségra!? Zdrháme!“ vyskočil modrovlásek na nohy, popadl svou sestru za ruku a nasadil s ní v závěsu ukázkový sprint pryč.
Fujiko Yarui
Kinumichi
Žena se opravdu zvedla a kapsička spadla na zem. Fujiko hned našla roličku peněz a chvatně ji strčila do kapsy. Vyšlo to, opravdu to vyšlo! Teď musela rychle zmizet.
Jenže situace se zvrtla. Dívka prve rozmluvu těch dvou moc nevnímala, takže ji zvýšený hlas trochu vyděsil. Překvapeně vzhlédla a její pomněnkové oči se setkaly s ženinými kaštanovými. Náhle na Modrovlásku letěl její vržený bráška a ona jej reflexně objala. Naneštěstí nestabilně klečela a rána byla velmi silná, a tak ztratila rovnováhu a s heknutím se zastavila až zády o další strom.
V kaštanech se mezitím objevila jakási zvrhlá radost a chuť někomu ublížit, zatímco v pomněnkách se odrážela směsice strachu, hněvu a vzteku. Měli být opatrnější! Sáhla po kunaii, protože ten předchozí upustila. Jestli byla ninja, jen tak jí neutečou. „Vemte… Vemte si mě a nechte ho jít,“ dostala ze sebe.
Koi Noburi
Kinumichi
Ten malý spratek si ne a ne dát říct! Tenhle byl teda pořádně neodbytný a to bylo co říct! To snad není možné, že ji uprostřed ničeho, začne nabalovat modrovlasý cucák! V tom to ucítila! Konečně jí to došlo!
Nenapadlo by jí, že je tohle celé nahrané. Očividně strávila až moc času sama a tak ztratila ostražitost. Nenapadlo jí hledat tady stopy chakry, ale tohle jí potvrdilo domněnku. Ten cucák byl jen návnada...
Cítila jemné vibrace, které druhá osoba vytvořila, když jí kožený pásek kladl odpor a nesjížděl po ostří nože tak, jak by si přála. Tohle znamenalo jediné, rozsudek smrti!
Čas si zahrát hru! Nechala mladého klučinu, aby se přiblížil, až moc ochotně jí obmotal ruku kolem ramen. Tolik riskoval... Tentokrát se šeredně spálí!
Koi se pobaveně koukla klučinovi do očí a na tváři roztáhla nebezpečně velký úšklebek. Svou pravou rukou něžně chytila klučinu za jeho dlaň a přehodila jí přes hlavu, aby mu jí vrátila tam, kde být měla.
"Víš... Nakonec to asi nebude tak špatný nápad, jak jsem si myslela... Inu, pobavit se někdy je třeba, nemám pravdu?"
Ušklíbla se, pomalu se začala zvedat, postavila se a dlaněmi si přejela po spáncích, neposedné dlouhé vlasy tak sevřela do culíku a přetáhla přes ně gumičku, kterou vždy nosila na levém zápěstí.
"Chtěla jsem se ti trochu upravit, někdy jsou ty vlasy totiž na obtíž." Celou dobu stála záměrně zády ke kmeni stromu, jelikož věděla, že její kapsička je dávno na zemi, jelikož nechala druhou neznámou osobu, aby její pásek přeřezala.
Láskyplně se zadívala chlapci do očí a natáhla k němu levačku, chytila jej za límec a přitáhla si ho k sobě. Nebezpečně blízko si ho přitáhla k obličeji, aby mezi nimi bylo jen pár centimetrů.
"Chtěla jsem si tě takhle přidržet... Aby..."
Její volná ruka se obalila dávkou chakry a ona se začínala ohánět.
"Aby jsi mi neutekl, zatímco sejmu tvého kámoše!!!"
Štěkla mu do obličeje a ohnala se dlaní s chakra skalpelem vší silou, aby přeřízla kmen stromu, za kterým se skrýval druhý komplic. Kmen se začal bortit, jelikož byl přeťat během vteřiny jako motorovou pilou a tím, že začal padat na stranu, Koi spatřila modrovlasou dívčinu, která se krčila nyní již přímo před ní.
"Baf! Hádejte co přijde teď! Och... Ano... Bude to bolet!"
Štěkla rozzuřeně a bez váhání praštila s modrovláskem po jeho velmi podobném komplici.
