Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Fujiko zaslechla své jméno a tázavě se podívala po fialovovláskovi. Vypadal, že o něčem přemýšlí a nejspíš ji ani neoslovoval. Chtěla přemýšlet, proč její jméno zopakoval, ale Koi začala dávat další rozkazy.
„Dobře,“ kývla a vzala si tu divnou potravinu. Očividně měla uvařit sama, což jí vlastně nevadilo. Dřepla si k šuplíku a otevřela jej. Zrak jí ihned padl na nějaké cennosti, ale nesáhla po nich. Momentálně je přeci nepotřebovala. Navíc by je Koi určitě zabila.
Sebrala jen sušené maso a zamířila si to k ohni. Cestou jí Taichi jeden kus sebral, zakousl se do něj a ušklíbl. Dívka mu věnovala pohled zpod přivřených očí. ‚Kdybys počkal, dostal bys něco lepšího…‘
Zrovna se chystala najít v dalších skříních jiné věci, jenže Koi uhodila do živého. Krátce se zarazila, a když slyšela, že se Taichi ujal slova, raději se zase soustředila na hledání. Bylo fér o tom ženě říct.
Konečně našla něco, co by se mohlo hodit a doplnit jalovou chuť sušeného masa. Ze skříňky vytáhla pytel rýže a žlutý prášek, vonící po kurkumě.
Brzy domek rozvoněla rýže a kari. Dívka sledovala bublající pokrm a v hlavě se jí chtě nechtě přehrál útěk a následně i krátký souboj s úchyly. Zatím od věcí jen utíkala. Musela zesílit.
Inuzuka Kazuko
Meiya
Kazuko periferním pohledem sledovala souboj, který se odehrával na poli mezi ní a třetím mužem stojícím opodál. Soustředila se však hlavně na něj. Ačkoliv jí nejprve ignoroval, nehodlala to vzdát a dál ho upřeně sledovala. Tohle byla její životní šance. To co hledala celou dobu. A nehodlala to propást.
Po chvíli se muž přeci jen na šedovlásku otočil a promluvil. Popravdě řečeno, přesně něco takového Kazuko očekávala. Podobně nejednoznačná slova, jakoby částečně v mlhavém oparu, od naprosto neznámého člověka... Často uvažovala o tom, co vlastně říct až najde co hledá. Ale vždycky došla k závěru, že tyhle úvahy nemají smysl. Musí to vyplynout přímo na místě.
A tak chvíli mlčela a potom promluvila svým obvyklým tichým tónem. "Zázemí. Alespoň nějaký smysl pro náročné trmácení se bez mnoha zásob a neustávající trénink. Nenávist vůči svému klanu i vůči nespravedlnosti světa a velkých autorit, kterou chci změnit v sílu."
Kazuko se pořád dívala muži přímo do očí. Opět jí napadlo, že jestli se pokusí zaútočit, nemá mnoho šancí. Že možná její slova opravdu nezaberou a nebude s ní chtít mít nic společného. I tak by musela jít dál a hledat. Ale ona to chtěla zkusit tady a teď. Zkusit a uspět.
Šedý vlk po jejím boku stál naprosto tiše. Byl připraven se alespoň pokusit ochránit svou přítelkyni před těmi cizími lidmi.
Právě se koukám na novou sérii Sherlocka, takže pro mě mějte pochopení a odpusťte mi až se budu chovat jako psychický labilní narušený magor...
(Ups, tak se vlastně chovám pořád. Ehm ehm... no... eh, raději to nechme být.)
Taichi Yarui
Vesnička
„Já na něj nejsem hrubej!“ bránil se Taichi, „se na něj podívej! Dyť fakt vypadá jak bezďák!“ máchl směrem k Jinovi dlaněmi, načež se krapet zarazil. „Jako, nic ve zlym kámo, ty za to asi nemůžeš...“ spustil jednu ruku volně podél těla a druhou se výmluvně podrbal za hlavou.
Fujiko se poté hnědovlásky konečně zeptala na jméno a Taichi zbystřel. Teď se konečně doví, jak se jejich krasavice šéfová jmenuje!
Jenže nic takového se nestalo, nad čímž se modrovlásek trochu zachmuřil. Koi otázku modrovlásky prostě ignorovala a začala jí dávat instrukce, kde najde co k jídlu, načež se sama odebrala kousek dál od ohniště, kde si otevřela něco k pití, podle velikosti a tvaru nádoby nejspíš nějaký alkoholický nápoj, což v Taichim vzbudilo mírnou zvědavost. Třeba si s ní někdy v budoucnu dá u ohně někde u úplňku taky loka...
Vzápětí se jich ale zeptala, jak se dostali tam, kde byli, tedy na jejich minulost.
„Fakt Vás to zajímá, jo?“ prohodil Taichi ke Koi, během čehož sebral kolemprocházející Fujiko jeden kousek sušeného masa a zakousl se do něj.
„Bleh... Nic moc...“ ušklíbl se v duchu, ale nahlas si nestěžoval a žvýkal dál. Pořád to bylo lepší než nic.
Měl by té ženě odpovědět? Ona se jim doteď ani nepředstavila a jejich „vztah“ takové informace, na které se jich ptala, také nutně nevyžadoval. Na druhou stranu bylo jen rozumné vědět, s kým jeden cestuje. Co když to byl nějaký vrah, kterého hledali v půlce zemí? Ovšem totéž platilo i pro Koi.
„Zdrhli sme z domova, protože to tam už nešlo vydržet, jasný?“ promluvil nakonec celkem seriózně Taichi, když spolkl sousto, a pohlédl na Koi na druhé straně místnosti, „tátovi s dědou přeskočilo nebo co a začli na Fujiko testovat nějakou novou techniku. Jenže jediný, co z toho měla, byla bolest. A já se fakt nebudu jen tak dívat, jak moje ségra trpí! Ani omylem, jasný!?“ zakončil mladík své vysvětlení rázně, zkrácené o zbytečné detaily, ukousl si další sousto a uhnul pohledem stranou.
Pořád to měl před sebou. Ty jizvy... Tu noc, kdy utíkali... Před vlastní rodinou!
Modrovlásek se lehce zamračil, převalujíc sušené maso v ústech, které se mu v nich během chvilky rozpustilo.
Rozhodně to dokáže! Zesílí, stane se hlavou klanu, a změní ho! Věci budou takové, jak si je budou s Fujiko přát, ne jinak!
„Co Vy, bosu? Máme se nachystat na nějaký tvrdý rvačky s mafiánskejma šéfama, co po Vás dou?“ zadíval se Taichi znovu na Koi a pousmál se, načež zuby odtrhl další kousek masa.
Gen Sabure
Ked sa pytala kto je Shiro tak rozmyslal co jej odpovedat az nakoniec usudil ze by to bolo fer. ,,Jeden blbecek ktory de facto vladne v dedine odkial sme utiekli.'' a pokracoval v chdozi. cakal na jej rozhodnutie a ked sa rozhodla ze pojdu bezpecnou cestou, nekomentoval to a len prikyvol. Cely cas kontroloval zem ci nenajde nejake stopy prislusnikov ANBU. Zdalo sa vsak ze vsetko je v poriadku. Pomaly sa blizili k meistu ktore im Goku popisal. pred nim bolo dlhe prazdne priestranstvo. Doteraz boli jakz takz kriti. Otocil sa ku Kare: ,,ideme?''
Koi Noburi
Vesnička
Vypadalo to, že dnešek už žádné překvapení nechystá... Chvála bohu! Koi se dvojice modrovlásků začínala líbit. Jeden tahal břemena, druhá vše ostatní. Nakonec to asi nebude tak úplně špatný nápad, držet si je poblíž. Minimálně budou užiteční.
"Fajn... Tak to by bylo pro dnešek asi vše."
Odfrkla si dotěrný pramen vlasů z obličeje a sáhla si do kapsy na zadku. Vytáhla prapodivně vypadající kusy masa, které nevypadaly úplně jako maso. Tato zvláštní potravina byla zabalena v průhledném balíčku a podala ji Fuu.
"Tak pokud chceš, dělej jak umíš. Tamhle v šupleti bylo sušené maso, možná tam bude i něco jiného nebo tak. Však se koukni, kdyby ne, mám tohle. Je to upravené sušené maso, má vyšší výživovou hodnotu, ale plnohodnotné jídlo to není."
Schválně vybídla Fuu nebo Taichiho, to bylo jedno. Chtěla si je prověřit, jak zareagují na cennosti, které v šupletech ponechala. Sama potom dlouhými a unavenými kroky přešla po pokoji a sedla si na židli poblíž dveří. Z kapsičky si vytáhla ještě jednu, velmi malinkou bandasku, její oblíbená pochutina. Alkohol!
Unaveně svěsila hlavu a poté si ji zapřela rukou a podívala se na čtveřici prcků, kterou tady měla.
"A teď mi řekněte, co jste provedli tak hrozného, že tady trčíte se mnou. To by mě fakt zajímalo."
Nezněla naštvaně, spíš to byla směsice zvědavosti a únavy. Decentně popíjela z malinké bandasky a chvílemi se nechala hypnotizovat proplétajícími se jazyky ohně.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Chatrč
Jin sledoval dění v místnosti jeho zrak spočinul na Koi, která ho informovala o jeho štěstí, díky kterému vůbec žije. Nekladla však žádné podmínky ani nic podobného. Už mu přece jen řekla, že by jen chtěla nějaké informace a pak, že ho nechá jít, kam se mu zachce. I když chlapec tušil, že to můžou být jen lži, byl za ně vděčný. Dávno již pochopil, jak funguje taková usměrňovaná naděje a teď se mu nějaká ta naděje hodila. Nějaká ta naděje na život. Proto odkýval Koi všechno potřebné a nijak se nehodlal bránit tomu, co dělala. Následně se ženy zmínila o tom, že bere v potaz jeho varování a Jin se jen usmál. Nebyl důvod, proč to rozebírat dále. Varování předal a víc říkat ani nemusel. Hnědovláska mu nakonec podepřela hlavu a pomohla mu zapít nějaký prášek s velmi divným názvem, který Jin neznal a nedokázal si ho ani zapamatovat. V otroctví se naučil hodně slov, ale i to, že od něj se nějaké používání slov vlastně ani neočekává. Proto mluvil vždy jen velmi málo.
Modrovlásek sebou z venčí přinesl nějakou blonďatou dívenku a uložil ji vedle něho. Jin pootočil hlavu, aby si děvče prohlédl a srdce se mu málem zastavilo. Chlapci se hned vybavila vzpomínka na děvče při poslední aréně, které před ním klečelo a prosilo o život. To děvče vypadalo úplně stejně. Ta dívka mu přece umřela v náručí. Jak tedy mohla být najednou tady?! Nebo to byla jen nějaká krutá náhoda?! Chlapec vypadal dosti rozhozeně, ale nevydal ani hlásku. Nemohla to být ona. Prostě nemohla.
Modrovláskovu reakci na jeho varování celkem obstojně ignoroval, neboť netušil, jak takoví bezdomovci vypadají. Díky modrovlásce však pochopil, že to mohla být nějaká urážka, ale on si ji rozhodně osobně nevzal. Byl zvyklí, že ho ostatní urážejí a tak to nemělo ani váhu. Následně se mu i představila a Jin se podruhé za chvilku zasekl, neboť se jí podíval do očí. Ty oči. Přesně takové oči už viděl a opět si nemohl vzpomenout kde. Muselo to být někdy hrozně dávno.
"Fujiko.."
Zopakoval mírně otupeně velmi tichým hláskem, jako by si to jméno chtěl zapamatovat.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
„Taichi, proč jsi na něj tak hrubý?“ napomenula jej sestersky a klekla si k Jinovi vedle Koi. „Jmenuji se Fujiko. Moc mě těší,“ usmála se na něj mírně.
Taichi připomněl jídlo a dívčin žaludek se okamžitě přidal. „Něco uvařím, jestli chcete. Nebo vám můžu pomoci…,“ nabídla se hned a zarazila se. „Jak se vlastně jmenujete?“
Uvědomila, že se jí celou tu dobu nikdo nezeptal na jméno a dívka vlastně nevěděla, jak sensei oslovovat.
Koi Noburi
Vesnička
Koi jen protočila oči, když Fuu spustila tu smršť informací.
"Dnešek je prostě lepší a lepší... Už aby skončil!"
Vztekle si ulevila, ale pak Fuu poplácala po rameni.
"Promiň, udělala jsi to nejlepší, co jsi v dané situaci udělat mohla. Máš antibiotika a navíc... Ses postarala o oběť."
Dodala s jistou dávkou hořkosti v hlase. Mezitím se přiřítil Taichi a okamžitě nabídl své služby. Mno, alespoň začínal být užitečný, kdo nemá v hlavě, musí mít ve svalech. Přenechala tedy bezvládné porcelánové tělo blondýnky Taichimu, který z toho bude mít určitě svátek ještě další týden.
"Fajn... Tak už máme pacienty dva. Podle toho, co jsi řekla Fuu, bude asi jen vysílená, popřípadě dehydrovaná. Uložíme jí vedle našeho pacienta nula, necháme ji odpočinout, vzpamatovat by se měla sama."
Vysvětlila nadcházející postup a přidržela dveře, aby Fuu i s Taichim mohli vejít dovnitř. Jakmile Taichi uložil blondýnku, Koi ji opatrně prohlédla a ohledala. Vzala si potřebná antibiotika a zamířila do koupelny. Vrátila se s trochou vody v bandasce a sedla si k chlapci, který teď už plně nabyl vědomí a vypadal konečně víc živě než mrtvě. Prohlédla si ještě léky a zakroutila hlavou.
"Chlapče... Ty jsi se dneska znova narodil, nejdříve tě najdeme a teď i tahle antibiotika jsou širokospektrální... No nic, dám ti tabletu, opatrně ji zapiješ vodou a pokud máš hlad, dám ti něco k jídlu až po chvilce, rozumíme si?"
Koukla chlapci do očí, očividně ho zajímalo dění kolem sebe, ale taky měl něco na srdci. Koi jen přitakala a opatrně mu zasunula ruku pod hlavu, aby mu pomohla napít se.
"Nikdo nás neviděl, i kdyby, umím se o sebe postarat. A ty to teď neřeš, bude se to řešit, až se vzpamatuješ."
Konejšila ho Koi, opatrně mu vložila tabletu do úst a opatrně a velmi pomalu mu pomohla ji zapít. Poté ho opět uložila a postavila se.