"Teď jste jenom moji!"
Pobaveně se na ně zazubila, tohle jí o tolik zlepší den!
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichiho balící finty jak vystřižené z návodu praktického mladého muže „Jak na holku“ nějak nezabíraly a on začínal být trošku nervózní.
„Hernajs, ta je nějaká vostrá! Snad nemá nějakou úchylku, sadomaso bych asi nedal... Nebo prostě jen chce abych po ní vyjel!?“ honilo se mu v hlavě, zatímco přemýšlel, kterou fintu použije jako další.
„Fajn, zkusim fintu číslo jedenáct, Podběrák!“ odhodlal se modrovlásek v duchu.
„Neboj, já sem znalej a umim číst mezi řádky! Je-li to tvoje přání, koneko-chan, zařídim ti klidně nějakou romantickou plavbu po moři,“ mrkl na černovlásku svůdně a položil jí ruku kolem ramen.
Fujiko Yarui
Kinumichi
Fujiko se zmocnilo zlé tušení, že se slečna neudrží a jednu Taichimu uvalí, ne-li dvě a více. Dívka se na všech čtyřech předklonila a špičkou kunaie, který držela v ruce, se pokusila naříznout ženinu taštičku u opasku u dna. Až se zvedne, aby s jejím bratrem vyběhla, obsah tašky by se měl vysypat na zem. Přesto měla modrovláska husinu. Takovéhle sumky nosívali zpravidla ninjové. Přesto teď nemohla přestat. Potřebovali peníze, jinak by se jim ve městě vysmáli. A oni potřebovali mít síly na případný útěk před nebezpečím. Navíc vypadala zaměstnána Taichiho řečmi.
Koi Noburi
Kinumichi
Měla bych se vydat po hranici Kumogakure... Nechci na sebe poutat moc pozornost, potřebuju se tam dostat pokud možno inkognito, abych ho nevystrašila. I když... Šance na to, že by mě poznali je mizivá, každopádně nebudu nic riskovat. Raději budu postupovat pomalu, mám čas.
Trošku očistně, trošku z nudy si oddechla a stočila pohled na druhou stranu. Koutkem oka si všimla, že tady ten klučina pořád je a o něco se asi snaží. Nijak ho nevnímala, něco drmolil a vypadal, že si opravdu myslí, že má šanci nebo co.
Koi jen nechápavě pozvedla obočí a chvíli ho pozorovala.
Kam jsi se to propadla milá zlatá... Padají ti k nohám jen ožralci a trosky... Nově i hormonem nabuzení puberťáci... Byl to opravdu den na pytel.
Z mírně zmateného pohledu přešla na pěkně nakrknutý, aby bylo jasno, že neblafuje.
"Podívej se... Boooya! Řekla jsem ti to jednou a nehodlám se opakovat. Odpluj! Nebo toho, až ti to zopakuji znova, už nebudeš schopen!"
Odsekla nasupeně a odplivla si.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichi sebou lehce škubl, když ho ta černovláska tak odpálkovala, ale vyvést z míry se tím nenechal.
„Chm! Holka dělá nepřístupnou? Neva, kdyby to bylo moc lehký, nebyla by to sranda!“ ušklíbl se v duchu mladík jako nějaký matador před fanynkami. Použil balící fintu číslo jedenáct a dýchl na květ umělé růže, aby se na ní usadila trocha oné jahodovo-mátové vůně a on tak propojil její romantickou symboliku se svou osobou, načež si sedl na zem vedle své „oběti“. Jeden nikdy nevěděl, jestli dělal Taichi tyhle věci vážně jen proto, aby jim s Fujiko vyšla jejich krádež, nebo ne... Spíš ne.
„Každý svou cestou? Vždyť ale právě ty nás svedly dohromady! Tohle je jasný osudový setkání, jou-chan (‚slečno‘ důvěrněji), tak proč se mu bránit?“ přičichl si Taichi procítěně ke své růži, kterou poté nabídl černovlásce, „tenhle svět je nebezpečnej, tak co se po něm potloukat společně~? Říkej mi Taichi,“ natočil se k ní bokem, zkrátil trochu vzdálenost mezi nimi a nahodil svůdný pohled číslo pět.