"Fajn... Takže, ještě něco na pořadu dne?"
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Vesnička
Celá ta situace v Jinovy vyvolávala zvláštní směsici pocitů, kterou moc neznal. Ta hnědovlasá žena ho zachránila od jisté smrti a chtěla za to jen nějaké informace. Zajisté nemohla tušit, kdo je Jin vlastně zač a že ho vlastně hledají. Nebo ji to nezajímalo a to byla ta lepší varianta. Jak hnědovláska, tak modrovlásek se však hned na to vydali za dívčím zvoláním a něco tam řešili před chatkou. Jin je ale nijak moc neposlouchal. Potřeboval si hlavně srovnat v hlavě své priority. Žil a vděčil za to těmhle lidem. Takže buďto lhali a nebo museli být opravdu dobří. Jin si vždy přál, potkat hodné lidi a díky tomuto přání ihned zavrhl myšlenku, že by mu lhaly. Proč by taky měli lhát klukovy, kterého zachránili od jisté smrti, že?! A kdyby věděli co je zač, rozhodně by byl minimálně svázaný, aby měli alespoň iluzi toho, že ho to udrží na místě. Férové jednání Koi ho však na místě svázalo lépe, než věznitelské řetězy. Něco ho ale stále tížilo. Jestli ho zachránili a nevěděli, kdo on je, tak by je mohl všechny ohrozit. Svět byl nespravedlivý a Jin to znal opravdu dobře. Jestliže ho někdo zahlédl a poznal v jejich přítomnosti, určitě je tím může ohrozit. A za záchranu života se odvděčit jejich životem nechtěl. Nebylo by to fér. Hned, jak se k němu sehnula Koi, aby mu podala Antibiotika, promluvil.
"Jestli vás se mnou někdo viděl..tak ste v nebezpečí."
Pravil varovným tónem. Jistě, jeho první slova mohla být "Děkuji", ale varování mělo větší důležitost. Poděkovat jim může kdykoliv jindy.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Oba volaní k ní velmi rychle doběhli. Koi se na ni obořila, že nese dalšího zraněného a hnala se modrovlásku zbavit tíhy. Ženu předběhl Taichi a chytil blondýnku do náruče jako nějakou princeznu.
„Být tebou, Taichi, nešklebím se tak,“ odvětila mu varovně. „Mohla by si tě s někým splést. Chtěli… Chtěli ji totiž znásilnit…“ Uvědomila si, že by měla začít od začátku.
„Ve vesnici žádná antibiotika nebyla nebo mi je nechtěli dát. Vracela jsem se tedy s prázdnou domůa zaslechla volání o pomoc. Našla jsem tuhle dívku v držení dvou… oplzlých opilců… Nějak jsme je společně zpacifikovaly, ale ona pak omdlela hned po tom, co jsem se dozvěděla, že má antibiotika. Musela jsem ji vzít sebou, omlouvám se, sensei. Nemohla jsem ji okrást a nechat ležet jen tak…“
Zněla a tvářila se starostlivě. Jenže člověk, který ji dlouho znal, mohl v koutku jejího oka zahlédnout něco jako zklamání…
Taichi Yarui
Vesnička
Když fialovlásek přikývl, Taichi ruku zase stáhl, dřepl si na zadek a s povzdechem se opřel jednou rukou za sebou, zatímco si druhou odložil předloktím na koleno.
Hned na to se k nim už přidala Koi a chopila se otěží.
Chvilku si s tím klukem povídala, ale ten nevypadal, že by mu bylo dvakrát do řeči. Ani té znakové.
Když se poté Koi chystala svěřit opatrování jejich raněného do rukou modrovláskovi, který se chtěl akorát nadechnout a protestovat proti tomu, že by si měl hrát na chůvu v lazaretu, dolehlo k nim volání Fujiko a Taichi se zarazil stejně jako hnědovláska a ohlédl se za hlasem.
„Co já!?“ rozhodil výmluvně rukama a zašklebil se dotčeně, když se obrátil zpět na Koi, která po něm popuzeně štěkla nějakou výčitku, načež se spolu s ní zvedl a běžel se podívat, co se Fujiko přihodilo.
Když se oba ocitli na terase, spatřili modrovlásku, jak na zádech táhne do kopce nějaké blonďaté děvče, evidentně v bezvědomí. Sama Fujiko ale naštěstí vypadala, že jí nic nechybí.
Drobná, štíhlá postava, roztomilá, pihovatá tvář a krásné, neskutečně dlouhé, blonďaté vlasy.
„Kawaiiii!“ prolétlo Taichimu hlavou a on vyvalil lehce oči, když blondýnku spatřil, ale navenek si snažil zachovat nicneříkající pokerface.
„Nenamáhejte se, bosu! Od čeho máte mě!?“ předběhl Taichi Koi pohotově s hbitostí, za kterou by se nemusel stydět kdejaký jounin, a sebral Fujiko drobnou blondýnku ze zad, kterou poté sám s galancí a něhou ukázkového gentlemana vzal do náruče, držící ji pravačkou pod koleny a levačkou za ramena.
„Kdes tohodle roztomilýho andílka vzala, nee-chan?“ šeptl modrovlásek lišácky ke své sestře, když se dobavila s Koi, následujíc obě zpátky do domu.
Saito Hashu
Meyia
Saito sledoval ostřížím zrakem celý souboj a adekvátně se mračil či naopak přikyvoval, když jeho osobní žák zvládl nebo zkazil nějakou situaci. Po celou dobu boje hlavně sledoval Tennův výraz po známkách rozzlobení a ke svému potěšení zjistil, že hrozba rány od něj zafungovala.
Cel souboj skončil tím, že se ten podivín bezhlavě vrhl na klon a naletěl přímo do vodního vězení, které ho zastavilo na dost dlouho, aby ho trefila Tennova chakrová čepel. I když Tenno mířil trochu jinam a Asura se pohnul dopředu pomoc shunshinu, stále dostal okrajem čepele přes záda, kde po ní zůstala hluboká rána táhnoucí se přes celá záda až do svalů, což mu efektivně zabránilo pokračovat v boji.
"Dobře, to stačí Tenno, ten toho má dost." pokývne a otočí se k nově příchozí. Mezi tím co přišla a promluvila uplynulo pár desítek vteřin, během kterých ji Saito poměrně okázale ignoroval, i když z něj šla aura sebejistoty. Něco co Kazuko říkalo, že i kdyby se na něj vrhla vším co umí, skončilo by to pro ni velice rychle.
"Zdravím." prohlásil Saito na oplátku dívce. Byl to přeci jen slušný člověk a když ona byla ochotná zachovávat dekorum, on byl taky.
"Taktéž jsme poutníci, ale nevím jestli zde najdeš to co hledáš." zakroutil hlavou Saito a pak na rovinu přiznal.
"Často totiž nezáleží na tom co hledáš, ale také proč, neboť proč člověku většinou řekne více, než co."
Pokud nereaguju tak prokrastinuju! Pokud mě už opravdu potřebujete rušit, tak to zkuste jindy ^^
Koi Noburi
Vesnička
Koi se zavřela do svého vlastního světa. Na tváři se jí vyčaroval úšklebek a z vlastích fantazií ji probral až řev Taichiho, který oznamoval, že její pacient se právě probral.
"Bylo už na čase..."