Fujiko Yarui
Kinumichi
Fumiko se stočila z cesty a zmizela mezi stromy. Snažila se sledovat bratrův pohyb, jenže používal krytí, a tak ho občas ztrácela. Nakonec ji přeci jen zavedl k cíli. Bylo neuvěřitelné, jak dokázal vicítit ženu po vůni. Dívka měla občas pocit, že na modrovláskovi vidí psí ouška a ocásek. Jako by byl malé štěně.
Ignorovala bratrovi pohyby a odhodlaně se usmála. Žena byla opřena o strom, což kunoichi dovolovalo se k ní nepozorovaně plížit. Tiše našlapovala, dokud se neocitla za stromem. Hovor zrovna utichl a dívka se zarazila. Kradení v lese bylo daleko těžší než v nějaké restauraci nebo na ulici. Tam se dalo využít nešikovných pádů a vrážení do lidí, ale tady? Musela být velmi tichá. Přesto se ani nepohnula. Čekala, až Taichi znovu naváže rozhovor.
Koi Noburi
Kinumichi
Byl tu klid... Takový klid by se jí před několika lety líbil. Ač nikdy nebyla na rodinný život a všechny tyhle blbosti, musela uznat, že to má asi i něco do sebe.
Zahnala tyhle myšlenky a opět do sebe vpravila doušek vody. V tom se ozvala menší rána a objevil se dým. Koi už už chtěla vyskočit na nohy a vystartovat po neznámé hrozbě, ale dřív, než stačila zatnout svaly na nohou, uviděla v oparu kouře, kdo se tu objevil.
Bylo to dítě! Modrovlasé dítě s růží!
"Ko-ne-ko-chan?!"
Zopakovala si pro sebe nevěřícně, až jí z toho cukal koutek. Čekala na téhle cestě ledasco, vrahy, bandity, žebráky, obchodníky... ale děti? Děti, které se jí snaží... sbalit?!
Opět se uklidnila a pohodlně se opřela o kmen stromu. Její výraz mluvil za vše.
"Sorry chlapče... Nic pro tebe nemám... Běž žebrat někde jinde. Dala bych ti nějaké jídlo, ale sama už moc nemám. Takže se v klidu rozejdeme a půjdeme vlastní cestou."
Svlažila jeho žhavé narážky a stejně jako otravnou mouchu i jemu naznačila rukou, aby odpálil.
Prý míca... Co si ta dnešní děcka nevymyslí... A ještě i s růží... Musel to zkoušet na každou pocestnou, možná i pocestného... Tenhle svět se vážně řítil do sra*ek.
Ničím nerušená si dál seděla, bandasku už tedy připevnila zpátky k opasku a vypadalo to, že nad něčím přemítala.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Gen Sabure
Hoci sa mohlo zdat ze ju nepocuva, nebolo to tak. pozorne vnimal kazde jedno slovo. Jej vysvetlovanie vsetko objasnilo. Alebo aspon vacsinu z toho, co ho prave zaujimalo. Takze tiez uteka pred nejakym klanom. Pocul uz to meno ale nevedel v akom suvise. Ked vsak hovorila o svojom zvieracom spolocnikovi tak mu to docvaklo. Sam vsak nic nehovoril. Na jej predstavenie len odpovedal: ,,Ja som Gen...'' Po chvili ticha a dalsom kracani povedal: ,,Myslim, ze by sme mali pridat do kroku a dojst na to dohodnute miesto. Tam sa toho viac vysvetli...hlavne daj tomu stenatu-Otenbu si vravela ze sa vola? tak mu proste daj povel aby strazil a hlavne nam kryl chrbat. Ti co po tebe isli, rovnako ako Shiro- co je chlapik ktory asi pojde po nas- sa tak lahko nevzdaju, ked sa teda nepozabijali navzájom. Ked nas chyti shiro...sme mrtvi. Takze teraz otazka- budeme sa ponahlat na meisto a riskovat alebo dôjdeme o neico neskor a zídeme z hlavnej cesty??''
Koi Noburi
~Kinumichi~
Byla to dlouhá cesta. Koi už byla na nohou dobrých několik desítek hodin. Žádná vesnice se ne a ne objevit na obzoru. Zásoby jídla začaly pomalu docházet. Dobře věděla, že takhle může dopadnout, kupodivu jí ještě nikdo nepřepadl. Ostatně, bylo to dobře pro bandity, ne pro ni, celkem ráda by se porvala. Už delší dobu se jí konflikty vyhýbaly obloukem a to bylo drobet škoda.
"Měla jsem před těmi X kilometry zahnout doprava... Tahle cesta mě zavede snad do pekla..."
Nešťastně si povzdechla a odfoukla si vlhké vlasy z čela.
"Kdybych nebyla tak blbá, mohla jsem dávno sedět v hospě a nechávat se vydržovat místními troskami..."
Vítr se trochu zvedl a začal si pohrávat s pramínky značně otrávené Koi, neustále jí lítaly do očí a to bytostně nesnášela.
"Že já se na to nevykašlu!"
Nasupeně už po stopadesáte odhrnula vlasy z obličeje a zadívala se na louku po levici. Kde nic tu nic, jen hromady zeleně a konečně jako příjemné zpestření menší listnatý lesík.
V něm by si mohla drobet odpočinout, nabrat síly, s trochou štěstí najde i nějaké bobule.
Došla tedy až k prvnímu stromu, otočila se k němu zády a sesunula se až k zemi, kde přistála zadkem v trávě.
Pravou rukou odepla malou bandasku s vodou, kterou měla připevněnou u opasku a za občasného svlažení se koukala kolem. Příroda krásná, ale tu zrovna teď v plánu neměla.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Přírodní onsen
„Tamaki,“ opravil se s mírným tikem v obočí, způsobeným naštváním na vlastní nemožnost, „samozřejmě se jmenuju Tamaki.“ Dívka se tvářila zvláštně. Nebyla takové střelené trdlo jako Aimi a ani nekypěla přehnanou vážností jako Mineki. Na rozdíl od těch dvou sourozenců mu na první pohled sedla. Možná proto, že mu na rozdíl od těch dětí neříkala, že je úchyl.
Bledě modré oči se mile zahleděly do těch tmavých a neuhnuly. „Copak dělá taková krásná ojousan na takové místě a sama? Lesy jsou plné nebezpečí, neměla byste být raději doma?“ staral se.
Mineki se mezitím očividně rozhodl, že je mu jedno, zdali jej někdo uvidí odhaleného, a začal se svlékat. Tamakimu vyskočila žilka na hlavě. „Hej! A kdo je tady úchyl teď? To se jako nestydíš, vystavovat se před dámou?!“ Aimi nepočítal, byli sourozenci.
Kara Momochi
Tým Goku
Kdesi mezi lesy
Nečekala žádný projev lítosti a tak se i stalo. Klučina ji jen propíchl jakýmsi nepříjemným pohledem, těžko říct, jestli spolu oni dva budou vůbec někdy vycházet. Za snahu to však stálo, nikdy se nevzdala bez toho, aby se alespoň jednou pokusila. Třeba to vyjde, třeba ne, to vše bylo stále ještě ve hvězdách.
Oba se snažili udržet konverzaci, to bylo dobře. Gen, jak se nejspíš kluk jmenoval, se jí optal na Anbu a na Otenbu, který si pokojně podřimoval v dívčině náruči.
"Eh, no... Víš, klan Inuzuka je jeden ze vznešených klanů Konohagakure. Jako takový musí chránit tajemství svých technik a to byl nejspíš jeden z důvodů, jelikož jsem sama pokrevní linií tohoto klanu. Dalším důvodem mohou být znalosti o vesnici."
Na chvíli se odmlčela a zapřemýšlela, jestli už řekla všechno. Snažila se na všechno odpovědět opravdu upřímně.
"No a tohle psisko je Otenba, můj... Kamarád? Ne, vážně nevím, jak ho popsat. Je to prostě Otenba. Neber ho ale na lehkou váhu." Její hlas se opět trochu ztišil.
"A když už jsme u toho, já jsem Kara. Příjmení už víš." Nevěděla, jestli říct, že ho ráda poznává, protože to tak opravdu necítila. Na druhou stranu už ale dneska nechtěla žádný spory. Nakonec to ale nechala být a čekala, co z Gena vypadne. Snažila se a i když ji nejspíš stejně moc nemusí, neznamenalo to, že by se neměl snažit i on.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게