Škodolibě poznamenala sama pro sebe a odrazila se od zábradlí, následovala elegantní otočka a už mizela v útrobách domku. Protáhla se úzkou a potemnělou chodbou. Taichi koukal na klučinu a ten se snažil pravděpodobně zuby nehty udržet při vědomí a pochopit, co se děje.
Pomalu přešla až k němu a s rukami založenými v bok na něj shlédla.
"Vítej zpět mezi živými. Našli jsme tě umírajícího v lese, vzali jsme tě sebou, uzdravila jsem, co jsem mohla, ale bude asi chvíli trvat, než se vzpamatuješ."
Pomalu si přidřepla a přiložila mu hřbet dlaně na čelo.
"Vypadá to na horečku, což znamená infekci... Ach jo... Snad se Fuu vrátí s antibiotiky..."
Povídala si sama se sebou a možná i s Taichim. Nějak jí neštvalo, že by z ní klučina mohl mít strach, či něco podobného. Opatrně ruku zase zvedla a prohlédla si klučinu.
"Bolí tě něco? Snad jsem se postarala o všechna zranění. Ale jestli tě bolí hlava nebo tak, s tím bohužel nepomůžu. Jestli chceš pít či tak, stačí si říct. Až se ti udělá lépe, ráda bych se tě na pár věcí zeptala, potom si můžeš jít kam se ti zachce."
Vysvětlila situaci a koukla na Taichiho.
"Postaráš se o něj, že jo? Jen kdyby chtěl napít nebo tak. Teď budeme muset jen počkat než..."
Sotva ji vzpomněla, ozval se zvučný hlas Fuu, která křičela někde poblíž domku. Vypadalo to, že se dostala zase do nějaké šlamastyky. Otráveně střelila pohledem po Taichim.
"Nejste vy sourozenci?!"
Štěkla dopáleně a rychlejší chůzí přešla ke dveřím a z nich pak ven. Kousek od domu se potácela Fuu s někým na zádech. Koi v ten okamžik, kdy spatřila další neznámou osobu myslela, že přiskočí a zabije je obě jednou ránou a bude klid! Nakonec se ale přemohla a doběhla až k Fuu.
"Co to má zas znamenat?! Vypadám jako nějaký červený kříž, sakra?! Ukaž, dej jí sem, než se sama svalíš!"
Uštědřila Fuu velice převelice milé přivítání a opatrně chytila bledou blondýnku a chytila ji do náruče. Ten kousek už jí bude schopna odnést.
"Co se pro boha stalo, že jsi jí přitáhla až sem a kdo to vůbec je?!"
Tak nějak to Koi ani nezajímalo, ale zeptat se musela. Pohledem těkala z pobledlé dívčiny na Fuu a mezitím mířily ke dveřím domu.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Fu-kei Jin
Kalná chuť svobody
Modrovlasý chlapec se trochu lekl, když se Jin probral a hned na někoho začal volat. Jin ho jen sledoval a nic jiného nedělal.
'Tohle nevypadá jako cela a on nevypadá jako dozorce. Jak mě to nazval..zombík? Co to znamená?! Ale asi o mě nic neví. Jestli se mi povedlo utéct, jistě je na mě vypsaná odměna na hlavu. Ale jestli to nejsou lovci, kdo by to mohl bejt?!'
Přemýšlet o tom bylo sice pěkné, ale horečka mu ubírala veškerých sil a tam, kde byl se neměl špatně. Nic tedy pokoušet nechtěl a rozhodl se alespoň trošku spolupracovat a na Taichiho otázku přikývl. Z venku se však v tu chvíli ozvalo dívčí volání a Jin natočil pohled ke dveřím. Cítil však, že kvůli horečce by nebyl schopen dojít ani tam. Byl slabý, jako malé dítě a zvládal se jen udržet při vědomí.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Modrovláska se chtěla radovat, jenže dívka zavrávorala a začala se kácet. Fujiko k ní přiskočila a zachytila ji. Ztratila vědomí. Musela ji odnést do chaty.
S hekáním si cizinku vysadila na záda a vyrazila za ostatními. Blondýnka byla na drobnou Yarui dost těžká, ale Fujiko přemohla své svaly a pokračovala dál. Když se k jejich prozatímnímu obydlí přiblížila na padesát kroků, nadechla se.
„Taichi! Sensei! Někdo! Nesu antibiotika, ale potřebuju pomoct!“ křičela unaveně.
Taichi Yarui
Vesnička
„Huh?“ povytáhl Taichi obočí, když se začli fialovláskovi rty pohybovat, a natočil k němu hlavu, aby mu lépe rozuměl.
„Aki...?“ zopakoval si v duchu modrovlásek jméno, které tomu klukovi jako jediné rozuměl, jenže pak ten otrhánek nějak moc ožil a popadl ho za ruku.
Taichi vyjekl a rychle se od fialovláska odtáhl, zíraje mu do tváře s trošku vyjeveným pohledem. Kluk se ale docela rychle zase zklidnil a i jeho pohled, kterým Taichiho chvíli propaloval, se změnil. Teď už zase vypadal jako někdo na smrtelné posteli.
„O... OI! Bosu! Váš zombík se probral!“ křikl Taichi na Koi přes dům, nespouštěje oči z fialovláska před sebou, které ale po chvilce přesunul na své pravé zápěstí, za které ho chlapec předtím chytl.
Přesto, že vypadal, že neudrží ani tužku, měl docela slušný stisk.
„Co seš sakra zač...!?“ mračil se zadůmaně Taichi, mnoucí si zápěstí.
„Oi, kámo, vnímáš?“ zamával modrovlásek klukovi rukou před očima a znovu, tentokrát trochu opatrněji, se k němu trochu sklonil.
Koi Noburi
Vesnička
Koi jen tiše dřepěla sesunutá k zemi s obličejem zahaleném v dlaních. Dohnalo ji svědomí.
Co to sakra děláš! Nech je jít, než někdo přijde k úhoně. Jsi medik, nebo jsi alespoň bývala. Máš zodpovědnost už jen za jejich zdraví, teď navíc i za jejich životy! Přestaň! Tohle je tvoje cesta, nestáhni k sobě ostatní!
Ten protivný hlas. Ať se snažila umlčet ho, vždycky se prokousal zpátky, vždycky! Ať nenáviděla někoho sebevíc, vždycky se alespoň na momentík prokousal dopředu, aby ji zastavil. S tím musí skoncovat!
Už se tak rozhodla. Nebo spíš, bylo rozhodnuto za ni, teď měla jeden jediný cíl a toho se držela. Ač byla na samotném začátku, potřebovala se něčeho chytnout. Až se dostane na stopu, všechny tyhle výčitky zmizí. Vytěsní je vztek a zuřivost.
Ta nezkrotná touha! Musí začít co nejdřív. Zítra se pokusí něco zjistit. Ač to vypadalo, že se před nimi vesnička objevila sama a z čistajasna, opak byl pravdou. Byl tady někdo, s kým by si Koi velice ráda promluvila.
A opět... Byl klid, v hlavě žádné stopy po lítosti či zodpovědnosti za druhé či sebe. Zase ten hlas zažehnala.
Musela se usmát, připadala si jako nestálá troska, která balancuje mezi dvěma stranami. Protřela si oči a postavila se. Pomalu přešla k zábradlí a opřela se o něj lokty. Zírala do tmy (šera) představovala si onen slastný okamžik, kdy docílí svého, opět a znova.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Fu-Kei Jin
Chaloupka - Spacák u ohniště
Jin ležel docela klidně na spacácích v malé chatrči a jediné, s čím jeho tělo bojovalo byla horečka a noční můry, které však z normálního pohledu moc poznat nebyli. Chlapec skoro neznatelně zahýbal ústy, jako by něco vyslovoval, ale nevyšla mu z úst ani hláska. To byl možná ten moment, který přitáhl modrovláskovu zvědavost a chlapec se nad Jina naklonil, div se nedotýkali nosy. Taichi tak mohl alespoň zaslechnout jméno Aki, které Jin šeptal. Dál se nic nedělo, snad až do té doby, než se rozhodl chlapec odtáhnout. V tu chvíli ho něco sevřelo za ruku ocelovým stiskem a Jin zprudka otevřel oči. Byly vyděšené a dost zmatené. Dost možná připravené se jakkoliv bránit, ale něco tomu zabránilo. Byli to oči modrovláska, do kterých se Jin díval. Nebyla v nich žádná zlost, žádná nenávist. Nebyl to ten pohled, kterým se na něj lidi běžně dívali. Tenhle pohled Jin viděl už hodně dávno, jen si nemohl vzpomenout kde. Ocelový stisk jeho ruky povolil a víčka mu začali opět padat. Chlapec se však nehodlal odebrat do bezvědomí. Polootevřenýma očima mžoural po modrovláskovy a čekal co se bude dít, takže jediná informace, kterou se Taichi dozvěděl zcela určitě byla, že ač Jin nevypadal nijak silně, jeho stisk byl rozhodně pětkrát silnější, než by se dalo čekat.
Taichi Yarui
Vesnička
I Taichi vdechl trochu prachu, ale nechtěl dát zase tolik najevo, že to podělal, a tak si jen přidušeně ukuckl, jak se snažil zadržet dech i se zakašláním.
Fujiko ho probodla pohledem a on jen dotčeně rozhodil rukama ve stylu „co zas já!?“.
Jeho sestra poté dostala na starost shánění léků pro polomrtvolku a modrovlásek se zaradoval, že si bude moct konečně trošku zalenošit, jenže na něho připadlo větrání spacáků a dek.
„Có? Fakt musim?“ protáhl otráveně Taichi tvář, ale Koi mu pak naznačila, že by vážně měl, a on se rozhodl, že raději nebude zjišťovat, jak by se mu rozhodla promluvit do duše tentokrát.
Proto se zvedl, posbíral ze země deky a spacáky a vrátil se s nimi na terasu, kterou přišli.
„Bwah! Khah!“ pokašlával a šklebil se modrovlásek, když venku vyprašoval spací potřeby, které jednu po druhé házel přes zábradlí.
„PČÍÍÍK!“ zakončil svůj úkol i vokálně a utřel si nudli u nosu hřbetem dlaně a ten zase do kalhot. Na chvilku měl pocit, jako by zaslechl něčí křik, ale když se znovu zaposlouchal, znovu už nic neslyšel a tak jen pokrčil rameny a opřel se lokty o zábradlí se spacáky a peřinami, sledující zapadající slunce.
V jeho tváři se zračila nezvyklá vážnost.
Přesně takovou mělo barvu... Přesně takhle zářilo slunce i v ten den, v tu chvíli, kdy se rozhodl, že už to déle trpět nebude. Že všechno zahodí, aby zachránil to jediné, na čem mu v životě ještě záleželo...
Modrovlásek se ošil, když se přistihl při vzpomínání, načež se pokusil zahnat minulost protažením.
„Co děláš chlape? Seš snad nějakej starej, nostalgickej páprda!? Soustřeď se na důležitější věci!“ napomenul se mladík v duchu a do jeho výrazu se mu vrátilo jeho odhodlání, smíšené z rozpustilostí.
Chvilku na to už měl pusu znovu plnou kyseliny, kterou tentokrát podpořil menší sadou pečetí.
„Teď by to už mělo bejt lepší!“ pomyslel si mladík, koukl po konci jednoho spacáku, a plivl na něj obsah svých úst.
Hned, jak se kyselina dotkla látka, začala syčet a prožírat se skrz.
„Yosh! To je vono!“ zazubil se Taichi, ale hned na to zbledl. Kyselina byla tentokrát pro změnu zase moc silná. Látkou se prožrala hned, načež se pustila do dřeva terasy, na kterou odkápla. Tohle by určitě kůži dobře neudělalo.
„Kusooo!“ zaječel v duchu mladík a popadl spacák, ze kterého se snažil kyselinu co nejrychleji dostat, aby ho nerozežrala ještě víc nebo nenadělala díry do podlahy.
Chvilku na to už byl Taichi zpátky v domě i s dekami a spacáky, které rozhodil kolem ohniště tak, jak si Koi přála, načež si na ten děravý a teď už nejspíš i jeho sedl a povzdechl si.
„V noci mi nejspíš bude fičet na palec... Třeba se mi povede strčit ho pod spacák Fuu-chan,“ zamyslel se skepticky modrovlásek, načež přejel pohledem na mladíka v bezvědomí.
Jeho modré oči ho tiše sledovaly.
„Co je na tom klukovi tak zvláštního, že ho koneko-chan jen tak zachránila...? Vypadá hrozně. A co maj bejt ty pouta nebo co!? To si myslí, že je dneska jako cool!? To teda fakt neni... To někomu zdrhnul vod boudy nebo co? Místo kaťat pytle na brambory... Doufám, že se ho brzo zbavíme, nebo bude vodhánět všechny holky hned jak ho uviděj,“ přemítal Taichi a zamyšleně se při tom mračil.
Nakonec se ale přece jen zvedl, sebral jednu z dek, a fialovláska jí přikryl.
„Hmmm...“ zamručel modrovlásek, chvilku si kluka v kleče prohlížel, načež se nad něj naklonil a zkoumavě se mu zadíval do tváře trochu víc z blízka.
Dedinka Kinumichi
Bolo to už pár dní, čo drobné blonďavé dievča opustilo dedinu v Zemi Zemi. Každý deň od toho unáhleného rozhodnutia bol ťažší a ťažší, ale uvedomovala si, že už niet cesty späť. Nevrátila by sa ani v prípade, že by bola už na úplnom dne. Jej srdce jej to nedovolilo, posúvalo ju stále ďalej, i keď nevedomky kam. To bolo na tom najhoršie. To vedomie, že nevie, kam vlastne má ísť. Koho sa má pýtať. Či vôbec je schopná si zohnať pomoc. Jedla nachádzajúcom sa v jej batohu bolo stále menej a každým nasledujúcim dňom naberalo nezdravejší odtieň. Hachi však nechcela míňať peniaze tak skoro, nevedela, koľko jej vydržia. Aj jej tvár pôsobila ešte bledším dojmom než inokedy. Na dievčati bolo značne vidieť, že sa necíti dobre a nemá ďaleko k odpadnutiu. Teraz kráčala pomalým krokom lesnou cestičkou, ktorá sa nachádzala neďaleko malej dedinky. V rukách zvierala fotku malého blond dievčatka so zelenými očkami. Akoby sa pozerala na samú seba v mladšom veku. Bola to však jej matka, na ktorú zelené uslzené oči Hachi pozerali. Nevnímajúc okolie si nebola schopná všimnúť dvoch starších mužov kráčajúcich jej smerom. Boli značne podgurážení alkoholom a práve jeho smrad bol schopný prebrať Hachi z myšlienok. Zastavila a vyplašene pozrela ich smerom, v rukách stále zvierajúc fotografiu. Muži sa na seba pozreli a Hachi im videla v očiach pobavenie.
"Čo také malé pekné dievčatko..*štik*.. Tu robí samé?" Spýtal sa jej s oplzlým výrazom jeden z nich, ten druhý sa hlasno rozosmial. Hachi o krok odstúpila a vydesene na nich bez odpovede pozerala. Hlad, smäd, únava i psychika sa poznačili na jej reakciách a momentálne nebola schopná od strachu sebemenšieho pohybu.
"Je slušné odpovedať!" Zakričal ten druhý hrdelným hlasom a nekoordinovanými pohybmi sa k nej dotackal a chytil ju za ruku. Fotografia padla na zem. Hachi pocítila ostrý alkoholový výpar a snažila sa vytrhnúť z jeho zovretia, avšak márne. Muž bol opitý, ale na jeho silu to vplyv nemalo. Druhý prišiel tesne k nej a zo zadu ju potiahol za vlasy, skloniac sa nemotorne k jej uchu.
"Teraz sa pohráme.. *štik*.. Tak nekrič moc," zavrčal jej do ucha.
"T-Tasukete!!!" Stihla zakričať predtým, ako jej jeden z dvojice rukou zapchal ústa. Jej krik sa značne rozliehal po okolí. Hachi sa do očí nahrnuli slzy, nebola schopná sa im brániť, bola priveľmi vyčerpaná a jej telo neoplývalo žiadnou silou.
Som späť, bojte sa ^_^
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Fujiko se nadechla na odpověď, čímž nasála zvednutý prach. Několikrát zakašlala a věnovala bratrovi naštvaný pohled.
Koi jí dovolila jít nakoupit. Dívka dostala peníze, kývla a zamávala na rozloučenou. Obvykle by šla pomalu, jenže se jí připomněl bezvědomý chlapec. Přidala do kroku a zastavila se až uprostřed ulice vesnice. Očima přejížděla oblasti nad vstupními dveřmi do domů a hledala něco, co by naznačovalo obchod s medicínskými potřebami. Musela sebou hodit. Otrava krve se musela hned vyléčit!
Koi Noburi
Vesnička
Koi pokračovala nerušeně v prohledávání šuplat. Nakonec se ukázalo, že to bylo dobrým nápadem. Z jednoho šuplíku vytáhla sušené maso, v dalším byly zase drobné předměty, které by mohli prodat za slušný peníz. Otázkou bylo, jestli ostatní ví o tom, že tady jsou. Krádež mít na krku nepotřebovala.
Proto raději nechala cennosti tam a otočila se na dvojici.
Fuu se nabídla, že skočí do vesnice, modrovlásek se zase protahoval spolu se spacáky.
"Dobře... Fuu, skoč tedy do vesnice, zkus sehnat jen antibiotika. Jídlo pro dnešek máme, o zbytek se budeme starat zítra. Ale do hodiny se vrať! Nehodlám tady mít oplétačky s těmi sedláky, nepotřebuji být na očích."
Nakázala modrovlásce, sušené maso zabalené v papíře pohodila před ohniště a přešla k ní.
"Tady máš, mělo by to stačit, kdyby chtěli víc, trošku na ně zatlač."
Předala Fuu přibližně 100 ryo a otočila se na Taichiho.
"Tak a my se zatím postaráme o to, aby to tu bylo obyvatelné."
Pronesla do éteru, přidřepla si k ohništi a z kapsy na zadku vylovila zapalovač.
"Až to vytřepeš, přikryj toho kluka a zbytek hoď kolem ohně, budeme spát kolem, jsou tu čtyři strany, pro každého jedna. Já si ohlídám toho klučinu, vy si lehněte k sobě."
Informovala Taichiho a po několika marných pokusech se jí podařilo zapálit zbytky suchého dřeva i se slámou, které v ohništi zbylo po předchozím majiteli. Světlo se rozšířilo po místnosti a stíny začaly tančit po stěnách. Teplo začalo pomalu utíkat z mihotajících plamínků a uvnitř domu začínalo být příjemněji. Koi si chvíli ohřívala dlaně nad plameny a poté zamířila do zadní části domu, onou úzkou chodbičkou na druhou stranu domu, na terasu.
"Za chvíli se vrátím, tak to zkus mít hotové."
Pronesla klidně k Taichimu a odešla ladným krokem. Cestou musela odklidit pár větších pavučin, zašoupla za sebou dveře a opřela se o ně, když si byla jista, že se dovřely a že je tu sama.
"Do hajzlu!"
Zaklela a sesunula se na zem. Potřebovala být chvíli sama.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Mineki Endo
Tým Tamaki
Chlapec si se zavřenýma očima užíval teploučkou koupel. Jediné, co ho rušilo byl hluk v pozadí, který nejspíš páchal jejich nový sensei. Po chvíli však ustal i ten. V ten okamžik Mineki oči otevřel a otočil se ke skupince, k níž byl doteď natočený zády. Tamaki už tam nebyl. Na místě zbyla jen dvě děvčata, která spolu nyní o něčem mluvila. Chlapec neslyšel, o čem ty dvě hovořily, jelikož onsen od nich byl příliš daleko. Nijak zvlášť ho to sice nezajímalo, ale uvnitř měl zvláštní pocit, jakoby konverzaci těch dvou měl z nějakého důvodu znát. Nechal to však být a otočil se k nim opět zády.
Byla to dost podivná skupina. Dvojčata, která za sebou měla poměrně nešťastnou minulost, mistr jménem Tamaki, o němž si musel každý udělat obrázek sám a nakonec dívka, která se k nim přidala jako poslední a o níž alespoň Mineki vůbec netušil, co si má myslet. A v takovém případě chlapec dotyčného podezříval. Přeci jen skutečnost, že si nejste schopni někoho zařadit, vyžaduje jistou opatrnost, která modrovláskovi zajisté nechyběla.
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichiho vytrhla ze zasněného vychutnávání si výhledu pěst jeho sestry, která mu přistála na hlavě.
„Jau! Kam bych asi tak civěl!? Před sebe, abych nezakop, ne!?“ ohradil se pobouřeně, ale stejně tiše jako Fujiko, když ho modrovláska obvinila z prasáctví.
„A vubec! Nemůžu za to, že sem chlap, jasný!? Zkoumání terénu mam v genech...“ uhnul mladík uraženě pohledem a prohlásil dotčeně o něco tišeji, spíše sám pro sebe než na svou obranu.
Koi nadále mlčela a jejich cesta plynula, dokud nedošli do nějaké vesničky.
Hned jak minuli první dům, začal Taichi kroutit hlavou ze strany na stranu a hledat jakékoliv známky něčeho, co by ho mohlo dovést někam, kde by dostal nějakou limonádu, ale čím déle tak činil, tím zoufalejší byl, protože si uvědomoval, že tady nic takového nenajde.
„Co je tohle za vidlákov!?“ zašklebil se modrovlásek a přehodil si fialovláska na druhé rameno.
Jejich patronka rozhodla o jejich dalších krocích, ale dřív než dořekla, zjevil se jim za zády nějaký chlápek skoro jako youkai (strašidlo) o půlnoci.
„Ten chlap se tváří jak kdyby mu někdo vrazil hůlky do zadku... Co má za problém!?“ měřil si Taichi nevraživého mužíka skeptickým pohledem, ale do vyjednávání mezi tím chlápkem a Koi se nepletl.
I on si všiml, jak dokáže jejich šéfová obratně a rychle měnit tváře, ostatně to poznal už předtím, když se ho pokoušela přesvědčit, že si s ním vážně chce trochu povyrazit.
Když si na to Taichi vzpomněl, krátce a slabě zrudl, načež se otřásl, opět zbledl, a raději se to pokusil zase rychle zapomenout, protože to v něm vyvolávalo podivnou směsici vzrušení a zděšení.
Rozhovor skončil a oni měli, jak se zdálo, konečně kde hlavu složit.
„O co tomu týpkovi šlo? Jako kdyby se s náma mohlo pár prosťáčků pustit do křížku...“ utrousil po cestě k chatce Taichi.
Domek, ke kterému došli, nevypadal nic moc. Do klanového sídla to mělo míle daleko, ale lepší než spát pod širákem to rozhodně bylo. Byla to sice zábava, ale ne několik nocí po sobě.
„Ryoukai, bosu, (Rozkaz, šéfe,)“ broukl modrovlásek, když Koi zavelela, ať ji následují, a dal se do výstupu po schůdcích.
Domek vypadal z blízka o něco lépe. Působil relativně útulně a celkem i romanticky, ale tahle vlastnost byla modrovláskovi k ničemu, vzhledem k tomu, že jediné holky široko daleko byly Fujiko, Taichiho upjatá sestra, a jejich sensei, kráska psychopat.
Nad tímto faktem si mladík jen tiše povzdechl a následoval ty dvě dovnitř.
Zevnitř domek své kouzlo z Taichiho pohledu opět ztratil. Byla to barabizna...
Mladík přejel skeptickým pohledem místnost, načež ho stočil k hnědovlásce, která mu řekla, ať Jina položí.
„Jak je libo, bosu!“ zakřenil se modrovlásek a ne zrovna dvakrát vybíravě „položil“ fialovláska na zem vedle ohniště.
„Aaahhh,“ protáhl se Taichi úlevně, když se zbavil zátěže na rameni, načež sebou s rukama založenýma za hlavou krapet zbrkle praštil na jeden z polorozbalených spacáků u zdi s knihovnicí a zvedl tak menší oblak prachu.
Masamoto Tenno
Meyia
Jelikož teď byl soupeř nejenže z poloviny nehybný, bylo vše mnohem snažší pro slet událostí, které nastaly. Nejenže byl opravdu omezen na pohybu. On si vůbec nevšiml té větrné čepele.
Takže pokud zase těmi svými zázračnými úhyby neuhnul, pak bylo na 99% jisté, že mu čepel minimálně hluboko rozsekne záda, což byla maximální možná varianta, ve kterou se odvážil doufat. Pak tu samozřejmě byla i verze poškození nervové soustavy, nebo úplná smrt, například oddělením hlavy od těla, ale to se přeci našemu chlapečkovi nemohlo stát.
A tak čekal, jak se zase jeho soupeř stokrát otočí na něj a na klona, během svého dosavadního útoku. Pak, když uvidí rychle se pohybující téměř neviditelnou vzdušnou čepel, tak se zamyslí a raději zruší útok, zamyslí se znovu a vymyslí úplně novou fintu. Začínal z toho být pěkně otrávený, skoro to vypadalo, že ten zmetek ovládá čas.
*Rozhodně mocné!* zauvažoval ohromeně Tenno.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Fujiko zachytila Taichiho chlípný výraz. Netušila jak, ale už si na bratrovy výlevy zvykla a velmi rychle je rozeznávala. Její ruka se zvedla a praštila modrovláska po hlavě. „Kam to civíš, kono hentai! Slintáš až hanba!“ šeptla. Byla naštvaná, ale nechtěla, aby mu žena za jeho úchyláctví nabančila.
Dorazili do vesnice. Netrvalo dlouho a potkali nějakého místního, který se netvářil zrovna nadšeně, avšak nakonec je nasměroval k bydlení. Tiše následovala Koi a prohlížela si ji. Měla tak sametový hlas, když s někým vyjednávala. Kdyby ten muž jen věděl…
Domek vypadal skromně. Fujiko si ještě pořádně neodvykla od luxusu klanového sídla, přesto se po nocích plných zimy a vlhka cítila pohodlněji.
„Můžu zaběhnout do vesnice pro jídlo a ta antibiotika,“ nabídla se modrovlasá kunoichi.
Asura Tori
Meyia
Když uviděl, jak se vyhnul shurikenu, zatváří se Asura zklamaně. Zatímco běží ke klonu vrhne letmý pohled na Tenna, který je v tu chvíli ještě v šoku, i když se z něj velice brzo vzpamatuje. *Až moc brzo.* Pomyslí si a pokusí se ještě zrychlit, podaří se mu to sice jeho rychlost se zvýšila možná tak o desetinu kilometru za hodinu, což přepočtu dělá něco přes dva centimetry, ale stále se jedná o zrychlení.
Kousek sotva dva, tři kroky od klona si všimne jeho natažené paže. *Technika?* Tohle je první co ho napadne a v hlavě se mu rychle objeví série myšlenek, jak se té technice potenciálně vyhnout.
Těsně předtím než začne podnikat svůj grandiozní útěk, tak ucítí tlak na ruce, který ho připraví o drahocenné setiny vteřin na jeho útěk. *Někdo další? Ne je jich víc. Dva? Tři? Něco ho dráždí, ale co to může být? Že by zvíře, které nás chce napadnout?*
Nakonec se mu ale podaří vyklouznout ze změti myšlenek a věnovat se boji. Kvůli ztrátě času se rozhodne použít další techniku a to Shunshin no Jutsu. Jeho tělo se naplní chakrou a prudce se posune dopředu, avšak jeho provedení rozhodně není na stejně vysoké úrovni jako Tennova verze a proto se objeví částečně mimo dosah techniky. S hrudí, kterou má zhruba po plíce pod klonovou rukou, a zbytkem těla včetně jedné paže, které jsou v dosahu vězení, tedy jsou před rukou klona.
Pokud na klona taky zapůsobí, překvapení že se zde objevil někdo neví, tak do něj Asura setrvačností narazí a následně ho dorazí úderem kunae. Pokud ho přece jenom chytí, tak se pokusí zasáhnout klona do kolen volnou rukou, kterou by měl mít.
http://images5.fanpop.com/image/photos/30900000/Asura-asura-kishin-demon...
http://147.32.8.168/?q=node/109686
Inuzuka Kazuko
Země Země > Oblast Meiya
V oněch dnech se Kazuko potloukala v Zemní zemi. Žila den ode dne, kam jí vítr zavál, společně se svým vlkem Egaem. Pořád však neustávala v hledání. Hledání někoho ke komu by se mohla přidat. Od mnicha slýchala o skupinkách nukeninů ke kterým by se možná s trochou štěstí mohla přidat. A přesně někoho takového potřebovala najít. Nezůstávala proto dlouho na jednom místě.
Z malé vesničky, kde se naposledy protloukala svým chudým životem, jí navíc vyhnali rozhořčení obyvatelé. Kdosi rozšířil pověst o tom, že její vlk je nebezpečnou nestvůrou, požírající děti. Kazuko se jim už ani nesnažila nic vysvětlit, byla zvyklá na to, že jí nikde nepřijímají. Sbalila si narychlo svoje věci a během jediného dne i se svým vlčím společníkem opustila chatrč na kraji lesa, ve které pobývala. Oba pak pokračovali v putování.
Kroky je zanesly po několika dnech na hranici Meiyi. O tomhle místě dívka nikdy dřív neslyšela, ani neměla od koho. Ale bylo velice zvláštní. Vzduch jakoby nabral jakýsi kyselý přídech, všude se navíc vznášelo mrtvé ticho.
Dívka se trochu překvapeně, trochu vyděšeně, rozhlížela po obrovských stromech, které vypadaly spíš jako... houby. Egao se jí držel raději blíž po boku, ani jemu se místo nelíbilo. "Je to tu divný. A hlavně tu všechno vypadá tak mrtvě. Asi bychom se tu neměli zdržovat příliš dlouho, nebo nám dojdou zásoby." prohodila ke svému vlkovi a láskyplně ho pohladila po šedivé srsti, aby ho alespoň trochu uklidnila. Ačkoliv sama se cítila značně nesvá. Měla v plánu oblastí jen projít. Ačkoliv byla zvyklá na nejrůznější nehostinná místa, tady by se přeci jen těžko měli jak uživit.
Pokračovala dál v chůzi, když v tom se Egao zastavil. Kazuko viděla, že cosi větří. Každý další člověk mohl být nepřítelem, ale teď zrovna se nechtěla zastavovat ani vracet. Obhlídne situaci a zachová se podle toho. Konejšivě na Egaa promluvila a potom pokračovala dál. Až po několika minutách chůze uviděla to, o čem její vlk věděl už dávno. Něco, co její plány ohledně nehostinné oblasti změnilo. Něco na co čekala už několik let.
Kus před sebou zaznamenala nějaký pohyb. Její smysly byly jako obvykle vybičované na nejvyšší možnou hranici, musela být opatrná. Všude číhalo nespočetné množství nebezpečí. Skrčila se tedy za strom a ze svého zašpiněného dlouho používaného batohu vytáhla dva kovové boxery se třemi asi deset centimetrů dlouhými ostřími a nasadila si je. Vlk se držel tiše vedle ní, jak byl naučený. Rozruch by jim teď nepomohl. Po chvíli dívka znovu opatrně vykoukla zpoza mohutného stromu. Naskytl se jí pohled na tři osoby. Byla od nich vzdálená necelých dvě stě metrů. A dvě ze zmíněných postav očividně bojovaly, zatímco třetí přihlížela. Možná jde o vážný souboj a neměla bych se příliš přibližovat. To by ale pravděpodobně bojovali všichni tři. Ovšem, je taky možné, že se ten třetí jen zrovna teď nezapojuje... Co když ale opravdu jsou to, co si myslím, že by mohli být? Tým nukeninů, stejných odpadlíků jako jsem já... A tohle je jejich trénink! Kazuko se rychle schovala zpátky za mohutný kmen stromu a svezla se na zem. Myšlenky jí v hlavě zběsile vířily, všechno však byly jen dohady. Pokud jsou opravdu jedním z týmů, které celou dobu hledá, měla by něco udělat. Nesmí svojí šanci zmařit. A i kdyby nebyli nukeninskou skupinou... Musí to nejdřív ověřit. Což znamená, že budu muset blíž.
Kazuko se znovu zvedla, chvíli zhluboka oddechovala. Nakonec ze svého batohu vytáhla otcovu starou čelenku Listové. Přes znak se táhla rýha od kunaie, stříbrovlásčino vlastní dílo. Dívka si čelenku uvázala. "Egao, nezaútočíme na ně. Musím nejdřív zjistit, kdo to je. Třeba jsem konečně našla to, co hledám." zašeptala ke svému jedinému příteli. Ten bedlivě poslouchal, zdálo se, že pochopil.
Nejbezpečnější by bylo se nejprve doplížit do blízkosti trojice, ale dívka najednou cítila, že už se skrývat nechce. Dělala to doposud celý život, ale teď cítila, že už to nedokáže.
Vystoupila zpoza stromu, vlk jí kráčel po boku. Nevěděla jak se přesně zachovat, co říct... Vždyť dva ze skupiny pořád ještě bojovali. Navíc se svým vlkem a boxery mohla způsobit podezření, jenže přibližovat se k nim neozbrojená by bylo příliš nebezpečné. Rychlými kroky tedy došla až skoro ke skupince, zastavila se v bezpečné vzdálenosti. Egao začal cenit zuby, ale dívka k němu tiše prohodila několik slov a on toho přeci jen prozatím nechal. "Zdravím. Jsem poutnice a cosi hledám. Bratry ve zbrani. Někoho koho jeho vesnice odvrhla stejně jako mě." pronesla svým obvyklým tichým způsobem. Nevěděla, jestli je to co řekla správné. Mohlo to vyznít přehnaně afektovaně, ale ona jim nechtěla prozradit své jméno. A navíc o nich vůbec nic nevěděla. Neznala je...
Napjatě vyčkávala se svým vlkem po boku, připravená bojovat nebo utéct, kdyby na ní zaútočili, ačkoliv právě teď dva z těchto lidí bojovali přímo proti sobě.
Útěk by pro Kazuko byl pravděpodobně jediným východiskem, protože nyní zblízka viděla, že jde o tři mužské postavy, všechny vyšší než je ona sama a navíc pravděpodobně i zkušenější.
Právě se koukám na novou sérii Sherlocka, takže pro mě mějte pochopení a odpusťte mi až se budu chovat jako psychický labilní narušený magor...
(Ups, tak se vlastně chovám pořád. Ehm ehm... no... eh, raději to nechme být.)
Masamoto Tenno
Meyia
Klon se bez problému vyhnul letícímu shurikenu lehkým úkrokem a už v tom pohybu skládal pečetě.
"Suirō no Jutsu!" Pronese s nataženou rukou, když se kluk dostane na tu správnou vzdálenost. Jestliže se rozhodl útok dokončit a nedával na klona pozor, bylo velmi pravděpodobné, že skončí ve vodním vězení. Klon i Tenno, mrtvé stromy, mechy a dokonce i voda v zemi si však byli jistí, že ten kluk zase vynalezne nějakou fintu, jak se z této šlamastyky dostat.
Tenno se mezitím dostal z původního šoku a v mžiku napustil katanu další větrnou chakrou. Poznal pečetě, které klon dělá. Pokud tedy vězení splní svůj účel, byl rozhodnutý vypustit další větrnou čepel, která by už konečně mohla případně spoutaného soupeře alespoň škrábnout, způsobit mu krvácivé zranění, nebo alespoň odseknout kus kůže, nebo tak něco. Nebo mu alespoň poupravit účes. Vzhledem k tomu, jak stáli, se rozhodl pro horizontální ránu, což by sice zničilo i klona, ale na tom už zase tak moc nezáleželo.